7. kapitola

Třásla mnou zimnice s horečkou.. Můj mozek byl otupěný bolestí.. Nedokázala jsem vnímat nic jiného než ten stravující oheň, který zabíjel mé tělo.. Propadala jsem se do bezvědomí a s mou myslí si pohrávaly halucinace..

Viděla jsem samu sebe, jak stojím na pláži a dívám se do vln. Vítr si pohrával s mými vlasy.. Zavřela jsem blaženě oči a nasávala slaný vlahý vzduch. Šumění moře mě uklidňovalo. Lehké letní šaty mě šimraly na těle, jak podléhaly větrnému náporu..

Mužské ruce mě objaly zezadu kolem pasu. Ucítila jsem příjemně kořeněnou, a tak povědomou vůni..

"Edwarde.." zašeptala jsem do větru se zavřenýma očima. Měla jsem strach, že kdybych je otevřela, Edward by zmizel.. Věděla jsem, že to není skutečnost. Jen výmysl mé hlavy, aby zvládla tu nekončící bolest.. Ale toužila jsem, aby ta představa nikdy neskončila..

"Bello.." zašeptal mi Edward do ucha. Jeho hlas mi podlomil kolena. Zněl tak reálně. Jakoby promluvil ve skutečnosti.

"Bello.." řekl naléhavěji a v jeho hlase se objevily obavy. "Bello... Ty záříš..."

V tu chvíli jsem prudce otevřela oči. Ležela jsem na zemi v prachu. Kolem mě se povalovaly náhradní díly z aut. S leknutím jsem se posadila. V prvním okamžiku mi to nedošlo.. Bolest byla pryč.. Kolem mě byla neprostupná tma, přesto jsem ji dokázala prohlédnout.. Cítila jsem se tak zvláštně.. Lépe.. Jakoby se ve mě probudilo něco, co dříve ani nedoufalo, že by někdy mohlo přijít na svět..

Podívala jsem se na svou ruku. Byla zahojená.. Jakoby se nic z té děsivé hrůzy a bolesti nestalo.. Mé oblečení bylo ušpiněné a potrhané. Vypadala jsem hrozně. Opatrně jsem se postavila a rozhlédla se okolo sebe. Byla jsem přesně tam, kde jsem být nechtěla. V garáži. Na zemi byly tmavé, už vsáknuté hnědé fleky..

"Byla to skutečnost..?" řekla jsem si pro sebe nahlas.

"Dobré ráno, Růženko." promluvil za mnou povědomý chlapecký hlas.

Vylekaně jsem se otočila a nemotorně při tom narazila do stojícího auta. Auto bylo postavené na vzpěrách. Když jsem o něj zavadila, vzpěry se uvolnily a auto se zřítilo s duněním na zem.

Šokovaně jsem sledovala, co jsem právě způsobila..

"Pozor na něj.. Musíš být opatrná.. Tohle je Mustang GT 500.. Nádherné autíčko.. Asi je kradené, že je v takové zašívárně.." můj společník se vesele usmíval a pobaveně mě pozoroval.

Byla jsem si jistá, že je to další halucinace. Štípla jsem se do ruky a doufala, že se proberu. Nepomohlo to. Štípala jsem se vší silou a přesto jsem ten dotek téměř necítila.

"Je to marné, myšičko. Tohle není sen.. To se ti opravdu děje.. Vlastně.. Všechno mělo být úplně jinak, ale to víš, došlo k nepříjemnostem a nějak se to stalo.. Přísahám, že kdyby mě ti prevíti nevyrušili, byla bys mrtvá a měla klid.." ušklíbnul se kluk. "Ale co se stalo stalo se.. Alespoň bude nějaká legrace.."

Stála jsem tam a nechápavě zírala do tváře kluka, který se mě pokusil před nedávnem zabít. Byl tak nelidsky pohledný.. Ostře řezané rysy v tváři, bledé rty.. A zvláštní pichlavé fialové oči..

"Jsem fešák, viď?" řekl vesele a svůdně se zavlnil, jako manekýn na přehlídkovém mole. Jeho oblečení bylo na několika místech potrhané a stejně špinavé jako moje. Když si všiml, na co se dívám, znechuceně se zamračil.

"Já vím. To oblečení je otřesné, ale na nejbližším místě si koupím něco nového a ty bys taky snesla nějaké nové hadříky.. Vypadáš, jakoby ses válela mezi prasaty na farmě.."

"Co jsi zač??" zeptala jsem se hlasem, který jsem nepoznávala. Zněl tak kovově a cize.

Mladík se usmál: "Tvůj učitel, myško. Vítej v mém světě.. Uvidíš a poznáš něco, o čem se ti nesnilo ani v těch nejdivočejších snech..."

Nerozuměla jsem mu ani slovo.. Ale věděla jsem, že se něco stalo. Byla jsem jiná a ten pocit, co se ve mě rozpínal byl tak neuchopitelný..

Mladík se bavil na můj účet. Pozoroval mou nechápavost. pak střelil pohledem na Mustanga, kterého jsem shodila z podpěr.

"Je čas vyrazit na cestu. Jsem zvědavý, jestli pojede.." přistoupil k autu a otevřel kapotu. "Motor vypadá dobře.. Zkusím tohle a tohle.." vrtal se v motoru. Potom kapotu zavřel a sedl si za volant. Chvíli tam uvnitř s něčím manipuloval..

Stála jsem tam venku a zvažovala, co udělám. Měla bych utíkat, co mi nohy stačí, křičel mozek, ale tělo se odmítalo hnout. jakoby cítilo, že se už není čeho bát.. alespoň prozatím..

Auto neurčitě zabrumlalo, když se pokusil nastartovat. Potom motor škytl a s burácením zabral. Mladík ho vytočil na vyšší obrátky.

"Jako koťátko.." usmál se spokojeně. "Tak pojď. Nasedni si. Čeká nás dlouhá cesta.."

"Já s tebou rozhodně nikam nepojedu!" křikla jsem na něho přes burácení motoru, jak se ve mě probudil záchvěv vzdoru.

"Ale pojedeš." zamračil se mladík. "Nic jiného ti nezbude, jestli se chceš něčemu přiučit.."

"Kecy! švihla jsem po něm, až mě samotnou překvapilo, že jsem reagovala tak příkře.

Mladík se pobaveně pousmál: "Jo jsi moje krev.. Ale teď není čas na rebélie. Pojď. Musíme zvednout kotvy.."

"NE!" stála jsem si na svém.

Mladík očividně začal zuřit. Vysedl z auta a prásk rozčíleně dvířky: "Tak hele krasotinko.. Ty jsi nováček, takže si moc nevyskakuj! Utekla jsi smrtce z lopaty.. Fajn, ale to já jsem tě stvořil, takže budeš poslouchat. Nastup!"

"Jak stvořil??! To nechápu.. Nevím, co jsi zač, neznám tvé jméno, dej mi pokoj!" začala jsem být nepříčetná.

"Fajn.." protáhl to slovo mladík. "Chceš znát celou pravdu? Máš ji mít.. Jsme upíři.. Nemrtví.. Vznešení, co milují krev.."

Vykulila jsem na něho nechápavě oči: "Co je to za blbost??!" zachechtala jsem se křečovitě.

"Blbost?" pousmál se můj společník. "Vážně? Sama víš, že mluvím pravdu.. Změnila ses. Tvé smysly se zdokonalily.. Tvé tělo je nezničitelné.. Dokázala jsi shodit tuhle těžkou káru z podpěr.. Jak jinak by sis to vysvětlila, hm??!" sykl mi pravdu mladík do obličeje.

Bylo mi divně. Hlava mi hučela, jak vstřebávala všechny informace. Bylo mi na zvracení..

"Ne..." zašeptala jsem nešťastně.

"Tak oznámení reality máme za sebou.. Teď si nastup, ať můžeme vypadnout z téhle děsné díry.."

Poslechla jsem a jako hadrová loutka jsem otevřela dveře spolujezdce a nasedla do auta. Mladík nastartoval a vyrazili jsme ven, jenom se za námi rozvířil prach a hlína ze země..

"Kam to jedeme?" zeptala jsem se asi po hodině jízdy a prolomila tak ticho v kabině.

"Jedeme mezi lidi.. Na nákupy, a pak na kousek žvance.. Uvidíš.. Bude se ti to líbit.." uculil se na mě můj společník.

Znělo to tak obyčejně, ale přesto mi z toho přeběhl mráz po zádech.. Pak jsem si vzpomněla na nedávný zážitek, kdy jsem byla schovaná v kufru auta a slyšela jsem bolestné výkřiky..

"Co se stalo tehdy večer v garáži?" zeptala jsem se. "Jak to, že jsi mě nezabil?"

Mladík se na mě zkoumavě podíval: "To není důležité.." sykl.

"Ale mě to zajímá.." řekla jsem.

"Někdy jindy.." odbyl mě nevrle a ukončil tak naši krátkou konverzaci. Zbytek cesty jsme jeli mlčky.

Vrtalo mi hlavou, proč mi to nechtěl říct.. Muselo se tam stát něco důležitého.. Nemělo však smysl páčit to z něj. Věděla jsem, že by mi to stejně neřekl..

Konečně se před námi objevilo město. Naše auto kličkovalo v tmavých opuštěných uličkách. Byla noc a všichni spali. Mladík zastavil auto u skleněné výlohy, ve které byly vystavené figuríny v luxusním oblečení.

"Miluji italskou módu.." zavrněl spokojeně můj společník a vykradl se ke vstupu do obchodu. Sledovala jsem ho z auta. Něco tam páčil a za okamžik zmizel uvnitř prodejny. Lekla jsem se. On se očividně právě vloupal do obchodu.. jestli pojede okolo policie, tak si bude dozajista myslet, že jsem spolupachatel.. Než jsem se však stihla vzpamatovat, byl zpátky a v náručí nesl kopu oblečení. Hodil mi ho na klín a nastartoval.

"Teď se někde ubytujeme. Akutně potřebuju sprchu.." oznámil mi mladík.

Pobaveně jsem se musela pousmát, jak si znechuceně přičichl k podpaždí. Vypadal tak lidsky..

"Jak se jmenuješ?" vypadlo ze mě, aniž bych si to promyslela.

Přestal skuhrat nad svým bídným vzhledem a překvapeně mi pohlédl do tváře. Chvíli se na mě mlčky díval, jakoby zvažoval, jestli mu stojím za odpověď.

"Damian." promluvil, když už jsem to ani nečekala.........