Královně ledu, s láskou Emmett

Autorka: Tracy.Hale

3.

Posadila jsem se na pařez a připadala si jako naprostá blbka. Čekám tady na NĚJ. Proč vůbec? Neměla jsem sem chodit. Zrovna když vstanu a rozhodnu se odejít, ozve se za mnou známý hlas: "Ty někam... jdeš?"

Je mi trapně. "Ne." Na jinou odpověď jsem se opravdu nezmohla...

"To je dobře," usmál se a vložil mou dlaň do svých dlaní. Spontánně jsem ji dala zpět podél těla. Další z jeho kouzelných úsměvů - tentokrát přišel na řadu omluvný. "Jsem rád, že jsi přišla."

"Díky. Já taky." Schválně jsem si nechala spadnout pramen vlasů přes obličej - a on mi ho podle mého očekávání zasunul zpět za ucho. Tentokrát jsem nadhodila úsměv - a jeho okouzlený výraz mě opravdu pobavil.

"Co podnikneme?" zeptala jsem se, abych prolomila ticho.

"Cokoliv." Mé hormony si teď pohrávaly s myšlenkou líbání. Jsem to ale zlá, že?

"Něco navrhni," pobídla jsem ho. Poté mě chytil za ruku a běželi jsme daleko daleko odtud.

K večeru mě napadlo, že bych se po skvěle stráveném dni s Marcem měla taky ukázat doma. Svou myšlenku jsem vyřkla nahlas. Jeho náhle smutný výraz se nedal přehlédnout.

"Uvidíme se ještě někdy?" Hlas se mu chvěl a má nervozita musela být zcela viditelná.

"Doufám." Potom vzal můj obličej do dlaní. Cítila jsem jeho dech na svých řasách, když znovu promluvil: "Kdybys už dávno nebyla zadaná, víš co bych teď udělal...?" Očima se mi prohluboval stále víc do těch mých. Byli jsme tak blízko, až se naše nosy dotýkaly. Otupěle jsem přikývla. Napadlo mě, že bych se mohla více snažit, aby tenhle okamžik trval po celou mou věčnost.

"Sbohem, Rose." Suše jsem polkla. Bolest se mi prolévala celým tělem.

"Sbohem, Marcu." Potom se naše tváře odvrátily a on zmizel. Poslední zvuk spojený s jeho existencí bylo zašustění listů.

Alice na mě čekala v  mé ložnici.

"Co zase chceš?!" Dnes večer jsem byla zuřivější.

"Jak bylo?" prohodila.

"Děláš, jako kdybys to nevěděla," odfrkla jsem si. Napadlo mě, že ji budu ignorovat jako dneska ráno.

"Může být NEBEZPEČNÝ. Nevíme, odkud pochází a -"

"NEVÍME?! Takže už to tady zase všichni ví?!" Zatvářila se jako kdybych spadla na hlavu.

"V tomhle domě se dá těžko něco utajit," procedila skrz zuby.

"Není nebezpečný. A stejně už je pryč." Snažila jsem se, aby má druhá věta nezněla příliš frustrovaně. Tušila jsem, že Alice ví něco, co já nevím a byla jsem si JISTÁ, že mi to nepoví. Potom se zvedla a beze slova odešla. Zůstala jsem v ložnici sama se svými myšlenkami. A došla mi jedna jediná věc: Bez Marca už nedokážu žít, ale lepší bude, když už ho nikdy neuvidím.