Královně ledu, s láskou Jasper

Autorka: Tracy.Hale

2.

BELLA CULLENOVÁ

Jasper sedí sklíčeně na své sedačce. Chytím ho kolem ramen. "Ty to víš?"

Neodpoví.

"Něco se tady děje."

Žádná reakce. Můžu snad za to já? Ne. Snad ne. Určitě ne. Nebo ano?

"Bello, vím, proč Alice odešla. Viděla budoucnost. Viděla mě a... tebe." Cítila jsem se, jakoby do mě uhodil blesk. A další a další a další.

"To není možné."

"Mám dva plány."

Dychtivě si přisednu vedle něj. "Sem s nimi."

Zhluboka se nadechne (proč?) a spustí: "Buď se ihned vydám na cestu za Alicí a vše s ní urovnám a my dva ukončíme naše... přátelství. Nebo... počkám, až se Alice vrátí a budeme se dál přátelit. V tom případě ber v potaz možné... ehm následky."

Další blesk a blesk. Co si zahrát baseball? Potřebovala jsem chvíli klidu. Nějak mi to přestávalo docházet. Pokud to Alice VIDĚLA, znamená to, že... je to jasné? Takhle zmatená jsem ještě nebyla. Potřebovala jsem, aby udeřil hrom a blesk nebo se prostě něco stalo!

"Jaspere, já... chci se s tebou stále přátelit." Slovo přátelit mělo dnes neobvyklý význam - milostný význam. Zahanbeně jsem sklopila oči a on se usmál. To stačilo.

ROSALIE HALEOVÁ

Divadlo. Připadám si jako u Shakespeara. Každý v tomhle prokletém domě má na sobě masku! Bella, Jasper, Emmett, Edward... Hrajeme si tady s ohněm. Nikdy bych si nepřiznala, že tohle jednou povím, ale - STOP! Rosalie nikdy nic nezastavuje. Rosalie nikdy nenávidí divadlo. A přesto se teď pokusím vše tady ukončit. Už mi leze krkem to, že se stále s Emmettem nenávidíme. Přitom nenávist je přece vášnivý cit - toť jediná vášeň mezi námi. Miluju Emmetta. Pořád. Když slyším jeho smích, musím se smát taky. Když ho vidím smutného, zesmutním taky. Když odejde, odejdu taky. Možná jsem jen zaujatá.

"Rose?"

Jemně sebou cuknu. To vždy když na mě promluví Bella. Má tak zvláštní hlas. Když byla ještě člověk, nikdy bych neřekla, že se jí po přeměně dostane tak velkého sopránu.

"Co chceš?" zabručím. Mé myšlenky zrovna nabíraly zajímavý spád a ona mě přeruší.

"Kdy se Alice vrátí? Vím, že víš více než já." Zakoulím očima. Ona si nedá pokoj - pořád se musí ve všem prohrabovat. Je jako detektiv.

"Nevím. Neřekla mi nic." Vzpomněla jsem si na novou lepší Rose a díky tomu jsem spolkla další bodavou poznámku na její konto.

"Opravdu mě to trápí," posadí se vedle mě. Ach ne, ona si chce povídat! Tohle mi byl vlkodlak dlužen!

"Nejsi sama. Promiň, ale fakt nemám čas." Vstanu a snažím se rychle odkráčet. Běžet mi připadá až příliš nevhodné. Slyším, jak si těžce povzdechne a úleva která mě zaplaví je osvobozující. Mám to za sebou. Žádné hloupé svěřování. Brr.

JASPER HALE

Byla tak chladná a přitom plachá. Tak lidská a přitom upír. Tak krásná a přitom... ještě krásnější. Nemohl jsem si pomoct. Je to zlé, ale přitom... dost. Mé myšlenky směřují k něčemu velice nebezpečnému. A pak jsem slyšel její úchvatný soprán. Zněl jako ozvěna.

"Jazzi? Můžeš na chvilku sem?" Nemohl jsem si nevšimnout, jak sebou Edward cukl. Neodpověděl jsem a ve vteřině byl u ní.

"Copak?" Nenápadně jsem přičichl k jejím vlasům. Odkdy upír přehluší vůni všech ostatních jen svými vlasy? Bella je prostě zázrak.

"Bojím se."

Vytřeštím oči. Tahle krásná upírka má strach...?

"Bojíš se?" Nešlo říct nic jiného, než zopakovat, co řekla ona sama. Měkce přikývne. Hlavou mi prolítne milion otázek.

"Čeho?" vypustím z úst první, která je nejblíže.

"Budoucnosti." To slovo zašeptá a přitom zakřičí. Dokáže tolik věcí. Budoucnost má v Belliných ústech jiný význam - není to jen něco, co v naší věčnosti nehraje žádnou rolí. Tentokrát je to něco, co má v naší věčnosti první místo. Ovšem v jejích očích vidím náznak dalšího pojmu. Mnohem důležitější a strašidelnějšího. Který se vzápětí chystá vyslovit.