9. kapitola

"Nesnáším, když mi tak říkáš!!" osopila jsem se na Damiana. "Já nejsem žádná myš!! Jmenuju se Bella!!"

"Hahaha.." zasmál se zvonivě ten, co mě vytočil do nepříčetnosti. "Ale klídek.. Jsi nějaká napjatá.."

"Myslíš?!" zavrčela jsem na něho. "Právě jsi mě shodil z patnáctého patra.. Jak bych se asi měla chovat? Děkovat ti?!!"

"To by nebylo špatné.." usmál se na mě pobaveně Damian. "Prokázal jsem ti službu.. Stejně jsi to chtěla udělat.. Jenom jsem ti ušetřil několik minut nerozhodnosti.."

Damianovo chování mě přivádělo k šílenství. Horší osobu, jsem v životě nepotkala.. Nejraději bych ho na místě zabila, abych už nemusela poslouchat ty jeho řeči.

"Nenávidím tě!!" sykla jsem na něho nejhnusněji, co to šlo. "Všechno se mi to stalo jenom díky tobě!!"

"Nepovídej.. Tak já můžu za to, že jsi se ocitla v té odporné díře? Já jsem tě naschvál nechal žít?? Asi jsem tě tam měl nechat shnít.. Proč se vlastně starám, když na mě místo vděku jenom chrlíš síru.."

Naše hádka se stávala hlasitější a hlasitější. Stáli jsme tam na chodníku proti sobě jako dva lvi, připravení na sebe v příští minutě skočit. Nikdy jsem v sobě necítila tak spalující vztek. Bublal mi v uších a cítila jsem, jak se z mého nitra zvedá děsivá krvežíznivá šelma. Začala jsem vidět rudě.. Věděla jsem, že není rozumné tady takhle soptit. Každou chvíli mohl kdokoliv přijít, ale nemohla jsem si pomoct.. Potřebovala jsem to ze sebe vykřičet..

"Tak dost!!" šlehl po mě chladně Damian a uštědřil mi bolestivý políček na tvář.

Šokovaně jsem ustala v půli věty a z očí mi šlehly dva smrtící ohně.

"Mluví z tebe žízeň. Jsi na pokraji svých sil.. Za chvíli se proměníš v nemyslící monstrum. Nechme hádek a pojď.. Musíš se okamžitě nasytit.."

Konečně se mi podařilo se na chvíli vzpamatovat.. Tohle jsem nebyla já.. Ta nekonfliktní, přátelská a milující Bella.. Až jsem se zděsila svých pocitů.. V hlavě mi hučelo a mé útroby spalovala otřesná bolest podobající se té, co jsem cítila ty dlouhé dny proměny.. 

Damian využil mého nesoustředění a popadl mě do náruče. Rozběhl se. Kolem nás svištěl vítr a čechral nám oběma vlasy.. Okolní krajina ubíhala tak rychle, že jsem měla pocit, jako bych letěla v rychlovlaku.. Asi po pěti minutách Damian doběhl k nějakému nočnímu klubu a postavil mě na zem. Zkoumavě se na mě podíval a asi zvažoval, jestli si může dovolit mě pustit.. Nakonec se rozhodl pro kompromis. Sice povolil sevření svých paží, ale místo toho chytil mou pravou ruku tak pevně, až to zabolelo..

"Auu.." sykla jsem.

"Už budeš hodná?" zeptal se mě.

Neodpověděla jsem, ale očividně to ani nečekal. Spokojil se s mým rezignovaným výrazem.. Otočil se ke vchodu do nočního klubu. Neonový nápis nade dveřmi přerušovaně poblikával a zaléval ztichlou ulici rudou září.

"Nejlepší způsob, jak se dostat ke kořisti je předstírat, že jsi jedna z nich a udělat ze sebe návnadu.. Jsi příliš hladová, abych riskoval a vzal tě dovnitř.. Počkej tady! Za okamžik jsem zpátky.. Žádné hlouposti, ano?" obrátil se ke mě a znovu mi sevřel drtivou silou mou dlaň.

Bolestně jsem pokřivila tvář a němě kývla. Nebyla jsem schopná slova. V krku mě pálilo, jako bych ho měla plný ohně a písku.. Damian zmizel ve dveřích a já jsem osaměla. Stála jsem tam na opuštěné ulici a v mé hlavě křičela jedna jediná myšlenka..

"Právě se chystáš zabít člověka!!!!! Právě se chystáš zabít člověka!!!!"

"Já vím.." odpověděla jsem své hlavě nahlas. "Nechci to. Nechci! Odolám tomu!!"

Dveře se otevřely a v nich se objevil Damian. Za ruku se ho držela mladá dívka. Mohlo ji být maximálně tolik co mě. Její krátké hnědé vlasy se v červeném neonovém světle leskly, její tmavé oči obdivně shlížely na Damiana..

Můj stvořitel se na ni svůdně usmíval a odváděl si ji k nedalekému parku. Potom střelil rychlým pohledem ke mě a neznatelně kývl hlavou, abych je následovala. Šla jsem za nimi jako duch. V mém nitru pořád probíhal souboj.. Můj mozek se bránil, ale mé tělo dávalo jasně najevo, co si žádá..

Slyšela jsem veselé dívčí štěbetání. Zrovna povídala Damianovi nějakou veselou historku, když se Damian zastavil a přitáhl si dívčí dlaň ke rtům. Něžně ji políbil na zápěstí. A vdechl ji do obličeje svůj dech. Dívka spokojeně zavřela oči a nepřítomně se usmála..

"Je zhypnotizovaná.." řekl po chvíli Damian, aniž by z dívky spustil oči. "Normálně to nemám ve zvyku. Raději zabíjím tak, aby si to má oběť co nejvíc užila, ale dneska kvůli tobě udělám výjimku.. Pojď sem.."

"Jak jsi to udělal?" zeptala jsem se překvapeně.

Damian se sebevědomě usmál a na jeho tváři se objevila ta sebejistá maska: "Mám takové zvláštní schopnosti.."

Přiblížila jsem se k dvojici a nejistě jsem se podívala do dívčiny nevědomé tváře.

"Tak teď se můžeš nadechnout.. Vnímej, jak voní.. Jak je neodolatelná.." při těch slovech se Damian zakousl do dívčina zápěstí a odtáhl rty. Viděla jsem, jak se na kůži zaperlily dvě malé kapky krve..

V tu chvíli jsem se propadla do rudé nicoty..

Nevím, co se přesně stalo, ale když jsem přišla k sobě, ležela jsem na zemi a v ústech jsem cítila dokonale lahodnou chuť.. Damian stál nade mnou a pozoroval mě.

"Co.. co se stalo? vykoktala jsem ze sebe a jako v mrákotách jsem se posadila.

"Právě jsi zabila svou první kořist." oznámil mi bez špetky nějakého pocitu Damian.

Šokovaně jsem na něho vytřeštila oči a z mých úst se vydralo bolestné zavytí.

"Ale ne, to ne.. To není pravda. Nic jsem neudělala.." snažila jsem se obalamutit a při tom jsem hleděla na bezkrevnou mrtvolu ležící necelý metr ode mě.

"Nemusíš cítit výčitky, Bello. Jsme upíři. Nedokážeme odolávat lidské krvi.. Její vůně je pro nás tak lákavá.. Musíme uhasit svou žízeň, abychom nezešíleli.."

To bylo poprvé, co mi Damian řekl mým jménem a v jeho hlase nebylo skoro slyšet ten jeho výsměšný podtón.. Sledovala jsem, jak bez nejmenších obtíží zvedl mrtvé tělo a odnesl ho k nedalekému křoví. Klekl si na zem a holýma rukama začal hloubit jámu. Mohlo to trvat maximálně pět minut a byl hotov. Vložil bezvládné tělo do jámy a rychlými pohyby ho zahrabal a udusal hlínu.

"Tak to bychom měli.." řekl spokojeně. Potom mi podal kapesník. "Utři si pusu. Jsi celá od krve.. Takhle by tě do hotelu nepustili.."

"Já jsem zabila a ani si to nepamatuju.." zaskučela jsem.

V Damianově tváři se objevil zase ten škodolibý samolibý škleb: "Neboj se.." uklidňoval mě. "Byla jsi příliš hladová, proto to bylo takové.. Ale příště už si to naplno vychutnáš.. Uvidíš.."

Děsu v mých očích se jenom zasmál...

Dlouhé hodiny jsem stála v hotelové koupelně a zírala na sebe do zrcadla. Bylo to děsivé, jak se má tvář proměnila. Mrtvolně bledá pleť, která díky lovu získala narůžovělý nádech a modřiny v koutcích očí, které nyní byly téměř nepatrné.. Ale to nebylo to, z čeho jsem nemohla odtrhnout pohled. To nejděsivější byly mé oči.. Ty tam byly mé hnědé duhovky.. Nyní měly jasně karmínovou barvu.. Tu samou jakou má čerstvě vylitá krev..

"Co se tak prohlížíš?" zeptal se ode dveří Damian a pobaveně se usmíval.

"Moje oči..." zaskučela jsem.

"To je jediná nevýhoda lovu.. Té červené se už nikdy nezbavíš.. Jak budeš hladovět, zčernají, ale rudá se po nasycení zase vrátí.. Dříve jsme se kvůli tomu museli skrývat ve tmě.. Ale dnes.." usmál se Damian a položil mi do dlaně malou bílou krabičku.

"Co to je?" zeptala jsem se překvapeně.

"Tvé nové oči.." odpověděl.

Opatrně jsem krabičku otevřela a zírala na její obsah. V čiré tekutině se vznášely zelené čočky..

"Vyzkoušej si je." pobídl mě Damian.

Poslechla jsem ho.. Když jsem se na sebe znovu podívala do zrcadla, mé oči byly zase hnědé.. Překvapeně jsem se na sebe usmála. Alespoň něco mi znovu připomnělo můj dřívější život..

Útroby se mi stáhly žalem, když jsem si vzpomněla na svůj lidský život.. Nikdy jsem si nemyslela, že by mi mohly ty obyčejné lidské radosti, jako je spánek a pocit domova, tak bolestně chybět a to jsem si zakazovala myslet na lidi, kteří se o mě nyní strachují v Phoenixu.. To bych začala žalostně výt a drásat si kůži..

"Tobě se můj dárek nelíbí?" pochopil špatně výraz v mé tváři Damian.

"Ne, líbí se mi. Děkuju.. Já jen.. Chybí mi domov.. Chtěla bych zpátky do Phoenixu.."

Damian se nesouhlasně zamračil. Přešel až ke mě, chytil mě za bradu a donutil podívat se mu do očí.

"To nepřipadá v úvahu." řekl. "Už se nikdy nesmíš vrátit! Ty už nikde žádný domov nemáš.. Pro své blízké jsi mrtvá a radil bych ti, abys to tak nechala.."

"Jen bych se tam zajela podívat a .." snažila jsem se vysvětlit, ale Damian mi skočil do řeči.

"Ne!" šlehl po mě. "Nikam tě nepustím! Jsi upírka teprve několik dní. Zabila bys kohokoliv, kdo by se k tobě přiblížil a já nemám náladu, ani chuť zahlazovat stopy po tvém neuváženém chování!"

"Nikomu blízkému bych nikdy neublížila!" bránila jsem se.

"Opravdu tomu věříš?" zeptal se Damian a vpíjel se svým pohledem do mého.

Neodpověděla jsem. Měl samozřejmě pravdu.

"Tak vidíš..." řekl spokojeně můj stvořitel. "Časem na všechno zapomeneš."

"O tom pochybuju." řekla jsem si v duchu. Nikdy nedokážu zapomenout na ty, co jsem zanechala v Phoenixu..

"Edwardeeeeeeeeeeeee" skučelo moje srdce.