31. kapitola

Tmavá hustá tekutina se líně vlnila. Její konzistence se podobala medu, ale byla téměř černá. Byl to však jen optický klam. Čím blíže jsem se přibližovala temnotě, tím průzračnější se zdála být. Avšak za ní se opět rozprostíralo nekonečné temno. Jakoby ta tekutina neměla nikde konec, ani hranice. V příští chvíli jsem se musela jisto jistě utopit, ale nebála jsem se. Bylo to tak zvláštní, ale jako bych vůbec nepotřebovala dýchat. Jako bych to byla já ta tekutina. Byla jsem její součástí a ona byla součástí mě. Nadnášela mě a hladila. Byla příjemně teplá a přátelská. Nepřemýšlela jsem nad tím, proč jsem se dostala do tohoto prostoru. Nehledala jsem únik. Byla jsem dokonale spokojená a šťastná.

Drobné vlnky mě pošimraly na tváři a neškodně pokračovaly ve své nekonečné pouti. V hlavě mi zněla líbezná klidná hudba. Tisíci členný orchestr mi hrál k mému potěšení.

Usmívala jsem se a mé ruce kreslily  kolem dokola ornamenty. Sledovala jsem, jak popoháním čirou tekutinu kolem sebe a ona se mým pohybům líně poddává.

Můj orchestr zničehonic přerušilo kvílivé zakřičení.

Na místě jsem ztuhla. Takový zvuk sem do mého světa nepatřil. Neměl tady být. Nemohl existovat, ale přesto se ozýval. Napřed ze všech stran. Pak se však zostřil a jakoby vycházel z hlubiny nade mnou. Pohlédla jsem nad sebe. Zdálo se mi to, a nebo jsem tam zahlédla nějaký rudý záblesk?

Křečovitě jsem zavřela oči a ucpala si uši.

"Nechci to slyšet!! Chci zpátky svůj klidný tichý svět."

Mé myšlenky však nedokázaly zastavit kvílivý zápas nade mnou. Ten hlas úpěnlivě prosil a volal mě k sobě. Nemluvil slovy, ale přesto jsem věděla, co po mě žádá.

"Nemůžu. Nechci." odpověděla jsem mu, aniž bych otevřela ústa. Věděla jsem, že mě uslyší.

Hlas pochopil, ale nepřestal naléhat. Doslova magneticky mě táhl k sobě. Bránila jsem se a snažila se potopit hlouběji do nekonečna, ale neznámá síla mě vytahovala z mého poklidného stavu. Tekutina okolo mě se s každým okamžikem více a více barvila do odstínů rudé. Vypadalo to, jako bych se blížila k hladině, ale tady přece žádná hladina nebyla.. Rudá záře sílila, až mě z ní rozbolely oči. Nechtěla jsem se tam dívat. Přikazovala jsem si zavřít oči, ale ty mě neposlouchaly. Pozorovaly tu záři ke které jsem se musela už každým okamžikem dostat na dosah.

Tekutina okolo mě se stávala čiřejší a její konzistence více a více řídla. Už nevypadala jako med, ale jako voda obarvená doruda. Začala jsem se dusit. Najednou jsem si byla naprosto jistá, že jestli okamžitě nevyplavu nad hladinu, utopím se. Plíce se bránily náporu vody a unikal z nich poslední kyslík, který se vzal bůhví kde. Okolo mě se tvořily divoké vzduchové bubliny. Začala jsem mocně zabírat, abych uspíšila své vynoření. Připadala jsem si, že snad vážím tunu. Čím víc jsem se snažila, tím pomaleji se mi dařilo vynořit se.

Ve chvíli, kdy už mi došly i ty poslední síly a mé plíce explodovaly v nekonečných křečích, se má hlava vynořila nad hladinu a já jsem se zhluboka nadechla.

Ta obrovská úleva mě naplnila až po okraj. Vysíleně jsem vydechla a pohlédla nad sebe, kde jsem čekala nebesa. Byla tam, ale hodně zvláštní. Kousek nalevo ode mě se těsně nad hladinou vznášel obrovský rudý měsíc. Jeho světlo bylo tak intenzivní, že mě na chvíli oslepilo.

"To byla ta rudá záře." došlo mi.

Zakryla jsem si oči dlaní a pohlédla na opačnou stranu od zářícího kotouče. Promnula jsem si oči a zamrkala, ale to, co jsem viděla tam míle vysoko nade mnou, byl opravdu dům. Bílý, s tmavou střechou. Vypadal tak opuštěně a neutěšeně. Vysel tam z výšin střechou dolů.

"Neeeeee" začala jsem křičet. "Ten dům na mě musí v nejbližší chvíli spadnout." Mé tělo nedokázalo pochopit, jak je možné, že ten dům trůní nahoře nade mnou. Rychle jsem se chtěla potopit, ale tekutina začala divoce vířit a snažila se mě vypudit. Ucítila jsem tlak, který mě vytlačoval pryč. A než jsem se stihla vzpamatovat, krajina kolem se obrátila a já jsem se závratnou rychlostí řítila dolů k domu.

"Aaaaaaaaa" kvílela jsem v šoku, ale můj hlas mi od úst oderval prudký vítr, který okolo mě svištěl. Země se nezadržitelně blížila....

Procitla jsem. Na zádech mě šimrala studená tráva. Opatrně jsem okolo sebe roztáhla ruce. Tráva byla vlhká rosou. Prudce jsem otevřela oči a posadila se. Rudý měsíc plul na černém  nebi. Jeho světlo bylo temnější a záře pohasla. Byl to ten samý, co jsem viděla z vody, ale přesto byl tak jiný. Tento byl děsivější. Jakoby ostražitě pozoroval každý můj pohyb.

Otočila jsem svůj pohled k bílému domu. Stál několik desítek metrů ode mě. Byl oprýskaný a opuštěný. Už dlouho se o něho nikdo nestaral.. Okenice se s vrzáním ohýbaly, jak do nich narážel vítr. Zevnitř se ozývala zvonkohra. Byla to rytmická melodie, která se neustále opakovala a zrychlovala.

Srdce mi poskočilo až do krku. Věděla jsem, že musím jít dovnitř, ale bála jsem se. Melodie mi burácela v uších a popoháněla mě ke spěchu. Odevzdaně jsem se postavila a vydala k domu. Vítr mi divoce trhal za červené šaty, co jsem měla na sobě a mé tmavé vlasy se vzdouvaly okolo mě. V očích mě štípal nepříjemně prach. Dráždil a pálil. Ucítila jsem, jak se mi po tvářích sklouzly dvě slzy. Cítila jsem v sobě takovou divnou nepopsatelnou bolest a prázdnotu. Byla ve mě a zároveň sálala z toho puštěného zchátralého domu..

Vystoupala jsem po omšelých schodech vzhůru. Vstupní dveře se přede mnou pomalu neslyšně otevřely. Vstoupila jsem dovnitř.

Zde to vypadalo stejně jako venku. Jen samý zmar a pusto. Procházela jsem zaprášenými pokoji a pozorovala vetchý zanedbaný nábytek. Blížila jsem se k místnosti, odkud se ozývala ta nutkavá melodie. Poslední dveře se přede mnou otevřely..

Místnost byla úplně prázdná. Až na malý stolek uprostřed, na kterém ležela barevná zvonkohra. Dívka v bílých šatech na ni rytmickými pohyby tloukla malými paličkami.

Se zájmem jsem se na ni dívala. Ona však dál umanutě pokračovala ve svém počínání, jakoby ani nezpozorovala, že jsem v místnosti. Její obličej byl skloněn k hudebnímu nástroji. Dlouhé tmavé vlasy jí zakrývaly tvář. Čím rychleji bušila do zvonkohry, tím divočeji jí vlasy na hlavě poskakovaly. Když už bylo tempo tak vysoké, že jsem sotva stačila sledovat její ruce, ustala, jako když utne a místnost se propadla do ticha. Jakoby nic položila paličky vedle nástroje a složila ruce podél těla. Zvedla hlavu a já jsem konečně mohla pohlédnout do její tváře. Byla jako vytesaná do mramoru. Tak nelidsky krásná, s temnými zorničkami. Její pohled mrazil. Až jsem se zatřásla, když na mě spočinuly její oči.

Ale já jsem ji přece znala!!! Tu tvář už jsem někdy viděla...

"Jsi to ty." ozval se za mnou mužský hlas. I ten už jsem někde slyšela.. Prudce jsem se otočila. Tmavovlasý mladík se na mě přátelsky usmíval. Byl to takový typ co by ho měl člověk rád za svého bratra.

"Věděli jsme, že přijdeš." pokračoval. "Zatím si nic nepamatuješ, ale už brzy pochopíš.. Teď se ale musíš připravit!"

"Kdo jsi?" nedalo mi to a musela jsem se ptát. Můj hlas mi zněl tak dutě a cize, jakoby ho vyslovil nějaký neživý robot.

"Není čas na otázky." zjevila se vedle něho plavovlasá dívka. Byla jako anděl. Tak krásná a její oči byly plné lásky.

"Jsem v nebi?" napadlo mě jediné možné vysvětlení.

Ti dva se zvonivě zasmáli a podívali se na sebe.

"Hlupáčku." počastovala mě dívka a udělala několik kroků ke mě. Zvedla svou sněhobílou alabastrovou paži, jakoby mě chtěla pohladit po tváři.

"Jestlipak bude její dotek studit?" napadlo mě při pohledu na její neživě vypadající pokožku.

Dívka se smutně usmála a paži svěsila. "Přišli jsme sem za tebou, protože tohle je jediná možnost, jak s tebou mluvit. Už není moc času. Vše se děje příliš rychle, ale ty to zastavíš. Vždy to v tobě bylo a i když se stalo to, co se stalo, ty to dokážeš zvrátit..."

"Nechápu. Co se stalo? Udělal jsem něco??" valily se ze mě otázky.

"Pšt. Musíš vyrazit." zastavila mě dívka.

"Kam?"

Chlapec k nám přistoupil a ukázal směrem k zadnímu východu. "Tam. Nesmíš se ničeho bát a jít. Ať uvidíš cokoliv, neohlížej se a běž. Ty sem nepatříš, a proto se nemusíš bát, dobře to dopadne."

"Chci, abyste šli se mnou." zaškemrala jsem jako malé dítě, které se musí na nějaký čas rozloučit s rodiči a děsí se samoty.

Oba se tak andělsky usmáli a svorně zavrtěli hlavami.

"Ne. Tam musíš sama. My se vrátíme odkud jsme přišli.."

"Já nechci. Neopustím vás!" rozvzlykala jsem se. Znala jsem je jen několik okamžiků, ale představa, že je už neuvidím mi drásala srdce.

Plavovláska ke mě opět natáhla ruku. Setřela mi ukazováčkem slzu z tváře. Její dotek opravdu chladil, ale nebylo to nic nepříjemného. "My tě neopustíme. Máš nás uvnitř sebe a tak to zůstane napořád..." Pak se zakabonila a neznatelně zatřásla hlavou, jakoby se uvnitř sebe s něčím prala.

"Můžu tě o něco poprosit?" zeptala se trochu nejistě.

"Samozřejmě." přitakala jsem celá zvědavá, co po mě ten anděl v dívčím těle může žádat.

"Nevyčítej si, co se stalo. Není to tvoje chyba. Udělali jsme to, co jsme museli. Nelitujeme.. A jemu prosím vyřiď, že se máme dobře. Že se nemusí bát. Všechno je tak, jak má být.."

Zmateně jsem na ni vykulila oči. Než jsem se však stihla zeptat, komu mám tento vzkaz vyřídit a co si nemám vyčítat, ve tváři mladého muže se objevila nervozita.

"Musíš jít! Už není čas.." Rychle mi pokynul k zadním dveřím.

Poslechla jsem ho a vykročila. Vzala jsem za kliku a naposledy se otočila. Ti dva tam stáli a drželi se za ruce. V jejich tvářích byl mír a na rtech se tetelil úsměv.

"Běž." vyslovila bezhlesně dívka a zamávala mi.

Otočila jsem se zpátky ke dveřím a otevřela je. Čekala jsem, že zase uvidím tu pustou mrtvou  krajinu s rudým sluncem, ale přede mnou se rozprostírala široká planina a přímo ode dveří vedla dlouhá nekonečná prašná cesta.

Vykročila jsem na ni a šla dál a dál. Pod nohama mi křupal písek. Musela jsem jít celou věčnost, aniž by se krajina okolo mě proměnila. Už jsem si začala myslet, že tato cesta snad nikde nekončí, až jsem nakonec došla k široké propasti s prudkým srázem, který končil někde v mokvavě studené temnotě.

"Nemůžu jít dál.." došlo mi při pohledu dolů. Propast byla příliš široká a hluboká. Na obě strany se táhla do nekonečna. Bylo nemožné se přes ni dostat.

"Nesmíš se ničeho bát a jít. Ať uvidíš cokoliv, neohlížej se a běž. Ty sem nepatříš, a proto se nemusíš bát, dobře to dopadne." uslyšela jsem v hlavě znovu chlapcovu radu.

"Ale tohle je propast. Tu nelze překonat." odporovala jsem mu v duchu. "Tohle nedokážu."

Vedle mě zapraskal prach cesty a v dlani mě zastudil dotek dlaně. Překvapeně jsem se podívala vedle sebe. Byla to ta bíle oděná dívka, co vypadala jako já. Její oči byly klidné. Nebyla v nich žádná otázka. Otočila tvář k propasti, klidně se nadechla a zavřela oči. Udělala jsem to samé a vykročila.

Prázdnota pod námi nás nepohltila, tak, jak jsem čekala. Bála jsem se však otevřít oči, abych se přesvědčila, jestli skutečně jdeme vzduchoprázdnem. Dívčina dlaň mě uklidňovala a táhla dál. Uslyšela jsem dunivé hučení, které s každým krokem sílilo a přibližovalo se. Otevřela jsem oči. Před námi se tyčila obrovská stěna zvířeného černého prachu. Dunivě hučela a vypadala nebezpečně.

"Tam přece nemůžeme jít!!" řekla jsem. Mou společnici to však nevyvedlo z míry. Ukázala na dunivou stěnu a kývla. Než jsem mohla pokračovat ve svých pochybách, rozběhla se a v plné rychlosti skočila do zvířeného prachu. Ten ji hladově pohltil.

"Neee!!" křičela jsem z plných plic. Zůstala jsem sama.

Musím to udělat. Nemůžu se vrátit. Cesta vede pouze tudy..

Prudce jsem vydechla vzduch z plic a vrhla se do neznáma. Divoký vír mě spokojeně přijal do sebe a rval mě na kusy. Řítila jsem se do neznáma...

Otevřela jsem oči. Ještě se mi nepříjemně točila hlava z toho příšerného vzdušného víru, ale už jsem dokázala fungovat. Opatrně jsem se posadila. Bála jsem se, že jsem zraněná, ale mé tělo bylo v pořádku. Úlevně jsem si shrnula šaty, které byly vyhrnuté ke kolenům. Byly bílé. To mě zmátlo.

"Že by tohle byl další neskutečný svět?" napadlo mě. Už jsem nevěděla čemu mám věřit. Co je skutečnost a co ta děsivá nepochopitelná dimenze.

Byla jsem v nevelké místnosti s jedním zamřížovaným oknem. Všechen nábytek. Gauč, křesla, konferenční stolek, televize. Vše bylo nastěhováno ke zdem a díky tomu uprostřed místnosti vznikl volný prostor. A právě tady jsem se před okamžikem probudila.

Opatrně jsem pohladila podlahu. Mé ruce jasně cítily její nerovnosti a strukturu dřeva. Nebyla to iluze, alespoň to tak vypadalo. Opatrně, trochu nejistě jsem se postavila a pohlédla ven z okna. Viděla jsem kamenné zdivo a starobylá okna. Asi jsem byla někde na starém hradě. Dole na uzavřeném nádvoří dlážděném kostkami se rojila spousta lidí. Byli tak divně oblečení.. Černé a šedé pláště s kápěmi, které jim zakrývaly hlavy. Nedokázala jsem určit, zda jsou to ženy nebo muži. Chvíli jsem tam jen tak stála a pozorovala frkot dole, ale rychle mě to omrzelo. Otočila jsem se a pohlédla otevřenými dveřmi do dalšího pokoje.

Mé vnitřnosti se nepříjemně sevřely a přestala jsem na chvíli dýchat. Něco tam vzadu mě lákalo k sobě, ale z toho místa sálal děs a hrůza. Takový mráz.

Na podlaze se válely objemné svazky knih a dřevěné trosky bytelných polic. Na podlaze byl malý hnědý zaschlý flíček.

Tělem mi prošlehlo vidění.. Drobné dívčí tělíčko, bezvládně ležící na zemi. Zlaté lokýnky se jako háďata rozprostírala po podlaze. Nepříčetná šelma vydávala spokojené zvuky a hodovala....

"Ne!!!" proletělo mnou poznání. Tohle nebylo vidění. To se skutečně stalo! A ta šelma.... to jsem byla já!

Křečovitě jsem se rozkašlala, jak se mi najednou udělalo nevolno a skácela jsem se na kolena k zemi. Sevřela jsem si hlavu dlaněmi a zakryla oči. Ta vzpomínka na mě dopadla jako olověné závaží a strhla mě do jezera beznaděje.

Chtěla jsem, aby to skončilo, ale začaly se na mě valit i ostatní vzpomínky. Jakoby se nade mnou protrhla dlouho budovaná hráz. Tlustá zeď se probořila a miliony kubíků vody mě chtěly na místě zatopit. Viděla jsem samu sebe, jak dělám věci, při kterých mi na hlavě vstávaly vlasy hrůzou. Mučila jsem a zabíjela a bylo mi to úplně fuk. Byla jsem monstrum. Nemyslící vraždící schránka, a pak.. Ty bronzové vlasy a příjemný, i když v tu chvíli vyděšený hlas. Byl to on, kdo mě přivedl zpátky, a nebo jsem se vrátila kvůli tomu druhému.. Zlatovlasému andělu s ledovým pohledem, který však roztál, když na mě spočinul?

"Niel mě neopustil!!" uvědomila jsem si a z mé duše spadlo závaží smutku. Byla jsem tak hloupá, že jsem Arovi uvěřila. Oklamali mě. Chtěli, abych si myslela, že je můj Niel v bezpečí a on zatím trpěl při těch jejich šílených pokusech.. "Jsem tak blbá!!! Tak naivní. Nathaniel měl pravdu, nedá se jim věřit!!"

Všechno se mi to promítalo před očima, jako nějaký trojrozměrný film. Viděla jsem, jak působím Nielovi bolest. Skučel, ale v jeho očích bylo tolik lásky..

Chytila jsem hned to první, co se mi dostalo pod ruce a vší silou, kterou jsem byla schopná, jsem tím mrštila proti zdi. Světle čalouněné křeslo se s ohlušivou ranou roztříštilo na tisíc kousků. Trochu se mi tím ulevilo.

"Ublížila jsem Nielovi. Kdybych mohla, na místě bych se za to zabila, ale v mém případě to nebylo možné. Takhle jsem si to mohla pouze donekonečna vyčítat, ale na sebemrskačství nebyl čas. Musela jsem napravit to, co jsem způsobila.

"Ahmn, ahmn." ozvalo se za mnou nejistě.

Okamžitě to utnulo všechny mé úvahy. Stráže.. Museli mě slyšet, jak demoluju to křeslo. Přišli na kontrolu.

"Je všechno v pořádku?"

Cítila jsem z těch dvou upírů strach. Báli se mě tak moc, že se viditelně chvěli. Ten vyšší, se světlými vlasy a štíhlým šlachovitým tělem, nervózně zatěkal pohledem po místnosti. Jeho oči se široce rozšířily, když zaregistrovaly, že se na něho dívám. Doslova mu při tom vstaly vlasy hrůzou na hlavě.

"V pořádku? Nic není v pořádku, ale vím, co s tím dělat." promluvila jsem. Poprvé za více než rok.

Stráž dvojhlasně vyjekla a snad se oba upíři chtěli vydat na úprk, ale nedovolila jsem jim to. Tomu prvnímu jsem urvala v letu hlavu. Hodila jsem ji tomu druhému. Reflexivně zvedl ruce a chytil ji. Zahráli jsme si takovou zvrácenou malou házenou. Moji přihrávku už mi však nevrátil. Můj dotek ho spálil na prach. Vrátila jsem se ke své první oběti a přiložila na něho své dlaně. Shořel ještě rychleji než jeho partner.

"Je mi líto. Pracujete pro Ara. Nemůžu vás nechat žít." omluvila jsem se dvěma hromádkám šedého popela. Pootevřela jsem okno. Dovnitř místnosti vnikl svěží vítr. Zvířený prachový mrak vznášející se od země bylo to poslední, co jsem zahlédla, když jsem opouštěla své vězení.

Rychlým krokem jsem procházela chodbami a po zastrčených schodištích jsem se snažila dostat do spodních pater. Sem tam mě vyrušil někdo z Arových lidí, ale vždy jsem je zlikvidovala dřív, než by mohli prozradit, že se tady takhle toulám sama.

Mé kroky měly jeden důležitý cíl. Věděla jsem, že někde v hradě vězní Edwarda. Netušila jsem přesně kde, ale to nebyl žádný zásadní problém. Rozhodla jsem se, že tady tohle hnízdo zlikviduju do základů. A pro zdar mého plánu jsem musela zůstat co nejdéle v utajení.

Na okamžik jsem se zastavila a zaposlouchala se. Někde blízko jsem zaslechla hlasy. Zavětřila jsem.

"Našla jsem je."

I kdybych byla slepá a hluchá, tu vůni znám. Už když jsem byla člověk, připadalo mi aroma Edwardova těla neodolatelné a teď, když jsem byla upír, neodolatelnost se znásobila. Byla jsem nasycená. Ale i tak se mi v ústech nahromadily sliny.

"Ne!" zakázala jsem si v duchu jenom pomyslet na to, že bych snad chtěla ochutnat Edwardovu krev. Jdu ho zachránit, ne zabít!

Neslyšně jsem se připlížila k bytelným dveřím a zaposlouchala se.

"Takže ty jsi do Volterry přijel za zábavou? Ano? Haha.. Zábavu si opravdu užiješ. To nebylo moudré unášet nám Isabellu. Ona se velmi změnila. Už to není člověk, kterého jsi znal, Edwarde."

Zamračila jsem se, jen co jsem zaslechla Arův ironický hlas.

"Tak mi povězte, jaký je Bella nyní člověk?! Já si spíš myslím, že to vy na ni máte špatný vliv. Až se odtud dostanu ven, tak si to pěkně odskáčete!" Edwardův hlas zněl tak odhodlaně a nebojácně. Byla jsem na něho hrdá. Byl tak odvážný.

"A nebo to netuší. Netuší do jaké šlamastiky se dostal.." promluvil mi v hlavě hlásek.

"Hahahaha." zasmál se od plic Aro. "Jsi roztomilý Edwarde. Ale také naivní. Tak zaprvé. Isabella už není člověk. Je upír a my všichni také. A za druhé. Jsi blázen, jestli si myslíš, že se odtud někdy dostaneš."

"Upír????? Nezbláznil jste se??!!! Ty vaše barevné kontaktní čočky jsou směšné a ty pláště.. Na co si to tady hrajete? Myslím, že byste potřebovali radu nějakého odborníka.." přeskočil Edwardovi hlas.

"No ano. Nevěříš? Můžu ti to dokázat. Co kdybych nechal pro Isabellu poslat a ona ti sama ukáže, co dokáže. Ale bohužel to bude to poslední, co ve svém krátkém lidském životě zažiješ. Ona tě totiž zabije.. Carlo? Zajdi pro Isabellu!"

"Sakra." zaklela jsem. Trochu pozdě mi došlo, že poslední Arova věta byl příkaz a ten Carlo ho půjde splnit a při tom mě musí najít, jak tady stepuju za dveřmi. A nemýlila jsem se. Dveře se rozletěly a na mě spočinulo několik párů překvapených očí. Tři páry byly rudé a jedny smaragdově zelené. Ty zelené byly tak krásné a najednou byly plné světla.

Srdce mi poskočilo až do krku. Tohle bylo naše první setkání od chvíle, kdy jsem tak hloupě utekla z Phoenixu. Předchozí setkání v uličkách Volterry jsem nepočítala. Nesetkal se se mnou, ale jen mým tělem. Nečekala jsem, že mě to tak zasáhne. Ani ta dlouhá doba nedokázala změnit to, co jsem k němu cítila. Milovala jsem ho. Hrozně moc. Byl moje první láska.. Lidská láska.. Jak jsem mohla zvládnout ho opustit? ..A ta jeho vůně. Uhodilo mě to do nosu. Něco tak lákavého jsem ještě necítila. Měla jsem co dělat, abych se ovládla a neskočila na něj.

"Isabello???" vydechl Aro šokovaně a vrátil mě do reality.

Trhla jsem hlavou a polkla přebytek slin, který se mi utvořil v ústech.

"Myslím, že tvých služeb nebude potřeba, Carlo. Jsem tady." promluvila jsem a vrátilo se mi mé odhodlání. Než stihl Carlo zareagovat, ležel na zemi v prachu. O vteřinu později ho následoval jeho upíří kolega. V místnosti jsme zůstali jen tři. Edward, Aro a já.

"Co to....??????" vypadlo z Edwardových šokovaných úst.

"Ani hnout Aro!!!" varovala jsem svého úhlavního nepřítele. "Jsem rychlejší než ty! Nestihl by ses ho ani dotknout a zničila bych tě. Radím ti, spolupracuj a třeba tě nezabiju.."

"Isabello, co se to s tebou stalo?" zeptal se Aro nechápavě a jeho oči, už opět rudě mléčné se mi propalovaly až do mozku.

"Co by se mi stalo? Nevyšlo vám to. Jsem zpátky a musí ti být jasné, co chci. Nedovolím vám, abyste komukoliv ublížili... Už nikdy!" dala jsem důraz na poslední dvě slova.

Aro se viditelně zachvěl. Udělalo mi radost, že se bojí. Chytila jsem ho za paži, aby mi neutekl. Vyjekl, když jsem se ho dotkla, ale nepoužila jsem svůj dar. Potřebovala jsem ho živého. Alespoň prozatím.

"Takže je to pravda?" ozval se rozechvěle Edward.

Sklopila jsem svůj zrak k zemi a kývla.

"Panebože!" vydechl Edward a zvedl se ze židle, na které doposud seděl při výslechu. Bezradně si prohrábl prsty svou neposlušnou bronzovou kštici. Až se mi podlomila kolena, jak moc mu to slušelo. "Tak ty jsi..."

"Upír. Ano." potvrdila jsem mu. "Ale já neubližuju lidem." snažila jsem se ho uklidnit.

Aro se vedle mě zachechtal. "A co ta malá němka? Ta nebyla člověk? Haha."

"Mlč!" vrazila jsem Arovi pěst do nosu. "Za to se nenávidím, ale sám víš, jak to bylo.."

"Cože? Jaká němka??? Nenene, tohle je moc divné... Všechno se mi to určitě jenom zdá! Musím se každou chvíli probudit!" rychle se štípnul do ruky a ještě jednou. S Arem jsme se na něho útrpně dívali.

"Tohle bohužel není sen, Edwarde. Já vím, zní to šíleně, ale je to pravda. Všechno ti vysvětlím, ale později. Teď odtud musíme vypadnout!" řekla jsem mu.

"Mám jít s vámi? Když jste upíři?"

Povzdychla jsem si. "Já ti neublížím a tenhle zmetek taky ne. O to se postarám! Dostanu tě odtud. Slibuju. Všechno bude v pořádku."

"Věřím ti. I když můj mozek se nějak nedokáže srovnat s faktem, že existují upíři a ty jsi jedním z nich.." odpověděl mi Edward.

"Byla to má hloupost. Neměla jsem utíkat z Phoenixu."

"To teda neměla. Bez vysvětlení jsi mě opustila.." přitakal mi Edward a ušklíbnul se. "Tak teda pojďme. Omluvit se mi můžeš potom."

"To jsi velice laskavý." usmála jsem se. Ulevilo se mi, že je Edward na to, co právě prožil v relativní duševní pohodě. Na jeho místě bych se asi sesypala. Měl můj obdiv.

"Jak to uděláme? Jak se odtud můžeme dostat ven? Je jich plný barák a my máme jen tebe Bells." zeptal se mě Edward o chvíli později, když jsme se dostali o patro výš a já zlikvidovala jednu z hlídek. Ara jsem při tom použila jako živý štít a očividně se mu to nelíbilo, ale nemohl nic dělat. Věděl, že bych ho mohla na místě spálit.

"No tady Aro tady dole má slušnou zásobu výbušnin. Nevím, jestli čekal další světovou válku, nebo co, ale jeho sběratelská vášeň se nám teď může hodit.."

"Ty chceš vyhodit hrad do vzduchu? To nedovolím!!" zděsil se Aro.

"Vážně, ale víš, že mně je tvůj názor fuk? Mohla bych vás zabít jednoho po druhém, ale to by trvalo a Edward by mohl přijít k újmě. Takhle to bude rychlejší a výsledek bude stejný.." odpověděla jsem mu a naschvál ho šťouchla do zad.

"Nedostaneš se dovnitř. Je tam bezpečnostní systém a heslo ti nikdy neprozradím!" oznámil mi vítězoslavně Aro.

"Pche." ušklíbla jsem se. "A ty si myslíš, že se ten kód nedozvím? Přece mě znáš a víš, co dokážu.."

Arovi se hrůzou rozšířily zorničky a celý se roztřásl při té představě. Přesně jsem věděla, co si představuje. Nekonečnou bolest a utrpení..

"Však uvidíme, co vydržíš." rýpnula jsem si škodolibě.

"Jdeme. Máme spoustu práce." popohnala jsem před sebou vzpouzejícího se Ara a ucpala mu dlaní ústa, aby ho náhodou nenapadlo volat o pomoc.