33. kapitola

Když jsem po nějakém čase otevřela oči, všude panovala tma a ticho. Chvíli jsem musela vzpomínat, co se stalo a kde to jsem, než mi došlo, že hrad vybuchl. A já jsem nyní pravděpodobně někde pod troskami..

Mou mysl zachvátila jediná myšlenka. Bylo mi úplně jedno, že nade mnou můžou být desítky metrů krychlového zdiva. Přežila jsem a to bylo hlavní a navíc, nic mě nebolelo, takže jsem asi nebyla ani zraněná. Považovala jsem to za zázrak, protože tohle zázrak prostě byl. Okolní zdivo bylo doslova roztavené, jak si s ním pohrál ničivý žár, ale mé tělo zůstalo bez poskvrnky.. No až na jeden detail. Byla jsem nahá. Šaty ten žár nepřežily.

"Sakra!" lekla jsem se, ale tady v té tmě jsem stejně nikoho nepohoršovala.

Začala jsem okolo sebe hrabat a ze všech sil jsem se snažila dostat ven. Šlo to ztěžka a pomalu, ale s každým centimetrem jsem se cítila lépe. Odhazovala jsem kolem sebe kousky ohořelých sutin a prohrabávala se nepříjemně horkým popelem.

Konečně se mi nad hlavou objevilo nebe a zapadající slunce. Má pokožka se okamžitě rozzářila tisíci démanty.

No výborně.. Nápadnější už jsem opravdu nemohla být, ale byla jsem na svobodě. Ta radost mi proletěla celým tělem a přivála novou vlnu adrenalinu. Okolní zemina byla plná trosek a sem tam ještě doutnaly uhlíky.

"Musela jsem být mimo několik hodin." napadlo mě při pohledu okolo sebe. Slunce se sklánělo k západu, sutiny mohutně doutnaly, ale nikde už jsem neviděla ohnivé plameny.

Několik desítek metrů ode mě se ozvaly vyděšené lidské hlasy. Nevím, co říkaly, protože mluvily italsky, ale jedno jsem věděla bezpečně. Nesmí mě tady takhle vidět. Tohle bych asi nevysvětlila. Přežila jsem takový výbuch a navíc jsem nahá a má pokožka září.

Rychle jsem se vyhrabala ze zbytku trosek a přeběhla na opačnou stranu zničeného hradu. Podařilo se mi dostat se až mezi první volterrské domy. Snažila jsem se skrývat ve stínech a modlila jsem se, abych nikoho nepotkala. V jedné úzké klikaté uličce ve výšce asi čtyř metrů visel rudý prapor. Má záchrana..

Nemusela jsem se rozmýšlet dlouho. Buď tohle a nebo nahota. Později si najdu něco lepšího..

Mrštně jsem vyskočila a prapor sundala. Mé nohy neslyšně doskočily na cestu z kočičích hlav. Sundala jsem rudou látku z dřevěného držáku a zabalila se do ní jako do ručníku. Nahoře i dole jsem si látku pojistila uzlem. Nebylo by příjemné, kdyby mi vlajka z těla při prudším pohybu spadla.. Při troše dobré vůle to vypadalo jako nejnovější módní výstřelek v oblasti minišatů..

Víc už jsem se tím nezdržovala a spěchala na náměstí. V duchu jsem se modlila, aby tam Edward byl. Bála jsem se, jestli ho nepřemohla netrpělivost a nešel mě hledat. Čas přece jen dost pokročil. Loučili jsme se těsně po poledni a nyní právě zapadlo slunce.

Konečně se úzká ulička rozšířila a rozvětvila. Po několika odbočeních se přede mnou otevřelo široké volné prostranství. Bylo plné vyděšených lidí, kteří ještě před několika hodinami oslavovali. Po zemi se válely prasklé zbytky červených nafukovacích balonků a slavnostních stužek. Všechny pohledy vyděšených obyvatel směřovaly na trosky hradu trčící k nebi na nedalekém kopci. Úlevně jsem si oddechla. Oheň se opravdu udržel pouze v areálu hradu a nepřenesl se na okolní domy, stojící v severní části města.

Začala jsem procházet masami lidí a hledala známou bronzovou kštici. Nikdo si mě nevšímal. Oproti demolici Volterrské dominanty jsem byla fádní a nezajímavá.

Došla jsem až doprostřed náměstí a stoupla si na vyvýšený stupínek u kašny. Odtud jsem měla lepší rozhled. Napravo ode mě se trochu vylidnilo. Všichni se cpali, aby měli co nejlepší výhled, a proto u věže s hodinami stálo jen pár jedinců. Clonila totiž ve výhledu..

Napřed jsem uviděla jeho vlasy. Matně se leskly, jak na ně dopadalo světlo z městského umělého osvětlení. Stál bokem ke mě a opíral se o zdivo věže. Měl složené ruce na prsou  a  díval se na nebe.

Ze srdce mi spadl obrovský balvan. Žije! Stála jsem tam na kašně a vychutnávala si tu úlevu, která se mi rozlévala po těle. Edwardův pohled se náhle sesunul na zem. Otočil se, snad aby se podíval na druhou stranu náměstí a uviděl mě. Jeho oči se radostně rozzářily a rty zvlnil úsměv. Okamžitě se odlepil ode zdi a rozběhl se směrem ke mně.

Seskočila jsem z kašny a vydala se mu naproti.

"Bello, žiješ!!!!!" vrhl se mi do náruče.

Usmála jsem se a obětí mu opětovala. Chvíli jsem ho strpěla, ale pak jsem ho od sebe odtáhla.

"Jsem ráda, že jsi na mě počkal. Kde je ta recepční?" podívala jsem se okolo a hledala povědomou tvář.

"Není tady. Jak to bouchlo, rozběhla se k hradu. Už jsem ji neviděl.." odpověděl Edward a zamračil se. "Nemohl jsem ji zastavit. Byla úplně nepříčetná a křičela něco o tom, že se musí stát upírem. Že jí to slíbili.."

"Aha." zamračila jsem se, ale nedokázala jsem to dělat dlouho. Byla jsem šťastná, že se mi podařilo dostat Edwarda z té šlamastiky, do které se dostal jenom kvůli mně.

"Bells, máš opravdu okouzlující oděv a ty šmouhy od popela. Vypadáš, jako bys právě vylezla z komína.. Co se stalo s tvými bílými šaty?" zachechtal se Edward a ukázal na můj praporový úbor.

"Dlouhý příběh.." zachechtala jsem se taky. "Ale neboj se. Hned, si seženu něco lepšího."

"Vrátíme se teď spolu zpátky do Států, ano? Tvoje máma bude celá bez sebe, až se dozví, že žiješ. A..."

"Dost Edwarde! Já se s tebou nemůžu vrátit. Jsem mrtvá pamatuješ? A je tady ještě jedna věc... Musím zachránit.." odporovala jsem mu.

Nesouhlasně zavrtěl hlavou a chytil mě za ramena. "Ty žiješ Bells! Vždyť se mnou mluvíš a můžu se tě dotýkat.. Já... nechci tě znovu ztratit.. Mně je jedno, že jsi upír."

"Ale mně to vadí Edwarde! Je pozdě. Změnilo se tolik věcí.. Kdykoliv tě můžu zabít. Tvá krev je příliš lákavá na to, abych s tebou mohla být tak, jako dřív. Zabila bych tě..."

"Ne! Ne! Ne!" vztekal se Edward tak, až se na nás zvědavě otočila starší obtloustlá paní a snažila se odposlouchávat, o co se to přeme. Chytila jsem Edwarda za ruku a odtáhla jsem ho do nedaleké boční uličky.

"Bello já tě miluju! Strašně moc. Ne nepřerušuj mě prosím tě! Já ti to musím říct. Jak jsem tady čekal, měl jsem dost času přemýšlet a ujasnit si pár věcí. A uvědomil jsem si jedno. Když jsem se dozvěděl, že jsi utekla a pravděpodobně jsi zahynula, byl jsem celý bez sebe. Chodil jsem jako tělo bez duše. Trávil jsem všechen čas vzpomínáním. Z tohoto stavu mě dostala až June. Dali jsme se dohromady, ale nebyl to opravdový vztah. Dal nás dohromady žal po tobě. Po čase jsme si to oba uvědomili a rozešli se. Já jsem začal cestovat a nějaká šťastná náhoda mě dostala až sem. Když jsem tě uviděl z okna hotelového pokoje, myslel jsem, že sním, ale byla to skutečnost a ty jsi vtrhla zpátky do mého života jako uragán. A musím říct, že mi to za tyhle šílené zážitky stálo! Bello já tě nenechám znovu odejít. Chci, abys se mnou zůstala.. Ať se z tebe stalo cokoliv, to uvnitř tebe je pořád ta Bella, co jsem si zamiloval a vím, že to společně zvládneme."

Nešťastně jsem si povzdechla. To, co Edward řekl mi znělo jako rajská hudba, ale věděla jsem, že to je bláznovství.

"Edwarde. Lichotíš mi. Jsi moje první láska. Milovala jsem tě, ale je pozdě. Příliš se toho změnilo.. Už spolu nemůžeme být. Jsi člověk a musíš žít svůj život.."

"Věděl jsem, že takhle budeš argumentovat." skočil mi Edward do řeči. "Ale i tohle má řešení. Na mém životě mi nezáleží, pokud ho nebudu moct prožít s tebou. Chci se stát upírem. Tak budeme moct být spolu.."

"NE!!" zhrozila jsem se jenom té představy. "Já tě nezabiju! To po mně přece nemůžeš chtít??!"

"Nezabila bys mě. Jen bys mi dovolila být s tebou.."

"Dost! Tohle nebudu poslouchat! Ty ses zbláznil! Tohle nikdy nedovolím! Sbalíš si své věci a ještě dnes v noci nastoupíš do letadla. Vrátíš se domů a zapomeneš na to, co se tady ve Volterře stalo!"

"Ne, zůstanu tady s tebou a až si to promyslíš a svolíš, tak se stanu upírem."

Kypěl ve mě vztek a bezradnost. Edward byl skálopevně rozhodnutý.. Dívala jsem se na něho a viděla svou minulost a ty chvíle, co jsme spolu prožili. Bylo to krásné a ráda bych se do těch okamžiků vrátila, ale nešlo to. Ta brána se přede mnou definitivně uzavřela.

Pak jsem se podívala do budoucnosti a představila si, jak by to mělo vypadat. Co vlastně chci. Rozhodně v mé budoucnosti nebude Edward jako upír. To nedovolím! Co je pro mě nejdůležitější? Z mých vzpomínek vyplula zasmušilá tvář orámovaná plavými vlasy. Edward pro mě byl jako slunce. Tak bezprostřední, přátelský a čistý. Laskavý a chápavý. Patřící k mému lidskému životu. On byl můj den. Ale Niel to byla řeka, která mě unášela do daleka a celou mě ochotně pohlcovala. Někdy byla chladná, až to pálilo na kůži, ale jindy byla vřící a žádostivá. Pokaždé jiná, ale vždy jsem se do ní mohla bez obav ponořit. Měla jsem jistotu, že tady bude pořád. Navěky... On byl má noc. Až s ním jsem pochopila, jak nádherné jsou hvězdy a noční obloha. Noc se stala mým životem..

Bylo to zvláštní, ale najednou jsem měla v hlavě jasno a už nebylo o čem uvažovat. Všechno bylo dáno už dlouho před touto chvílí. Má cesta osudu byla jasně napsána. Jen jsem to potřebovala pochopit a vydat se po ní. Tohle všechno se asi muselo stát proto, abych si uvědomila, kdo jsem a jak se ke svému osudu postavím. Už nebudu ufňukaně vzpomínat na svůj lidský život. To bylo pryč. Díky Nathanielovi jsem dostala druhou šanci. Oba jsme si museli prožít to nejhorší, co je vůbec možné a nyní za tím můžeme konečně udělat tlustou dělící čáru a začít od začátku..

"Edwarde. Můj názor se nikdy nezmění! Raději bych tě vlastnoručně zabila, než se dívat, jak se měníš v monstrum.. Byl jsi pro mě vším, když jsem ještě byla člověk a záleží mi na tobě i teď, ale já už k tobě necítím to, co dřív. Miluju někoho jiného. Momentálně nevím, jestli žije, ale vím jistě, že on je jediný s kým chci nyní být. Je součástí mé duše. Ví, co prožívám a je stejný jako já.. Upír. Zůstane se mnou navždy. On mě potřebuje, stejně jako já jeho.. Nevím, jak bych ti to popsala, ale nedokážu bez něho být. Stal se mou součástí bez které se už neobejdu. Mrzí mě to. Bylo by lepší, kdyby sis myslel, že jsem tenkrát zemřela. Ale stalo se to a ty jsi zjistil pravdu, ale chci tě poprosit o jednu laskavost.. Zapomeň a snaž se žít dál. Život je příliš krátký a vzácný, abys ho promarnil. Tam někde ve světě je někdo, kdo si tě zaslouží víc než já. Je živý a bude tě milovat. Stane se součástí tebe a udělá tvůj svět úplným. Už nikdy tvé kroky nezkřížím. Tohle peklo pro tebe dneškem končí. "

Edward trpělivě stál a se svěšenou hlavou mě poslouchal. Když jsem domluvila, bylo chvíli ticho.

"Chápu." odpověděl k mé úlevě. "A závidím ti. To, jak to popisuješ, ty ho opravdu miluješ a bylo by ode mě sobecké tě přemlouvat. Odjedu a pokusím se zapomenout. Asi se mi to nikdy nepovede, ale můžu to alespoň předstírat.. Budeš mi chybět Bells."

"Ty mně taky Edwarde." pohladila jsem ho po tváři.

"Mohl bych tě ještě o něco poprosit?" zeptal se trochu nesměle Edward.

Přikývla jsem.

"Mohl bych tě naposledy políbit? Vždycky jsem snil o tom, že to ještě jednou ve svém životě udělám.."

Neprotestovala jsem, a tak se naklonil a jeho rty měkce přilnuly na mé. Zavřela jsem oči a trochu pootevřela ústa. Jeho rty ty mé následovaly. Cítila jsem jeho horký dech. Byl to ten nejpěknější polibek, co jsem od něho kdy dostala. Na chvíli jsem se pro něho stala tou lidskou Bellou, co miloval. Zasloužil si to. Tohle bylo správné rozhodnutí. Byl to hezký okamžik. Mé běsy se skryly hluboko uvnitř mého nitra a spokojeně se schoulily do klubíčka, jako malé vrnící kotě. Připravené však hned v zápětí opět ukázat svou pravou podstatu.

Edward mě naposledy políbil a odtáhl se. Jeho oči byly něžné, ale už byl jinde. Smutně se usmál. Pohladil mě po tváři a jeho hladící ruka sklouzla po mém krku k rameni.

"Sbohem Bello. Dávej na sebe pozor."

"Ty na sebe dávej pozor Edwarde. Sbal se a co nejdřív odjeď. Sice se mi podařilo zabít všechny upíry na hradě, ale jeden mi utekl." zamračila jsem se, jak se mi v hlavě zjevila Arova proradná tvář.

"Aro?" zeptal se Edward a zachvěl se při vzpomínce na chvíle v podzemní cele.

"Ano." přikývla jsem. "Ale nemusíš se bát. Není tady. Utekl a já tuším kam.. Za ten rok jsem ho docela poznala a vím, kde asi bude.. Chce se ujistit, že je Niel mimo hru a taky potřebuje získat nové stoupence.. Nedokáže být sám. Na to je velký zbabělec. Ale on ví, že se nikam neschová.. Slíbila jsem mu, že ho zabiju a svůj slib dodržím."

"Hodně štěstí Bello." rozloučil se se mnou Edward.

"Sbohem Edwarde." otočila jsem se a rozběhla pryč. Sehnat si nové oblečení a trochu se umýt, abych mohla vyrazit zachránit Niela.

Ve městě panoval zmatek, a tak jsem toho využila. Normálně by mě nenapadlo krást, ale tohle byla výjimečná situace, která si vyžadovala výjimečné prostředky. Butiky na hlavní třídě byly opuštěné. Všichni prodavači svorně přihlíželi zkáze městské dominanty. Ale stejně jsem se obezřetně rozhlédla, než jsem vylomila zámek dveří jednoho z obchůdků. Byl to malý butik ve stylu "belle epoque". Všechny vystavené modely vypadaly velice luxusně, avšak pohodlně. Do oka mi padly modré šaty s bílými puntíky a volánkovou nabíranou sukní. To nejméně nápadné, co tady měli. Opatrně jsem je sundala z ramínka, abych je neušpinila od popela a přiměřila si je ke svému tělu. Seděly. Z prosklené výlohy jsem sebrala páskové sandálky bez podpatků a vytratila se zpátky do městských uliček. O několik obchůdků dál jsem k šatům přidala i spodní prádlo a můj "nákup" byl úplný.

Kousek od města tekl malý potok. Byla to spíš taková malá strouha, ale pro to, abych se v ní umyla to stačilo. Nešetrně jsem se vydrhla, abych se zbavila všechny špíny, a pak jsem si na mokré tělo oblékla ukradené šaty a obula boty.

Neslyšně jsem se přikradla zpátky k městu. Celý obvod městských hradeb se proměnil na dlouhé parkoviště. Na oslavy se sjelo množství turistů z celé Itálie. Nesměli se svými automobily vjet do Volterry, a proto všichni nyní museli parkovat tady. Bylo to jako na nějakém autosalonu. Stačilo si jen vybrat.

Mohla bych běžet, ale cestu do výzkumného střediska jsem si pamatovala z auta, a proto pro mě bylo pohodlnější si nějaké auto pořídit. A proč toho taky nevyužít, když tady byl takový výběr..

Modré sportovní auto zářilo na dálku novotou. Bylo to jedno z těch hodně rychlých italských žihadel, ale jeho majitel byl očividně individualista. Množství nasávacích otvorů, karbonové křídlo a litá osmnáctipalcová kola určitě nepatřila k základní výbavě. Opatrně jsem nakoukla, abych se ujistila, že hlídač nesedí na svém místě u závory, ale pravděpodobně tak jako ostatní zírá na trosky ve městě. Doběhla jsem k modrému fáru a použila své schopnosti, aby se mi otevřely dveře. Nasedla jsem a zabouchla za sebou dveře. Spíš ze zvyku, než z nutnosti jsem se připoutala do sportovního sedadla a nastartovala tlačítkem s nápisem start. Motor se rozeřval jako král džungle a auto vystřelilo z místa. Byla to taková síla, až mě to na okamžik přitlačilo do sedačky. Těsně u závory jsem prudce zabrzdila a sjela elektricky s okénkem dolů. Má vystrčená ruka se bíle rozzářila a závora na můj pokyn odletěla daleko z cesty. Spokojeně jsem se znovu rozjela. Dělalo mi radost, že se mé schopnosti takhle zlepšily a mohla jsem je vědomě používat..

Cesta mi ubíhala rychle. Mé autíčko nebylo tak neohrabané jako Arova limuzína. Kličkovala jsem italskou krajinou a svištěla městy, které se mi připletly do cesty. Porušila jsem snad všechny dopravní předpisy, ale bylo mi to fuk. Spěchala jsem a s tímhle autem by mě stejně nedohnala žádná policejní hlídka.

Trasu, co nám předtím trvala několik hodin jsem zvládla za hodinu a půl. Když se přede mnou vynořil oplocený les a povědomě známá brána, sevřelo se mi srdce. Celou dobu jsem věřila, že přijdu včas, ale přímo tady mě má jistota začala opouštět.

Vypnula jsem motor a vystoupila. Brána byla otevřená dokořán a nic nenasvědčovalo tomu, že by tady byl ještě někdo, kromě mě. Ale opatrnosti nebylo nikdy dost. Neslyšně jsem proběhla vzdálenost, která mě dělila od poklopu do podzemí a na místě jsem strnula. Místo, kde předtím stál poklop, bylo celé zabetonované.

"Přišla jsem pozdě!!!" hrklo ve mně. "NEEEE!!" zašeptala jsem a přála si, aby to, co vidím, nebyla skutečnost. Položila jsem dlaně na betonový kvádr a po tvářích mi stekly první slzy. Byla jsem tak ztrápená, že listu papíru, zatíženého ohlazeným kamenem, jsem si všimla, až s ním zašustil vítr. Vyprostila jsem ho zpod kamene a začetla se do textu.

Věděl jsem, že se z toho dostaneš Isabello. Jak jsem řekl. Jsi výjimečná a byl bych neskonale šťastný, kdybys zůstala na naší straně, ale ty sis vybrala jinak. Samozřejmě ti musí být jasné, že já nestrpím, aby po světě běhal někdo, kdo je tak silný jako ty a nectí naše zákony. Zničila jsi mé celoživotní dílo. To ti nikdy neodpustím! Snad ti udělá můj dárek radost. Neber to jako laskavost. Měl jsem své důvody. Vím, kde jsou tvé slabiny a hodlám jich využít a ty mi v tom nijak nezabráníš.. Těším se na naše příští setkání. Pro vás bude poslední....

P.S. Je tady jedna maličkost, na kterou jsi zapomněla a ta ti později jistě udělá velkou radost... A nejenom tobě.. Už se těším.. Dost řečí! Až přijde čas, vše se dozvíš..

Rád bych ti ještě něco pěkného napsal, ale musíme vyrazit. Nechci, abys nás našla dřív než si to budeme sami přát.

Žij sladce..... dokud máš ještě možnost.

                                                                                   Aro Volturi

Nechápavě jsem zírala na krasopisně napsané řádky a četla je pořád dokola. Zvláště tu pasáž s P.S. a dárkem. Jak to Aro myslel? Jaký dárek? Záměry? Slabiny? Mohlo by to snad znamenat, že...

Do mých žil se nalila nová naděje. Zakázala jsem si dělat předčasné teorie. Potřebovala jsem znát jistotu. Začala jsem bušit vší silou do betonové krusty. Byla čerstvá, takže nebyl až takový problém ji rozbít. Odhazovala jsem drolící se kusy betonu sem tam, až jsem se dostala ke kovovému poklopu. Intenzivně jsem se soustředila a sevřela madla. Mé dlaně rudě zářily. Vydržela jsem tak, dokud se neozvalo kovové cvaknutí, jak povolil zámek. Zvedla jsem poklop a opatrně sestoupala do podzemí. Vypadalo to tady žalostně. Ve všech místnostech panoval zmatek a nepořádek, jak jejich obyvatelé narychlo opouštěli své podzemní útočiště. Na zemi ležely papíry a rozbité skleněné ampule. Vznášelo se tady aroma, jako v nemocnici. Ani jsem nechtěla domýšlet, na co tady ty látky používali..

Odstrčila jsem trosky kovových polic a protáhla se na schodiště, které vedlo dolů k celám. Panovalo tady šero, jak prostory osvětlovala jen matná bílá světla instalovaná u země. Ani jsem nedýchala, abych náhodou nepřeslechla jakýkoliv zvuk. Věděla jsem, že Arovi muži jsou pryč, ale zkušenosti mě naučily opatrnosti.

Ten okamžik byl tady. Stála jsem přede dveřmi vedoucími do místnosti, kterou jsem si velice dobře pamatovala. Byla to ta, ve které jsem tak strašně ublížila Nathanielovi. Strnula jsem na místě. Věděla jsem, že až vstoupím, bude rozhodnuto a nic s tím neudělám. Nyní jsem měla alespoň malou naději. Sama sebe jsem přesvědčovala, abych udělala rozhodující krok..

Bála jsem se. Nedokázala jsem si představit, co se stane, jestli se pletu..

Zvedla jsem ruku a vzala za kliku. Dveře se pomalu otevřely a já ucítila divné chemické aroma, a pak i něco dalšího. Tak známého...

Nathaniel ležel na kovovém stole. Byl připoutaný. Jeho tělo leželo tak nehybně a klidně. Oči měl zavřené. Vypadal jako neživá figurína.

"Nieli.." zašeptala jsem a přistoupila k němu. Opatrně jsem ho pohladila po vlasech a sklouzla na krk, pak na hrudník. Jeho pokožka byla chladná, ale to u něho nebylo nic neobvyklého. Sklonila jsem se nad ním, abych si ověřila, že ta chemická vůně vystupuje z něho.

"Museli ho něčím omámit." vyplynulo mi z toho. Hromádka použitých ampulí, které se povalovaly na zemi mou domněnku jenom potvrdily.

Do očí se mi vedraly slzy, ale tentokrát to nebyl projev smutku, ale radosti a úlevy. Věděla jsem, že bude všechno v pořádku.

"Nieli, miláčku. Jsem tady. Pomstila jsem tě. Dorianna i ostatní jsou mrtví. Konečně můžeme začít znovu žít. Aro sice utekl, ale já vím, že společně ho dostaneme.. Omlouvám se za to, co jsem ti udělala. A taky, že jsem ti nevěřila.. Oni to nahráli tak, že jsem si myslela, že jsi mě opustil. Nechápu, jak jsem jim mohla uvěřit.. Byla jsem tak hloupá."

Utrhla jsem Nielova pouta a osvobodila ho od jejich nepříjemného chladného sevření. Hladila jsem ho po vlasech a usmívala se. Není nic hezčího, než být s tím, koho milujete. Niel vypadal jako spící anděl. Vychutnávala jsem si tu chvíli, kdy jsem mohla nerušeně sedět, držet ho za ruku a prostě a nekomplikovaně být s ním. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že si Aro běhá někde po světě. Normální svět pro mě nyní neexistoval. Nejraději bych tento okamžik protáhla do nekonečna.

Zničehonic se Nathaniel pohnul. Jeho dlaň sevřela tu mou. Pomalu, rozespale otevřel oči. Celým mým tělem proletělo příjemné lechtavé mravenčení.

"Belliu.." vydechl skoro neslyšně.

"Jsem tady s tebou lásko. Všechno bude v pořádku. Je konec. Přišla jsem si pro tebe." usmála jsem se na něho a políbila ho na rty. Tak dlouho jsem tenhle pocit nemohla cítit a ta radost mi na místě zastavila srdce. Niel zvedl svou ruku a propletl své prsty do mých vlasů. Spokojeně jsem vydechla a pohladila ho po tváři. Niel se na mě usmál, ale jeho obličej bolestně posmutněl.

"Sia a Seth.... Oni jsou mrtví Bello. Zabili je. A to jenom kvůli mě!" zanaříkal Niel a zavřel křečovitě oči, aby zahnal slzy. Když oči znovu otevřel, byla v nich smrtící nenávist. Ten pohled jsem dobře znala a celá jsem se z něho zachvěla. "Kvůli nějakým zasraným pokusům.. Zabiju je. Všechny!!"

Začal se soukat do sedu. Byl po Arově chemické kůře nemotorný. Pomohla jsem mu a podepřela ho.

"Nieli, stala se mi taková věc.. Nevím, jak bych to vysvětlila, ale já jsem se se Siou a Sethem nedávno setkala.." začala jsem opatrně, abych ho nějak nerozrušila. Byl tak slabý a zranitelný. Potřeboval na lov. Možná jsem mu to měla říct později, ale nějak jsem nemohla. Chtěla jsem, aby to věděl. Možná mu to pomůže se s tím vyrovnat.

"Cože? Jak? Kdy? Kde? To není možně.. Oni je zabili hned na začátku. Už je to tak dávno.." ptal se Niel zmateně a hledal v mých očích odpověď.

"Oni byli mrtví, když jsem je potkala. Je to nevysvětlitelné, ale nějak jsem se dostala za hranice tohoto světa. Tenhle rok byl opravdu šílený. Dělala jsem strašné věci.." zatřásla jsem se jen při té vzpomínce. "Ale nebyla jsem to úplně já. Jakoby má duše odešla pryč, a pak se ozval ten hlas a volal mě k sobě. Zpátky. A na té cestě jsem je potkala. Vedli mě. Oni... oni se mají dobře Nieli. Jsou spolu. Navěky. Sia chtěla, abych ti vyřídila, že si nemáš nic vyčítat. Udělali prý to, co museli a nelitují.."

"Bello, oni mi tak chybí.." zanaříkal Niel, vrhl se mi do náruče a rozvzlykal se. Hladila jsem ho po zádech. Dlouhými uklidňujícími tahy. Trvalo to dlouhé minuty. Pak se Niel narovnal a podíval se přímo na mě. "Nepřežil bych, kdybych ztratil i tebe. Celou dobu mě držela při smyslech pouze myšlenka na to, že žiješ. Sice tě věznili, ale věděl jsem, že ti neublíží. Vzdal bych se čehokoliv výměnou za tvé bezpečí. Už nikdy nikomu nedovolím, aby ti ublížil!"

"Miluju tě Nieli! Za hranice všeho.." řekla jsem to, co jsem cítila.

"Jsi má duše Bello! Bez tebe bych nemohl existovat" stvrdil náš slib a políbil mě. Bylo to víc než obyčejný slib. Bylo to zpečetění našich osudů. Ze dvou se ode dneška stal jeden. Věděli jsme, že už nás nic nerozdělí. Ať se stane cokoliv, zůstaneme spolu..

 Noční velkoměsto zářilo všemi barvami duhy. Neony na výlohách obchodů rozespale mrkaly na opozdilé noční chodce, vracející se do svých ztichlých domovů. Vítr jim rval oblečení na tělech. Vzdorovali a pochodovali. Krok za krokem.

Každou chvíli se odněkud ozvalo zahoukání policejních sirén a nějaký automobil prosvištěl po špinavé silnici. Celkový dojem z města byl neutěšený a šedivý.

Stála jsem na ploché střeše jednoho z domů a sledovala dění dole v ulicích. Byla jsem naprosto klidná a tichá. Naslouchala jsem zvukům města a čekala. Nathaniel byl nedaleko. Sice jsem ho neviděla, ale cítila jsem jeho přítomnost.

Ženská postava spěšně zabočila do vedlejší ulice.

"Asi další matka samoživitelka, pracující od rána do večera, aby uživila své děti, co na ni už jistě netrpělivě čekají doma." napadlo mě. Ráda jsem takhle hádala osudy. Niel se mi divil, proč chci znát jejich život. Je snadnější nic nevědět. Jen sledovat, včas zasáhnout a zmizet. Ale nemohla jsem si pomoct. Vždy jsem se potřebovala přesvědčit, že budou v pořádku. Nepozorována jsem nahlédla do jejich životů.

Na chodníku se mihla vysoká mužská postava. Muž byl robustního vzrůstu a jeho oblečení vypadalo, jakoby ho vytáhl odněkud z kontejneru.

"Zase jeden novorozený." proletělo mi hlavou. "Kdy tahle záplava skončí?"

"Nikdy. Bohužel." odpověděla jsem si sama pro sebe.

Střelila jsem pohledem do uličky. Žena se právě chystala otevřít dveře od svého domu. Jakoby tušila nebezpečí, ruce se jí třásly, až klíče zvonivě cinkaly. Nemohla se trefit do zámku. Muž se prosmýkl do tmavého koutu. Už je od sebe dělilo maximálně padesát metrů.

Přeběhla jsem o několik metrů nalevo a přeskočila na střechu druhého domu. Ocitla jsem se přesně nad postavou muže. Na hlavní ulici jsem zaznamenala pohyb. Vrhla jsem se dolů. Doskočila jsem neslyšně na chodník. Muž se lekl. Poznal, s kým má tu čest. Vytřeštil na mě své rudé oči a otočil se na útěk. Ke své hrůze zjistil, že mu cestu blokuje Niel.

"Doporučuji ti se nebránit. Zemřeš tak jako tak. Otázkou je, jestli to bude bezbolestně, nebo.." pohrozil mu Nathaniel s klidnou tváří.

Přiskočila jsem k muži. Dřív, než si stačil cokoliv uvědomit, strhla jsem ho stranou, abych nás ukryla do temného průchodu beze svědků.

Konečně se ženě podařilo otevřít dveře a vejít do domu. Byla v bezpečí.

"Chceme informaci." otočila jsem svou pozornost zpátky k našemu vězni.

"Co chcete vědět?? Povím vám cokoliv, jen mě nechte jít.." žadonil.

"Víme, že tě stvořil Aro Volturi. Kde teď je?" zaútočil okamžitě Niel a přirazil novorozeného upíra ke zdi, až od ní odletěl kousek zdiva.

"Já.. já tohle nevím. Před měsícem mě stvořil a zmizel. Nevím proč. Nevím kam.."

"Nevěřím!" sykl mu do obličeje Nathaniel.

"Přísahám, nevím kde může být. Ale varoval mě, že přijdete. Mám vám vyřídit.."

"CO??"

"Mám vám vyřídit, že už brzy... Nevím, co tím myslel.."

Upír vypadal opravdu zmateně. Očividně mluvil pravdu. Takhle to byválo vždycky. Aro nám posílal své malé vzkazy a připomínky. Chtěl nás naštvat. Byl kluzký jako had.

Dozvěděli jsme se, co jsme potřebovali. Niel sevřel muži dlaněmi hlavu a zlomil mu vaz. Já jsem naši práci dokončila. Po upírovi zbyla jen nepatrná hromádka popela. Zemřel téměř bezbolestně. Ani si to nestihl uvědomit.

"Tak už brzy.." vyslovil ta slova Niel do ticha.

"Ano. Už brzy. Konečně.."

Niel mě pohladil po vlasech. "Půjdeme?"

"Mohla bych..?" zeptala jsem se.

Věděl přesně, co chci. "Tak běž, ale pospěš si. Chtěl bych odtud vypadnou ještě před svítáním."

Vyšvihla jsem se na venkovní požární schodiště a vystoupala do předposledního patra. V okně krajního bytu se svítilo. Opatrně jsem se naklonila a nahlédla dovnitř. Má teorie byla správná. Mladá žena právě něco horkého míchala v hrnci a její tři děti seděly u stolu a čekaly hladově na jídlo. Můžou žít dál své životy..

Neslyšně jsem seskočila dolů na ulici a naposledy vzhlédla vzhůru. Na nebi svítil měsíc v úplňku. Byl tak neměnný a mlčenlivý. Plul si po nebi a sledoval každý náš krok.

++++

Jsme mezi vámi. Nepoznáni putujeme světem, abychom vás chránili.. Byli jsme jako vy, ale něco se pokazilo. Naše osudy nás zavedly na hranici života a smrti. Stali se z nás lovci. Strážci, snažící se bránit peklu, proniknout mezi vás. Tahle válka nikdy neskončí. Pořád bude na světe dost zla, ale dokud budeme existovat, budeme na vaší straně..

Doufejte, že naši pomoc nebudete nikdy potřebovat...