Lily, patříš k nám!

Autorka: LindSAY

1.Nováček

„Babi, vážně musím jít dnes do školy?“ snažila jsem se o otrávený tón jak nejlépe jsem dovedla. Babička se na mě podívala s pozvednutým obočím a její vrásčité tváře se stáhly do úšklebku.

„Lily, myslím, že mou odpověď už znáš. Nebo ne?“ zamračila jsem se. Babička ke mně natáhla svou vrásčitou slabou ruku a podávala mi něco, co vypadalo jako… svačina?

„Babi, to nemyslíš vážně, že ne?“ zeptala jsem se jí napůl zděšeně, napůl znechuceně. Nic proti babiččinu kulinářskému umění. To ani náhodou, jen to vypadalo, jako kdybych šla do první třídy.

„No tak Lily, přece víš, že se to snažím udělat jednodušší pro nás obě. Neztěžuj mi to…“ povzdechla si a opřela se o linku.

„Je ti zle? Nemám zavolat doktora?“ starostlivě jsem k ní přiskočila a chytla jsem ji kolem ramen. Pak jsem si pomalu dovedla k židli, na kterou se posadila.

„Ne, jsem v pořádku. Už bys měla jít do školy.“ Řekla tiše a gestem mě odháněla pryč. Neodporovala jsem. Stejně bych si k ničemu nepomohla.

„Měj se babi, a dávej na sebe pozor!“ políbila jsem ji do řídnoucích šedých vlasů a pak jsem se na ni usmála. Musím být hodná holka. To jen kvůli mně jsme se stěhovaly z Houstonu.

Poslušně jsem nasedla do svého Volkswagenu Broučka a jela jsem směrem k Forkské střední. Cestou se na mě podíval nejeden člověk s obdivným výrazem. Spíš, na moje auto. Když jsem projížděla kolem skupinky kluků, závistivě se na mě dívali. Nesnášela jsem, když mi někdo věnoval pozornost. Už tak jsem se cítila příšerně.

Nejspíš bych ani neřekla, že tohle je školní budova. Oprýskané zdi ve mně budily dojem spíš nápravného zařízení. Otřásla jsem se. Nevím, jestli to bylo zimou, nebo tím, jak na mě zdejší škola působila. Možná to byla kombinace obojího… kdo ví.

Zaparkovat pro mě bylo utrpení. Každý se na mě díval jako na posvátné zvířátko. Začíná mi to tady připadat, jako v zoo. Každý na vás civí. Opravdu každý! Zajela jsem vedle stříbrného Volva, které se mezi zdejšími auty jen vyjímalo. To bude nějaký rozmazlený chlapeček, který se ukazuje. Takových jsem znala plno.

No teda! Málem jsem ta dvě slova vyslovila nahlas. Vedle nablýskaného Volva stál červený kabriolet. Že by nějaký páreček z bohatých rodin? Jo, ti se k sobě perfektně hodí. Jsem zvědavá, jestli na ně dneska narazím.

Prudce jsem bouchla dveřmi svého auta a zhluboka jsem se nadechla. Tohle bude těžký den. Hodně těžký den. Hlavně ho přežít a pak odsud rychle vypadnu.

Bože! Proč na mě každý civí? Nesnáším to tu! Procházela jsem chodbou a každý na mě visel očima. Nasadila jsem ten nejhrozivější výraz, který jsem měla a přidala jsem do kroku.

Přece to takhle nemůže jít pořád? Nebo snad ano?

První hodina na mém rozvrhu byla španělština. Jediný předmět, na který jsem se těšila. Jediná pozitivní věc na absolutně negativním dnešku. Zaplavila mě vlna optimismu. Na španělštinu jsem vždycky byla nejlepší z ročníku. Neměla jsem konkurenci. Bude to stejné i tady? To nemám tušení…

Vešla jsem dovnitř. Do své nové třídy. Vypadala hrozně ponuře. Jediná věc, na kterou jsem se dneska těšila a všechno je pryč. Tahle třída mi naprosto znechutila jedinou příjemnou věc, která mohla můj dnešek udělat přeci jen trochu světlejším. Pozorovala jsem ty zdi a bylo mi zle. Možná by mohli vymalovat…

„Slečna Lily Jacksonová?“ ptal se mě postarší muž, který mě bude učit španělštinu. Jeho našedivělé vlasy mi připomněly babičku.

Hlavně se tvař příjemně a nebuď zlá. Snažila jsem se, aby ta slova mohla proniknout i na povrch, ale marně. Ani jsem si nepřečetla jak se můj nový profesor jmenuje. Přikývla jsem a podívala jsem se po třídě. Každý na mě zíral. Asi nikdy neviděli hnědovlasou holku, která měřila metr sedmdesát devět.

Znechuceně jsem se zavrtala do učebnice. Tak, co budeme probírat? Pohled mi sklouzl na veliký nadpis ve zbrusu nové knize. Pretérito Indefinido.

To snad není pravda! Vážně budeme brát tohle? No, tím pádem bych možná mohla z hodiny vypadnout. Tohle učivo jsem brala před třemi lety! Proboha! Už to horší být nemůže.

Kluk, který seděl vedle mě (všimla jsem si ho až teď), se na mě povzbudivě usmál. Necivěl jako ostatní. Působil tak normálně. Oplatila jsem mu úsměv.

„Tak ty jsi ta nová Lily.“ Zašeptal polohlasem. Protočila jsem oči v sloup a pomalu jsem přikývla. Že by můj první dojem byl špatný? Není normální. Je stejný jako všichni kolem mě.

„No, je pro mě čest sedět vedle takové holky, jako jsi ty.“ Vrhla jsem na něj pohled, který ho uzemnil. Jestli si myslí, že mě začne balit… Otočil se zpátky a nervózně si začal kreslit po učebnici. Bože, to na lidi působím tak děsivě? No, možná je to tak lepší. Alespoň nebudu muset předstírat zájem.

Po zbytek hodiny se mnou kluk vedle mě nepromluvil ani slovo. Byla jsem celkem vděčná. Hodina pro mě byla naprosto nesnesitelná. Nudila jsem se. Každou minutu jsem očima visela na hodinách. Zdálo se mi, jako by se hodinová ručička zastavila. Jako kdyby se mi hodiny vysmívaly.

Další tři hodiny utíkaly stejně pomalu, jako španělština. Začínala jsem si myslet, že čas dneska prostě nestojí na mé straně. Dělá všechno, aby mě co nejvíc znechutil a naštval. Což se mu skvěle dařilo. Nenávidím čas! Nevím, jestli je to vůbec možné, ale nenávidím ho.

Když byl čas oběda, modlila jsem se, aby jídelna nebyla plná. Třeba by všichni mohli být venku a sedět na lavičkách. Zamilovaně se držet za ruce a já bych se v klidu mohla naobědvat.

Otevřela jsem dveře do jídelny. Hlasité zasténání, které následovalo, slyšelo několik lidí, kteří seděli poblíž u dveří. Zvědavě se na mě dívali a pak si mezi sebou začali o něčem šeptat. Tohle nemám zapotřebí!

Můj pohled sklouzl do rohu místnosti, kde byl zcela volný stůl pro tři. Div jsem k němu neběžela. Ten stůl mi připadal jako hotový dar od Boha. Mé jediné dnešní útočiště. Všechno se teď soustředilo jen kolem toho stolu.

Když jsem k němu došla, ohmatala jsem desku, jako kdyby tam snad neměla být. Jako bych se snažila ujistit, že tam opravdu je a že nikam nezmizí.

Hodila jsem batoh na volnou židli vedle sebe a šla jsem se postavit do řady na jídlo. Tohle teprve bylo úděsné! Každý na mě civěl, jako kdybych byla nějaká nová hračka na trhu, kterou jen tak někdo nemá. Zdálo se mi, jako kdyby veškerý hovor v jídelně přestal. Jako kdybych na čele měla nápis: Jsem ta nová holka z Houstonu!

Zavřela jsem oči a v duchu jsem počítala do desíti. Snažila jsem se nevnímat všechny ty slídivé pohledy. Hlavně dýchej zhluboka a nenaštvi se! Přikazovala jsem sama sobě. Jenže, věci se lépe říkají, než udělají.

Prohlédla jsem si pult s jídlem. Pizza, salát, spousta ovoce a zeleniny. Že by aspoň dnešní jídlo za něco stálo? Naházela jsem na podnos dva kousky pizzy, jednu sodovku a pár jablek.

„To je Lily.“ Zašeptal někdo za mými zády. Myslel si ten někdo, že jsem snad hluchá? Otočila jsem se, abych viděla, kdo to vyslovil moje jméno. Byla jsem připravená začít na ti osobu ječet, byla jsem připravená na cokoli, ale tohle mě zcela zaskočilo.

A pak jsem ji uviděla. Krásná dívka, byla menší než já o dobrých deset centimetrů. Její černé vlasy, které mi připomněly elfa, jí spadaly po ramena. Měla neuvěřitelně bílý obličej. Krásná jako anděl. Dívala se na mě svýma karamelově hnědýma očima. Působila tady tak zvláštně!

Absolutně sem nezapadala. Nebyla jako ostatní dívky tady. Naprosto se vymykala všemu, co jsem kdy viděla. Upoutala mě její krása.

„Lily, moc mě těší.“ Pronesla mimořádně zvonivým hlasem a zářivě se na mě usmála. Musela jsem vypadat hloupě, když jsem se na ni jen připitoměle dívala, ale t teď bylo jedno.

„Ehm… mě taky. Kdo jsi ty?“ snažila jsem se o lhostejný tón, ale moc se mi nepodařil.

„Já jsem Alice Cullenová. Tohle je moje sestra Bella.“ Pokynula rukou směrem k jejímu pravému boku. Tam jsem spatřila dívku stejně krásnou, jako Alice. Možná krásnější.

Sestry? Byly sice stejné, ale přesto tak odlišné! Obě byly stejně bledé. Obě měly ty karamelově hnědé oči. Obě byly krásné. A přece si nebyly podobné. Ne pro mě. Nechápala jsem, jak dvě tak krásné dívky, mohou chodit na školu, jako je tahle. Nedávalo mi to žádný smysl.

„Ehm… ráda jsem vás poznala.“ Vykoktala jsem ze sebe přidušeně. Pak jsem se rychle otočila a spěchala jsem s podnosem ke svému stolu. Stolu útěchy. Ano, jediná má dnešní útěcha byl tenhle stůl.

Když jsem se chystala na cestu domů, nemohla jsem se vzpamatovat z oběda. Její bledý obličej mě pronásledoval na každém kroku.

Přemýšlela jsem, proč promluvila na mě. Proč zrovna na mě, když kolem ní stálo dalších dvacet lidí? Bylo to snad tím, že jsem byla nová? Chtěla na sebe jen upoutat pozornost?

Nevím. Jsem zmatená. Jsem děsivě zmatená. Ať už se mnou mluvila z jakéhokoli důvodu, byla pro mě velkou záhadou.

Babička na mě čekala před domem se sklenicí džusu v ruce. Měla mě tak přečtenou!

Radostně jsem vyskočila z auta a utíkala jsem vstříc osobě, která mi určitě porozumí. Vytrhla jsem babičce sklenici z ruky a svůj obličej jsem jí zabořila do vlasů.

Babička nejdřív strnule stála, ale pak mě začala hladit ve vlasech.

„Děje se něco?“ zeptala se mě. Plakala jsem. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. „Byli na tebe oškliví viď?“ ptala se znova, ale já jsem nebyla schopna jí odpovědět.

Myslela jsem na ten andělský obličej. Na tu druhou dívku, která se jmenovala Bella. Budu se muset poprat s tím, že nějaký ten pátek se na mě lidi budou koukat. S tím jsem schopna se smířit.

„Víš babi, dneska to byl hrozně těžký den. Nejspíš bych si měla jít dát horkou vanu.“ Rukávem jsem si otřela oči a zamrkala jsem. Pak jsem si pořádně lokla džusu a pobídla babičku, aby šla dovnitř.

Když jsem zavírala dveře, zase jsem před sebou viděla jejich obličej. Obličej dvou dívek, které byly sestry. Sestry, ale nebyly si podobné, jak by sestry být měly.

Tu noc se mi zdál podivný sen. Seděla jsem na kapotě kanárkově žlutého Porsche a kmitala jsem nohama. Alice stála přede mnou, v obličeji zase ten andělský výraz. Seskočila jsem a rozběhla jsem se za Bellou, která na mě čekala v černých šatech.

Když jsem se vzbudila, po tváři mi stékaly slzy.

To bylo poprvé, kdy jsem ze snu plakala.