Legrační jizva

Autorka: Hollis

Je to jen takový nápad, tak jsem to vměstnala do jedné jednorázovky, abych to nemusela rozepisovat na části.Jistě velmi brzo poznáte, proč jsem téhle povídce dala tenhle název a taky brzo poznáte, že jsem opisovala... Ano, přiznávám to a všechna práva přiznávám Stephenii Meyerové...
Je to jen na začátku, jako takový úvod. Malinko jsem to upravila, a poznáte okamžitě, kdy je to moje a kdy její...
Děj se odehrává někde v půlce Nového měsíce, když je Bella s Jacobem a s Mikem v kině - to by jste si taky domyslely...
Doufám, že se vám to bude líbit!

Hollis

„ Tohle ti ale nevadí, že ne?“ zeptal se a zmáčkl mi prsty.

„ Ne,“ vzdychla jsem. Po pravdě řečeno, byl to pěkný pocit. Jeho ruka byla o tolik teplejší, než moje; poslední dobou mi byla pořád hrozná zima.

„ A taky je ti jedno, co si myslí on.“ Jacob ukázal palcem k toaletám.

„ Asi jo.“

„ Tak v čem je problém?“

„ Problém,“ řekla jsem, „ je v tom, že pro mě to znamená něco jiného než pro tebe.“

„ No.“ Sevřel mou ruku pevněji. „ Tak to je můj problém, ne?“

„ Fajn,“ zabručela jsem. „ Tak na to ale nezapomínej.“

„ Nebudu. Teď mám v ruce odjištěný granát já, co?“ Štouchl mě do žeber.

Zakoulela jsem očima. Když se mu chtělo obrátit to všechno v žert, měl na to asi právo.

Tiše se chvilku pochichtával, zatímco jeho narůžovělý prst mi nepřítomně kreslil na zápěstí. Tam, kde se mě dotkl, jsem cítila nepříjemné pálení.

„ To je legrační jizva, co tady máš,“ řekl najednou a otočil mi ruku, aby si ji prohlédl. „ Jak jsi k ní přišla?“

Ukazováčkem volné ruky mi přejel po linii dlouhého stříbřitého půlměsíce, který byl pod mou bledou kůží sotva patrný. Jakmile se jí dotkl, vystřelila mi z toho místa do celého těla palčivá bolest a já rukou okamžitě ucukla a vyškubla jsem se mu.

Bolest hned ustala, zůstalo jen nepříjemné svědění - jako když se spálíte o žehličku.

Jacob na mě nechápavě civěl. Hned jsem se za svou reakci zastyděla a ruku si položila do klína, jen malý kousek od té jeho. Pálení se vrátilo, ale ignorovala jsem to. Třeba to je jen nějaká alergická reakce.

Zamračila jsem se. „ Vážně čekáš, že si budu pamatovat, kde jsem přišla ke všem svým jizvám?“

Čekala jsem, že ta vzpomínka udeří – otevře zející díru. Ale jako tak často, i tentokrát mě Jacobova přítomnost udržela pohromadě.

„ Je studená,“ zamumlal a stiskl lehce místo, kde mě James kousl.

Tentokrát se ta bolest vrátila s daleko větší intenzitou a nelítostně si propálila cestičku až k mému mozku. Vyskočila jsem na nohy a přerývaně oddechovala. Obezřetně jsem si měřila Jakea, který nechápal, o co mi jde. Ani já to nechápala. Co to bylo?

Několik dlouhých vteřin jsme na sebe mlčky koukali.

A pak se ze záchodu vypotácel Mike, obličej popelavý a lesklý potem. Vypadal příšerně.

„ Ach Miku,“ vydechla jsem a zamířila k němu, abych ho mohla podepřít.

Nebylo pochyb o tom, že dnešní večer skončil.

Někde uvnitř jsem za to byla ráda. To, co se před chvíli stalo, bylo vážně divné. Nechtěla jsem, aby se k tomu Jake vracel. Byla spousta věcí, které jsem si musela promyslet a o kterých jsem s ním nemohla mluvit. Nemohla jsem o nich mluvit s nikým. Pochybuju, že by mi někdo poradil co dělat s jizvou po upířím kousnutí.

Nechali jsme kvůli Mikeovi otevřená okýnka a autem se proháněl studený vzduch.

Schoulila jsem se v rohu sedačky do klubíčka a bundu si přitáhla co nejblíž k tělu. Nepomáhalo to. Bezděčně jsem se otřásla.

„ Zase zima?“ vyzvídal Jake s úsměvem. Na chvíli odtrhl pohled od vozovky a mrkl na mě. Zdál se být dokonale v pohodě.

Natáhl ruku, aby mi ji položil kolem ramen.

Jenže jakmile se ke mně přiblížil, pálení v jizvě, které přetrvávalo už od našeho rozhovoru v kině, se zase vystupňovalo.

„ Ne,“ zalhala jsem slabě a cukla s sebou. Vyděšeně jsem na něj zírala.

Zmateně ruku zase spustil.

Podívala jsem se z okna a zarputile jsem z něj zírala ještě několik kilometrů, aniž bych vnímala, co mi Jacob říká.

Prsty jsem se nepřítomně škrábala na jizvě – stále nepříjemně svědila. Začala se mi točit hlava. Co je to se mnou?

Zaryla jsem nehty do kůže, ale nebylo to doprovázeno žádnou bolestí, jak jsem čekala. To místo na mé pokožce bylo naprosto necitelné.

Překvapeně jsem si přítáhla ruku k obličeji, až jsem se jí skoro dotýkala nosem.

Snažila jsem se na ni zaostřit, ale pořád jsem měla pocit, že se mi po krajích rozmazává. Přišla mi daleko větší než normálně.

Z náhlého popudu jsem spustila nohy dolů a naklonila se k palubní desce, abych si ji mohla lépe prohlédnout ve světle kontrolek.

Byla větší! Vypadalo to, jako kdyby se kůže okolo ní pokryla slabým stříbřitým povlakem, který na jizvu navazoval - připomnělo mi laboratorní cvičení, kdy jsme pozorovali růst plísně.

Zdálo se, že se jizva rozrůstá. Drobné stříbrně světélkující žilky už mi mizely za hranou zápěstí.

Zvráceně fascinovaná tím pohledem jsem se prstem dotkla toho bílého fleku na kůži.

Byl horký. Na rozdíl zbytku mého těla, které tonulo v zimomřivé ztuhlosti.

„ Bello?“ vytrhl mě ze zamyšlení Jacobův znepokojený hlas. Uvědomila jsem si, že tu nejsem sama. „ Děje se něco?“ Musela jsem ze sebe udělat totálního imbecila.

„ Ne, nic,“ zamumlala jsem a vrátila se do své původní polohy.

Myšlenky na podivný úkaz na části mého těla jsem nacpala někam do koutku mysli s tím, že se jim budu věnovat v nějaké příhodnější chvíli. Přinejmenší až budu mít dostatek světla.

Odvezla jsem Mikea domů a pak mě Jacob hodil k nám.

Něco mi vykládal, ale já ho opět nevnímala. Měla jsem co dělat, abych udržela ruce podél boků v klidu, aby se mi netřásly zimou.

„ … Jsi v pořádku, Bello?“ zeptal se najednou a starostlivě na mě zhlížel ze své výšky.

Dalo mi práci se vzpamatovat natolik, abych mu mohla odpovědět. „ Jasně... v pohodě,“ zamumlala jsem ospale. „ Radši... Radši už půjdu.“ Mávla jsem neurčitě rukou a začala klopýtat k domu. Málem jsem neviděla na cestu, před očima jsem měla mžitky.

Zavolala jsem na Charlieho, že jsem doma a hned se vydala nahoru do pokoje. Jen jsem sebrala taštičku s hygienickými potřebami a děravé tričko a tepláky, které jsem nosila na spaní a zamířila do koupelny.

Nechala jsem na sebe dopadat několik minut téměř vařící vodu v marné naději, že se zahřeju.

Nebylo to k ničemu, akorát mi na kůži naskákaly veliké červené fleky. Zatáhla jsem oba kohoutky a chvíli zůstala stát opřená hlavou kachličky.

Třásla jsem se neovladatelnou zimou, zatímco z mé pravé ruky vycházelo pálení, jako kdyby u ní někdo držel zapálený zapalovač.

Znovu jsem na ni úkosem pohlédla.

Bylo to horší; horší než v autě.

Jemné pavučinkovitě se rozrůstající stříbřitě bílé nitky mi sahaly až k loketní jamce. Otočila jsem ruku dlaní dolů. Celé pravé předloktí už bylo pokryté tenkou vrstvičkou té podivné hmoty.

Zalapala jsem vyděšeně po dechu. Jestli se to bude šířit dál, za chvíli bude mít moje pokožka naprosto stejně nepřirozeně bílý odstín jako ta jejich.

Myslím, že už mi došlo, o co šlo.

Sesula jsem se dolů a složila obličej do dlaní. Rozbrečela jsem se jako malá holka.

Copak to nikdy neskončí?

Během hodiny se to rozrostlo téměř až k mému rameni a ruka mi začala trnout. Bolest se stále více stupňovala, ale ať se to zdálo jakkoliv nemožné, stále nedosáhla svého vrcholu.

Když jsem se jí opatrně dotkla, nebylo možné nepoznat tu strukturu. Byla stejně kamenná, diamantově tvrdá.

Přestala jsem pochybovat.

Doklopýtala jsem k sobě do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Okamžitě jsem přeběhla k prádelníku a sebrala to první, co mi padlo pod ruce a navlékla se do toho.

Musela jsem zmizet. Bylo to příliš nebezpečné pro Charlieho – tenhle fantasy svět.

Seběhla jsem s hlasitým dupotem dolů. Postiženou ruku jsem pečlivě skryla za zády.

„ Zaskočím si ještě do La Push, tati. Zapomněla jsem něco u Jakea v autě.“ Vážně jsem se snažila, aby tentokrát má lež zněla opravdu přesvědčivě, protože nešlo o mě, ale o něj.

„ Teď?“ Odtrhl udiveně oči od obrazovky a kouknul na mě. „ Nepočká to do zítra, Bells?“

„ Ne,“ odbyla jsem ho hned, vyděšená, aby se náhodou nezačal nějak vyptávat. „ Jen to vezmu a hned se vrátím, slibuju.“ Bylo ode mě opravdu špatné mu takhle lhát, když jsem věděla, že se nevrátím.

„ Tak dobře,“ souhlasil nakonec a zase věnoval svou pozornost zápasu.

Úlevně jsem si oddechla. „ Ahoj tati. Mám tě moc ráda,“ špitla jsem ještě a pak tiše vyklouzla ven. Po tvářích se mi zase začaly kutálet slzy.

Rozběhla jsem se k náklaďáčku a s ohlušujícím rachotem ho nastartovala.

Vyjela jsem z města, ale na opačnou stranu než byla cesta do La Push. Kam jsem vůbec chtěla jet? V tomhle stavu budu moc ujet maximálně pár kilometrů. Už teď jsem měla problémy udržet se na silnici a stále se to zhoršovalo.

Nemám moc času.

Bezděčně jsem zamířila ke známému domu u řeky, kterému jsem se poslední měsíce vyhýbala. Když jsem si to uvědomila, bylo už pozdě se vracet.

Ale co - mým účelům to poslouží dokonale a bolest fyzická byla už natolik vysoká, že s přehledem vyřadí ze hry bolest psychickou.

Pár dní mě tam nikdo hledat nebude – všichni ví, že ten dům je už měsíce opuštěný, stejně jako já. Já potřebovala méně než pár dní. Zbývají mi sotva hodiny. Cítila jsem to.

Možná bude fajn, umřít na místě, kde jsem prožívala nejšťastnější chvíle svého života. S ním.

Dozví se vůbec, co se se mnou stalo? Bude ho to zajímat...? Samozřejmě, že ne, okřikla jsem se hned. On má svoje zábavy, na mě už mu nezáleží. Říkal to.

Jen tak tak jsem zastavila před schody na terasu. Strnulá ruka mi okamžitě sklouzla z volantu.

Stále jsem zuřivě zatínala zuby, abych nekřičela, ale už to bylo zbytečné. Tady mě nikdo neuslyší křičet.

Vypla jsem motor, ale klíčky nechala v zapalovaní. Strčila jsem do dveří, abych se dostala ven.

Neudělala jsem ani dva vrávoravé krůčky a svalila jsem se v křečích do trávy.

Několik dlouhých minut jsem tam ležela a sténala. Oblečení i vlasy mi smáčel déšť, který se spustil. Nečekaně.

Nakonec jsem se donutila dovléct se ke schodům.

Posadila jsem se na ten poslední, opřela se hlavou o zábradlí a odpočívala. Zhluboka jsem dýchala a z hrudi mi vyrážely podivné zvuky. Bolest, byla nesnesitelná.

Čím víc se ta bílá nákaza blížila k mé hrudi, tím rychleji to postupovalo. Zasáhlo to pravou stranu mého krku a většinu pravé půlky hrudníku.

To, co to způsobovalo, mě pálilo zevnitř zaživa.

S vypětím posledních sil jsem se doplazila dovnitř.

Byla tma, ale dokázala jsem rozeznat jednotlivé obrysy různých kusů nábytku. Jeho piáno doslova vystupovalo z temnoty a bilo mě do očí silou, která mě srážela na kolena.

Stulila jsem se u sedačky do klubíčka a opřela se o ní zády. Unikalo mi jen slabé skučení raněného zvířete.

Mohla bych přesně ukázat přes oblečení, kam to momentálně dosahuje. Mohla bych vykreslit linii zlomu, konečky drobounkých nitek bílé hmoty na mé kůži. Nechtěla jsem myslet na to, co se stane, až se to dotkne mého srdce.

Bylo to blízko. Sotva pár milimetrů.

Nikdy jsem nepředstavovala, ani v těch posledních temných měsících, že budu v tomhle domě umírat. Sama.

Jenže, co když neumírám? Co když se mi opožděně plní můj dávný sen... k čemu mi ale bude nekonečný život... Bez něj. Nestojím o něj! Můj život nemá smysl, když v něm není on.

Ale kam půjdu, jestli to je pravda? Jestli se jizva probudila k životu s jediným záměrem – dokončit své dílo.

Ne. Nemůžu zůstat tady. Mohla bych ublížit Charliemu, Jakeovi, Mikeovi, Angele... komukoliv, koho znám. Všichni, které mám ráda, musí být přede mnou v bezpečí.

Mohla bych je najít, pokud by o mě stáli. Cullenovi. Ne, zamítla jsem to hned. Nestála jsem jim ani za rozloučení, už dávno na mě zapomněli.

Ale byl ještě někdo, v tom utajeném světě, koho jsem znala a kdo by mi mohl pomoc. Znala jsem je jen z vyprávění, ale mohlo by to stačit.

Denalijští.

Přesně v tom momentu, kdy jsem na ně pomyslela se první paprsek nákazy dotkl mého srdce.

Měla jsem pocit, že mi explodovalo.

Zaječela jsem bolestí a svalila se na zem, kde jsem zůstala ležet a jen s sebou škubala v křeči a křičela.

Bolest byla naprosto nesnesitelná. Nedokázala jsem vnímat nic, kromě ní. Trvalo to nekonečně dlouho.

Každá má buňka shořela na popel. Znovu a znovu.

Matně jsem vnímala vrznutí dveří a kroky, které se ke mně spěšně blížily. Nesvedla jsem ani přestat křičet, ani ovládnout cukání.

„ Bello!“ uslyšela jsem někde z dálky hlas. Byla to žena. Podvědomě jsem v ní cítila nebezpečí, ale nedokázala jsem jí vzdorovat. „ Bello! Zlatíčko,“ říkala a tlačila mé ruce k zemi ocelovým sevřením, aby mě udržela v klidu. „ Bude to dobré, věř mi. Brzy to skončí, slibuju, Bells! Vydrž.“

Chtěla jsem jí věřit, její hlas mi přišel povědomý. Zněla...

Zněla jako Alice.

Z úst se mi vydral další zmučený výkřik.

„ Zabij mě,“ prosila jsem ji. „ Prosím. Zabij mě!“ ječela jsem nepříčetně a zase s sebou začala zmítat.

„ Bude to dobré,“ opakovala. „ Přejde to.“

„ Ne!“ vzlykla jsem. Nebude to dobré. Nic nebude dobré.

Jenže pak bolest začala ustupovat, pomalu a přesouvala se do srdce, kde se plamen toho ohně, co mě spaloval,  gradoval.

„ Už je konec,“ hlesla ta žena. Téměř jsem dokázala cítit její úlevu. Nahmatat ji.

Přestala jsem křičet, ale jen proto, abych mohla poslouchat své srdce, jehož tlukot začal zrychlovat, až připomínal salvu kulometu. A pak, když už jsem měla pocit, že to nemůže vydržet, vynechalo. Jednou... Dvakrát... Třikrát...

Až udeřilo naposled a ztichlo docela.

Několik vteřin jsem naslouchala hrobovému tichu. Kdybych necítila teplé ruce té ženy, co tu byla se mnou, na svých ramenech, nevěděla bych, že tu je. Nedýchala.

Otevřela jsem oči a chvíli mžourala do podivného druhu světla, které jsem snad nikdy neviděla. V hrdle mě nepříjemně pálilo.

Do mého zorného pole se připletla nějaká světlá věc orámovaná černou aurou. Snažila jsem se na ni zaostřit.

Byla to něčí tvář. Znala jsem ji. Za ten širokánský úsměv na malém elfím obličejíku bych před pár dny dala nevím co.

„ Alice,“ zašeptala jsem. Můj hlas zněl tak podivně. Krásně a melodicky.

„ Bello!“ vykřikla nadšeně. „ Tak ráda tě zase vidím!“ horovala. „ Vítej ve svém novém životě!“

Nechápala jsem, co chtěla svými slovy říct. Já mám jen jeden život. Žádný starý, žádný nový, ani žádný mezi tím. „ Promiň, cože?“

Neodpověděla. Tedy ne přímo. „ Jak je ti?“ Odklonila se ode mě a posadila se na paty, na tváři stále ten šťastný úsměv.

Zvedla jsem se na lokti, abych na ni lépe viděla.

„ Dobře, řekla bych.“ Přimhouřila jsem oči a rozhlédla se kolem sebe.

Byla jsem stále v obýváku Cullenových, napůl jsem seděla, napůl ležela na tlustém světlém koberci, nad ním se vznášela tenká vrstva světélkujících částeček prachu. Už jsem si téměř nedokázala vybavit, jak jsem se sem dostala a už vůbec jsem nevěděla, jak je to dlouho.

Vypadalo to, že je noc, jenže já viděla až moc dobře na to, aby to byla pravda. Žádná z lamp v pokoji nebyla rozsvícená a já přesto viděla i do nejtemnější zákoutí. Žádný stín pro mě nebyl dost tmavý, abych jím neprohlédla.

Co to se mnou je? Zamračila jsem se a znovu se kolem sebe rozhlédla.

Alice seděla vedle mě a zářivě se usmívala. Pobaveně pozorovala moje počínaní.

Počkat!

Co tu dělá Alice? Samozřejmě, je to její dům, ale odjela téměř před půl rokem!

„ Alice?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit zděšení v hlase. Co když se vrátili všichni? „ Co... Co tu děláš?“

Usměv jí z tváře hned zmizel. Zatvářila se vážně. „ Měla jsem vizi. Zakázal mi dívat se do tvé budoucnosti,“ zasyšela zlostně. „ ' Už jsme napáchali dost škody.'“ Jeho hlas napodobila tak dokonale, že jsem s sebou cukla a automaticky si obmotala ruce kolem hrudi. Nezaregistrovala jsem, kdy jsem se postavila na nohy, ale najednou jsem na nich stála. „ Jenže tohle se dotýkalo přímo nás. Přišlo to samo, takže mi nebude moc nic vyčítat,“ brblala si pro sebe. Roztínala a zatínala prsty.

Její kroužení kolem horké kaše mě rozčilovalo - potřebovala jsem vědět, co se děje.

„ Alice!“

„ Dobře.“ Zvedla smířlivě ruce. „ Viděla jsem tě.“ Netrpělivě jsem si odfrkla. Donutila jsem se sundat ruce z boků a zkřížila si je na prsou. „ Přišla jsi za námi do Denali,“ pokračovala spěšně.

Nakrčila jsem nos a zatřepala jsem hlavou. „ Nevzpomínám si, že bych o tom jen uvažovala.“

„ O to teď zrovna nejde,“ odbyla mě.

Zvedla jsem obočí. „ A o co teda jde?“

Přešla jsem k oknu a vyhlédla ven do té podivné tmy, co jako tma vůbec nevypadala. Neoslepovala mě, prohlédla jsem jí. Všechno jen mělo jiné barvy. Zajímavé barvy – fascinovalo mě to.

„ Něco nebylo v pořádku.“

To bych řekla, že tu sakra není něco v pořádku! „ Co?“

„ Bello.“ Skrz dlouhé vlasy na mě upřela okrové oči. „ Nepřišla jsi jako člověk.“

Dalo mi práci tu větu zpracovat, ale stejně jsem ji nechápala. „ Jak to myslíš? Já jsem přece člověk - o to tu přece celou dobu šlo. Jsem jen člověk!“ Bylo těžké udržet svůj hlas a nezačít hystericky křičet, když jsem k tomu měla tak blízko.

„ Bello,“ řekla pomalu a zatřásla hlavou. Postavila se na nohy a přešla pokojem až ke mně. Nepohybovala se pomalu. Už nehrála své divadlo na člověka. Přesto jsem viděla každý její pohyb. „ Ty už nejsi člověk.“ Dlouze se mi zadívala do očí.

Přestala jsem dýchat – dech se mi zadrhl v hrdle. Dokázala jsem na ni jen zírat. Trvalo to dost dlouho. Dost dlouho na to, aby mi došel kyslík. Jenže jsem necítila vůbec žádnou nutkavou potřebu se nadechnout!

„ Já ale...“ začala jsem a zase zmlkla.

Alice stočila svůj pohled a podívala se někam na druhou stranu pokoje. Následovala jsem směr, kterým koukala.

Stále mi to nedocházelo.

Bylo tam zrcadlo. Velké zrcadlo visící na jedné z příček mezi místnostmi v přízemí.

V odrazu jsem viděla dvě nadpozemsky krásné ženy. Takové, na které se stačí jen podívat a zezelenáte závistí.

Jedna z nich byla Alice, druhou jsem neznala. Měla zářivě lesklé dlouhé hnědé vlasy a bledou pleť. Pěkně ostře řezaný obličej a přitom jemné rysy. Nedůvěřivě na mě zírala z rámu, jako já na ni. Měla krvavě rudé oči, které zářily do dálky. Jediná jizva na jejím dokonalém obličeji.

Odvrátila jsem pohled. Nedokázala jsem se dívat dál. Přišla mi povědomá, ale pamatovala bych si ji, kdybych ji někde viděla.

Jenže pak mi něco došlo a já se zděšeně rozhlédla kolem sebe. Musela tu někde být! V tom zrcadle byli dva upíři! A Alice stála vedle mě.

„ Sluší ti to,“ uslyšela jsem z dálky její zamyšlený mystický hlas. „ Na ty oči si zvykneš. Do roka by to měla zmizet – pokud -...“ Ustala v půli věty. „ Posloucháš mě vůbec?“

„ Já?“ polkla jsem.

„ Bello? Dochází ti vůbec, co se stalo?“

Zoufale jsem kroutila hlavou ze strany na stranu. Ne. Nechtěla jsem to vědět. Nechtěla jsem slyšet, co mi říká.

„ Jsi jednou z nás,“ pronesla tiše do ticha, ale její slova mi křičela v uších. Rvala mě na kousky.

Byl to sen. Já to věděla. Je to jen jedna z dalších nočních můr, brzy se to všechno rozpadne – zmizí. Alice taky. Ona není skutečná.

„ Ne!“ křikla jsem a otočila se k ní zády.

„ Bello,“ oslovila mě tiše a položila mi konejšivě ruku na rameno.

Vytrhla jsem se jí.

Uvědomila jsem si, že se chovám jako blázen. Byly věci, které jsem nemohla ignorovat.

Zvedla jsem ruce a dívala se, jak bledě světélkují v měsíčním světle. Byly příliš bledé. Příliš tvrdé. Příliš upíří.

„ Sakra!“ Jednou rukou sevřenou pěst jsem udeřila do okenního rámu a opřela si o ni hlavu.

Ozval se nepříjemný – zakryj si uši zvuk, podobný skřípění kovu, ale daleko horší.

Zděšeně jsem otevřela oči.

Alice se zachichotala. „ Esmé bude moc ráda, že jsi zničila to okno,“ prohlásila ironicky.

Ohromeně jsem roztáhla prsty a zírala na velkou prohlubeň, která nebezpečně připomínala tvar ruky.

„ Och,“ vydechla jsem.

Znovu se zasmála. „ To nic. To taky přejde – částečně.“

„ Dobře.“ Stále jsem nemohla odtrhnout oči od té spouště.

„ Nezdáš se moc nadšená,“ zamumlala a pečlivě se měřila můj výraz. Jen jsem něco neurčitě zabručela.

Tohle byl zlý sen.

Co budu dělat? Co teď budu dělat! Poslední měsíce jsem přežila jen díky Charliemu – nechtěla jsem mu ublížit, jenže teď? Nemůžu se vrátit domů. Mám před sebou nesmyslně dlouhou bolestnou věčnost.

„ Bello?“ Alice si opět uzurpovala moji pozornost. Zajímavé bylo, že jsem jí dokázala vnímat a přitom se dál zabývat temnou budoucností, která mě teď čekala. Kdesi v koutku jsem snad stále doufala, že je to sen a já se probudím. „ Bello. Kdo ti to udělal?“

Zavřela jsem oči. „ Nikdo.“

„ Bello!“ zavrčela. „ Řekni mi to! Je to důležité – může tu ještě být. Slyšíš?“ Zatřásla mi ramenem.

„ Nech toho,“ odstrčila jsem ji od sebe téměř hrubě. „ Říkám ti - nikdo to neudělal!“

„ Proč mi lžeš?“ vyjela na mě rozzuřeně. „ Někdo tě musel kousnout. Nepřeměnila ses jen tak od sebe.“

„ Ale ano, přeměnila,“ zasténala jsem a stulila se na zemi do klubíčka. Proč to nemohlo zůstat tak, jak to bylo? Poslední dobou, jsem se začínala zvedat ze dna. S Jacobem mi bylo dobře, byl moje Slunce. „ Byli jsme s Jacobem v kině,“ vykládala jsem jí pomalu, pečlivě jsem vážila každé slovo. Bylo těžké vzpomínat na ten večer, zdál se nějaký rozmazaný, vzdálený. „ Povídali jsme si a on se mně ptal na jizvu, co mám na ruce. Tam, kde mě James kousl – pamatuješ si, jak jsme byly v Phoenixu?“

„ Samozřejmě,“ zamračila se a oči měla přivřené do tenkých linek.

„ Začala mě pálit, když se jí dotkl – ucukla jsem, jenže to začalo svědit. Myslela jsem si, že mám nějakou alergii. Ale v autě jsem zjistila, že ta jizva se začala rozrůstat. Za pár hodin už to zasáhlo celou ruku. Odjela jsem, nechtěla jsem, aby to Charlie věděl. Nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit. Šla jsem sem – ani nevím proč. Zhoršovalo se to. Pak to zasáhlo srdce...“

„ Ach můj bože,“ hlesla a objala mě.

„ Co se to stalo, Alice?“

„ Nevím, Bello. Já nevím. Zeptáme se Carlislea – mohl by to vědět.,“ navrhla. „ Měly by jsme vyrazit, Bello.“

Odtáhla jsem se od ní. „ My? Nebudu vás otravovat. Tohle je jen můj problém. Nemáte s tím nic společného. Půjdu si po svých, neměj obavy,“ dodala jsem chladně.

„ Cože?“ vyhrkla. „ Samozřejmě, že s tím máme něco společného, Bello! Patříš do rodiny!“

Zlostně jsem zasyčela a vyhoupla se zase na nohy. Otočila jsem se k ní zády.

„ Ne. Nepatřím do rodiny, Alice! Jak to vůbec můžeš říct? Odjeli jste bez rozloučení – jediného slova na vysvětlenou!“ Kromě těch mnoha slov, co mi řekl on. Kromě těch slov na rozloučení, kterými mě zabil. „ Ty taky, Alice! Myslela jsem, že jsi moje kamarádka. Jak jsi mi to mohla udělat?“

„ Bello,“ hlesla zahanbeně a objala mě ze zadu kolem krku. „ Moc mě to mrzí. Nechtěla jsem. Edward nás donutil – říkal, že to tak pro tebe bude snadnější.“

Zabolelo to, když jsem uslyšela jeho jméno. Trhla jsem s sebou. „ Čistý řez - to už jsem slyšela,“ zabručela jsem znechuceně.

„ Všem se po tobě moc stýská, vážně. Chceme tě zpátky.“

„ Všem,“ opakovala jsem pohrdlivě. To určitě!

„ Ale ano,“ ujišťovala mě. „ Pojeď se mnou, Bells. Tady stejně zůstat nemůžeš.“

Proč jsem nechtěla věřit tomu, co mi říká?

„ Prosím. Prosím, prosím,“ šeptala mi naléhavě do ucha.

„ Já nevím, Alice,“ zamumlala jsem. Chtěla jsem, ale nedokázala jsem si sebe samu představit zpátky ve středu rodiny, o které jsem vždy snila, že do ní budu patřit.

„ Prosím, alespoň to zkus. Nikdo tě nebude nutit zůstávat. Bello, prosím! Stýská se nám!“

Bylo tak těžké odolat.

„ Ano!“ vykřikla Alice radostně. „ Pojď, musíme jít. Můžou se tu objevit každou chvíli.“ Táhla mě za ruku ven z domu.

„ Kdo?“ ptala jsem se nechápavě. „ Kdo se může objevit?“

„ Vysvětlím ti to později,“ odbyla mě. „ Nedýchej!“ upozornila mě a táhla dál k černému autu, zaparkovanému hned za mým nakláďáčkem. Byl to Carlisleův Mercedes. Poznávala jsem ho.

„ Ale co moje auto,“ protestovala jsem a ohlédla se po něm, když mi naznačila, abych nasedla.

„ Neblázni, Bello. Ta kraksna nedojede ani k hranicím! Nasedni – není čas!“ okřikla mě najednou nervózní.

Poslechla jsem. Nechtěla jsem se s ní více hádat, navíc jsem už neměla více vzduchu, abych mohla mluvit, aniž bych se znovu nadechla.

Hned jak jsem za sebou zavřela dveře, nastartovala a vyjela šílenou rychlostí zpátky k dálnici.

„ Hlavně na nic nešahej, prosím tě!“ upozornila mě ještě a bleskla po mě uličnickým úsměvem.

Poslušně jsem složila ruce do klína. Ještě jsem neodhadla svou sílu.

Dívala jsem se z okna. Líbilo se mi, že nic nevidím rozmazaně, i když jsme jely dost rychle.

Alice si tiše broukala nějakou melodii a co chvíli po mě mrkla koutkem oka. Smála se.

Vydržela mlčet stěží deset minut, možná míň. Začala se mě vyptávat na všechno možné, ale já jí na většinu otázek nemohla odpovědět. Nevzpomínala jsem si. Lidské vzpomínky mizely, jedna po druhé.

Znovu jsem vyhlédla z okna. Začínalo svítat.

Nikdy jsem nedokázala plně ocenit krásu svítání, když jsem neviděla všechny ty úchvatné barvy. Na chvíli jsem díky nim zapomněla na své starosti, ale ne úplně. Nezvyklé množství prostoru v mé mysli mi přišlo nepohodlné. Na nic jsem se nedokázala soustředit úplně a žádné myšlenky jsem se nemohla docela zbavit.

Alici dost znepokojilo, když jsem se zmínila o Jacobovi, La Push a motorkách. Některé vzpomínky, kterých bych se ráda zbavila, zůstávaly. Neřekla jsem Alici, proč jsem to dělala. Nesvěřela jsem se jí s přeludem, který jsem vědomě vyhledávala.

Už jen vědomí, že ho snad brzy uvidím, mě rozechvívalo a nemohla jsem přesně říct, jestli mám šílenou radost, že ani nemůžu dýchat – jako bych to teď potřebovala – nebo mám strach z jeho reakce.

Možná mě bude teď chtít, když už nejsem takovou přítěží. Když už ho nebude unavovat se mě stále starat, protože se o sebe dovedu postarat sama. Už ho nebudu omezovat.

Dost! Okřikla jsem se hned. Nemohla jsem si dovolit o tom ani přemýšlet. Nesměla jsem tu naději nechat příliš zakořenit.

„ Motorky?“ opakovala po mě. „ Copak jsi se úplně zbláznila, Bello?“ Kroutila nevěřícně hlavou.

Nějakou chvíli jsem neodpovídala. Mlčky jsem koukala z okna a snažila se zahnat tu představu, že by mě teď snad mohl chtít. „ Možná,“ řekla jsem nakonec.

„ Byl blázen, když si myslel, že by ses bez něj měla líp,“ zabručela tiše, ale já ji dobře slyšela.

„ O to vůbec nešlo,“ připomněla jsem jí chladně, „ abych se měla líp.“

Zvedla oči v sloup. „ Samozřejmě, že šlo, blázínku.“

Najednou pustila volant – držela ho jen jednou rukou a nahla se ke mně. Seděla jsem celou dobu ve stále stejné pozici – úzkostlivě jsem střežila každý pohyb, kterým bych mohla něco zničit. Ta strnulá poloha mi vůbec nevadila. Vlastně mi přišla přirozená a pohodlná.

Nechápala jsem její pohnutky k tomuto jednání. „ Alice, co to-“ začala jsem, ale pak jsem zmlkla.

Natáhla se k přihrádce na mé straně palubní desky a vytáhla odtamtud nějaký předmět a zase se vrátila do původní polohy.

Tu věc – malou lesklou krabičku – umístila do nástavce vedle volantu. Byl to mobilní telefon.

Celou tu dobu nevěnovala řízení zdánlivě žádnou pozornost. Kdybych byla ještě člověk, děsilo by mě to. Bylo zvláštní myslet na to, co bych dělala, kdybych byla ještě člověk. Stále jsem si tak trochu připadala. Část mé mysli se stále nesmířila s tímhle novým stavem.

Telefon se rozezvonil.

Lekla jsem se. Ten zvuk byl mnohem hlasitější, než jsem byla zvyklá. Alice to zvedla. Hovor přijala sotva setinu sekundy po tom, co se ten zvuk ozval.

„ Ahoj,“ pozdravila vesele. Zpočátku mi nedošlo, proč nemluví do mikrofonu, ale pak jsem si uvědomila, že má zapnutý hlasitý odposlech.

„ Alice! Kde jsi?“ ozval se mužský povědomý hlas. Zpozorněla jsem, i když jsem předtím ten rozhovor nechtěla poslouchat.

„ Na tom nezáleží,“ mrkla na mě, „ jsem na cestě domů.“

Byl slyšet povzdech úlevy. „ Dobře. Kdy dorazíš?“ vyzvídal Jasper.

„ Dnes v noci,“ oznámila mu bez jakéhokoliv zaváhání a usmála se.

Dnes v noci. Ach ne! Počítala jsem s trochou více času na přípravu. Možná to takhle bude lepší. Bude to rychle odbyté. Nebudu mít šanci svým nadějím příliš propadnout.

„ Budu čekat,“ slíbil jí. „ Stýská se mi.“

„ Já vím, mě taky,“ souhlasila. „ Miluju tě.“

„ Já tebe,“ odpověděl a hovor ukončil.

Alice se znovu natáhla pro telefon. Myslela jsem, že ho chce zase uklidit, ale začala vytáčet nějaké číslo. Zvláštní bylo, že to nechala vyzvánět – vůbec nečekala, že jí to dotyčný vezme a otočila se ke mně a něco mi povídala.

Poslouchala jsem ji, ale přitom jsem nespouštěla oči z telefonu. Začal se ozývat přerušovaný tón, jak příjemce hovor odmítl.

Alici to vůbec nevyvedlo z míry a vytočila číslo znovu, přitom neustávala ve svém švitořivém monologu. Její podivné chování mě znepokojovalo.

„ Alice, komu voláš?“ zeptala jsem se a přerušila ji uprostřed věty.

„ Přesný výraz je – pokouším se dovolat. Zatím je rozhodnutý mi to nezvednout. Může to trvat pár hodin,“ pokrčila rameny a tím to zřejmě považovala za uzavřené.

„ Proč voláš někomu, kdo s tebou nechce mluvit?“ Opřela jsem se hlavou o opěradlo a zavřela oči. Její logika mi přišla nepochopitelná.

Uchechtla se. „ Vyšší dobro.“

Otevřela jsem oči a skepticky se na ni podívala. „ To mi vysvětli, prosím tě.“

Znovu vytočila číslo – už po páté.

„ Je to pro tvoje dobro,“ upřesnila. „ A pro jeho také, když už jsem u toho.“

„ Tím se mi to opravdu vyjasnilo,“ zabrblala jsem sarkasticky.

Rezignovaně si povzdechla. „ Volám Edwardovi, spokojená?“

Ztuhla jsem a šokovaně otevřela pusu. Neviděla jsem jediný rozumný důvod, proč by jí neměl brát telefony. Ale možná se pohádali, co já vím. Proč by se mu pak ale snažila dovolat! Nedávalo to smysl!

„ Proč!“ vyjekla jsem. Ta bolest v hrudi, která celou tu dobu číhala, aby znovu udeřila celou svou silou, mi lehce sevřela hrdlo.

„ Abych mu oznámila, že má přijet domů.“

Copak on nebyl s nimi? Nemusel by být. To jen já jsem to předpokládala, ale on mohl být kdekoliv, se svými zábavami. „ Myslím... Myslím, že bys ho neměla rušit,“ hlesla jsem rozhodně.

„ Pche!“ Pohodila hlavou „ Rušit!“ zopakovala pohrdlivě a znovu vytočila číslo, když to znovu položil. Měla jsem spíš pocit, že zkouší, který z nich vydrží víc. „ Zírat do zdi a přemýšlet o tom, že se vrátí a bude se plazit po kolenou, abys ho vzala zpátky, může kdekoliv. Ne že bych netoužila po tom, vidět svého bratra na kolenou, ale mohl by svůj zájem směřovat alespoň do správného státu.“

Vůbec jsem nechápala o čem to mluví! Edward se ke mně nemohl chtít vrátit. Nemiloval mě!

„ Proč se tak tváříš, Bello?“

Otvírala jsem pusu, abych jí odpověděla. Zvedla jeden prst a zarazila mě.

Ozvalo se tiché cvaknutí a autem se rozezněl hlas. Naplnil každou jeho molekulu a zaryl se hluboko do každé mé části. Doširoka jsem otevřela oči, zalapala po dechu a automaticky se skrčila do klubíčka.

„ Dej mi pokoj, Alice!“ zavrčel tiše Edward a znovu se ozval vytáčecí tón.

Jeho hlas zněl úplně jinak, než v mých halucinacích. Nebyl tak pevný a rozhodný. Byl teď tlumený, smutný. Nelíbilo se mi to. Nechtěla jsem, aby byl smutný, ať už pro to měl jakýkoliv důvod. Cítila jsem potřebu ho utěšit.

Alice si pro sebe něco zlostně zabručela, ale stejně mu zavolala znovu.

Tentokrát to trvalo déle. Vytáčecí tón se ozýval stále dokola. Hypnotizovala jsem tu malou krabičku, která se zdála, že se s každým táhlým tónem zvětšuje. Stále jsem byla ochromená tím, že jsem tak náhle uslyšela jeho hlas. Ne jen jeho náhražku, ale opravdový. Nádherný, sametový. Takový, jaký má jen on.

Zase se ozvalo cvaknutí. Seděla jsem napjatě. Bez dechu jsem čekala, až se znovu ozve jeho dokonalý hlas.

„ Nechci s tebou mluvit,“ oznámil jí dutě.

Alice se nevesele uchechtla. „ Myslíš, že kdybych se tím chtěla dát odradit, obtěžovala bych se vůbec zvednout telefon a zavolat ti?“ zeptala se jízlivě, z jejího hlasu zaznívala hořkost. Jejich rozhovor se vůbec nepodobal tomu vřelému vztahu, jaký mezi sebou měli.

Dlouho bylo ticho. Myslela jsem, že zase zavěsil.

„ Co mi chceš?“ Pevněji jsem sevřela svoje kolena, když jsem slyšela mrtvý tón jeho hlasu.

Alice se podívala na mě a povzbudivě se usmála. „ Vrať se domů,“ řekla měkce, „ tohle už nemá smysl.“

Zasyčel. „ Samozřejmě, že to má smysl. Nehodlám se s tebou o tom bavit! Sbohem, Alice!“

„ Nebuď tak melodramatický, prosím tě!“ okřikla ho mrzutě, než stihl zavěsit. Jenže to pak stejně udělal.

Protočila oči a zase vytočila jeho číslo. Kdyby to bylo za jiných okolností, jejich počínaní by mě opravdu pobavilo.

„ Můžeš se na dvě minuty přestat chovat jako zabedněný sobecký -“ začala, když to zvednul.

„ K věci,“ přerušil ji. Celou dobu jsem ani nemukala.

„ Fajn. Letadlo ti letí za hodinu a půl...“

„ To jsem neměl na mysli,“ skočil jí znovu netrpělivě do řeči. „ Řekni mi jeden rozumný důvod, proč bych to měl udělat.“

„ Kromě toho, že se Esmé kvůli tobě trápí a s Carlisleem se nedá mluvit?“ vyjela na něj prudce. „ Kromě toho, že jsi nás všechny vyhnal z Forks a sám ses potom zahrabal v Jižní Americe? Kromě toho všeho a spousty dalších věcí, o kterých už jsme mluvili, je v tvém nejlepším zájmu to udělat. To mi věř.“

Opět velmi dlouhá pauza.

„ Sežeň si něco lepšího na sebe,“ poradila mu Alice a zavěsila.

Trvalo mi dlouho, než jsem se vzpamatovala natolik, abych zase mohla mluvit. Jenže jsem neměla ani co říct. Mlčela jsem a snažila se nemyslet na to, co se na mě teď valí jako lavina. Nechtěla jsem se opájet tou představou, že ho už brzo uvidím.

Najednou Alice začala zpomalovat. Dost divné na to, že jsem se doposud řítily po silnici maximální možnou rychlostí a ještě nebylo tak pozdě, abychom mohly být na místě.

„ Co se děje?“ panikařila jsem hned.

„ Čas na tvůj první lov,“ otočila se na mě se zářivým úsměvem a zastavila docela.

Až do teď jsem na nepříjemný žár v hrdle téměř zapomněla, ale když mi to připomněla, ozval se s o to větší intenzitou.

Měla jsem strach, že teprve teď se naplno rozvine má nesnesitelná nešikovnost. Zpočátku jsem opatrně našlapovala a bedlivě dávala pozor na všechny možné překážky. Alice se mým počínáním velmi bavila.

Ze západu ke mně zavál vítr a přinášel sebou lahodnou vůni. V mžiku jsem se vykašlala na všechny bezpečností opatření a rozběhla se za ní. Zapomněla jsem na Alici, zapomněla jsem na všechno. Existovala jsem jen já a ta vůně.

Mou první kořistí byl velký medvěd grizzly.

Lovení bylo pro mě docela přirozené, nemusela jsem nad tím vůbec přemýšlet. A k mému velkému překvapení se zdálo, že veškerá nešikovnost zmizela.

I když jsem ulovila ještě několik dalších zvířat, žár v hrdle nezmizel, snad se jen trochu zmenšil. Zřejmě bude odteď součástí mého života.

Konečně jsem dokázala plně docenit to, že se Edward dokázal v mé blízkosti ovládat. Muselo to pro něj být nepředstavitelně těžké. Možná to byl další z důvodů, proč odešel.

Zatřásla jsem hlavou. Brzy budu mít možnost, zeptat se ho na to sama. Nasucho jsem polkla. Nedokázala jsem si to ani představit. Tolik jsem toužila spatřit alespoň na okamžik jeho božskou tvář. Byla bych za to ochotná zaplatit jakoukoliv cenu.

Vrátila jsem za Alicí k autu. Čekala na mě opřená o kapotu a v rukou držela nějakou beztvarou hmotu.

Usmála se, když mě uviděla a hodila to po mně. Instinktivně jsem natáhla ruce, abych to chytila. Bylo to oblečení.

„ Obleč si to,“ poručila mi a zachichotala se.

Zmateně jsem se podívala, co se jí na mém oblečení nezdá. Bylo to docela zjevné. „ Ach,“ vydechla jsem. Moje oblečení bylo dočista zničené. Viselo na mě v zakrvácených cárech.

Sebrala jsem to, co mi dala a rychle si to oblékla.

Pokračovaly jsme dál. Začínalo se stmívat. Začínala jsem být nervózní.

Alice pořád něco štěbetala. Bylo mi s ní opravdu velmi dobře. Stejně jako dřív.

Padala hluboká noc a Alice sjela z hlavní cesty na vedlejší, která se klikatila hustým lesem.

Nejistě jsem vyhlížela z okna. Nikde jsem neviděla ani náznak toho, že bychom se blížily k nějakému obydlí.

„ Ostatní jsou teď na lovu, ale brzy se vrátí,“ informovala mě a vjela do poslední zatáčky.

Přede mnou se rozprostřel pohled na úchvatný velký dům, dokonale skrytý před zraky nezvaných návštěvníků lesními velikány, kteří jej obklopovali ze všech stran.

Před širokými schody stála nehybně vysoká postava. Byl to Jasper. Bylo to už téměř půl roku, co jsem ho viděla naposledy – pološíleného – na nepovedené oslavě mých narozenin, přesto vypadal pořád stejně. Vážný, podobný lvu.

Alice zastavila a on udělal pár nedočkavých kroků blíž k nám.

Chtěla jsem se natáhnout, abych si otevřela dveře, ale než jsem stihla učinit jakýkoliv pohyb, Alice mě zarazila: „ Ne, nešahej na to!“

Ustrašeně jsem stáhla ruce a zůstala sedět na místě.

Jasper zůstal nehybně stát. Teprve teď si všiml i mé přítomnosti a zíral na mě skrz přední sklo auta. Nevěřil svým očím.

Když jsem spatřila Jaspera teď, poznala jsem, že jsem ho vlastně nikdy pořádně neviděla a neznala. Vystrašeně jsem pozorovala jeho zjizvený obličej a přemítala, kde ke všem těm jizvám mohl přijít. Jak to vůbec mohl přežít? Dalo mi práci donutit se zavřít pusu.

Alice otevřela dveře na své straně a zářivě se na něj usmála. On se zamračil. „ Víš, že za tohle se tě Edward pokusí zabít?“ Trhnul hlavou k místu, kde jsem seděla já.

Z jeho slov mi přeběhl mráz po zádech. Nejenom, že znovu vyburcoval všechny mé smysly, které se upínaly k tomu okamžiku, kdy ho skutečně uvidím, ale také mě vyděsila formulace té věty. Pokusí zabít. Nahánělo mi hrůzu, jaký význam té větě asi přikládal.

„ Já to nebyla,“ zasmála se Alice a zvedla ruce nahoru. „ Jsem v tom naprosto nevině.“

Obešla auto a otevřela mi. Vystoupila jsem, ale zůstala jsem strnule stát a obezřetně si měřila Jaspera.

Jeho vzhled doslova hlásal do světa – NEBEZPEČÍ. Měla jsem nutkání se sebrat a utéct. A nejen díky němu.

Sledoval mě. Opatrně studoval každý můj pohyb, dokud jsem nezkameněla. Pak si mě nadále prohlížel. Bylo mi to nepříjemné, ale Alici to téměř nevyvedlo z míry.

„ Velmi dobře se ovládá,“ řekla mu. „ Když vezmu v úvahu všechno kolem až nepřirozeně. Což ovšem v této situaci není na škodu.“

Mluvila o mě? Nedávalo mi to moc smysl, ale příliš jsem se tím nezabývala. Stále jsem nemohla odtrhnout oči od Jaspera.

Nakonec se mírně pousmál. „ Bello,“ pozdravil mě.

„ Ahoj,“ špitla jsem nesměle.

„ Půjdeme dovnitř, ne?“ navrhla Alice. Zamířila k Jasperovi a  chytila ho za ruku. „ Pojď, Bello.“ Otočila se na mě, když jsem se nehýbala.

Přišlo mi to hloupé, ale nelíbila se mi představa, že bych se měla k Jasperovi více přiblížit. I tahle vzdálenost se mi zdála nedostatečná. „ Jaspere, co se ti stalo?“ vyhrkla jsem neomaleně a vzápětí svých slov litovala.

Ale on se zasmál. „ Řekněme, že mám svou temnou minulost. Někdy ti to budu vyprávět. Předpokládám, že teď na to máme celou věčnost.“ Mrkl na mě přes rameno.

Moc mi to tedy nevysvětlil, ale najednou jsem se cítila podivně klidná. Když se ten pocit klidu vystupňoval, došlo mi, že to dělá on a zamračila jsem se na něj. Ale přiměla jsem své nohy k pohybu a šla jsem k nim.

„ Bello?“ začal, když jsme stoupali společně po schodech nahoru.

„ Ano?“

„ Opravdu se ti omlouvám, za tu tvoji oslavu. Měl jsem se lépe ovládat,“ prohlásil kajícně.

Odfrkla jsem si. „ Ty přece nemůžeš za to, že i balící papír je pro mě smrtelně nebezpečný,“ zabrblala jsem. „ Byla to moje chyba.“

Společně s Alicí se rozesmáli. Jejich smích byl v dokonalé harmonii. Soprán a bas.

„ Přesto jsem svým chováním spustil tohle všechno. Řekni, že mi odpouštíš!“

Nevěřícně jsem na něj pohlédla, ale pak jsem vzdala snahy pochopit jeho myšlenkové pochody.. „ Dobře, je ti odpuštěno,“ povzdechla jsem si.

Vešli jsme dovnitř.

Ocitla jsem se na prahu velkého pokoje, obloženého dřevem s kamenným krbem, zabírajícím většinu jedné boční stěny. Pokoj působil velmi příjemným dojmem.

„ Ostatní jsou na lovu, měli by se vrátí každou chvíli,“ vysvětlil Jasper a sedl si na jednu z pohovek. Alice se posadila vedle něj a hlavu si položila do klína.

„ Přesněji 37 minut,“ doplnila ho.

„ Řeknete mi teď, co se stalo?“ zeptal se Jasper a podíval se na mě.

Stála jsem uprostřed pokoje, rukama jsem si objímala tělo a připadala si tu jako nezvaný host.

„ Možná bude vhodnější počkat na ostatní. Celé je to dost podivné, musím si o tom promluvit s Carlisleem,“ zavrtěla hlavou Alice.

Jasper netrpělivě zasténal, ale neprotestoval.

Tiše si začal s Alicí povídat a já si připadala čím dál hloupěji. Přešla jsem k oknu a dívala se ven. Nemohla jsem se nabažit těch nových barev, co jsem teď viděla. Snažila jsem se neposlouchat, co si říkají, jenže to bylo těžké s tím, jaká obrovská spousta volného místa byla v mé hlavě a jak dobrý jsem měla sluch.

„ … mluvila jsi s ním?“

„ Ano, je na cestě sem. Dorazí pozítří brzy ráno.“

„ Ví to?“

„ Ne. Neuškodí mu malé překvapení.“

„ Malé. To jistě,“ zasmál se Jasper.

Mlčela jsem. Měla jsem co dělat, abych se udržela v klidu. Téměř jsem se třásla nervozitou. Ani barvičky mě nezaujaly natolik, abych dokázala nemyslet na pozítří brzy ráno.

Přišlo mi, že hodiny na krbové římse odtikávají rychleji, než by měly.

Slyšela jsem někoho utíkat a v příštím momentu do pokoje jako velká voda vpadl Emmett.

Otočila jsem se, abych na něj viděla.

Jeho rozesmátý obličej zamrzl, když mě spatřil. Zíral na mě stejně nevěřícně, jako předtím Jasper.

„ Bella?“ vydechl. „ Bella Swanová?“

Svěsila jsem ramena. „ Hmm.... Jo,“ přitakala jsem. „ Jsem to já.“

Emmettovi trvalo mnohem kratší dobu, než se vzpamatoval. Rozesmál se. „ No to je fór!“ Přešel místnost a sevřel mě ve svém medvědím náručí, než jsem stihla zaprotestovat. Zvedl mě nahoru, takže jsem nohama mírně komíhala nad zemí. Jeho vřelé uvítání mě překvapilo. Kdybych byla stejně křehká, jako ještě před pár dny, asi by mi zlomil pár žeber a pravděpodobně i udusil.

Opřela jsem se mu do ramen – nikdy bych nevěřila, že mám až takovou sílu, že by to mohlo mít nějaký účinek – a odtáhla se od něj.

„ Mohl bys mě, prosím, postavit zpátky na zem?“

„ Jasně,“ zakřenil se. „ Mohl bych.“

„ Emmette!“ uslyšela jsem nějakou ženu. „ Okamžitě ji postav na zem!“

Podívala jsem se tím směrem. Byli tam už všichni a pár dalších, které jsem neznala a dívali se na nás dva.

Emmett mě opatrně postavil na zem. Ruce mi položil na ramena. „ Rád tě zase vidím děvče! Bez tebe to byla strašná nuda. Kde se tu vůbec bereš?“

Než jsem stihla odpovědět, přerušila mě Esmé – teď, když jsem na ni viděla, mi došlo, že to ona okřikla Emmetta. „ Bello? Zlatíčko, jsi to opravdu ty?“

„ Ano,“ přisvědčila jsem. „ Ráda tě vidím, Esmé.“

Následovalo vítaní a sáhodlouhé vysvětlování.

Carlislea můj příběh docela ohromil. Vlastně všechny. Nikdo nedokázal pochopit, jak se má přeměna mohla spustit sama od sebe. Po pár úvodních zdvořilostech Carlisle odešel a hledal odpověď v knihách.

Esmé mě zatáhla na sedačku a posadila vedle sebe. Celou dobu mě držela za ruku a šťastně se usmívala. Emmett se posadil z druhé strany a pořád po mě pokukoval. Nakonec prohlásil, že vypadám s červenýma očima daleko líp. Čímž si vysloužil od Rosalie – stojící nehybně u okna – ledový pohled. Rosalie zjevně nebyla nadšená z toho, že mě vidí, tak jako ostatní.

Nepřekvapovalo mě to. Spíš mě překvapovala reakce všech ostatních. Nečekala jsem tak srdečné přijetí. Myslela jsem, že na mě už dávno zapomněli.

Představili mi i ty ostatní, co jsem neznala.

Ta kráska s dlouhými rezavými vlasy se jmenovala Tanya, vysoká blondýnka Irina a jejich sestra Kate. Žena jednoznačně jižanského původu s vlasy barvy havraního peří byla Carmen a muž stojící po jejím boku Eleazar. Denalijští. Zdáli se velmi přátelští. Líbili se mi, takovým zvláštním způsobem.

Jen Eleazar mě mírně znervózňoval. Stále si mě zamyšleně prohlížel a tiše si pro sebe něco nesrozumitelně vykládal. Zaslechla jsem něco jako „štít“.

Nevšímala jsem si, jak rychle plyne čas. Bylo mi příliš dobře na to, abych se tím zabývala. Ta díra v mé hrudi byla téměř zacelená, ale ne docela. Jen už tolik nebolela. Prozatím mi to stačilo.

Carlisle sešel dolů a přidal se k našemu uvolněnému rozhovoru.

Vyrušilo nás až zaskřípání dveří, jak někdo vešel. Všichni najednou zmlkli. Nevnímala jsem čas. Seděla jsem tu už více jak 24 hodin.

Ozvaly se pomalé unavené kroky. Neodvážila jsem se ani dýchat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli se rozběhnout, abych ho uviděla co nejdřív, nebo utéct dřív, než ho vůbec uvidím?

„ Alice, máš pět minut na to, abys mi řekla, co se děje tak důležitého, že -“ najednou zmlkl a zalapal po dechu. Téměř všichni se otočili na mě. Musel mě vidět v jejich myšlenkách.

Vběhl do pokoje a neomylně mě našel očima. Vymrštila jsem se ze sedu a postavila se. Zůstal na mě zírat a jeho zuřivý pohled jihl.

Byl daleko nádhernější, než jsem si ho pamatovala – nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Byl dokonalý. Pocítila jsem bodnutí beznaděje. I když už nejsem bezmocný člověk, stále jsem vedle něj jen ta obyčejná Bella. Nebude o mě stát.

„ Kdo to udělal?“ zeptal se bez dechu a nespouštěl ze mě oči.

Těch posledních šest měsíců nic neznamenalo. Jeho slova v lese nic neznamenala. Nezáleželo na tom, jestli mě nechce. Já nebudu nikdy chtít nic, než jeho, bez ohledu na to, jak dlouho budu žít.

Topila jsem se v jeho pohledu a nebyla schopná slova. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem mu tak blízko.

„ To ty,“ řekl mu pomalu Carlisle, ale bez zaváhání.

Moc jsem ho nevnímala, jinak by mě asi zarazilo, jak na takovou pitomost mohl přijít.

„ Cože?“ Vytřeštil Edward oči.

„ Musel jsi zanechat v té ráně z Phoenixu svůj jed. Nepatrnou kapičku,“ vysvětloval a my konečně odtrhli oči od sebe a podívali se na něj. „ Bylo to jako časovaná bomba. Mohlo se to spustit kdykoliv. Nevím, co přesně to nakonec rozjelo, ale mám o tom svou teorii...“

„ Vlkodlak?“ dostal ze sebe Edward s obtížemi a střelil pohledem zpátky ke mně.

Tak takhle to tedy bylo? Přenášela jsem v sobě téměř rok upíři jed a dokázala jsem mu tak dlouho vzdorovat? To je nepředstavitelné! Nemožné.

Ztratila jsem se ve svých myšlenkách, takže když jsem znovu vzhlédla, byli jsme v místnosti sami.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale byl tu jen on a já. Odešli, aby nám dopřáli soukromí.

Znovu jsem se podívala na něj.

Pod očima měl temné stíny a oči téměř černé, ale přece. Když jsem viděla jeho pohled... Vypadalo to, že cítí to co já. Že mě stále miluje. Bylo tak snadné si to namlouvat.

„ Promiň,“ promluvil první a svěsil hlavu.

„ To nic,“ hlesla jsem a zavřela jsem oči. „ Stejně jsem to věděla.“ Posadila jsem zpátky na sedačku a hlavu jsem schovala v dlaních.

„ Co jsi věděla?“

„ Že se mi tohle všechno jen zdá,“ přiznala jsem smutně a svěsila ramena. „ To je ale strašně nefér, víš,“ pokračovala jsem a znovu se na něj podívala. Když už mám tak živý sen - chci si to užít. Zíral na mě dokonale vykolejený. „ Kdyby se mi zdála noční můra, nebylo by to tak zlé. Zvykla jsem si na ně. Jenže takhle to pak bude ještě horší, až se vzbudím. Bude to příliš bolet.“

Udělal pár váhavých kroků a zbořil tak tu vzdálenost mezi námi. Byla jsem ráda. Toužila jsem ho mít na blízku. Klesl na kolena, tak aby naše tváře byly ve stejné výšce a vzal můj obličej něžně do dlaní. „ Ty nespíš, Bello,“ prohlásil pevně.

Přísně jsem se na něj podívala. „ Proč chceš, abych si to myslela?“

Zvedl obočí. „ Protože je to pravda.“

„ Nemůže to být pravda. Je to moc krásné, na to, aby to byla pravda.“

„ Tohle ti příjde krásné?“ zašeptal bezmocně a prstem mi přejel po tváři. Přivřela jsem pod tím dotykem oči.

Jeho dotyky už nebyly ledové. Byly teplé, příjemné.

„ Ano. Jsem tu s tebou a ty tu jsi a neodcházíš. Zatím.“

„ Chceš, abych odešel?“ zeptal se. Udivilo mě, když jsem v jeho hlase zaslechla, jak ho ta představa bolí.

„ Samozřejmě, že ne. Naopak. Chci mít něco, co tě donutí zůstat.“

Rozčarovaně se zasmál. „ Máš spoustu takových věcí. Nedokážu pochopit, jak jsem to bez tebe mohl vůbec tak dlouho vydržet. Jak jsem se vůbec mohl přinutit od tebe odejít.“

„ Donutit?“ Zvedla jsem hlavu a pečlivě studovala jeho výraz, kdy už konečně prohlásí, že žertuje.

„ Lhal jsem ti, Bello. Lhal jsem, a je mi to tak líto – líto, protože jsem ti ublížil. Líto, protože to stejně nemělo žádný smysl..Lhal jsem, abych tě zachránil před tím, čím jsem a nepovedlo se. Promiň.“ Sklonil hlavu a upíral pohled někam na můj klín.

„ Chtěl jsi mě chránit?“ špitla jsem tichým hlasem. „ Copak já jsem byla v nebezpečí? A jak to myslíš, že jsi mi lhal? V čem jsi mi lhal?“

„ Řekl jsem, že tě nemiluju.“ Řekl to tak tlumeným hlasem, že jsem měla co dělat, abych ho vůbec slyšela. Řekl to, jako by to bylo to nejčernější rouhaní.

Zalapala jsem po dechu. Moje plíce lačnily po zbytečném vzduchu a jeho dostání jim nepřineslo žádnou úlevu. „ To je lež?“

„ Jistě. Jak bych tě vůbec mohl nemilovat, Bello? Jak bych vůbec mohl existovat ve světě, kde nejsi! Nedokážu bez tebe žít.“

„ Tak to nedělej,“ zašeptala jsem a snažila se příliš nepoddat té naději. Marně.

„ Copak ty by jsi chtěla? Nevadí ti, že jsi to co já? Že jsem tě připravil o duši?“ Stále držel můj obličej v dlaních a živě se mi vpíjel pohledem do očí, jako bych z nich chtěl vyčíst odpověď předem.

„ Ne,“ zamračila jsem se – jak si to vůbec mohl myslet! „ Vždycky jsem chtěla být s tebou. Potřebuju být s tebou.“

Mlčel. Jen zhluboka dýchal a přejížděl mi prsty po obličeji.

„ Byl jsi tak dlouho pryč,“ vzdychla jsem a políbila jeho prsty, které mi přejely po spodním rtu.

„ Bello?“ oslovil mě.

„ Ano?“

„ Kdybych se ti omluvil za všechno, co jsem ti kdy způsobil. Kdybych tě požádal, abys mi odpustila, že jsem byl tak neskutečně hloupý a opustil tě. Odpustila bys mi?“ zeptal se.

„ Proč se ptáš na takové věci?“ zamumlala jsem a prstem jemně objela obrys jeho tváře. Měla jsem strach, aby se pod mým dotykem nerozplynul docela. „ Vysvětli mi to.“

„ Chci vědět, jestli mi budeš moc někdy odpustit, co jsem provedl.“

Nakrčila jsem obočí. „ Ale já se na tebe nezlobím, jen to pořád nechápu. Co se mi snažíš říct?“

„ Bello, mohla bys mě ještě někdy milovat?“

Zavrtěla jsem hlavou. Tohle pro mě bylo naprosto nepochopitelné. „ Já tě pořád miluju. Nikdy jsem nepřestala.“

„ Po tom všem?“

„ Ano.“

Dívala jsem se na něj a napadala mě spousta věcí.

Přejížděla jsem bříšky prstů po jeho tváři a zkoumala ji svým novým zrakem.

Podivná slepota lidských očí opadla a já si ho konečně mohla prohlédnout do všech bolestivých koutků jeho krásy. V jeho tváři jsem viděla tolik dobrého a tolik lásky, že to bylo až neúnosné se na něj dívat. Ale já to statečně snášela. Dovedla bych se na něj dívat celou věčnost a neomrzelo by mě to.

Najednou se pohnul, což mě vyrušilo z mého okukování. Jeho tvář se zkroutila do úsměvu a celá se rozjasnila.

„ Omlouvám se ti za to, co jsem ti udělal. Za to, že jsem tě opustil a zranil. Omlouvám se, že jsem zradil tvou lásku. Můžeš mi prosím někdy odpustit, Bello?“ Tváři, která nedočkavě čekala na mou odpověď bych nedokázala nic na světě odmítnout, i kdyby to nebylo mé zbožné přání.

„ Už jsem ti odpustila. Pokud je to všechno, co potřebuješ slyšet.“

„ Opravdu, Bello?“

„ Opravdu,“ pokývala jsem hlavou, i když to bylo dost těžké, protože ji stále držel.

Po tváři se mi roztáhl ten nádherný pokřivený úsměv, který jsem zbožňovala.

„ Nezasloužím si tě.“

„ Mohla bych tvrdit to samé,“ zabručela jsem.

Rozesmálo ho to. „ Blázínku.“

Přiblížil svou tvář k té mojí a zlehka mě políbil na rty. Váhavě, ostýchavě. Skoro jako by čekal, že ho odstrčím. Což jsem rozhodně neměla v úmyslu.

Naklonila jsem se blíž, abych ten krátký okamžik prodloužila, co to jen jde.

Neodtáhl se. Místo toho mě začal líbat.

Ten polibek začal stejně jako všechny ty předchozí, co jsem si pamatovala. Byl velmi opatrný a držel se zpátky, ale pak se změnil.

Vášnivě se přisál k mým rtům a pevně se ke mně tiskl. Už se nemusel bát, že mi ublíží. Už jsem nebyla tak křehká a jeho už nespalovala touha po mé krvi.

Nás oba teď spalovala jiná touha...

Touha, kterou nikdy neukojíme.

KONEC