Láska na první pohled

Autorka: Clarisoll

2.kapitola - Pozvání

Už je to tu zase. Škola. No výborně. Hned mě popadla špatná nálada. Ale pak jsem si uvědomila, že se vlastně do školy docela těším. A to bylo divný. Proč asi? No jasně, uvidím Edwarda. Takže včerejšek se mi nezdál? Vážně se se mnou bavil? No, to zjistím dneska ve škole. Buď mě bude ignorovat nebo se se mnou bude bavit. Vážně se těším.

Sešla jsem dolů do kuchyně, že se nasnídám. Charlie se měl vrátit až příští týden, jel na školení kamsi do Clevelandu. To by mě tak zajímalo, co tam asi dělá. Takže jsem v klidu posnídala, došla jsem si pro bundu a vyrazila k autu. Dneska bylo zase zataženo. Na tom ani nebylo tady ve Forks nic divného. Když neprší, je skoro pořád zataženo. Ach, jak se mi stýská po pečícím vedru ve Phoenixu… Na to sem si ale okamžitě zakázala myslet.

Silnice byla trochu mokrá po nedávném dešti, a tak jsem se snažila jet co nejopatrněji. Ještě by mi chybělo udělat na mokré vozovce hodiny.

Když jsem přijela na parkoviště, bylo už celkem zaplněné. Chvilku jsem hledala volné místo a nakonec jsem zaparkovala vedle nějakého stříbrného auta. Nikdy jsem se  auta moc nezajímala, takže mi bylo úplne jedno, co je to za značku, ale mám pocit, že to bylo Volvo. A nejen nějaká stará plechovka. To auto vypadalo, jako že patří někomu, komu se asi daří dobře.

Vystoupila jsem a vydala se pomalým krokem ke škole. Rychle jsem se podívala na svůj plánek školy; ještě stále jsem si nepamatovala všechny učebny. Pomalu jsem se ploužila na biologii.

Pan Banner nám něco povídal, ale moc jsem ho neposlouchala, protože jsme tu látku už dávno brali ve Phoenixu. Phoenix. Jak se má asi mamka? Měla bych jí dneska zavolat. V tu chvíli mě ale učitel vyvolal.

Když se konečně ozvalo zvonění, zvedla jsem se a přesouvala jsem se na další hodinu. Podle rozvrhu jsem měla mít angličtinu. Na tu jsem se neskutečně těšila. Ani nevím proč.

Vlezla jsem do třídy, kde zatím bylo jen několik lidí a posadila se do prázdné lavice. Chvíli jsem tam jen tak seděla a čučela do neznáma. Z myšlenek mě o chvíli později vytrhl povědomý hlas.

„Čau, tak jak se dneska máš?“ Zeptal se mě a já vzhlédla. Chvíli jsem se utápěla v jeho zelených očích a přemýšlela, co bych mu asi tak mohla odpovědět.

„Mám se skvěle. Co ty?“ Usmála jsem se na něj a on mi úsmev oplatil.

„Teď už dobře.“ Vážně jsem si to jenom představovala nebo na mě opravdu mrkl? Možná mám halucinace… Chtěla jsem mu na to říct něco inteligentního, ale nic mě nenapadlo. Edward se mezitím posadil. Zřejmě neočekával odpověď. Nějakou dobu jsme tam v tichosti seděli, než zazvonilo. Když se ozval zvonek, do třídy vstoupil učitel. Začal nám cosi vykládat a já se snažila ho vnímat. Vážně jsem se snažila. Ale také jsem si plně uvědomovala, kdo vedle mě sedí. Co chvíli jsem se na Edwarda musela dívat. Prostě jsem se jenom chtěla přesvědčit, že tam pořád je. Byl tam. A taky po mně pokukoval. Zase jsem si připadala jako pitomec.

„Tak mě napadlo,“ ozval se z ničeho nic a já byla nucena se na něj podívat.

„Hm?“ Podařilo se mi ze sebe vysoukat.

„No, napadlo mě…víš…no…jestli bys někam našla? Se mnou?“ Panebože. ON zve někam MĚ?? To se mi muselo rozhodně zdát. Prostě mám halucinace. To není možný.

Musela jsem se tvářit dost divně, protože se zatvářil značně rozpačitě a začervenal se. On se červená!

„Samozřejmě tě do ničeho nenutím… Je to jenom na tobě-“ snažil se rychle dodat, ale já jsem ho, co možná nejtišeji, utnula.

„Ne, rozhodně chci jít! Bude mi ctí pane Masene.“ Pane jo. Kde se vzalo moje sebevědomí? Po tváři se mu rozlil štastný úsmev.

„Tak v tom případě tě vyzvednu doma ve tři. Vyhovuje?“ A znovu zářivý úsmev. Při tom úsmevu se mi zase hyperaktivně rozbušilo srdce. Chvíli mi trvalo, než jsem vstřebala náhlý příval informací.

„Perfektně. A co podnikneme?“

„Nech se překvapit.“ Teď se pro změnu pokřiveně usmál. Srdce se mi na chvíli při tom pohledu zastavilo, ale pak se rozbušilo snad ještě rychleji než před tím. Vážně mě přivede do hrobu.

„Neměla bych se začít bát?“ Vysoukala jsem ze sebe trošku zadýchaně.

„Myslím, že ne. Chtěl bych ti jenom ukázat místo, na které rád chodím. Takže by asi bylo vhodné, aby sis vzala pohodlné boty. Budeme muset jít kousek pěšky.“  A sakra. Pěšky. Doufám, že to bude aspoň po nějaké rovné cestě. Nevím, jak bych zvládla zrádné kořeny v lese. Snad to nějak zvládnu…

„Aha, tak dobře. Budu tě teda čekat,“ usmála jsem se. Pak jsme se oba věnovali výuce.

Zbytek dne proběhl jako v rozmazané šmouze. Plně si vzpomínám jenom na oběd a to jenom kvůli tomu, že jsem se bavila s Edwardem. Jessica po mně sice zase hodila několik nevrlých pohledů, ale řekla jsem si, že si toho prostě nebudu všímat a dál jsem se bavila s Edwardem. Bavili jsme se spolu o normálních věcech. O hudbě, o škole, o počasí. Musím říct, že čas s Edwardem uběhl velice rychle a už byl zase čas jít na další hodinu. Ani nevím, co to bylo za hodinu. Byla jsem duchem nepřítomna.

Po škole jsem urychleně běžela na parkoviště, abych mohla pospíchat domů. Když jsem už nastupovala do svého náklaďáčku, všimla jsem si, komu patří ono stříbrné Volvo, vedle kterého jsem ráno zaparkovala. Samozřejmě patřilo Edwardovi. Jenom jsem mu zamávala a usmála se na něj a rychle vyjížděla z parkovacího místa, abych se stihla připravit na nadcházející “rande”, jestli se tomu tak vůbec dá říkat.

Když jsem dorazila domů, utíkala jsem do svého pokoje, abych si vybrala něco na sebe. Rozhodovala jsem se mezi černou sukní a opranými džíny, ale vzhledem k nepředvídatelnému počasí jsem se raději rozhodla pro džíny.  K tomu jsem si vzala bílé tričko s krátkým rukávem a zlatým nápisem, přes to jsem si vzala mikinu a běžela jsem do koupelny. Snažila jsem se něco udělat s vlasy, ale po chvíli jsem to s povzdechem vzdala. Lehce jsem se nalíčila a šla čekat do obýváku. Byla tři čtvrtě na tři.

Trochu jsem se zamyslela a za chvíli jsem slyšela slabé zaklepání na dveře. Neváhala jsem a šla otevřít. A ve dveřích nestál nikdo jiný, než Edward s krásným pokřiveným úsmevem na tváři.