32. kapitola

"Taková nerozvážnost!! Volterrský hrad tady stojí stovky let. Stavěli ho ještě moji předkové a vy ho chcete jen tak zničit!! Ta podlost!! Hrůza!!! Děs!! Lidé budou ochuzeni o pohled na takový skvost.." brblal si Aro pod nosem a z donucení pokládal za Edwardovy asistence na podlahu podzemních katakomb malá kovová elektronická zařízení s trhavinou. Tady hluboko pod zemí bylo nepříjemně vlhko a celé prostory byly prodchnuty hnilobným pachem zmaru. Do téhle části hradu už desítky let nikdo nevkročil. Všude visely závěsy z pavučin, které na některých místech dosahovaly tahové hustoty, že jsem měla pocit, že se brodím lepkavou mlhou. Podzemí bylo přímo gigantické. Úzké klikatící se chodbičky se táhly do nekonečna. Chvílemi jsem se obávala, jestli odtud vůbec najdeme cestu ven. Žasla jsem, že něco takového bylo postavené už více než před tisíci lety. Hrad byl mnohem mladší a Aro ho nechal mnohokrát přestavět, ale tady dole to byl skutečný dávnověk. Na několika místech se chodby rozšiřovaly, aby mohly být zaskládány  kostmi dávno zemřelých lidí, kteří padli na mnohé zákeřné nemoci středověku.

"Panoptikum pomíjivosti.." napadlo mě, když už jsem nevím pokolikáté odstraňovala z cesty hromady vyschlých lidských kostí, naházených ledabyle na hromady.

"Hrad je to opravdu pěkný Aro." odpověděla jsem napůl popravdě, když vezmu v potaz budovu hradu a napůl ironicky, když pomyslím na tohle podzemí a obyvatele, kteří hrad obývají. "Ale když uvážíš, co se tady ty stovky let děje, myslím, že to bude obrovský dar pro lidstvo a uvidíš, že Volterra se s tou ztrátou vyrovná.. A buď té lásky a ušetři nás svých komentářů. Už mě to vážně štve!" ušklíbla jsem se na něho a překontrolovala položené výbušniny, abych se ujistila, že se na nich odpočítává čas do výbuchu.

"Myslíš, že to zabere?" zeptal se mě s pochybami v hlase Edward a podíval se stejným směrem, jako já. "Stihneme to? Dvacet minut?"

"Nerozumím sice stavařině, ale myslím, že když pořádně napěchujeme podzemí, tak se celý hrad sesune jako domeček z karet a ta místnost nahoře, co je po strop zaplněná granáty a dynamitem dodělá zbytek. No a doufejme, že pevná ochranná hradební zeď udrží tu zkázu uvnitř a neublíží lidem v okolí..."

Edward vážně přitakal. "Víš, že se dneska ve městě konají oslavy? Den osvobezení Volterry od upírů."

"Vážně?" vykulila jsem na něho oči. "Tak to je teda náhoda.. Slyšíš to Aro? Tak Volterra slaví den osvobození od upírů. A právě dneska.."

I Arovi došlo, co jsem tím myslela. Celý zbrunátněl zuřivostí. Na tvářích mu naskákaly vrásky, jak se jeho obličej zkrabatil nenávistí. Vypadal, že na mě skočí, a tak jsem ho preventivně chytila za rameno a trochu použila své schopnosti. Celý se prohnul jako luk a oči mu lezly z důlků, jak mu můj dotek působil ukrutnou bolest. Rychle jsem mu překryla pusu a ztlumila tak jeho bolestný výkřik. Vzápětí jsem ho pustila a on se vysíleně zhroutil na kolena.

"Buď hodný a i já budu hodná. Pokračuj v pokládání těch výbušnin. Tak si alespoň trochu odpykáš, co jsi napáchal. Zničíš to, co sis tady vybudoval a než zemřeš, tak si uvědomíš, jaké to je, přijít o to, na čem ti záleží.. Takže si pospěš. Nemáme času na zbyt."

"Ty bezcitná mrcho!" zasípěl nenávistně Aro a mnul si bolavé rameno.

"Kdybych byla bezcitná, tak už bych tě dávno zabila, ale já tě nenávidím, a proto chci, aby sis to vychutnal až do konce." odvětila jsem mu.

Edward se vedle mě nervózně ošil. Zvykal si na to, že jsem se změnila. Že už nejsem ta zakřiknutá malá Bella, která byla ve škole tak trochu outsider.

"Bello, čas! Musíme jít." připomněl mi a raději se co nejrychleji vrátil k pokládání výbušnin, aby se vyhnul mému zkoumavému pohledu.

"Máš pravdu Edwarde. Jdeme Aro!" pomohla jsem našemu zajatci na nohy a smýkla jsem s ním směrem k východu z katakomb. Cestou jsem odkopla sud, který stál v cestě. Ochotně se roztříštil o protější zeď.

Po pěti stech metrech jsme došli k východu a k nekonečnému dřevěnému schodišti. Vypadalo dost zetlele a vachrlatě. To bylo špatné..

"Sakra Aro! Když jsem po tobě chtěla, abys ukázal, kde je východ, myslela jsem funkční východ a ne tady tohle staré haraburdí. To dřevo je popraskané a zetlelé.. To nás neudrží.." obrátila jsem se na našeho zajatce a přirazila jsem ho ke stěně.

Aro se pobaveně zachechtal. "Na funkčnost ses neptala..." zachechtal se škodolibě. Pak však zvážněl. "Popravdě. Dlouho jsem tady nebyl. Netušil jsem, že to tady vypadá takhle.. Udělat schody ze dřeva asi nebyl zrovna dobrý nápad..."

"Vrrrrr.. myslíš?.." zavrčela jsem nespokojeně, ale stisk na Arově krku jsem povolila. "Tak fajn. Zhodnoťme si situaci. Jak vysoko je to nahoru?"

"Asi třicet metrů zeminy a kamenů." přišla mi od Ara okamžitá odpověď.

"To je dost." ohodnotil to Edward a zkusmo vystoupal na prvních několik schodů. Dřevo nespokojeně zavrzalo, prohnulo se a prasklo jako skořápka vajíčka. Edward na chvíli ztratil balanc a pevnou půdu pod nohama. Rychle kolem sebe začal kmitat rukama, aby se něčeho zachytil. Do cesty se mu připletl nosný pilíř, který jeho pád zastavil.

"Fuj , to jsem se lekl." usmál se.

V tu samou chvíli něco kvílivě křuplo a shora se to s duněním řítilo k zemi. Dřív než jsem si cokoliv rozmyslela, vymrštila jsem se z místa a smýkla Edwardem k sobě. Bezpečně přistál na mé hrudi. Chytila jsem ho kolem pasu a uskočila s ním co nejdál od schodiště. V příštím okamžiku na místo, kde Edward před okamžikem stál, dopadl bytelný dřevěný hranol.

"To bylo působivé." pochválil můj zásah Aro.

S Edwardem jsme pořád ještě stáli v obětí. Držela jsem ho pevně u svého těla, jako bych se bála, že jestli povolím, vyklouzne mi a zmizí. Jeho tělo příjemně hřálo. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy cítila, jak příjemné je dotýkat se živého lidského těla. Bylo tak měkké a hebké.. Naše obličeje se téměř dotýkaly. Topila jsem se v jeho smaragdových očích. Jeho zorničky byly široce rozšířené, vlivem prožitého úleku. Jeho dech se zrychlil a zkrátil. Připomnělo mi to šťastné chvíle, kdy jsme takhle stávali doma v Phoenixu. Bylo to už tak dávno, že se to zdálo jako nějaký sen. Dívali jsme se navzájem do očí, objímali se před naším domem na rozloučenou, a pak se Edward sklonil a políbil mě tak, až se mi podlomila kolena...

Edward úlevně vydechl a usmál se tím svým trochu pokřiveným úsměvem. Určitě ho napadlo to samé, protože v jeho pohledu se objevilo něco nedefinovatelného, ale tak strašně dráždivě povědomého..

Mé myšlenky ztratily tvar, jakoby se rozpila kapka inkoustu v loužičce vody. Šťastný okamžik zmizel. Vystřídal ho svíravý prázdný tlak. Edwardův dech mě omamoval. Mé útroby se bolestivě stáhly a připomněly mi, že už dávno nejsem člověk. Vůně jeho krve byla příliš blízko a rozpínala se po celé místnosti i schodišti. Před očima mi vybuchl rudý běs. Najednou jsem nad sebou ztratila kontrolu. Viděla jsem samu sebe, jakoby z venčí. Lovec, připravený k útoku. Nelítostný pohled dravce. Celé mé tělo bylo křečovitě napnuté. Už zbýval jen moment a ten neřízený smrtonosný stroj se uvedl do chodu..

"Děkuju Bells." zašeptal Edward. Znělo to, jakoby na mě mluvil přes neprostupnou hradbu vody, která mi hučela v uších. Skoro jsem ho neslyšela.

Bylo tak nemožné se uvolnit a odvrátit. Probudit se z toho strnulého nepřirozeného stavu. Šelma ve mě toužila lovit. Drásat a zabíjet. Bránila se a hlasitě protestovala.

"Zabij!!!" křičela a šílenstvím nepříčetná mlátila do mříží, které jsem v sobě rychle vystavěla, abych zabránila katastrofě.

 Naprázdno jsem polkla. Semkla vší silou čelisti a uvolnila křečovité sevření svých rukou kolem Edwardova těla. Rychle jsem ho pustila a o krok ustoupila. Snad si toho nevšiml. Styděla jsem se za své selhání. Zakázala jsem si i dýchat, ale na patře pořád ulpívalo to nasládlé aroma. Po chvíli, která se mi zdála jako celá věčnost, ale ve skutečnosti neuběhlo víc než několik vteřin, jsem si dovolila odpovědět.

"Nemáš zač, ale už to nedělej, ano?" můj hlas se skoro nezatřásl.

"Rozkaz!" zazubil se na mě Edward. Ani netušil, jak blízko byl smrti.

Můj pohled zabloudil k Arovi. Sledoval nás. Jeho rty se spokojeně usmívaly a jeho oči mi říkaly: Proč se tomu bráníš? Jsi stejná jako my ostatní. Nehraj si na něco, co nejsi...

Naštvaně jsem zaskřípala zuby a vrátila se na místo, kde dopadlo dřevo. Pohlédla jsem nahoru. Nebylo poznat, odkud se kus dřeva ulomil, ale v prostoru, kudy kláda padala, nyní zela poměrně široká díra.

"To je ještě horší než jsem si myslela." reagovala jsem na naši situaci.

"Tak abychom udělali poslední rozhřešení. Hahaha." zachechtal se škodolibě Aro. "Ten váš plán nějak nevyšel. Umřeme tady všichni..."

"To není vůbec vtipné Aro!" zašklebila jsem se na něho. "A nehraj si na hrdinu. Máš strach a já vím, že ani ty tady nechceš umřít."

"Vážně? A jak to víš ty vševědko? Zabila bys mě tak jako tak a teď mám alespoň jistotu, že do pekla budu mít doprovod.." rýpnul do mě Aro.

"Vrrrrrrr"

"Zbývá nám necelých deset minut!" připomenul nám Edward, abychom se přestali handrkovat.

"Fajn. Dost řečí. Dostaneme se odtud! Máme jedinou cestu ven, tak po ní prostě půjdeme, a když budeme dost rychlí stihneme se dostat nahoru dřív, než se to tady zřítí.." rodil se mi v hlavě plán.

"To nestihneš, hlupačko." mávnul Aro pochybovačně rukou. "Jsme tři a schody jedny. A ten kluk je pomalý a nemotorný."

"No dovolte?!" naježil se Edward uraženě. "Tak špatně na tom nejsem. Sportuju."

"Promiň, Edwarde, ale Aro má tentokrát pravdu. Jsi pomalý.. Ale to se vyřeší."

"A proč se nevrátíme a nedostaneme se odtud cestou, kudy jsme sem přišli?" navrhl Edward řešení.

"Ne to nepůjde." odvětila jsem zamračeně. Situace byla opravdu vážná. "Je to daleko a chodba je úzká. Nemohli bychom použít svou upíří rychlost. Nemohla bych tě nést.. A lidským tempem bychom se nedostali ani do půlky a nálože by explodovaly. Musíme jít tudy. Jediná možnost, co mě napadá je, vlez mi na záda.."

"Cože?" vytřeštil na mě Edward nechápavě své zelené oči.

"No tak. To není nadávka. Myslím to vážně. Vezmu tě na záda a zkusím ty schody vyběhnout dřív, než se celé zřítí..." nastínila jsem svůj plán.

"Dobrá myšlenka, ale to nemůžeš zvládnout. Sama možná, ale s ním... A propo, a kde je v tvém plánu místo pro mě?" namítl Aro a nespokojeně se zamračil.

"Tebe Aro zabiju.. Přece jsi říkal, že to nezvládnu, tak proč bych tě do svého plánu tahala, když to stejně podle tebe nemá cenu?" odpověděla jsem mu s úsměvem.

Aro zareagoval přesně tak, jak jsem čekala. Celý se nesouhlasně zatřásl a chystal se něco namítnout.

"Žertuju. To by pro tebe bylo příliš snadné.. Půjdeš s námi. Edward na záda a tebe vezmu pod paži."

Oba mí společníci na sebe svorně pohlédli a jejich výrazy byly jasně čitelné. Zbláznila se.

"No tak dělejte pánové. Nepodceňujte mě." popíchla jsem je. "Tik tak tik tak."

"Ano omylem!" zamítl Aro můj nápad. "Nenechám se nosit, jako nějaký pytel brambor."

"Vážně Aro? Ale já mám pocit, že nemáš na výběr.. Buď budeš pytel brambor, a nebo za chvíli pytlík prachu. Vyber si.." ušklíbla jsem se a založila ruce v bok.

Aro pohodil uraženě hlavou a otočil se ke mně zády. "V žádném případě se od tebe nenechám dobrovolně nést!"

"Fajn. Tak to uděláme jinak.." odpověděla jsem mu. Překvapeně se na mě otočil. Nečekal, že se vzdám tak rychle a měl pravdu. V příštím momentu jsem mu dala pěstí takovou ránu, až se skácel na zem jako podťatý.

"Dělej Edwarde! Omráčila jsem ho, ale ne nadlouho.. Musíme jít! Vlez mi na záda! Hned!" křikla jsem na Edwarda a nadhodila si v rukou Arovo bezvládné tělo. Edward mě naštěstí poslechl téměř okamžitě. Asi nestál o to, abych ho omráčila stejně jako Ara.

"Připraven?" zeptala jsem se pasažéra, který byl při smyslech."

"Vůbec ne." přišla mi odpověď.

"Raději zavři oči. Nebude to nic příjemného.." varovala jsem ho.

"Proč?"

Odpověď přišla vzápětí. Vystřelila jsem z místa jako neřízená střela a vrhla jsem se na vetché schodiště. Snažila jsem se běžet, co to dalo a výkruty na schodišti jsem řezala jediným dlouhým skokem.

"Aaaaaaaa" řval mi do ucha Edward, který neuposlechl moji radu a nezavřel oči.

Ve vlasech mi svištěl vítr a pod nohama mi praštělo staré tlející dřevo. Arovo bezvládné tělo se s každým mým skokem zatřáslo, jako hadrová panenka.

První polovina schodiště byla za námi. Raději jsem se neotáčela, abych neviděla, jak hrozně to za mnou vypadá. Stačilo mi, že jsem slyšela to ohlušující praskání a dunění padajícího dřeva.

"Dokážeme to!" přikazovala jsem si v duchu a ještě jsem zrychlila.

Poslední metry byly nejhorší. Celá konstrukce se řítila k zemi příliš rychle. Začali jsme se propadat. Už jsem viděla pevnou podlahu, ale pořád k ní bylo daleko. A vzdálenost se zvětšovala, jak mi mizela půda pod nohama. Byla jsem moc těžká. Rozmýšlela jsem se jenom vteřinu. Pak jsem popadla Ara oběma rukama a mrštila s ním nahoru. Hned v zápětí za ním letěl i Edward.

"Neeeee" křičel.

Odrazila jsem se od mizejícího schodiště a vymrštila se nahoru. Došlápla jsem na pevnou podlahu a bezpečně chytila Edwardovo tělo do náruče.

"Co to sakra bylo?" vyčítal mi, ale v jeho hlase nebyl vztek, spíš hrozný úlek.

"Promiň, ale nešlo to jinak." postavila jsem ho na nohy a omluvně jsem se usmála. Dokázala jsem to. Byla jsem na sebe hrdá.

"Auvajs! Co se to... Sakra, co..." probíral se z mrákot Aro a mnul se ležíc na zemi svou bradu.

"Dokázali jsme to." odvětila jsem mu spokojeně.

"Cože? Co? ..."

"Jdeme bramboro. Není čas na ležení." zvedla jsem Ara ze země a vlekla jsem ho za sebou.

Spěchali jsme chodbami a vybíhali schody. Čas nám utíkal, ale zatím to vypadalo dobře. Teď jsem musela dostat Edwarda z hradu. Cestu ven jsem znala, i když jsem tudy šla jen párkrát a byla jsem ve stavu, ne moc vnímavém.. Konečně se před námi uzavřelo podzemí a my se dostali do velké vstupní haly s měkkými chlupatými koberci a vysokým stropem. Stěny tady byly vykládané vzácným dřevem a celkový dojem z haly působil honosně. Jako v nějakém pětihvězdičkovém hotelu v New Yorku.

Mladá žena seděla za pultíkem recepce a něco si zapisovala do počítače. Nevšimla si nás. Zakryla jsem Arovi ústa a zamračila se, abych ho varovala. Hodlala jsem použít své schopnosti, pokud nebude spolupracovat. Arův zděšený pohled jasně odpovídal, že nebude dělat problémy. Pomalu jsem svou dlaň sundala. Zůstal potichu.

"Jdeme." šeptla jsem a přikradla se zezadu k ženě.

"Ehm ehm." odkašlala jsem si, abych ji upozornila na naši přítomnost.

Úlekem nadskočila, jakoby ji píchla vosa. Její rusé vlasy se zavlnily, když se otočila k nám a překvapeně vykulila hnědé mandlové oči.

"Pane??? Vy, zde? Co pro vás můžu udělat??"

"Máme pro vás jeden zásadní úkol." odpověděla jsem za Ara a záměrně jsem po ní šlehla přísným pohledem.

Samozřejmě mě poznala a to že mluvím jí na okamžik zastavilo tlukot srdce v těle.

"A... a.... a.... ano. Cokoliv." odpověděla koktavě.

"Výborně!" pochválila jsem ji a usmála se.

Mladá žena mi to nesměle oplatila.

"Odvedete tohoto mladého muže na náměstí a počkáte tam s ním. Dokud vám neřeknu, nesmíte ho opustit a hlavně! Nesmíte mu dovolit, aby dělal neuvážené věci.. Od této chvíle za něho nesete osobní zodpovědnost!" můj pohled sklouzl na Edwarda.

"Ale já tě neopustím Bello!" začal Edward okamžitě protestovat.

"Mlč Edwarde! To je rozkaz! Musíš mě poslechnout! Jinak to nejde.." umlčela jsem ho dřív, než by se prořekl a nějak recepční varoval.

"Jsou tady na hradě ještě nějací lidé?" otočila jsem se zpátky na ženu a nenápadně jsem chytila Ara za ruku, protože jsem si všimla, že se na recepční díval až moc upřeně..

"Ne, jen já. Všichni ostatní jsou ve městě na slavnosti." řekla zmateně a pátravě se zadívala do Arovy tváře.

Spokojeně jsem kývla. "To je dobře. Takže běžte! ...Edwarde..."

"Bello."zašeptal Edward mé jméno a neměl se k odchodu. Bylo mi ho líto. Vypadal tak nešťastně. Kdybych nemusela, nikdy bych ho nenechala jít samotného, ale neměla jsem na výběr. Nemohla jsem ho vzít s sebou. Takhle to bude rozhodně bezpečnější. Potřebuju vědět, že bude v bezpečí.

"Já za tebou přijdu. Slibuju!" dala jsem mu své slovo.

Recepční na nás nechápavě zírala, tak jsem Edwarda raději postrčila, aby šel dřív, než jí naše loučení přijde podezřelé.

Konečně za nimi zapadly bytelné vstupní dveře a my s Arem jsme osaměli.

"Tak co teď bude? Už mě konečně zabiješ?" promluvil Aro a donutil mě odtrhnout pohled od místa, kde mi zmizela Edwardova postava.

"Ne ještě ne. Napřed chci mít jistotu, že jsou přítomni všichni upíři."

Aro pokýval hlavou a udělal malý krůček směrem k recepci.

"Víš Isabello, jsi výjimečná dívka. A ta odhodlanost.. Obdivuji tě. Teď bys mě mohla klidně zabít, a pak utéct do bezpečí, ale ty ne.. Umanutě tady zůstáváš, abys měla jistotu, že zlikviduješ všechny mé stoupence.. Co asi teď bude? Tady na hradě je téměř stovka upírů. Když se dozví, co na ně chystáš, tak se samozřejmě naštvou a zabijí tě.."

"Ušetři mě svých výlevů Aro." protočila jsem oči v sloup. "Rozhodně nehodlám pobíhat po hradě a každému vytrubovat, co se stane. Myslela jsem, že bys mi mohl pomoct je svolat do jedné místnosti a tam je zabednit.. Na oplátku ti můžu slíbit, že tě zabiju rychle a bezbolestně.. Co ty na to?"

Aro se vesele zasmál. Kdybych se lépe dívala, všimla bych si, že se dostal až k dřevěnému pultíku recepce. A tam, než jsem ho stihla zastavit, zmáčkl nenápadné černé tlačítko. Udělala jsem velkou chybu a následky na sebe nedaly dlouho čekat.

Celým hradem se rozezvučel poplach a všechny dveře i okna se rázem zabednily pevnými nerozbitnými výplněmi.

"Užij si to tady! Teď už ti nikam neutečou.." křikl na mě Aro a bleskurychlým skokem přiskočil ke vstupním dveřím a tak tak se prosmýkl v otvoru, který se hned vzápětí hermeticky uzavřel.

Byla jsem v pasti. Arovi se podařilo utéct. Nejraději bych si rozmlátila hlavu za tu školáckou chybu. Na tohle přesně Aro čekal. Ukolébal mě do klidu, a pak zmizel.

"NEEEEEEE" zařvala jsem nenávistně a rozmlátila jsem alespoň recepční pult, abych se uklidnila. Moc to nepomohlo. Sesunula jsem se na zem a sevřela si spánky dlaněmi. Došly mi nápady. Pohled na visací hodiny na zdi mi pozitivního myšlení nepřidal. Do výbuchu zbývaly čtyři minuty. Čas sotva si zhodnotit svůj vlastní krátký zpackaný život.

"Co se to děje???" ozvalo se několik hlasů za mými zády. Byla jsem zakrytá troskami recepce. Neviděli mě. Pomalu jsem vykoukla. Poznala jsem všechny tváře. A nové a nové se objevovaly.. Alespoň něco se mi podařilo. Byli tady všichni a nemohli ven. Přesně jak jsem to plánovala. Až na to, že budu jejich smrt sledovat z první řady..

"Sakra, kde je Gianna? To ona zapnula bezpečnostní systém? Proč je recepce napadrť? Viděli jste Ara? Jak to, že tady ještě není? Vždyť ten rámus by probudil i mrtvolu.." křičel Alec naštvaně. Byl do půl těla svlečený a na vlasech měl napěněný šampón. Voněl po levanduli.

Zvláštní, jakých detailů jsem si všímala tak blízko smrti. Upíři pobíhali sem tam a zkoušeli vyrazit ocelové vězení, ve které se hrad proměnil.

"Musíme to deaktivovat!" křičel černovlasý muž. Okamžitě jsem ho poznala po hlase. Byl to Julio. "Jděte někdo pro Ara! Jen on zná přístupové kódy.."

"Aro tady není." promluvila jsem konečně a zvedla se, aby mě všichni mohli vidět.

Všechny páry rudých duhovek se na mě překvapeně stočily.

"Je pryč. Utekl." pokračovala jsem. "Chtěla jsem vás všechny zabít, ale udělala jsem chybu..."

"Cože?" otázal se Julio nechápavě. "Isabello, co se to tady sakra děje?? To je nějaký vtip? A jak to, že mluvíš??!"

"Už nejsem Isabella. Jsem Bella a tohle všechno je skutečnost. Za necelé tři minuty vyletí celý hrad do luftu a my s ním..."

"Tak tenhle humbuk je kvůli tobě?? Aro nás tady nechal..??" došlo jim to, co jsem právě řekla.

V upířích tvářích se objevil strach, vztek a smrtící nenávist. Toužili jen po jediném. Zabít.

Já jsem se ale rozhodla, že nedám svou kůži lacino.

Masa zabijáků se na mě vrhla jako vlna tsunami. Začali trhat a drásat. První útočníky se mi podařilo odhodit. Pálila jsem je a cvakala zuby všude, kam jsem dosáhla. Utržené končetiny létaly vzduchem a sem tam zasáhly okolo stojící upíry, kteří se ke mně ještě nedostali na dosah. Připadala jsem si jako v nějaké hloupé počítačové hře. Zabíjela jsem nebezpečné protivníky, ale za každého jednoho zabitého se objevili tři další.

Po chvíli vypadalo, že je mé řádění snad zastrašilo, ale byl to jen krátký moment. Pak mě někdo překvapil zezadu. Drtivě mě uhodil do hlavy. Ucítila jsem mokvavou bolest na spánku. Na okamžik jsem ztratila vědomí.

Když se mi podařilo znovu otevřít oči, držela mě desítka upírů v pevném sevření. Můj pohled zabloudil za ně. Tu ženu, co stála opodál a svírala madlo zábradlí jsem poznala okamžitě. Byla to ta, co se dívala, jak Nathaniel umřel. Ona byla jeho kat..

"Dorianno!" křikla jsem na ni a v mém těle se objevily nové síly.

"Zabijte ji!" přikázal Julio mým věznitelům a vzal Doriannu za ruku a políbil ji do vlasů.

V mém nitru vybuchl gejzír nenávisti. Vytrhla jsem se svým věznitelům a mé dlaně při tom udělaly zvláštní věc. Záře, co z nich vystupovala se změnila na bílou. Malý záblesk způsobil, že z mých dlaní vyšlehla tlaková vlna a odhodila mé věznitele několik metrů daleko, aniž bych se jich musela dotknout.

"Dobrá věc." pomyslela jsem si překvapeně.

Tu samou fintu jsem použila i na Julia a přiskočila jsem těsně k Dorianně, stojící vyděšeně na schodech. Udělalo mi radost, že se mě bojí. Chtěla jsem, aby si to pořádně užila. Zasloužila si trpět.

Upíra, který se na mě vrhl zezadu, aby mě povalil jsem odhodila jediným úderem. Ani jsem se nepodívala, kdo to byl.

"Tak tady jsi ty zmije." oslovila jsem Doriannu a má tvář se proměnila na tvář pomsty. "Zabila jsi Niela a jeho manželku i všechny jeho blízké.. Ani ta největší bolest tě neočistí. Ale alespoň něco!" s těmito slovy jsem se na ni vrhla a mé dlaně se jí dotkly na tvářích. Chtěla se bránit, ale nešlo to. Můj dotek ji přikoval k zem. Poklesla na kolena a začala kvílivě řvát, až se okolní vzduch tou hrůzou ochladil. Ostatní upíři ztuhli na místě a šokovaně sledovali to neskutečné divadlo.

Mé dlaně zářily intenzivním fialovým světlem. Viděla jsem skrze tu záři Dorianniny vzpomínky, i ty nejzasutější myšlenky. Viděla jsem všechny její oběti i její lidský život. Byl to surrealistický film, který se mi promítal před očima pozpátku, až do chvíle, kdy jsem uviděla tu nejkrásnější tvář na světě.

Plavé vlasy mladému muži vlály ve větru. Jeho výraz v obličeji byl šťastný. Cválal na koni společně se svou mladou manželkou. Viděla jsem její dlouhé sametově hebké vlasy a zamilovaný ruměnec ve tváři... A pak už tam byla jen krev a zmar...

"Děkuju... zavibroval mi v hlavě dívčí hlas. Než jsem však stihla zjistit, komu patřil, rudá clona pohltila vše okolo a nepříjemné hučení ohlušivě naplnilo mou hlavu. 

"NEEEEEE" uslyšela jsem zděšené zakvílení, které nepatřilo do mé představy.

Doriannina tvář mi vybuchla v rukou. Byl konec. Pomstila jsem se za Niela.

V duši jsem cítila zvláštní pocit klidu. Bylo to zvláštní, ale najednou jsem si připadala tak zvláštně volná.. Jen jedna věc mě v nitru mučila. Jestli tady zemřu, nikdy nezachráním Nathaniela z toho podzemního pekla.. Ale něco uvnitř mne mě uklidňovalo. Říkalo, že se nemusím bát, že všechno dobře dopadne..

"Zničím tě!!!" vrhl se na mě žalem nepříčetný Julio a začal mě mlátit pěstmi do obličeje. Povalil mě na zem a bušil, co to šlo, ale já jsem jeho údery necítila. Sebesilnější rány mi připadaly jako nevinné pošimrání.

Něco se se mnou muselo stát. Bez jakýchkoliv problémů jsem chytila Juliovy útočící pěsti a odhodila ho stranou. Postavila jsem se a rozhlédla okolo sebe. Zástup smrtelně vyděšených upírů ustoupil o krok dozadu.

Dlaně mi začaly samy od sebe zlatavě zářit. Trochu to pálilo, ale byl to příjemný pocit. Cítila jsem, jak se mi hojí všechny rány, které jsem utržila v boji. Poraněná kůže dorůstala a zlomené kosti se zpevňovaly a jakoby obalovaly pevnou nerozbitnou vrstvou.

V podzemí hradu se ozvala první dunivá rána a země se otřásla. Po ní následovaly rychle další a další.

Bylo to tady. Konec se s rámusem blížil..

Místnost zachvátila panika. Všichni kolem mě nepříčetně pobíhali a marně se snažili vyrazit ocelové zábrany. Všechno jsem to sledovala, jako bych tady ani nebyla. Dívala jsem se na své zářící dlaně a usmívala jsem se. V příštím okamžiku se celý hrad probořil a ničivý žár pohltil vše, co mu stálo v cestě. Zavřela jsem oči a zakryla si hlavu. Půda pod mýma nohama se zhoupla a tlaková vlna mě odnesla pryč.