Lesní dobrodružství

Autorka: Teridarkness

Poznámka:Tato povídka je nezávislá, odehrává se někde za polovinou Breaking Dawn. Je to jednorázovka, napsala jsem to, co mě napadlo v ten moment. Jinak přeji hezké počtení.:-) 

Ležela jsem nehybně na posteli. Snažila jsem se ovládat svou žízeň, která byla až místy nesnesitelná. Fyzicky jsem to na sobě nedávala znát, ale psychicky jsem trpěla jako nikdy. Sama jsem se sobě divila, vždyť já jsem nikdy nebyla tak chladná na venčí. Všechny mé emoce, když jsem ještě byla člověk, byly ihned poznatelné….a teď? Ledová královna- to bylo to správné slovo pro mou osobu teď. Možná jen Jasper teď věděl, jak se cítím, ale vlastně i Edward, který to vyčetl v Jasperových myšlenkách. Dával mi čas…ale mi ani nedovolil vidět Reneesmé ! Naši dceru. Moji dceru…

Zasmála jsem se nad tou ironii, co jsem vlastně stihla za těch, ani ne dvacet let mé lidské existence. Zamilovat se do upíra, být pronásledována upířími zabijáky, mýt nejlepšího kamaráda vlkodlaka, vdát se, porodit dítě a v neposlední řadě stát se upírem… můj život zkrátka nebyl nuda.

Nikdy jsem nečekala, že se tak změním, až budu proměněná…byla jsem..no zkrátka jsem byla krásná. Ne, tím lidským způsobem, věděla jsem, že už žádný člověk se mi nemůže rovnat jak krásou, tak i schopnostmi. Já jsem teď byla ta hrozba…

„ Bello…miláčku.“ uslyšela jsem sametový hlas mé lásky.

Pomalu jsem zvedla oční víčka, ale ani o trochu se nepohnula. Můj anděl si jen povzdechl.

Zaťala jsem pěst. „ Co potřebuješ?“ řekla jsem lhostejně. Nechtěla jsem být na něho taková, ale sám si za to mohl, kdyby se ke mně tak nechoval, mohlo vše vypadat jinak.

„ Vím, že se na mě hněváš, ale pochop mě, musím tě chránit. Já ti to nevyčítám….“ řekl smutně a jeho oči plné lítosti mě pozorovali. Nesnášela jsem, když se tak tvářil, už jako člověk.

„ Edwarde…nevím, jestli sis toho nevšiml, tak já už nejsem člověk. Nemusíš se ke mně chovat tak ochranářsky.“ vysvětlila jsem mu a upíří rychlostí se postavila naproti němu.

„ Bello….“

„ Žádné Bello! Už mě to unavuje.“ vykřikla jsem na něj a uslyšela jsem jak celý dům utichl. Televize dole v místnosti, hudba v pokoji kousek od nás, vše…v celém domě nastalo hrobové ticho. Ucítila jsem všechny Cullenovy …čekali a dávali pozor, co se bude dít. Byly by schopni mě zastavit? Či hůř, byly by schopni mě zabít?

Nasucho jsem polkla a hněv ve mně se začal stupňovat.

„ Bojí se mě?“ zeptala jsem se ho a zavřela oči, abych se trochu uklidnila.

„ Ne, bojí se toho, že ti budou muset ublížit.“ odpověděl mi vážně.

Otevřela jsem oči a posměšně se usmála. „ A budou moci? Co když já ublížím jim?“

Edward se na mě podíval frustrovaně. „ To se nestane….“

„ Vážně? A jak si můžeš být tak jist? Že by Alice něco viděla? Dokázal by jsi mi ublížit? Dokázal by jsi mě zabít pro svou rodinu?“ jak jsem jen tak mohla mluvit? Kde se to ve mně bralo? Jak jsem mohla myslet nad tím, že bych ublížila Cullenovým, či dokonce i Edwardovi?

„ Nemluv takhle.“ rozhněval se.

Popošla jsem k němu blíž. „ Jak? O mé smrti?“

„ Nechci se o tom bavit…“ zamumlal a díval se mi do očí.

To mě naštvalo, ale hrozně. Cítila jsem, jak jsem se začínala celá třást.

„ UŽ MÁM DOST TĚCH TVÝCH ODPOVĚDÍ TYPU: NECHCI SE O TO BAVIT!! SLYŠÍŠ? ANO? SLYŠÍTE TO VŠICHNI?“ zakřičela jsem do pokoje. „ JSEM JAKO VY! NEJSEM MÍŇ!“ víc jsem nestačila, neboť se hlasitě otevřely dveře a do místnosti se nahrnula celá Cullenovic rodina. Ucítila jsem jak mě Emmett a Jasper chytli. Já je však obratně hodila na stěny. Emmett narazil i do knihovna a ta se celá rozpadla jako domeček z karet.

„ Bello, NE!“ uslyšela jsem Alici zakřičet, ale má mysl na to nezareagovala. Odhodila jsem i Carlisla a Edwarda, kteří se mě také snažili zastavit. Vyskočila jsem z okna a rozběhla se pryč. Kamkoliv, ale pryč. Nevím jak dlouho jsem běžela, když jsem si však uvědomila, co jsem udělala, zastavila jsem se a začala plakat bez slz.

Uslyšela jsem za sebou pohyb. Edward.

„ Jsem monstrum.“ zašeptala jsem, bez toho, abych se otočila.

Kroky ustaly za mnou. „ Ne, nejsi. Jsi jen rozhněvaná.“

„ To co jsem udělala…“ polkla jsem a otočila se směrem k Edwardovi.

Stál tam, můj anděl. Můj smysl života. Moje všechno…

Zatvářila jsem se sklíčeně. „ Edwarde, odpusť.“

„ Není co odpouštět…miluji tě, Bello. I kdybys vyvraždila město, nepřestal bych tě milovat. A navíc…Emmett dostal pěkně za ponaučenou. Bylo zábavné číst jeho myšlenky, když jsi s ním hodila jako s hadrovou panenkou.“ usmál se.

Mým tělem projel blažený pocit, ten úsměv jsem totiž milovala.

Udělala jsem krok, abych stála těsně před ním. „ Chci zapomenout…na to co se stalo.“ naše obličeje byly pár centimetrů od sebe.

„ Bello, já…“ řekl nervózně.

„ Zmlkni.“ řekla jsem.

Chytla jsem jeho obličej a začala ho vášnivě líbat. Ze začátku váhal, ale pak mi šel vstříc. Opřel mě o kmen stromu a stále se líbali. Jemně mě nadzvednul a já mu obmotala nohy kolem pasu. Uslyšela jsem prasknutí, strom protestoval. Edward na to reagoval jednoduše. Položil mě na zem, která byla pohodlnější pro daný účel. Z jedním trhnutím jsem mu roztrhla košili.

„ Hej!“ odtáhl se ode mě.

Přitáhla jsem si ho k sobě znovu. Za chvíli jsme byli oba dva nazí. Pak jsme se milovali. Bylo to tak jiné než tam na ostrově...dotyky, polibky. Byla jsem si jistější, on také. Už jsem totiž nebyla tak „křehká“.. Vnímala jsem to intenzivněji. Když bylo po všem, leželi jsme jen tak vedle sebe.

„ To bylo….“ začal a já se opřela o jeho hruď.

„ Jiné?“ dořekla jsem.

Usmál se. „ Ano, doopravdy se to vyrovnalo pití krve.“

„ A je to zábavnější, než pití krve.“ potvrdila jsem.

Podíval se mi do očí.„ Jsi tak krásná…“ pohladil mi obličej.

Pozvedla jsem obočí. „ Ne, to ty jsi krasavec.“

„ Asi nemám šanci tě někdy přesvědčit, že?“ usoudil.

„ Co ty víš, můžeš to zkoušet….máme na to věčnost.“