Lásko, probuď se

Autorka: Sisi

13.

Moc děkuji za komentáře a snad se vám bude líbit pokračování.

ESME

„Edwarde“ vyběhla jsem ven a sevřela ho v náručí. Za mnou se přiřítil zbytek rodiny. Ach mám svou rodinu opět celou.Když se všichni přivítali vešli jsme do domu. Koukal okolo sebe  jak bude reagovat až ji uvidí , najednou stuhl. „Kde je?“ vykřikl. A otočil se na mne. Podívala jsem se nahoru. Upírskou rychlostí byl před svým pokojem. Ostatní za ním. Zůstal stát v otevřených dveřích.

EDWARD

Co se to děje? Jako by mi stále cosi říkalo ať se vrátím k rodině. Už mne přestávalo bavit se tomu bránit vždyť už to dělám dva měsíce.Asi? Rozjel jsem se domů. Na letišti jsem zjistil, že když to zvládnu tak dorazím 23.12. to je tak akorát. Budu vánočním překvapením.Vlastně, co s Alicí! Snad pochopí a bude mlčet.

Doběhl jsem k domu.“Ahoj bráško!“ volala na mě a zvedla se ze schodů na kterých seděla. „Ahoj sestřičko!“ odpověděl jsem jí.“Teda, po cestě se musíme stavit na nákupu. Vypadáš příšerně!“ spustila hned. „Po cestě?“ Copak tu už nejsou vždyť je to sotva rok. Rosalie by se nestěhovala jen tak.Proč?

 „Jasně, přestěhovali jsme se“ odpovídala na mé myšlenky.“ A protože jsi nás chtěl překvapit a nezavolals. Neměl ti kdo říct , že už tu nejsme. Je výhoda mít tohle“ ukázala si na hlavu, „a neboj ostatní neví, že přijedeš!“

„Tak dobrá, jedem.“ Přeci jen si to nechala pro sebe.

Nakupovat s ní byl vždycky očistec a teď to nebylo jiné. Krom mého oblečení kupovala věci které mě zaráželi. Prý dárky pod stromeček.Dobrá, jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že některé  se pro naši rodinu jaksi nehodí. Evidentně se rozhodla my nic nevysvětlovat.

 „Můžeš mi říct co se děje?“ zasyčel jsem na ní když už snad po milionté zpívala v duchu hymnu. „Nic zvláštního bráško, jen ti nechci kazit překvapení!“ zasmála  se.Začínal jsem ji proklínat. Zkusím to jinak.

 „Kde teď žijeme?“

 „Uvidíš.“ To mi vážně nechce nic říct? Co v tom vězí, tohle není obvyklé ani u ní.

„Alice !!!! “ vykřikl když jsem si uvědomil kde jsme. Vjížděli jsme do Forks. .Ani se na mě nepodívala  a dál si zpívala hymnu. Dojela k domu.Bylo 24.12. Štědrý den.

„Edwarde“ slyšel jsem Esme a v ten okamžik mne sevřela v náručí. Bylo příjemné vidět zase její tvář.  Ach mám svou rodinu opět celou.Jak moc jsem jí musel chybět. Bože jsem sobec trápím ji a celou rodinu.Cítil jsem jak se na mě sesypali ostatní. Emmettovi jsem evidentně chyběl a Rose se zlobila, Jasper byl trochu mimo jako kdyby tu bylo příliš emocí? a Carlisle mne vítal jako ztraceného syna. Vešli jsme dovnitř. Rozhlížel jsem se, tolik mi jí to tu připomínalo. Jak bude reagovat až ji uvidí až zjistí, že je tu s námi to byla myšlenka Esmé. Copak ona tu je?

Kde je?“ vykřikl jsem.

Otočil jsem se k Esmé. Podívala se nahoru k pokojům.V okamžiku jsem byl před svým pokojem. Ostatní za mnou.

 Otevřel jsem dveře, stuhnul jsem a nemohl vstoupit dovnitř. Nebyl to stejný pokoj jaký jsem opouštěl. Teď tu navíc stála ohromná postel a v ní ležela …....... Bella, má láska,můj život!!!!!!

Vypadala jako když spí, jen přístroje schované v rohu napovídaly, že to tak není. Udělal jsem pár vratkých kroků a klesl na kolena vedle postele.

„Bello, miláčku! Co jsem to provedl!“ šeptal jsem spíše pro sebe.

Vzal jsem ji za ruku a tu políbil.Zvedl jsem se a posadil vedle ní na postel.Pohladil jsem ji. Byla tak nádherná, tak křehká a zranitelná. Jak jsem jen mohl odejít a nechat ji tady. Byl jsem ten největší hlupák pod sluncem. Otočil jsem se , za mnou stála celá rodina.

„Co je s ní?Co se jí stalo?“ zeptal jsem se a nepouštěl její ruku. Tolik bych ji chtěl sevřít v náručí, ale dokud nevím jestli mohu neudělám to. Musím vědět co jí je, co se tu stalo.

Alice si sedla vedle mne. „Dívej se bráško“ řekla jen a já viděl v její mysli vše co se stalo za poslední 4 měsíce.Od jejích vizí, přes cestu sem, stěhování až po Charlieho rozhodnutí dovolit vzít Bellu k nám.

„Pokud chceš vědět víc, musíš počkat do rána. Jakob ti jistě neodmítne a podělí se o své vzpomínky.“ dodala potměšile.

Otočil jsem s zpět k Belle. Díval jsem se. Nemohl jsem přestat byla tu kousek ode mne. Naklonil jsem se, nemohl jsem odolat a políbil ty nejsladší rty co znám. Ty jediné, které jsem toužil líbat. Když jsem se narovnal byl jsem v pokoji sám. Skoro.Esmé zůstala. „ Synu, jsem ráda , že jsi tu.Pomož jí i sobě. Prosím!“ pohladila mne a odešla. Usmál jsem se „Děkuji“ zašeptal jsem. Věděl jsem, že mne uslyší.Všichni. Lehl jsem si vedle ní na postel. Kolikrát jsem to prožíval ve svých vzpomínkách a teď znovu se to stalo skutečností. Trvalo to téměř rok, ale teď tu byla. Svíral jsem ji v objetí.

„Probuď se lásko, probuď se !!!“ šeptal jsem.