Královně ledu, s láskou Emmett

Autorka: Tracy.Hale

5.

Každá buňka v mém tělu postupně odumírá. Ležím nehybně na posteli v mé ložnici a přemítám si vše, co se včera stalo. Vtom se ozve zaklepání na dveře - dovnitř vykoukne Bella.

"Můžu?" zeptá se opatrně a já jen suše přikývnu. "Pamatuješ si tu noc, kdy jsi za mnou přišla a pokusila ses mi vymluvit přeměnu na upíra?" Prohlédnu si její bledé a chladné tělo bez krve a tepu.

"Ne že by to k něčemu bylo," odseknu. Nemám náladu na povídání. A už vůbec ne s ní.

"Rose, chápu tvé pocity, vím, že-"

"Nikdo mě nechápe," prohlásím ledově a tím ji schválně přeruším. Kdy už konečně vzdá tenhle pitomý dialog?!

"- je to pro tebe těžké, ale chtěla bych ti pomoct," pokračuje jako bych nic neřekla. Koukám tupě do zdi ignorujíc netrpělivou upírku sedící vedle mě.

"A jak asi?! Belle, nechej toho, není to k ničemu. Potřebuju čas. Chápeš...?" Přikývne a potom odejde bez jakéhokoliv dalšího verbální a neverbálního vyjádření. Uf. Netrpělivě se převrátím na boku. Marc mě zradil. Na chvíli jsem ho milovala a všeho se kvůli něj vzdala. A málem to opět dopadlo katastrofálně. Lidi jsou mrchy. Odteď budu věřit jen upírům. Teda Marc byl vlastně upír - odteď budu věřit jen své rodině!

Odpoledne jsem se vrátila zpět do reality. Má první mise byla PROMLUVIT SI S EMMETTEM. Odtáhla jsem ho na zahradu za domem. Spíše to byl začátek hustého lesa. Kolem nás se začínaly tyčit vysoké jehličnany.

"Chci si s tebou promluvit."

"Není o čem," procedil skrz zuby. Tuhle reakci jsem více méně očekávala, takže mě ani moc nepřekvapil a nerozrušil.

"Emmette, prosím tě, vím, že to byla chyba. Dej mi šanci to napravit. prosím."

Zhluboka se nadechl a bez přemýšlení spustil: "Rosalie, teď poslouchej TY MĚ. Nechce se mi shrnovat vše, co se před třemi dny stalo. Myslím, že ses poučila a bolí tě to. Ale to i mě. Miluju tě a ty to víš, ale nejlepší by bylo, kdybychom se na čas... rozdělili." Každé jeho slovo mě bolelo více a více.

Co je včerejšek oproti TOMUHLE?! On chce rozdělit nás dva! Dvě půlky! Jako by rozdělil mé lidské srdce! Ať si vezme mou půlku, ale k ní i tu druhou - která bez něj už není nic! Nebyla jsem schopná slova. A on ještě pokračoval... "Nejlépe už asi navždy. Najdi si někoho kdo pro tebe dobrý." Knedlík v mém krku.

"TO JSI TY!!! Ty... jsi má láska! Má věčnost!"

"Teď už ne." Padla jsem zdrceně na zem.

"Rosalie," mé jméno vyslovil bolestným nářkem, "miluju tě více než cokoliv jiného, ale bolí to. Chápeš?! Vrátila jsi mi prsten a... a... odešla jsi s... jiným! Vzala sis s senou půlku mě a já tu půlku stále nenacházím. Nechci, abys to udělala znovu, ale dej mi prosím čas, abych našel svou druhou ztracenou půlku. Ano?" Moje mysl ta slova vstřebávala velmi Velmi VELMI těžko Těžko TĚŽKO. Stále jsem ležela na zemi. Silná Rosalie zmizela. Teď se tu svíjela slabá napodobenina Rosalie a z jejího těla vycházely vzlyky beze slz. Vzpomněla jsem si, čím to vše začalo - tím pitomým vzkazem!!

"Miluju... tě..." zašeptala jsem a uvědomila si, že - již podruhé - bych měla odejít. A tak jsem taky udělala. Třeba až se jednou vrátím ke své rodině, budu lepším upírem - a mé mrtvé srdce oživne...? Ironie. Má cesta k lepší Rosalie bude dlouhá, ale věčnost přece dlouhá je, že?!

"Já tebe taky," ozvalo se do ticha z úst Emmetta. A potom v dokonalé harmonii splynul můj a jeho hlas: "Navždy."