Láska na první pohled

Autorka: Clarisoll

3.kapitola - Cesta

„Ahoj,“ vydechla jsem trošku překvapená. V koutku své mysli jsem si pořád říkala, že určitě nepřijde a teď stál u mě přede dveřmi a čekal, až s ním půjdu na rande. Můj bože. A to se známe teprve den. Ne, že bych předtím s nějakým klukem chodila, ale přišlo mi, že na to možná jdeme trochu rychle. A navíc se tomu u nás zatím nedalo říkat chození. V podstatě se ani neznáme a já pochybuji, že by chtěl mít co dočinění s takovým nemehlem jako jsem já déle, než je bezpodmínečně nutné.

„No ahoj. Tak jsem tady, můžeme vyrazit, jestli sis to nerozmyslela…“ Třeba je blázen, když si myslí, že já bych si to mohla rozmyslet. To spíš on by si měl vymyslet nějakou výmluvu, otočit se a rychle ode mě utéct pryč. Ani bych se mu nedivila. ,Nechám to plavat, teď je přece tady!’ řekla jsem si a podívala jsem se mu do očí.

„Samozřejmě, že jsem si to nerozmyslela.“ Řekla jsem pevným hlasem a přidala pousmání.

„Tak v tom případě už pojďme,“ usmál se.

Následovala jsem ho k jeho autu.  Stříbrné Volvo. Nad tím jsem se musela zasmát. Udiveně se na mě podíval. Asi jsem musela vypadat jako blázen, nicméně to nekomentoval. Gentlemansky mi podržel dveře, abych mohla nastoupit a pak je za mnou zavřel. Zapnula jsem si pás a čekala, až taky nastoupí. Nastartoval auto a vyjížděl z příjezdové cesty.

„Hm, takže kam jedeme?“ Zeptala jsem se.

„Říkal jsem ti už přece, že je to překvapení.“ Řekl to tónem, který jasně dával najevo, že se nic bližšího nedozvím. Ale usmíval se.

„Jo, to jo. Říkal jsi, že je to místo, na které rád chodíš,“ řekla jsem a dívala se z okýnka na ubíhající stromy.

„Jak už jsem taky říkal, půjdeme kousek pěšky. Vzala sis na to vhodnou obuv, jak jsem tě žádal?“ Evidentně byl štastný.

„Nemyslím si, že zrovna mně by pomohla vhodná obuv při chůzi,“ odpověděla jsem suše.

„Proč?“ Zeptal se trochu vyvedený z míry.

„Vsadím se, že ti Mike vyprávěl, jak jsem včera při tělocviku zazářila. Mluvím o tom, že nejsem schopná přejít po rovném povrchu bez toho, abych našla něco, o co bych mohla zakopnout,“ vysvětlovala jsem znuděně.

„No popravdě něco říkal… To je to ale vážně tak zlé?“ Vypadal, že se dobře baví.

„Ne. Je to ještě horší.“

„No tak, Bello, neboj se. Se mnou se ti nic nestane.“ Rychle se na mě podíval, ale pak se zase honem zadíval na silnici.

„Budeš muset být hodně trpělivý, pokud půjdeme daleko,“ povzdechla jsem si.

„Není to daleko, jenom pár kilometrů po pěšině. Chodím tam přemýšlet. Takže teď pojedeme k nám, tam nechám auto a půjdeme.“ Pár kilometrů? Pro mě to může být smrtelných pár kilometrů! Klid… To bude v pořádku. Edward tam bude se mnou. V tu chvíli mě to napadlo: ,jdu sama do lesa s úplne cizím klukem. Neměla bych se bát? Co když mi něco udělá? Teď jsem si uvědomila, že ho vůbec neznám! Co když není tak milý, jak se zdá? Vždyť ani nikdo neví, že jsem s ním!’ křičel jeden hlas. ,Klídek Bello… Nádech, výdech. Počítej do deseti. Edward by ti přece nic neudělal. Cítíš se s ním v bezpečí.’ křičel druhý hlas. Nakonec zvítězil druhý hlas. Co by mi mohl Edward udělat? Budu v pořádku. Sice Edwarda tak dobře neznám, ale vím jistě, že do lesů netahá bezbranné dívky a tam je chladnokrevně nevraždí. Takový není. To poznám.

Několik dalších chvil bylo v autě ticho. Užuž jsem se připravovala, jestli bych měla něco říct, když v tu chvíli porušil naše mlčení Edward.

„Za chvíli budeme u nás doma,“ řekl. Docela mě zajímalo, jak vypadá jeho dům. Co vím z vyprávění, tak bydlí s mámou a tátou kdesi za městem. Teď už jsme přejeli celé Forks a před námi se objevil honosný dům. Co dům - zámek! Páni. Komu asi patří? V tu chvíli jsme začali zpomalovat a zabočili jsme na úzkou šterkovou cestu, lemovanou okrasnými keři. Takže tenhle zámek patří Edwardovým rodičům?! Auto pomalu zastavilo před velkou garáží. Pusu jsem měla dokořán, když jsem na své tváři pocítila Edwardům pohled. Rychle jsem ji zavřela, ale Edward se stejně začal smát. Mezi záchvaty smíchu se mu podařilo vykoktat: „Lí-líbí se ti to?“ A začal se pomalu uklidňovat. Když jeho smích konečně ustal a zbylo z něj jenom malé pochechtávání, konečně jsem mu odpověděla.

„To je opravdu váš dům?“ Zeptala jsem se, jako by to už tak nebylo dost jasné.

„No je. Táta je úspešný právník a moc nebývá doma. Máma dělá restaurátorku obrazů v muzeu v Seattlu, ale pracuje především doma. Takže vlastně žiju jen s mámou. Ve Forks bydlíme teprve asi jenom půl roku. Předtím jsme bydleli v New Yorku, ale máma si prosadila, že chce žít někde v klidu, tak jsme se přestěhovali sem.“ Tvářil se trochu smutně, když to vyprávěl, ale když se podíval na mě, zase svůj výraz srovnal a usmál se.

„Aha… Tak proto jsi předtím říkal, že tu žiješ nedobrovolně… Nelíbí se ti tu?“

„Není to tu tak zlé, už jsem si zvykl, ale začátek byl hrozný. Byl jsem zvyklý, že v New Yorku mám všechno po ruce. Tady není ani pořádné knihkupectví. Ale už jsem si tu našel přátele a nikam bych už neodjel. Jenom se mi někdy stýská po velkoměstě…“ Plně jsem ho chápala. Taky mi to tady trochu leze krkem.

„Vím přesně, o čem mluvíš.“ Tomu jsme se společně zasmáli. Uvědomila jsem si, že pořád sedíme v autě.

„Neměli bychom už radši vyrazit?“ Zeptala jsem se.

„To jo. Promiň. S tebou zapomínám, kde jsem,“ znovu se usmál a vylezl z auta. Já se mezitím snažila rozepnout  pás. Po chvilce se mi to podařilo, ale to už mi Edward otevíral dveře. Je vidět, že je slušně vychovaný.

„Tak pojď, ať tam dorazíme ještě za světla,“ zakřenil se na mě a vedl mě cestou k lesu. Já se pomalu ploužila za ním. Za chvíli se zastavil a počkal, až ho dojdu.

„Abychom tam došli ještě letos…“ začal brblat.

„Hele, ty jsi vymyslel, že půjdeme pěšky. Tak teď trp!“ Škodolibe jsem se usmála. Jenže Edward mi v tu chvíli podtrhl nohy a vzal mě do náruče. Okamžitě jsem se na něj zuřivě podívala.

„Hned mě dej na zem!!!“ Začala jsem křičet. S ním to ovšem ani nehnulo. Jenom se dál připitoměle usmíval. Měla jsem sto chutí šlápnout mu do toho jeho úsmevu.

„Tak to teda ne. Rád bych na to místo někdy došel. Takže tě ponesu.“

„Ani náhodou! Pusť mě na zem!!“ Zase se blbě smál.

„Edwarde Masene, okamžitě mě pusť na zem!!!“

„Ne.“

„Edwarde no tak, jsem moc těžká!“ Snažila jsem se o mírnější tón, ale moc se mi to nepovedlo.

„Ne a už se o tom s tebou nebudu bavit. Prostě tě ponesu a za pár minut tam budeme.“ Pořád se usmíval, tak jsem se rozhodla, že ho potrestám tím, že budu celou cestu mlčet. Nicméně jsem mu obmotala ruce kolem krku, aby to měl aspoň o něco lehčí. Vítězoslavně se na mě usmál. Já dělala, jako že vůbec nevím, že tam je. To mi ale moc nešlo, protože mi po chvíli došlo, kde se nacházím. U Edwarda v náruči! Dál mě nesl a vypadal, jako když si to dobře užívá. Nevím, co se mu mohlo líbit na tom, že táhne padesáti kilový balík. Každopádně já si jeho přítomnost začala užívat. Ale navenek jsem to samozřejmě nedávala nijak najevo. Cítila jsem, jak trochu zrychleně dýchá a jak mu hlasitě buší srdce. Když jsem se mu podívala do tváře, také se na mě podíval. Jeho dech mi vanul do tváře. V hlavě jsem na chvíli měla úplne vymeteno. Prázdno. Nic. Jenom on a já.