Epilog

Florentské letiště bylo oblečeno do večerního šera. S každou minutou se stmívalo víc a víc a na nebi se rozzářily první hvězdy. Edward si nadhodil bágl na rameni a rázně vkročil do odbavovací haly.

Z Volterry doslova utíkal. Jen několik málo minut potom, co se navždy rozloučil s Bellou, vtrhl do svého hotelového pokoje. Naházel oblečení a ostatní nezbytnosti do báglu, zaplatil na recepci, ignoroval při tom divné pohledy hostů i recepčního. Zavolal si taxi a nahlásil cíl své cesty. Letiště, Florencie.

Nemohl si pomoct, ale bál se. Až teď na něho dolehly všechny ty hrůzy. Upíři, vraždění, výbušniny... Chvílemi se sám sebe ptal, jestli to nebyl jen špatný a hodně šílený sen, ale kdykoliv se podíval na svá zápěstí ozdobené fialovými modřinami, které mu způsobili ty zrůdy ve Volterrském hradě, všechno se to znovu a znovu promítalo v jeho hlavě a jeho tělo se začalo nezvladatelně třást..

"Buona sera signore! Che cosa posso fare per te?" usmála se na něho tmavovláska s úslužným úsměvem.

"Já..."

"Á vy jste Američan. Dobrý večer pane. Co pro vás mohu udělat?" okamžitě přešla dívka do anglického jazyka.

Edward udělal něco jako úsměv, ale moc se mu to nepodařilo. Na úsměvy prostě neměl náladu.

"Měl bych tady mít rezervaci do turistické třídy na let Florencie - New York. Mé jméno je Edward Masen."

Dívka se otočila k zářící obrazovce počítače a na klávesnici nacvakala patřičné údaje. Chvíli se mračila soustředěním, jak vyhodnocovala virtuální údaje. Pak zvedla hlavu a zatvářila se omluvně.

"Je mi líto, ale vaše rezervace byla nějakým nedopatřením zrušena. Letadlo je už plné. Budete muset letět příštím. Zítra v deset hodin ráno.."

"Cože? To si ze mě děláte srandu? Já musím letět hned teď! Nemůžu čekat do zítřka.." zděsil se Edward při představě, že by měl v této proklaté zemi zůstat do zítřka. Připadalo mu, že je každou minutou nervóznější a má pocit, jakoby ho někdo neustále pozoroval. Ohlédl se, ale nikoho neviděl. Kolem procházeli obyčejní cestující spěchající dovnitř, nebo ven. Rozhodně tady nebyl nikdo, koho by jeho osoba mohla zajímat. Zhluboka se nadechl, aby zahnal své běsy a otočil se zpátky na dívku u přepážky.

"Musím letět tímto letadlem!!! Nemůžu za to, že jste neschopní a neumíte zarezervovat letenku.."

Dívka se zatvářila, jakoby ji polil studeným kbelíkem vody.

"Opravdu se za naši společnost omlouvám. Nestává se nám, že bychom takto zásadně selhali. Jestli opravdu tak nutně potřebujete letět, zkusím se podívat, jestli náhodou není volné sedadlo v jiném oddělení.."

Znovu začala cvakat na klávesnici, až se jí kouřilo od prstů.

"AAAAA, tady je jedno volné místo!" zaradovala se. "Bylo také zamluveno, ale rezervace byla před pěti minutami zrušena na našem on-line portálu. Je to v první třídě, ale nemusíte se bát, cena bude stejná, jako za turistickou třídu. Prosím přijměte to jako kompenzaci. Opravdu netuším, jak se to mohlo stát.."

"Výborně, alespoň něco. Beru to!" oddechl si Edward a ze srdce mu spadl obrovský balvan.

"Tady je letenka a přeji příjemný let." usmála se na něho dívka a podala mu letenku. Edward si ji vzal a spěchal do odletové haly. U kontroly se zbavil báglu a naskočil do autobusu, který ho zavezl k letadlu.

Stewardky v letadle byly úslužnost sama. Asi jim někdo dal echo, co se stalo u odbavení, a nebo se takhle chovaly proto, že byl v luxusní 1.třídě. Hned, co dosedl na pohodlné kožené sedadlo, dostal do ruky sklenici s šampaňským. Hrkl ho do sebe na ex. Alkohol ho příjemně uvolnil. Pohodlně si natáhl nohy a naposledy se podíval z okénka.

"Sem už nikdy." rozloučil se s Itálií.

"Je tady volno?" ozvalo se vedle něho.

Nadskočil, jak se lekl. Střelil pohledem na toho, kdo ho tak překvapil. Při pohledu na mladou dívku Edwardovi div nevypadly oči z důlků a čelist mu visela až na podlahu.

"Dobrý večer." pozdravila ho dívka a posadila se na sedadlo vedle. Edward si mohl vychutnat pohled na dokonalé štíhlé dlouhé nohy oblečené v tmavých punčochách. Její chodidla zdobily luxusní černé boty s vysokými jehlovými podpatky. Tmavě fialové minišaty byly pohříchu upnuté a zvýrazňovaly to, co každého muže muselo dostat do kolen.

Edward si nemohl pomoct, zíral na ni jako na zjevení.

Dívka se usmála a ukázala dokonalou řadu bílých zubů. Její bohaté mahagonové vlasy zářily zdravím. Byla prostě dokonalost sama. Kdyby Edward mohl, slintal by na ni, jako pes na chutnou kost.

"Jsem Heidi." mrkla na něho. Až teď si Edward všiml, že má zvláštní barvu očí. Takovou v životě neviděl. Nebyla ani modrá, ani hnědá, ale tak zvláštně zabarvená do fialova.

"E..ehm.. já jsem.."

"Jak se to vlastně jmenuju?" proletělo Edwardovi hlavou.

"Já jsem Edward." konečně si vzpomněl.

"Těší mě Edwarde." usmála se Heidi a opět ukázala svůj dokonalý chrup.

Edward konečně zavřel pusu a trochu se ošil, aby se vzpamatoval a nahodil výraz světáka.

"Vy nejste Italka, že? Byla jste tady na prázdninách?" zeptal se, aby zapředl konečně trochu smysluplný rozhovor. Místo toho blekotání.

"Jste dobrý pozorovatel. Jsem původem Němka, ale už dlouho žiju tady v Itálii. Byla jsem pracovně v zahraničí, a když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že už žádný domov nemám.."

"Opravdu? A co se stalo?" zeptal se Edward. Vyprávění té dívky ho zaujalo. Na šíji ho zalechtala zvědavost.

"No.. Byla to taková nepříjemnost.. Ale měla jsem štěstí. Mí přátelé dopadli podstatně hůř.. Proto jsem vlastně tady. Můj šéf mě sem poslal, abych připravila nápravu.. A vy? Co jste dělal v Itálii? Byl jste tady pracovně, nebo za zábavou..?"

Edwardův obličej se stáhl, jak mu hlavou proběhlo dění posledních dní.

"Za zábavou, ale můj výlet nedopadl zrovna podle mých představ.. Asi si dám s výlety do Evropy nějaký čas pohov."

Dívka se tiše zasmála. Znělo to jako zvonkohra. Dokonale Edwardovi očarovala. Bylo to zvláštní, ale cítil se v její přítomnosti nepřirozeně uvolněně. Jakoby z ní vyzařovala nějaká síla, která ho omamovala a lákala.

Heidi kývla na přicházející stewardku a vzala si od ní sluchátka na poslech hudby. Edward následoval jejího příkladu a vzal si také jedny. Začal je strkat do přehrávače v panelu mezi sedadly. Nějak se nemohl trefit. Zkoušel to pořád dokola, bezvýsledně. Heidina ruka ho zadržela. Dotek její dlaně chladil jako led. Leknutím upustil sluchátka na zem, ale než se stihly dotknout podlahy, Heidi je mrštně chytila a bez sebemenších obtížích zapojila.

Edwarda polil studený pot. Její dotek mu připomněl něco velice nepříjemného. Něco, na co si zakázal myslet. V jeho hlavě se rozsvítilo varovné světýlko.

Heidi ho zkoumavě pozorovala. Její oči se přivřely do malých škvírek. Zničehonic byl její obličej těsně u Edwardova. Vyzývavě vydechla. Její dech Edwarda zasáhl jako nějaká omamná látka. Jeho tělo zmalátnělo.

"Neboj se mě Edwarde. Já ti neublížím.. Poznal jsi, že nejsem tak úplně lidská bytost, ale nemám v plánu tě zabít. Naopak. Staneš se krásným, silným a nesmrtelným. Takový je plán.."

Edwarda se zmocnil děs. Toužil se rozkřičet a přivolat někoho na pomoc, ale nebyl schopný vydat hlásku. Heidina přítomnost ho obluzovala. Sotva dokázal dýchat. Jeho rty vyslovily bezhlesně NE.

"Jak se jednou dostaneš dovnitř, už není cesta ven.. Víš toho příliš. I kdybych chtěla, nemůžu tě nechat jít.. Keep smiling, Edwarde. Tak to u vás v Americe říkáte, ne? Užívej si poslední hodiny lidského života. Až přistaneme v New Yorku, proměním tě. Aro si přeje, aby ses co nejdřív přidal do našich řad..."

Pak se naklonila a políbila zděšeného Edwarda na rty.

"Vítej do naší rodiny!" zasmála se zvonivě a položila si hlavu na Edwardovo rameno.

"Mluví k vám kapitán.. Vítám Vás na palubě Boeingu 737 na letu Florencie - New York. Právě se nacházíme ve výšce deset tisíc stop nad mořem. Teplota venkovního vzduchu je -18 stupňů Celsia. Předpokládaná doba příletu je 7.30 ráno. Za celou posádku i palubní personál vám přejeme klidnou a příjemnou cestu..." 

The End