8. kapitola

Damian zaparkoval před hotelem zvučného jména. Dost velkým na to, abychom se v něm my dvě individua dokázala ztratil, ale na můj vkus až příliš luxusním..

Se spokojeným úsměvem vhodil klíče od Mustanga do rukou přibíhajícího zaměstnance hotelu, který měl na starost parkování aut, a chůzí lva salónu vešel po červeném koberci do mramorové haly.

Nervózně jsem za ním cupitala a těkala očima po okolí. Mému vylepšenému zraku nic neuniklo.. Vyleštěné zlaté kliky, pohodlná bílá křesla, která v tuto noční hodinu zela prázdnotou, kovové lesklé dveře výtahů, recepce a v ní postarší nadutě se tvářící recepční.. Nevěřícně si nás prohlížel a očividně zvažoval, jestli na nás nemá přivolat ochranku. Ani jsem se mu nedivila. Vypadali jsme strašně. Damian mě sice donutil obléknout si v autě nové oblečení, ale mé ruce i tváře byly špinavé a vlasy připomínaly vrabčí hnízdo.. Damian na tom nebyl o moc lépe. To mu však nebránilo v tom, aby se ležérně opřel o mramorový pultík a nepožádal o volný pokoj. Při svých slovech vytáhl z náprsní kapsy zlatou kreditní kartu. Recepčnímu se rozzářily oči radostí a okamžitě začal úslužně podávat kartu, která sloužila jako klíč ke dveřím..

Stála jsem opodál a nejistě jsem to divadlo pozorovala.Všechno probíhalo bez problémů Nedýchala jsem. Přesně jak mi Damian přikázal a čekala jsem. Konečně byly všechny nezbytnosti vyřízené a Damian na mě kývl, abych ho následovala. Vyjeli jsme výtahem až do nejvyššího patra a Damian otevřel kartou dveře od pokoje..

Galantně mi podržel dveře a nechal mě vejít první.. Nevěřícně jsem se rozhlížela po obrovském luxusním apartmá.. Něco takového jsem viděla v televizi.. Naživo nikdy..

"Panebože.." vypadlo ze mě.

Damian se ješitně pousmál: "Slabý průměr na můj vkus.. Jsem zvyklý na lepší, ale co čekat v téhle části země.."

Rychle jsem se na něho podívala. Damian to očividně myslel vážně. Sundal si sako a hodil ho na kožené sofa.

"Jsem zvyklý bydlet sám, ale protože jsem tvůj stvořitel, mám za tebe zodpovědnost.. Jsi nováček a rozhodně tě v nejbližší době nespustím z dohledu.." oznámil mi věcně.

Všimla jsem si, že je tady jen jediná manželská postel..

"To spolu budeme muset spát v jedné posteli?" zeptala jsem se a hlas mi nervozitou poskočil o několik oktáv výš..

"Tak to rozhodně nehrozí.." zachechtal se Damian a sjel mě pohrdavým pohledem. "Tak blízko si tě k sobě rozhodně nepustím.. Další informace, která tě vyděsí.. upíři nikdy nespí.. Doufám, že sis spánku užila, když jsi byla člověk, protože už to nikdy nezažiješ.."

Naprázdno jsem polkla a snažila se vzpamatovat.. Damian rozhodně nepatřil mezi ty, kteří se snaží sdělovat informace šetrně..

"Co ta skleslost?" pousmál se. "Mně to rozhodně nevadí.. Místo toho jsem získal mnohem lepší věci.. Třeba požitek ze zabíjení a extázi při pití krve.." Při poslední větě spokojeně zamlaskal a jeho oči se stáhly do děsivých škvírek..

Potom si přes hlavu přetáhl bílou košili a hodil ji k saku. Bylo to poprvé, co jsem byla s cizím polonahým klukem v hotelovém pokoji. Stydlivě jsem se ošila. Damian nijak nereagoval. Otevřel dveře od koupelny a vstoupil. Mezi dveřmi na mě výhružně sykl.

"Ne aby tě napadlo odejít z pokoje!"

Napřed jsem si myslela, že ho poslechnu. Procházela jsem se po apartmánu a bezmyšlenkovitě si prohlížela vybavení. Potom jsem vyšla na terasu. Z té výšky byl dokonalý výhled na celé město.. Bylo to tak krásné. Světla pouličního osvětlení se táhla na všechny strany jako zlatí hadi, nebe bylo temně modré, plné stříbřitých hvězd a na vše shlížel z výšky téměř dokonale kulatý měsíc.. Chvíli jsem tam bez hnutí stála a dívala se. Byla jsem to pořád já, ale tolik se toho za poslední dny událo.. Strach, smutek, útěk a umírání.. Změnila jsem se.. Nezvratně.

Upír.. Už to slovo mě děsilo.. a nyní to byla má realita.. Bella Swan je mrtvá. Ten, kdo tady nyní stojí na terase luxusního hotelu už s ní nemá nic společného..

V myslí mi vyplula Edwardova tvář.. Vybavil se mi okamžik, kdy byl jeho obličej několik milimetrů od mého a on se mě chystal poprvé políbit.. Byla noc a svítily hvězdy.. Stejně jako dnes.. Až mě bodlo u srdce, jak mě ta vzpomínka zasáhla..

Najednou to na mě všechno dolehlo.. Potřebovala jsem udělat něco radikálního.. Utéct z této situace, z tohoto světa..

Stoupla jsem si na kamenné zábradlí a pohlédla dolů.. Mohlo to být tak patnáct, dvacet pater.. Dost vysoko, aby mě to mohlo zabít.. Zavřela jsem oči a nadechla se..

"Okamžitě slez z toho zábradlí!!" štěkl na mě z pokoje chlapecký hlas.

"Ne.." zašeptala jsem. "Chci se zabít a skončit to..."

Damian se za mými zády pobaveně zachechtal: "Ty jsi ale dobrá.. Snad si nemyslíš, že tě skok dolů zabije? Hahaha.. Jsi upír.. My jsme nezničitelní!!"

"Nevěřím!" odpověděla jsem. "Lžeš mi, abys mi zabránil skočit.."

"Fajn.. nevěříš mi, tak si skoč.." pobídl mě Damian a založil si ruce na prsou.

Nevěřícně jsem se na něho podívala.. Tvářil se tak, že to myslí naprosto vážně.

"No na co čekáš? Skákej.." pobízel mě netrpělivě.

Byla jsem z jeho chování zmatená. Nerozhodně jsem tam stála na kamenném zábradlí..

Najednou Damian nečekaně přiskočil a strčil do mě. Vyděšeně jsem vykřikla a snažila se zachytit vzduchu. Má snaha však byla marná. Ztratila jsem balanc a cítila, jak pode mnou mizí pevná půda.. Řítila jsem se k zemi... V tu chvíli mi hlavou proběhl celý můj život. Beton chodníku se závratnou rychlostí blížil. Křečovitě jsem zavřela oči a čekala bolest..

Nedostavila se. S duněním jsem dopadla na zem, až pod mým tělem praskla zem. Netekla mi krev, nezlámala jsem si žádné kosti, dokonce jsem nebyla ani poškrábaná od drsné země..

Vedle mě o chvíli později téměř neslyšně doskočil na nohy Damian..

"Už jsi spokojená? Věříš mi? Nebo to budeme zkoušet ještě jednou?" řekl věcně.

Posbírala jsem se nešťastně ze země.

"Vypadáš otřesně.." zhodnotil můj vzhled Damian. "Vrátíme se nahoru, dáš se do pořádku, abych se za tebe ve městě nemusel stydět a vezmu tě na lov.."

Vyděšeně jsem na něho vytřeštila oči: "Na lov? Lidí?"

Damian se hrozivě usmál a kývl: "Dnes v noci přijdeš o nevinnost, myško....."