Královně ledu, s láskou Emmett

Autorka: Tracy.Hale

1.

Někteří lidé a nelidé si o mně myslí, že jsem mrcha. Nebo spíše všichni. Nezaobírám se moc tím, proč si myslí, že to tak je. Poslední dobou bych nechtěla umět číst myšlenky jako Edward. Asi bych se moc nedivila, co si o mně ostatní myslí. Samé špatné věci... Ale já jsem prostě jen Rose. Haleová. Nikdo jiný. Obyčejná upírka. Tak proč mě všichni tak nenávidí? Jediný člověk, na kterém mi opravdu záleží je moje - "Rose!" A sakra. Emmett. Volá mě už asi po dvacáté. Jak kdyby byl líný doběhnout sem nahoru... No asi budu muset jít JÁ dolů. "Ano?" pronesu sladkým hlasem. Edward sebou cukne a Bella na něj okamžitě dychtivě vzhlédne. Dva zamilovaní... No jo, to už známe. "Je čas. Chceš prošvihnout SVOU oslavu?" opáčí Emmett a chytne mě za ruku. Protočím panenkami. MÁ oslava na zakončení MÉHO studia na Harvardu. Po kolikáté už? Moje rodina se chytne vždy všech oslav, ať už jsou jakékoliv - no a co že po několikáté!

Alice se jako vždy vyžívá. Pronajala baráček speciálně na mou oslavu. Všude vyvěsila konfety a další ozdůbky. Prostě slavnostně. Nebýt Alice, většina Cullenovic oslav skončí katastrofálně. Slaví se ve velkém stylu. Spousta nedotčeného jídla a pití, skvělá hudba, dvd filmy... Mám chuť se vytratit pryč. Nenávidím oslavy. Stále přemýšlím nad tím, proč mě všichni nenávidí. Můžu snad za to já sama...? Nezáleží mi na tom. "Lásko, to je pro tebe," podává mi Emmett malou zabalenou krabičku. Usměji se a políbím ho. Chci říct: To jsi nemusel. Nechci žádné dárky, rozumíš?! Místo toho jen zamumlám něco mezi poděkováním a nadávkou. Dáreček rozbalím. Diamantový prsten. Začnu říkat, jak je krásný a potom mi pohled upne na vzkazu. Malinkém vzkazu, který se k dárkům normálně připevňuje. Ale teď mi vůbec nepřipadá normální. Stojí na něm: "Královně ledu, s láskou Emmett." Vytřeštím oči. Nikdo si mého zmateného pohledu nevšimne - až na Bellu. Zeptá se, co se stalo. Neodpovím. Královně ledu?! Už to zašlo až moc daleko. Nejsem žádná královna ledu. Brr. Možná ledová jsem a taky trochu zlá a namyšlená a opovržující a párkrát jsem ublížila Belle a - je toho více než dost. Možná bych lidem neměla škodit. Možná bych měla utéct. Edward se na mě kouká jako na ducha. Zapomněla jsem, že můj povedený bratříček dokáže číst myšlenky. Proklínám všechny. A hlavně samu sebe!!

Uzavřu své myšlenky a v noci se vytratím jakoby na lov. Ve skutečnosti jdu někam, kde budu moct být sama. Najdu si hezké místečko daleko za Forks, směrem k Seattlu. Je to kousek od hlavní silnice. Malý palouček. Ticho a hlavně klid. Posadila jsem se a začla si pohrávat se svými myšlenkami. Znovu se vracím do své lidské minulosti. Jakmile se ze mě stala upírka, prahla jsem po pomstě a tu jsem taky vykonala. Možná že v tom byl ten háček, zřejmě jsem - "AU!" zakřičím. "Odkdy upíry něco bolí?" slyším za sebou neznámý hlas. Okamžitě se otočím. Ve tmě stojí vysoký muž s tmavě hnědými vlasy střiženými ála Edward. Na tváři posměch. "Kdo jsi?!" Až teď mi docvakne, že ta bolest byla hlava medvěda. Teď ležela kousek ode mě. Vegetariánský upír...?