Autorka: Leya 

„Tati, vážně se musíme stěhovat?“ To byla asi dost hloupá otázka. Podle toho se na mě otec také podíval. Zlaté oči, krásnící se na ještě půvabnější tváři mě pobaveně pozorovaly. Zakroutil hlavou a blonďaté vlasy, střižené na krátko, se mu rozlétly do stran. Do kufru našeho černého BMW hodil poslední tašku a s bouchnutím zavřel prostorný kufr.

„Kdybychom měli na výběr, víš, že bychom zůstali.“ Ovšem, on, jako upír a já, jako poloupírka jsme vypadali pořád stejně mladě. I když mě je opravdu sedmnáct, zato otci asi tak…tři sta let?? Kdo ví. Od pravých upírů jsem se výrazně lišila. Na slunci jsem nezářila, měla jsem modré oči, nežíznila jsem po lidské krvi, no, je toho prostě hodně. Táta říká, že jsem asi ta nejmocnější bytost, co se prochází po této planetě. To určitě…. Obsadím své obvyklé místo spolujezdce a zapnu si pás. Sice mi koluje v žilách krev, jedovatá jak pro upíry, tak pro vlkodlaky, mohu, ale nemusím spát, při čemž se mi zázračnou rychlostí hojí rány a já se potom cítím svěží a v plné síle, ale to neznamená, že jsem ta nejmocnější bytost na tomto světě. Otec prostě moc fantazíruje.

„Jak dlouho pojedeme??“

„Zítra tam budeme.“ Usměje se na mě a nastartuje motor. Naposledy se podívám na náš dům, snad ho nevidím naposledy, stejně jako celé tohle město. Auto se rozjede. Sbohem domove. Určitě to tu nevidím naposled. Až se mi bude stýskat, použiji jeden z mnoha mích darů a transportuji se sem. Dokážu se během vteřiny transportovat z místa na místo, nezávisle na vzdálenosti. Je to fantastické.

Po malé chvíli opouštíme malé městečko. Odfouknu si z čela neposlušnou ofinu havraních kadeří a položím hlavu na sklo v okénku.

„Jak pokračuješ v imunitě?“

„Cože?“

„Ptám se, jak pokračuješ v posilování mysli.“

„Aha, jo, dobře.“ Zamumlám. Tohle téma nenávidím. Ten jeho pyšný pohled, prostě opruz.

„Myslíš, že už jsi imunní proti ostatním darům?“ On nedá pokoj!

„Už dávno, tati….“ Cokoliv za trochu klidu. I přes život upíra jsme vegetariáni, teda, co se týče lidské krve. Má matka byla člověk. Nevím jak se to rodičům povedlo, upíři nemohou mít děti, ale já jsem přišla na svět jako upír…poloupír. Má to své výhody. Rodiče se milovali, ale má matka před pěti lety umřela a od té doby žiji jen s otcem. 

Cesta ubíhala kupodivu rychle. Než jsem se stačila nadát, za kopci se začaly rýsovat první paprsky podzimního slunce. Hustá mračna jim ale nedovolovala pronikat dál. 

„Támhle to je.“ Ukázal před sebe. Odtrhla jsem oči od knihy a pohlédla směrem, kam ukazoval jeho bledý prst. Nic moc, ale na nějakou dobu to bude můj domov, náš domov. Na kraji vozovky se tyčila velká tabule s nápisem: Welcome in Forks.

Náš baráček nebyl zdaleka tak velký jako ten před tím. Ale líbil se mi. Prostornou zahradu plnou stromů doplňoval hlučný potůček, zahnědlá střecha baráku ladila s oprýskanou omítkou. Otevřu dveře. Vůně nového prostřed mě přivede do lepší nálady.

„Tak co? Líbí?“ Táta mě vezme kolem ramen a společně prozkoumáme dům. Vyberu si malý pokojík s výhledem na les.

„Jak si to našel?“ Zeptám se ho, když do domu společně vnášíme poslední skříň a usazujeme ji na své místo.

„Já ti ani nevím. Jsem moc rád, že se ti tu líbí. Je tu i střední škola, nebudeš muset nikam dojíždět. Usměje se na mě a já mu s radostí úsměv oplatím.

„Přesto ale budeš potřebovat auto, je to od města docela daleko.“

„Auto?“

„Zítra pojedeme nějaké koupit.“

„Vážně?“

„Jasně?“ Zazubí se. Skočím mu kolem krku.

„Díky tati.“

„To je v pořádku. Musím něco zařídit. Do rána jsem zpátky.“ Nečeká na odpověď a už ho vidím u auta. Radostně mu zamávám. Zalezu zpět do domu. Teda, to je úžasné. Snad si najdu nějaké přátele. Prolítne mi hlavou. Tu myšlenku nešlo zapudit. Poznají na mě něco jiného? Budou mnou opovrhovat? Snad ne, doufám. Každopádně se těším. Zítra je pondělí, takže se vlastně dva tři dny uliji ze školy. Při tom pomyšlení mi naběhne úsměv.

Večer přemýšlím, zda-li má cenu jít spát, nebo ne. Nakonec usoudím, že tak zabiju přebytečný čas a padnu do prachové postele. Jsem ráda, zato, že mohu spát, dýchat a brečet. Jsem tak jiná. Těch pár upírů, co jsem potkala to na mě hned poznali, ale vycházela jsem s nimi dobře. Překulím se na druhý bok.

„Lauro, vstávej.“ Otevřu oči. Nade mnou se sklání táta v celé své upíří kráse.

„Byl jsi na lovu?“ Napoví mi jeho prozlacené oči.

„Chtěla jsi jít se mnou?“ Usměv mu pohasl obavami.

„Ne, to je v pořádku, zatím nepotřebuju.“ Vyhrabala jsem se z přikrývek. Tolik energie, to zase bude. Mám pocit, že tak na dalších pět měsíců mám se spánkem utrum.

„Tak se převlékni, pojedeme do La Push pro to auto.“ Další proud energie, tentokrát radostí. Vesele poskočím při vystupování na po schodech. V zádech cítím otcův úsměv.

Autíčko jsme vybrali úplně úžasný. Stříbrný Citroen C5. Cítila jsem se jak v sedmém nebi, při své první jízdě mým novým autem.

„Hodí se k tobě.“ Zazubí se táta, když doma vystoupím na dvorek.

„To jsem ráda.“

„Tak zítra do školy.“

„Je brzo, mohla bych se přihlásit už dnes?“

„Jestli chceš.“

„Tak já jedu.“ Mávnu na něj a s radostí zasednu do semišové sedačky. Motor tiše naskočí a rozjede se po kamenité cestě, vedoucí od našeho domu. Otec mi ukázal cestu na střední školu ve Forks. Ani nebylo těžké ji najít. Velké parkoviště bylo přeplněné auty, kam se můj Citroen určitě nehodil. Převládali spíše starší druhy aut. Na jednom jsem dokonce ucítila vrstvu rzi. Teda jak to mohlo jezdit? Patřilo spíše do šrotu, než na silnici. Teď kudy? Kde se mám přihlásit? Tak na tohle jsem nepomyslela. Škola byla rozdělena na několik menších budov, tu největší jsem poznala jako jídelnu. Přistihnu se, jak se zvědavě rozhlížím kolem. To neunikne častým pohledům ostatních a jeden dokonce přistoupí ke mně.

„Potřebuješ s něčím pomoct?“Otočím se za hlasem. Stál tam hnědovlasý kluk, asi stejně starý, jako já. Hltal mě oslnivě zelenýma očima.

„O, ano. Nevím, kde se tu mám hlásit. Jsem Laura.“ Natáhnu k němu ruku.

„Tom. Těší mě. Jestli chceš, tak tě tam zavedu.“ Stiskne nastavenou pravičku.

„To bych ráda. Díky Tome.“

„Jsi tu nová? Odkud jsi?“

„Z takového malého městečka, snad ani nemá jméno. Den dva cesty na jih.“

„Aha. A jak se ti tu líbí?“

„Má to tu určité kouzlo.“ Projdeme kolem partičky prváků, co za mnou uznale zapískají, mě tak známou melodii.

„Nevšímej si jich. Opožděný puberťáci.“

„Hm. Do kolikátý chodíš? Tipnula bych tě na třeťák.“

„Tak to máš dobrý typ.“ Zazubil se stylem od ucha k uchu. Za to větším čtení myšlenek, dalším z darů. Vejdeme do jedné z budov. S Tomem se mi povídalo překvapivě dobře. Celkem fajn típek, co neustále srší vtipy, kterým se nelze nesmát.

„Tak, tady to je.“ Ukázal na prosklené dveře s nápisem Kancelář.

„Díky, uvidíme se později. Zatím čau.“

„Ahoj.“  Zaklepu na dveře. Po krátkém dále vezmu za kliku. Proč mám pořád takový divný pocit? Ten pach, co to znamená?

Za stolem seděla drobná paní.

„Dobrý den.“ Nos jí zdobily majestátní pihy, nemít slušné vychování, bublala bych smíchy. Zelené oči ladily s rudými vlasy, očividně nabarvenými. „S otcem jsme se nedávno přistěhovali a já bych sem ráda chodila. Bylo by to možné?“

„Ale samozřejmě.“ Tam paní středního věku měla něco do sebe. Každopádně na mě udělala přátelským hlasem dojem. „Tady máte přihlášku, toto podepsat od rodičů, či zákonného zástupce, tady je plánek školy, tady na podepsání učitelů a tady telefony.“ Zahrnovala mě papíry a já měla co dělat, aby se mi nezačali cukat koutky nad její ukecaností. Umět bojovat jako mrskat jazykem, určitě by mě přeprala. Pomyslela jsem si pobaveně. Sotva jsem hromadu papírů poskládala, už mě strkala ze dveří protože se začala tvořit fronta. S nosem zabořeným v plánku jsem hledala kudy do třídy. První hodina biologie. No vida.

Den proběhl celkem úspěšně. I když by jsem se obešla bez svádivých kukučů kluků a pronikavých, nenávistivých pohledů holek. Všimla jsem si Toma, jak na mě čeká před třídou.

„Tě bůh, co ty tady?“

„Myslel jsem, jestli nechceš zavést do jídelny.“ I přes známost místa jídelny jsem s radostí kývla.

Kruci co to je za pach? Nakrčila jsem nos.

Jídelna byla zaplněná, ale mě přesto neunikl ten zřejmý, známý, pach. Zatrnulo ve mně, zastavila jsem se v půli kroku.

„Lauro, děje se něco?“ Slyšela jsem Toma, ale nevnímala ho. Třásla jsem se po celém těle. Ignorovala jsem nechápavé pohledy ostatních. „Lauro!“ Mlč sakra! Tohle je závažnější. Jsou tu upíři! A ne jeden. Na sucho jsem polkla. Roztřeseně jsem se rozhlédla po jídelně. Úplně na konce seděla skupinka pěti lidí. Velmi pohledných lidí, z očí obyčejného člověka. Ale já jsem poznala kdo to je. To jsou ti upíři. Sedí tam a koukají na mě. Dva se otočili, aby na mě lépe viděli. Tři muži a dvě ženy, teda pokud se jim tak dalo říct. Musím pryč! Okamžitě! „Lauro!“

„EE, promiň, není mi dobře. Asi půjdu.“

„Nemám jít s tebou?“

„Ne! Teda, ne to není třeba….“ Ještě bych ho dostala do nebezpečí, kdyby se mě náhodou rozhodli pronásledovat. „Jen se najez.“ Oči mi chtě nechtě vlítli zpět na stůl obsazeným upíry. Jsou hodní či zlí? Tak i tak. Pryč! O ne! Oni vstávají.

„Zatím ahoj.“ Vystřelila jsem z jídelny, jak nejrychleji to šlo, co se týkalo lidských zákonů rychlosti. Musím to říct tátovi. Asi nebude moc nadšený. Zamířila jsem poklusem k autu. Parkoviště bylo až na pár výjimek vylidněné. S úlevou jsem zabouchla dveře. Tichý zvuk motoru mě uklidnil natolik, abych mohla rozumně přemýšlet. A o čem?! Do stejné školy jako já chodí pět neznámých upírů…! Přišlápnutím plynu jsem auto pomalu rozjela a vykličkovala z parkoviště. Už abych byla doma.