6. kapitola

Netrvalo to ani den a já jsem si uvědomila, jakou příšernou chybu jsem udělala. Byla naprostá hloupost takhle zbaběle utéct. Ano můj život se zkomplikoval. Nebude to lehké, ale Edward i máma mě milují.. Nějak se to urovná a možná, že i paní Masenová si za čas zvykne.. nebo se jí prostě budu vyhýbat. Ano utvrdila jsem se ve svém rozhodnutí. Nalilo mi to do žil novou energii. Vystřelila jsem ze svého sedadla, jakoby mě někdo píchnul a spěchala jsem k řidiči.

"Prosím vás zastavte mi tady." řekla jsem mu.

Nechápavě se na mě podíval: "Proč tady? Máte zaplaceno až do New Yorku a podívejte se kolem sebe.. Je to tady pustina.."

"Já vím, ale chci vystoupit. Před chvílí jsme projížděli městečkem. Vrátím se tam a počkám na autobus zpátky.."

Řidič byl dokonale zmatený: "Zpátky? Nechápu.."

Můj výraz ho musel přesvědčit, že jsem asi zešílela, protože hned vzápětí zastavil a otevřel dveře. Když je za mnou zavíral, nechápavě zakroutil hlavou, něco si zamumlal pod vous a rychle odjel, až mu zakvílely pneumatiky.

Osaměla jsem. Slunce právě pomalu mizelo za horizontem a pustá krajina se halila do červánků.. Byl tady klid a mír.. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Na všechny strany nebylo nic vidět. Pouze načervenalá hlína a dvouproudová nikde nekončící silnice. Povzdechla jsem si a vydala se směrem, kterým jsem viděla městečko. Cesta mi trvala téměř dvě hodiny a za celou tu dobu jsem nepotkala jediné auto. Jako bych byla na konci světa.. Až mě z toho zamrazilo v zádech..

Přemýšlela jsem o tom, co asi dělá Edward. Jestli už zjistil, že jsem pryč. Jestli mě ráno sháněl.. A také jsem přemýšlela, co dělá máma. Určitě je strachem bez sebe.. Pravděpodobně už volala i na policii.. Cítila jsem se provinile.. Svým hloupým činem jsem způsobila lidem, kterým na mě záleží starosti..

"Hned, jak dorazím, tak se jim všem moc omluvím.." utvrzovala jsem se.

Konečně se přede mnou objevila zrezivělá cedule s nápisem Summerville. Pěkný název. Pomyslela jsem si a rychle spěchala k městu. Měla jsem hlad a hroznou žízeň. Už jsem se nemohla dočkat, až najdu nějakou restauraci, kde se najím.

Město vypadalo z dálky opuštěně a neutěšeně. Z blízka to bylo ještě horší.. Oprýskaná barva, špinavá okna.. Jakoby tady nikdo nebydlel. Dorazila jsem k budově, na které se skvěla vývěsní tabule U ztracené existence.. Naprosto tematický název. Vešla jsem dovnitř. V lokále sedělo několik individuí. Muži i ženy, ale všichni si byli tak neuvěřitelně podobní.. Strhané rysy v obličeji, špinavé oblečení a ruce..

Připadala jsem si jako v jednom z těch hororových filmů, kdy se mladá hrdinka omylem ocitne na místě, kde nakonec po děsivých hodinách zemře děsivou smrtí z rukou nějakého šílence.. Obzvlášť jeden film se mi promítl do hlavy.. Texaský masakr motorovou pilou..

Osazenstvo lokálu na chvíli zbystřelo a zkoumavými pohledy mě pozorovalo. Zrudla jsem a rychle se posadila k jednomu stolu a doufala, že toho ti lidé nechají. K mé velké úlevě to vzápětí učinili a znovu se vrátili do nehybného nezájmu.

Od baru ke mně dorazila žena, na které bylo znát, že už toho má hodně za sebou. Podala mi jídelní lístek a čekala, co si vyberu. Nepozdravila, nepromluvila.. jen čekala.

Rychle jsem pohlédla na lístek a objednala si první jídlo, co mi padlo do oka. Žena kývla, že rozumí a odkráčela. Za chvíli se vrátila se sklenicí Coly. Hltavě jsem se napila.. Cítila jsem se nepříjemně. Toto místo mě znervózňovalo. Nehrála tady hudba, nikdo se nebavil.. Kdybych na zem upustila vidličku, jistě by to znělo jako výstřel z děla.. Byla jsem ráda, když jsem snědla jídlo, zaplatila a mohla odejít.

Procházela jsem se sem tam po městečku a hledala nějaké ubytování, kde bych přečkala noc. Autobus dnes určitě nepojede a telefonní budku jsem nikde nenašla.. Venku se mezitím setmělo. Nikde nesvítily lampy. Měla jsem co dělat, abych v té tmě neupadla. Po asi půlhodinovém průzkumu mi došlo, že tady asi žádné ubytování nenajdu.. V duchu jsem si nadávala, jak pitomá jsem byla. Kdybych neutekla, tak bych momentálně spala ve své posteli.. Místo toho jsem trčela tady v tomhle zapadákově a klepala jsem se zimou a strachem. Posadila jsem se na opuštěnou autobusovou zastávku, přitáhla si kolena k bradě a zavřela jsem oči.

"Čím dřív usnu, tím dřív bude další den.." přesvědčovala jsem sama sebe. Byla jsem k smrti unavená, ale spánek nějak nepřicházel. Poslouchala jsem houkání nočních ptáků a bylo mi do breku. Bránila jsem se, ale slaný vodopád byl silnější..

Jak jsem tam tak seděla a brečela, zaslechla jsem, nebo spíš jsem ucítila, že někdo stojí kousek ode mě.

Rychle jsem se podívala a srdce mi skočilo až do krku. Byla tma, takže jsem tomu člověku neviděla do obličeje, ale podle postavy a oblečení jsem poznala, že je to mladý kluk. Možná tak starý jako já. Stál tam nehybně a mlčky mě pozoroval..

"Co je?" houkla jsem na něho a snažila se, aby to znělo výhružně.

Kluk se ani o milimetr nepohnul, ale po chvíli promluvil příjemným nehlubokým hlasem: "Promiň, nechtěl jsem tě vyrušit.. Překvapilo mě, že jsi tady.."

Trochu se mi ulevilo. Nevypadal na masového vraha.. Jeho hlas byl stejně nervózní, jako ten můj..

"Kde ses tady vzala?" zeptal se mě.

"Autobusem.." odpověděla jsem. "Zítra pojedu dál.."

Kluk pokýval chápavě hlavou: "Taky jenom projíždím.. Je to tady ale zapadákov, co?" 

Usmála jsem se na něho. Můj strach byl ten tam. Kluk se posadil na lavičku vedle mě a opřel si hlavu o zeď.

"Už jsem tady několikrát byl a vůbec nic se nezměnilo.. Pořád ty samé nepřítomné obličeje.. Jsem rád, že jsem narazil na nějakou novou krev.." zachechtal se, jakoby řekl něco hrozně legračního.

Zasmála jsem se taky, i když jsem nevěděla čemu přesně a zkoumavě jsem si toho kluka prohlížela. Byl vysoký a štíhlý. Delší hnědé vlasy v culíku.. V té tmě jsem neviděla jeho obličej dobře, ale vypadal hezky.. Trochu dívčí typ..

"Kam cestuješ?" zeptala jsem se.

"Jen tak.." pousmál se mladík. "Je to můj osud. Pořád na cestách, nová a nová místa.."

"Jsem ráda, že jsem na tebe narazila.. Už jsem se bála, že mě tady zavraždí nějaký místní šílenec jako ve filmu Texaský masakr motorovou pilou.." řekla jsem mu.

Pobaveně se zašklebil: "Tak ten jsem neviděl, ale máš pravdu.. V tomhle městě žijí divní lidé.. Jsou vystrašení, když mě tady vidí.. A to mě baví.. Rád je straším.."

"Oni se tě bojí? Proč?" zeptala jsem se překvapeně.

Mladík se na mě podíval zkoumavým pohledem. Jeho oči byly utopené ve tmě, ale připadalo mi, jako by mě propalovaly jako dva lasery..

"Jsem totiž lovec.." odpověděl mladík a v jeho hlase se ozvalo divné zavrčení. "Baví mě ta hra na kočku a myš.."

Neodpověděla jsem. Naprosto jsem jeho slovům nerozuměla. Kluk ke mě jedním blesku rychlým skokem přiskočil a ze vzdálenosti několika milimetrů mi vdechl do obličeje: "Hádej kdo z nás je kdo.."

Tlumeně jsem vykřikla, když se mi bolestivě zakousl do ruky. Usmál se a vesele pronesl: "Mňam. Jsi opravdu chutná, ale může to být ještě lepší.. Chce to kapku adrenalinu.. No tak utíkej.. Dávám ti náskok.. Zachraň se.. Možná se ti podaří utéct..."

V mé hlavě hučelo a plíce hrozily, že se každým okamžikem rozskočí. Utíkala jsem. Nikdo mě nestíhal, ale věděla jsem, že je tam za mnou. Jen bych se na okamžik zastavila a byl by se mnou konec. Přede mnou se objevila velká budova. Rychle jsem do ní vběhla a hledala nějaký úkryt.. Byla jsem v šoku a poraněná ruka mě nepříjemně pálila.

Byly to nějaké automobilové sklady, protože všude byly auta a náhradní díly. Otevřela jsem kufr jednoho, skočila do něj a přivřela za sebou. Snažila jsem se uklidnit. Nedýchal jsem, abych se neprozradila.

Železná vrata se se skřípěním otevřela. Slyšela jsem veselé popiskování a pobavený hlas.

"Pravidlo číslo jedna: Nikdy nehledej úkryt v uzavřené budově, pravidlo číslo dvě: Nehledej úkryt vůbec. Ještě nikdy mi nikdo neutekl.. Hahaha. Kdepak ses asi schovala..?"

Cítila jsem, jak prochází okolo a otvírá postupně každé auto.. Blížil se ke mně.. Chtělo se mi řvát hrůzou, ale přes moje rty nevyšla žádná hláska. Slyšela jsem jeho smích. Od smrti mě dělilo několik posledních okamžiků..

V tu chvíli jsem zaslechla divoké zavrčení. A pak druhé. Strhla se bitka.. Někdo sténal a křičel bolestí. Potom nastalo ticho..

Krčila jsem se tam v kufru ještě minimálně dvě hodiny, než jsem se odhodlala zkontrolovat situaci. Zem byla potřísněná krví, ale nikde jsem neviděla žádná těla. Vydala jsem se pryč. Ruka mě pálila jako čert. Až mi to podlomilo kolena.. Zasténala jsem a schoulila se na zem. Byla jsem si naprosto jistá, že umírám.......