Láska na první pohled

Autorka: Clarisoll

4.kapitola - Spi sladce

Na světě neexistoval nikdo, kromě nás dvou. Začala jsem se utápět v jeho zelených očích. Myslím, že jsem přestala dýchat, protože se mi začala motat hlava. Trhaně jsem se nadechla a radši se podívala jinam. Ale stále jsem cítila, jak mi jeho pohled propaluje díru do tváře. Po několika minutách, kdy jsem se snažila dívat kamkoli jinam, jenom ne na něj, Edward konečně promluvil.

„Zdá se, že jsme na místě,“ řekl a zastavil. Ale pořád mě držel. Ne, že by mi to nějak vysloveně vadilo, už jsem si za tu chvíli docela zvykla, ale přišlo mi to už trochu přehnané. Když jsem si to uvědomila, cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost. Chudák Edward mě musel celou cestu nést.

„Ehm, tak to už bys mě mohl postavit na zem…“

„Jo jasně. Promiň.“ S těmi slovy mě konečně pustil.

„Víš, tohle vážně nebylo nutný. Umím chodit sama.“ Při té druhé větě Edward pozdvihl obočí. Hodlala jsem hrát uraženou. V tu chvíli mi ale pohled padl na scenérii před námi. Jen jsem tam stála a zírala. Před námi se rozprostíralo jezero. Bylo naprosto úchvatné. Ani jsem nevěděla, že v okolí Forks je nějaké jezero. Bylo vidět, že sem nikdo moc často nechodí. To mě překvapilo. Při té kráse by to mělo být vyhlášené turistické místo, ale nebyl tu nikdo kromě mě a Edwarda. Začala jsem si místo prohlížet důkladněji. Kolem jezera rostly velké stromy, které celé jezero uváděly do stínu. Přímo před námi byla lavička. Hned jsem se k ní vydala. Přes rameno jsem se ještě ohlédla na Edwarda, abych zjistila, jestli jde za mnou. Šel kousek ode mě. Když jsem došla k lavičce, posadila jsem se a Edward se ke mně v zápětí přidal. Unešeně jsem se dívala na jezero a konečně jsem promluvila.

„Je to tady vážně nádherné.“ Podívala jsem se na Edwarda a ten se jenom usmál.

„Jsem rád, že se ti tu líbí.“

„Jak jsi to tu našel?“ Zeptala jsem se zvědavě.

„Když jsme se sem přistěhovali, často jsem vyrážel ven přemýšlet. Tak jsem pří svých pochůzkách došel až sem,“ řekl. Pak jsme se oba zadívali na jezero. Ze země jsem sebrala pár kamínků a začala je házet do vody. Vždycky chvilku letěly a pak dopadly s tichým žbluňknutím do vody. Dlouho jsme oba byli zabraní do svých vlastních myšlenek. Pak si Edward tiše povzdechl. Podívala jsem se na něj.

„Co se děje?“

„Ale nic.. Jenom jsem si vzpomněl, že příští týden musím jít se svými rodiči na nějakou párty v Seattlu.“ Znovu povzdech. „Nejspíš se z toho nevykroutím. Jak já nesnáším tyhle snobské akce!“

„Tak to je mi líto,“ vyjádřila jsem mu okamžitě svojí upřímnou soustrast.

„Snad to nějak přežiju. Ale každou minutu se tam budu neuvěřitelně otravovat.“

„To ti věřím. Neboj, budu ti držet palce.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála.

Nevím jak dlouho jsme tam seděli a povídali si o všem možném, když se slunce začalo schovávat za koruny stromů. Ani nevím, že svítilo slunce… Mraky se museli protrhat teprve před chvílí. To jsme tu seděli tak dlouho?

„Zapadá slunce,“ informoval mě Edward. „Už bychom asi měli vyrazit.“

„Počkej ještě chvíli, chci se podívat jak tu zapadá slunce. Tady ve Forks západ slunce není skoro nikdy vidět.“ Chápavě přikývl. A tak jsme tam tak seděli a pozorovali zapadající slunce.

Když se i poslední paprsky schovaly za obzor, společně jsme se zvedli k odchodu. Vůbec se mi to tu nechtělo opouštět. Takže jsem ještě chvíli stála a dívala jsem se na hvězdy, které jsem tady ve Forks ještě nikdy neviděla. Edward stál vedle mě a mlčky mě pozoroval. 

„Máš ráda hvězdy?“ Zeptal se mě z ničeho nic.

„Ano, mám. Tady ve Forks je vidím úplne poprvé.“ Vykulil oči.

„Vážně?“

„Hmm. Moc často jsem sem jako malá nejezdila a když už jsem tu byla, tak co si pamatuju, bylo vždycky zataženo.“

„Podívej, padá hvězda!“ Ukazoval někam na oblohu. Rychle jsem se tím směrem podívala a viděla tu padající hvězdu.

„Rychle si něco přej,“ nabádal mě. Tak jsem si něco přála. Moje přání bylo, abych mohla být s Edwardem navždy. Hvězda už byla dávno za obzorem, ale pořád jsem tam stála a koukala na nebe. Stáli jsme tam takhle při svitu měsíce ještě několik minut. Pak jsem se na Edwarda konečně podívala. Byl tak krásný, ozářený měsíčními paprsky. Pak mi došlo, že už bych se měla vydat domů. Chtěla jsem přece ještě zavolat Renée. Myslím, že to stejně radši nechám na ráno.

„Tak už pojďme,“ řekla jsem, i když se mi odtud vůbec nechtělo. Šouravým krokem jsem se vydala směrem, ze kterého jsme přišli. Edward šel hned se mnou.

„Mám tě zase nést?“ Zeptal se a u toho se usmíval. Nabídka téměř neodolatelná, ale odmítnout jsem musela. Nebo se jenom pokusit, jak jsem záhy zjistila.

„Ne, opravdu ne. Dík za nabídku.“ Ale nevypadal, že mě poslouchá. Než jsem stihla zareagovat, už mě pevně držel v náruči.

„Edwarde no tak! Ty se snad nikdy nepoučíš!“ Ale co je mi do něj. Je to jeho zdraví. On se zítra ani nehne. Mně je to jedno. To jsem mu taky hned řekla nahlas. Jenom se smál.

„Umíněnče!“ Mračila jsem se na něj. Ale to mě zase za chvíli přešlo. Zase jsem na svých vlasech cítila jeho dech. Najednou jsme si byli tak blízko. Šli jsme dál nocí a já cítila jak mezi našimi těly prochází elektrický proud. Těžko říct, jestli to cítil taky. Nedával to nijak najevo. Byla mi trochu zima, tak jsem se k němu nenápadně přitulila, abych si zachovala alespoň ty poslední zbytky tepla, co mi ještě zůstaly. Zase mě nesl mlčky. Po chvíli jsem v dálce viděla trošku světla, takže už se blížil konec lesa. Poslední chvíle v Edwardově náruči jsem využila k tomu, abych si do paměti zapsala jeho krásnou vůni. Snažila jsem ji identifikovat. Voněl příjemně, svěže. Došli jsme až k jeho autu, kde mě postavil opět na nohy. Vůbec se mi od něj nechtělo. Nastoupila jsem do auta a on je za mnou zase zavřel. Pak také nastoupil, nastartoval a už jsme jeli. Nějakou dobu bylo ticho, až pak Edward zapnul rádio. Hrála tam nějaká vážná hudba. Poznala jsem v ní Měsíční svit od Debussyho. Jak příhodné.

„Máš rád vážnou hudbu?“ Zeptala jsem se.

„Ano, mám. Ale v podstatě jinak poslouchám úplne všechno. Ty máš ráda vážnou hudbu?“

„Mám několik oblíbených. Třeba zrovna Měsíční svit,“ usmála jsem se.

„Vážně? Taky je to jedna z mých oblíbených.“ Vypadal trochu zamyšleně. Ještě chvíli jsme probírali hudbu, než jsme dojeli k mému domu. Byl čas se rozloučit. Zajel na příjezdovou cestu a zastavil. Seděli jsme tam v tichu a ve tmě. Ještě se mi od něj nechtělo.

„Takže se uvidíme zítra ve škole?“ Zeptala jsem se.

„Jo. Tam se uvidíme.“ Vypadal, že moc nevnímá. Asi nad něčím usilovně přemýšlel.

„Tak já už asi půjdu…“ Rozepnula jsem si pás a měla v úmyslu vystoupit.

„Bello, počkej ještě.“ Otočila jsem se a on byl najednou tak blízko. To jsem vůbec nečekala, takže mi srdce vynechalo pár úderu. Zase mi dýchal do tváře. Vůbec jsem nemohla přemýšlet. Jeho dech mi zastavoval myšlenkové procesy. Pomalu se ke mně nakláněl a já si vůbec nebyla jistá, co mám dělat. A pak přitiskl své rty na ty mé. Srdce mi začalo šílene rychle tlouct a já zalapala po dechu. Přitáhla jsem se k němu blíž a zapletla mu ruce do vlasů. Naše rty tvořili souhru tak dokonale, jako bychom to dělali odjakživa. Náš polibek byl ze začátku jemný, jak jsme se oba snažili zjistit, kam až můžeme zajít, ale postupem času se stával intenzivnějším. Když už jsem si myslela, že každou chvíli exploduju, pomalu se odtáhl. Vypletla jsem mu ruce z vlasů a taky se napřímila.

„Páni. To bylo…“

„…nepopsatelné,“ vydechla jsem.

„Už musíš jít. Uvidíme se zítra. Chceš, abych pro tebe ráno přijel?“ Zeptal se.

„Jak chceš.“

„Přijedu pro tebe.“ Usmál se.

„Tak dobře.“ Taky jsem se usmála a začala vystupovat.

„Spi sladce,“  slyšela jsem, jak zašeptal.

„Ty taky,“ řekla jsem a vydala se cestou k domu.