Královně ledu, s láskou Edward

Autorka: Tracy.Hale

5.

BELLA CULLENOVÁ

Můj návrat domů se zdál být těžký. Mé mrtvé srdce nemohlo popřít, že jsem stále Edwarda vroucně milovala. Ale snažila jsem se to co nejvíce zakrývat a nedávat to najevo. Bylo to ale těžší a těžší. Každý den jsem ho potkávala - ať už doma nebo venku. Sem tam jsme se sebe dotkli... a - největší utrpení ze všech - mluvili spolu. Byly to sice jen ty řeči typu "kde Alice dala mé šaty" nebo "ty umíš číst myšlenky, tak bys to mohl říct sám" anebo "jsi absolutně idiot!" a "jsi absolutně blbá". Takže nenávist. Vášnivý cit mezi námi dvěma - milovala jsem ho více, než bych chtěla. A viděla jsem mu na očích, že on mě taky.

Občas jsem chodila na lov s Delilah (staly se z nás opravdu velké kamarádky). Sblížil nás muž, kterého jsme obě milovaly (jen já pořád miluju). I když mě chtěla zabít, myslím, že není zas tak špatný upír. Na jejím místě bych sice to samé neudělala, ale Edward dokáže pobláznit holky a co teprve upírky!

První měsíc mého návratu byl nepřežitelný. Edward, Edward, Edward. A konečně po dalším měsíci přišlo vysvobození - nenávist mezi mnou a ním byla u konce.

"Bello?"

Pohlédla jsem do jeho topazových očí, které ke mně vzhlížely ze sedačky. Snažila jsem se nenápadně projít kolem - budu muset svou nenápadnost procvičovat.

"Co chceš?" zamručela jsem a sklopila zrak.

Jeho pohled mě znervózňoval. Chtěla jsem ho políbit a říct mu, že ho pořád miluju.

"Co takhle zakopat válečnou sekyru?"

Ach, Edwarde, ani nevíš, jak ráda... a můžu tě, prosím, políbit? Takový nenápadný přátelský polibek? Jo a mimochodem - pořád tě miluju a nikdy nepřestanu...

"Nevím, jestli to je dobrý nápad." Mé myšlenky se naprosto neshodovaly s mými slovy. Jsem zlá a tupá.

"Proč?" Zatvářil se zmateně.

Protože tě miluju, hlupáku. A přátelit se s tebou by bylo utrpení. Chtěla bych více a nemohla bych více mít. Prostě rychlá smrt, chápeš?!

"Mám k tomu své důvody."

"Chci je znát." Vypadal rozhodně a naštvaně. Přesto vstal a přišel až ke mně. Chytil mě za ramena a mým tělem proběhl elektrický puls. Milovat ho znamená taky trpět. Miluju ho více, než je vůbec možné.

"To taky není dobrý nápad." Zakoulel očima a šlo vidět, že to co se právě chystá říct, ho bude stát hodně přemáhání. Vyčkávala jsem a užívala si tu chvíli, kdy mě pevně svírá dlaněmi.

"Proč? Bello, já... ty... už mě nemiluješ, že?"

Jak bych se mu mohla dívat do očí a přitom lhát? Z téhle konverzace nebylo cesty ven.

"Více než si myslíš," zašeptala jsem.

"Tak teď mi ten důvod řekni."

Co jsem mohla dělat? Řekla jsem mu to. Tentokrát se všechny obavy posunuly stranou - byl tady, držel mě a díval se mi do očí. Nemohla jsem uhnout ani odejít. Byla jsem zhypnotizovaná. Když jsem se vším skončila (a řekla jsem mu opravdu vše), chvíli na mě šokovaně zíral. Cítila jsem, že stisk jeho dlaní se trochu rozrostl.

"Bello, jak... jak... já... ty..." koktal nesrozumitelně slova v domněnce, že ze sebe vyrazí smysluplnou větu.

Nakonec jsem ze sebe vyrazila otázku, jejíž odpovědi jsem se nejvíce obávala: "Miluješ mě ještě, Edwarde?"

Zavřel oči, usmál se a odpověděl nejlépe, jak mohl. "Samozřejmě. Nikdy jsem nepřestal a nikdy tě nepřestanu milovat."

Setřásla jsem jeho dlaně z mých ramen a silně ho objala pažemi kolem krku. On své ruce omotal kolem mého boku a hlavu si dal do mých vlasů. Já na jeho hruď. Poté vzal jednu svou dlaň, podepřel jí mojí bradu a políbil mě. Po tak dlouhé době to bylo jako... pokání něčeho důležitého a strašného. Kdybych mohla plakat, štěstím by mi tekly potůčky slz po tváři až k mému mrtvému srdci. Ovšem já mohla jen tiše vzlykat mezi polibky.

"Bello, tohle už se nikdy nesmí stát!"

"Nikdy."

Vyčkávali jsme dál v obětí a užívali si tuto chvíli. Edward se usmíval. Bylo to zvláštní, cítila jsem jeho úsměv ve svých vlasech. A já se plně věnovala tomu, abych se vzápětí nesložila na zem z toho náhlého přívalu štěstí.