Autorka: Leya 

Sklíčeně jsem vběhla do domu.

„Tati!?“ Nic. „TATI!“ To se snad s ním mám spojit telepaticky nebo co? Vím, že to nesnáší, ale co mám dělat. V kuchyni není žádný vzkaz, jako: Přijedu zítra; Musím něco zařídit, do týdne jsem doma…nic. Grrr…! Pokusím se v mírném rozpolcení soustředit a najít otcovu mysl. Nic? Co to? Nikdy mi nedělalo sebemenší problém ho najít a dneska? Stalo se mu něco? Ne, určitě si šel povyrazit a nechtěl, abych ho rušila. To by byl celý on.  I tak mě ale neustále rozklepávala ta podivná nervozita. Budou mě sledovat? Co když mě najdou? Sice bych je asi přeprala, nebo díky transportování utekla, ale…co když ne? Už aby byl táta doma. Pokusím se znovu s ním navázat kontakt. Zase nic. Až se vrátí, uštědřím mu políček. Co dělat doma? Půjdu se projít. Vyběhnu ze dveří a zamířím si to do lesa. Ten pocit volnosti, bezpečí korun stromů, mi dodával klid. Kéž by zítřek nepřišel. Náhle mě jako kladivem do nosu praštil hrozný smrad. Vyděšeně jsem kýchla a ruka mi bezděčně vyletěla, aby zacpala dýchací ústrojí. Co to má znamenat ?!? Poznala jsem psa, ale odkdy pes takhle smrdí? Fuj. Pach byl stále blíž a blíž. Vlkodlaci! Prolítlo mi hlavou jako blesk. Než jsem se stačila vzpamatovat, stály proti mně tři vysoké obrysy. Nakrčila jsem nos. Moment, co to táta říkal? Že spolu vlkodlaci komunikují pomocí telepatie? Dokázala bych se jim nabourat do mysli? Za pokus to stojí. Soustředila jsem se na toho největšího, černého.

Co po mě chcete?!  Vyjela jsem na něj. Udiveně vykulil hnědé oči, plné zlosti, a na chvíli schoval slonovinové tesáky.

Jak to?  Měl mladý, ale chraplavý hlas. Ostatní, ty dva šedé, očividně překvapilo, že s nimi mluvím. V očích jim tančila nechápavost.

To vás nemusí zajímat!  Co chcete?

Zabít tě… Kdyby mohl, usmál by se.  Nehnula jsem vrbou.

Důvod?

Jiná pijavice, byla ti dost podobná, zabila člověka. Zničili jsme ji, teď si na řadě ty.

Neprahnu po lidské krvi!

Jsi pijavice, i když se mi na tobě něco nezdá. Porušili jste dohodu.

 A jak vypadal ten upír.  Díky našemu telepatickému propojení cítil, z čeho mám strach. Že ten upír, co ho zničili, byl můj otec. K mému údivu spolupracoval. V hlavě se mi zjevil obrázek. Do očí mi vhrkly slzy. Táta. Průzračná tekutina, stékající po mé tváři vlky udivila.

Jak je možné, že brečíš?? Zazněl jiný hlas v mé hlavě.

Na tom nezáleží…zabili jste mi otce!! Zaplatíte…

Pijavice nemůžou mít děti. Vykřikl vůdce.

Můj otec by nikdy lidem neublížil.

Viděli jsme ho.

Ne, to není možné. Jsme vegetariáni!  Nechtěla jsem si připustit, že mi otec lhal, ale byl to můj otec.

To je jedno. Porušil smlouvu. Teď zemřete!

Jakou smlouvu?? My?  Nechápala jsem, o čem to mluví, ale to je jedno. Vrhli se na mě tři vlkodlaci. Uskočila jsem stranou prvním čelistem, jdoucím po mém krku. Podle jejich myšlenek jsem rychle četla příští pohyb, ke kterému si usmyslí. Byli na mě tři, šlo to těžko. Otec mě učil bojovému umění, ale boj proti vlkodlakům? Nechala jsem volný vstup mé upíří polovičce. Přemetem dozadu jsem kopla černého vlka do čenichu. Bolestivě zaskučel.

Uhnula jsem smrtelnému výpadu, ale ne dost rychle. Šedý se mi zakousl do pravého zápěstí. Vyděšeně vyjeknu. Jedna…dvě….tři…Vlk se mrtev skácí k zemi. Zraněnou ruku si instinktivně přitisknu k tělu. Kolem to zasviští. Za sebou ucítím upíry. Vlci vypadali strašně. Jeden měl natrženou čelist a krví zalepené oko. Druhý sotva stál a třetí ležel na zemi, otrávený mou krví.

„Sakra, co se to tady děje.“ Zahřmí hnědovlasý upír, nabouchaný jak boxer. Všichni samozřejmě zlaté oči, jako otec. Prima…uvězněná mezi pěti upíry a vlkodlaky…nemohlo mě potkat nic lepšího. Znechuceně se ušklíbnu a otočím se na upíry. Jsou to oni, ti ze školy.

„Kdo jsi?“ Odtrhla pohled černovlasá upírka od zmrzačených vlkodlaků.

„Co ti je do toho?!“ Sykla jsem naštvaně. Ještě tohle mi sházelo.

My se vrátíme. Černý vlkodlak vzal mrtvé tělo a nemotorně odběhl, v patách mu byl ten šedý. Pět párů očí se upřelo na mě.

„Co to má znamenat?“ Vyštěkl jeden.

„Půjdeš s námi.“

„To si docela věříte.“ Procedila jsem skrze zuby.

„Tak i tak, potřebuješ pomoct.“

„Nic nepotřebuju!“ Couvla jsem o krok dozadu.

„Buď po dobrém, nebo po zlém, vyber si.“ Vyštěkla malá blondýna. Pch.

„Co takhle vůbec.“ Další krok dozadu. Tentokrát jsem se zastavila o větev stromu.

„Kolik ti je?“

„Sedmnáct.“ Asi nebude mít cenu nějak výrazně odporovat.

„Na tenhle věk jsem se neptala!“

„Sedmnáct.“

„To jsi tak mladá?“

„Dá se to tak říct.“

„Promluvíme si o tom pak. Pojď s námi!“

„Nikdy.“ Ucedila jsem. V tu chvíli se na mě ten hnědovlasý vrhl. Mrštně jsem podlezla větev, natáhla ji a pustila upírovi přímo do obličeje. S výkřikem se skácel na zem. To už se na mě ale vrhli i všichni ostatní. Číst jejich myšlenky, mi kvůli krvácející ráně dávalo mnohem více zabrat. Ani transportaci jsem nemohla použít, příliš by mě to vysílilo.

„Edwarde!“ Vyjekla černovláska, když se jmenovaný skácel pod mou ranou do obličeje. Ovšem nečekala jsem, že ten hnědovlasý se vplíží a ze zadu mi semkne ruce k sobě. Měl neuvěřitelnou sílu. Zmítala jsem se jak jen to šlo…bezvýsledně. Sice mě musel chytit ještě jeden, ale chytli mě. K čertu!

„Odneseme ji domů.“ Prohlásil Edward, když jsem s sebou přestala škubat.

„Pusťte mě!“ Zasyčela jsem. Můj uchvatitel mě tiskl těsně k sobě, abych se nemohla hýbat. Ruka mi děsivě krvácela, dost to taky bolelo….

„Potřebuješ ošetřit.“ Usoudila blondýna. „Alice, zavaž jí to.“ Černovláska si sundala béžovou mikinu a roztrhla ji jedním, rychlím pohybem. Vztekle jsem s sebou škubla, když se pokusila ovázat ruku. „Emmette, prosím tě drž ji pořádně. Jaspere tu ruku sakra!“

„Uklidni se!“ Snažil se Emmett. Nesmí se dotknout mé krve. Mohla by se otrávit! Jestli to takhle půjde dál, určitě se jim něco stane. Trošku jsem povolila bolavé svaly a nechala si ruku obvázat. Naštěstí se krve ani nedotkla.

„Tak, dobře.“ Každý měl ode mě nějaký ten šrám. Já, krom natrženého obočí a ruky nestržila skoro nic.

„Poneseš ji?“ Jasper se starostlivě podíval na Emmettovu napuchlou paži. Cože?! Ani nápad!

„Jasně.“ Stiskl mě pevněji a skočil. Během několika minut se zastavil a kolem nás se semkli ostatní. Vprostřed ohromné zahrady se tyčil majestátní dům. Teda….

„Líbí?“ Optal se Emmett, když viděl, jak zvědavě si dům prohlížím. Vzdorovitě jsem našpulila rty. Povzdechl si. Na jeho svalnaté hrudi jsem to cítila dvojnásob.  Ostatní si stoupli před nás a Edward otevřel dveře.

„Pane bože, vy ale vypadáte. Carlisle! Pojď sem honem.“ Slyšela jsem líbezný, ženský hlas. Patřil drobné upírce, která jakmile mě viděla, ztuhla. „Co se stalo?“ Neodtrhla oči od mé maličkosti.

„Máme návštěvu.“ Zazubil se Jasper.

„Teda, kdo vás tak zřídil?“ To musel být ten Carlisle. Edward ukázal prstem na mě a ironicky se ušklíbl.

„Malá holka?“ Očividně se neubránil úsměvu, ale oči zůstávali vážné.

„By ses divil jakou má páru.“ Obhajoval Emmett, v tu chvíli jsem nevěděla koho.

„To vidím. Jde to na vás poznat. Hlavně na tom tvém oku.“ Zvědavě jsem se naklonila, abych na něj viděla. Cukali mi koutky, při pohledu na jeho fialové oko. To bude od té rány větví. „Co se stalo?“

„Napadli ji vlkodlaci.“

„Chudák holka.“ Spráskla ruce žena. „Proč jí držíš? Ať se posadí.“

„Myslím, že to nebude dobrý nápad.“ Zakroutil Emmett hlavou. „To, jak vypadáme je její práce.“ Vyvalila na mě oči.

„Přesto..“ Podívala se na mě. „…pokud nebudeš dělat potíže, pustíme tě.“ S nevolí jsem kývla a Emmett mě, ač nerad, tak pustil. Zůstala jsem stát na místě.

„Má pěkně poraněnou ruku. Měl bys jí to zašít.“ Pohlédl Jasper na Carlisla.

„Ukaž.“ Přistoupil ke mně. Vyděšeně jsem couvla a narazila do Emmetta. Kruci!

„Nemusíš se bát. Nic ti neuděláme.“ Pokoušel se.

„Toho se nebojím.“ Odsekla jsem.

„A čeho teda?“

„Že se otrávíte.“ Zabodla jsem pohled do země.

„Cože?“

„Neříkej hlouposti, posaď se, já jsem Esme.“ To čekala že jí odpovím? Ovšem Emmett mě vzal za zdravé zápěstí a dotáhl k židli, kam mě silou posadil.

„Tak ukaž.“ Natáhl ruku Carlisle k mému zranění.

„Ne, to nejde.“

„Čeho se bojíš?“

„Už jsem vám to jednou řekla!“ Trpělivost byla ta tam. Slyšela jsem, jak ostatní odešli aby si nechali od Esme ošetřit rány.

„Čeho bych se měl otrávit?“

„Mé krve.“ Vypadlo ze mě náhle.

„Prosím?“

„Má krev je pro vás jedovatá.“

„To je blbost…dobrá, vezmu si rukavice, stačí?“ On by asi nedal pokoj, tak radši kývnu. S bílými, gumovými rukavicemi opatrně rozvázal látku. „Pane bože…“ Opravdu to vypadalo strašně…. Krvavý šrám se táhl od zápěstí po loket v několika čarách, doplňovaných prohlubněmi od zubů. Stihnul se teda pořádně zakousnout. „Budeme to šít.“

„Hm.“

Cítila jsem tahání na kůži a tlumenou bolest. Se zaťatou čelistí jsem čekala, až dokončí šití.

„Bolí to?“

„Přirozeně.“ Pokrčila jsem zdravým ramenem. Obvázal ošetřenou ránu. Náhle se v místnosti objevil Edward.

„Hotovo?“ Přes nos měl náplast a na obočí nafialovělou mastičku. Četné modřiny schované pod tričkem a kalhoty.

„Ještě moment.“ Hlesl Carlisle a namočenou vatou přejel po mém obočí. Přetáhl náplast a kývl. „Hotovo. Potřebuješ si odpočinout, pak si promluvíme.“ Vstala jsem, ale kolena mě neposlouchala a podlomila se. V ten moment u mě stál Edward a chytil mě za paži.

„Nepřeháníte to trochu, vždyť jsem vás nehorázně zbila.“ Neodpustila jsem si poznámku.

„Radši mlč.“ Podepřel mě a pomohl mi do schodů.

„Jak to děláš?“

„Co prosím?“

„Však víš, nedokážu ti číst myšlenky.“

„Tak to ty? Já myslela, že se o to pokoušejí vlkodlaci.“ Ops, to jsem asi neměla říkat.

„Cože?“

„Radši nic..“ Otevřel dveře a posadil mě na pohovku. „Tohle už zvládnu…“ Ujistila jsem ho, když se neměl k odchodu. Asi měl kupu dalších otázek.

„Hm, tak zatím.“ Ve vteřině zmizel. Pohodlně jsem se natáhla, zavřela oči a usnula pohodlným spánkem.