30. kapitola

"Začíná se nám to vymykat z rukou Aro." Julio nervózně přecházel po místnosti sem a tam. V jeho tváři se zračily obavy. "Pokoušíme se o to už rok a pořád bezvýsledně. To byl v posledních několika týdnech třetí upír, co jim utekl. Jestli to půjde takhle dál, budeme prozrazeni. Už teď to bylo tak tak.."

Jeho posluchač souhlasně přikyvoval. Seděl na pohodlném křesle a poklepával si prsty na koleni. Uklidňovalo ho to.

"Máš pravdu, Julio. Nepočítal jsem, že se naše pokusy takhle vymknou kontrole, ale s výzkumem skončit nechci. Víš, co by to pro nás znamenalo, kdybychom odhalili tajemství smrti? Dokázali bychom postavit nezničitelnou armádu a ovládli bychom s ní celý svět. Navěky..." poslední slovo záměrně protáhl a toužebně ho v ústech polaskal.

"Já vím, ale..." oponoval Julio.

"Žádné ale! Udělám cokoli, abych naše dílo dotáhl do úspěšného konce. Já musím přijít na to, proč se ten parchant dokázal vrátit z náruče smrti. Zjistím to a využiju ve svůj.. v náš prospěch."

"Dobře, jak si přeješ, ale musíme se rozhodnout, co dál. Tímto způsobem se nikam nedostaneme. Všichni upíři, které jsme díky jeho jedu proměnili, byli abnormálně silní a odolní, ale zároveň neovladatelní.. Ale žádný z nich není jako on. Žádný neobživl. Opravdu nevím, čím by to mohlo být. Začínám si myslet, že tam tehdy zasáhla vůle Boží.." vydechl Julio a nepatrně se pokřižoval. Po několika stovkách let.

"Mlč! Nemluv hlouposti. Bůh, kdo to je? Smyšlenka, kterou si lidé vymysleli, aby měli koho volat o pomoc, když naši bratři lovili v jejich vesnicích.. Na tyhle báchorky nevěřím. Musí to být v něm. V jeho těle, krvi, jedu, nevím, ale jsem si jistý, že to tam je. Je jiný než ostatní. Jeho sestra, ani ten její poskok tohle v sobě nemají.."

Julio jen pokrčil rameny a posadil se vedle Ara na pohovku.

"Potřebujeme Isabellu! Ona jediná dokáže proniknout tomu zmetkovi do každé buňky jeho těla." Arův úsměv byl tak děsivý, že se i Julio zachvěl.

"Isabellu?? To myslíš vážně? Ale co když ho pozná? Co když se rozpomene, kdo je? ...Zabije ho. Vždy zabíjí.. Její schopnosti jsou tak obrovské a děsivé, že vlastně nevíme přesně, kam až sahají.. Jestli se cokoliv zvrtne.."

"Ne, musíme to riziko podstoupit. Už rok je taková, jaká je. Bella neexistuje. Nic lidského v ní nezůstalo. Ona se nikdy nerozpomene. Věř mi. To by musel být zázrak a zázraky se nedějí."

Julio kývnul: "Dobrá. Pojedu s ní. Vyrazíme zítra."

"Pojedu s vámi." překvapil ho jeho společník.

"C..Cože? Ty chceš Aro opustit Volterru? Už stovky let, vlastně nikdy, jsi nic podobného neudělal.."

"Všechno musí být jednou poprvé." zachechtal se Aro a jeho hlas zaskřípal jako ostří nože o brousek.

Lepší den na výlet si nemohli vybrat. Pršelo a tmavá mračna zakrývala oblohu od severu k jihu i od východu k západu. Ideální počasí na pohyb venku. Julio si oblékl jeden ze svých oblíbených obleků šitých na míru a pohodlné tmavé, nekřesťansky drahé, boty. Spokojeně se otočil před zrcadlem, a když zjistil, že je všechno perfektní, usmál se na svůj odraz.

"Vypadáš skvěle." pochválil se nahlas.

"Děkuji." ozvalo se za ním. Nadskočil, jak se lekl a rychle se otočil, aby se podíval, kdo mu poděkoval.

"Aro??" ověřoval si Julio překvapeně. "Páni!"

Byl to on. Vždycky nosíval dlouhá obřadní roucha. Co si Julio pamatoval, nikdy tomu nebylo jinak. Až do teď. Nyní předním stál dokonalý elegán v tmavém obleku s nenápadnou, ale exkluzivně vypadající kravatou. Jeho dlouhé vlasy byly sčesány dozadu a sepnuty tenkou černou stužkou.

"Panebože Aro. Vypadáš tak... jinak." Ještě něco však na Arovi nesedělo. Nedokázal určit co, až se mu zadíval do tváře. "Ty máš čočky???!!!"

"Ano. Šikovný vynález. Měl jsem ho začít používat dřív. Klidně jsem se mohl bez obav vydat do města, aniž bych děsil nevinné občany a nemusel jsem se celé dny a noci zavírat na hradě.. Takhle mě vystrojila Heidi. Je šikovná, že?" usmál se Aro a mrkl na svůj odraz v zrcadle. Jeho oči měly sytě hnědý odstín a opravdu vypadaly velmi lidsky.

Julio se nemohl odtrhnout od toho pohledu.

"No snad abychom vyrazili, ne?" probudil ho Aro pobaveně z transu. "Pojďme pro Isabellu."

"Vůz je přistaven na vstupním nádvoří, pane." oznámil jim na chodbě jeden ze sluhů.

"Ne. Ať na nás počká u hlavní brány do města. Rád bych se kousek prošel a podíval se, co je ve Volterře nového." odpověděl mu Aro a poslal ho pryč.

"Cože? Pěšky?? Je to rozumné?" zděsil se upřímně Julio. "A co Isabella?" pohlédl s obavou na dívku, která je jako mlčenlivý stín následovala. Měla na sobě nové bílé šaty a boty na podpatku. Moc jí to slušelo. Až na ten nepřítomný výraz ve tváři.

"No co Isabella? Půjde s námi. Je nakrmená a o lidskou krev stejně nikdy příliš nejevila zájem. A v tomto počasí venku stejně nikdo nebude.. Nic se nestane. Udělej mi tu radost Julio."

"Je to blbost. Aro se najisto zbláznil!" pomyslel si Julio. Podle šklebu, který se objevil Arovi na tváři by přísahal, že věděl přesně, co si myslí.

"Tak fajn. Jak chceš." rezignoval nakonec.

Hned, jak se za nimi zavřela hlavní brána hradu, roztáhl Julio široký deštník, pod který schoval Ara i sebe. Isabella nijak nereagovala. Snad ani nevnímala, že prší. Stále je bez protestů následovala, a tak ji nechal být.

"To je úžasné! Tak nádherné a tyhle domy, ty jsou tady nové, že?" rozplýval se Aro při pohledu na Volterrskou architekturu.

"Ano Aro, jsou nové. Ze 17.století." odvětil mu Julio a otočil při tom oči v sloup.

"Aaaa, krása, i když na můj vkus příliš moderní, ale tyhle červené mašle a květiny... moc pěkné."

"Jsou přichystané na náš velký svátek. Den vyhnání všech upírů z města." opět reagoval Julio.

"Och ano. Úplně bych na to zapomněl, hahaha." zasmál se Aro tlumeně.

Mladý chlapec se spokojeně protáhl v zádech a poplácal si naplněné břicho. Právě posnídal v hotelové restauraci a chystal se na výlet po městě. Jeho plány mu však zkomplikoval déšť. Chtě nechtě se musel vrátit do pokoje a vzít si deštník.

"Ještě, že jsem si ho s sebou vzal." pomyslel si. "Kdo by řekl, že tady ve slunné Itálii bude pršet.."

Nikdy by ho nenapadlo, že se rozhodne po střední škole nejít na vysokou. Dát si rok pauzu a cestovat. Evropa ho dokonale uchvátila. Anglie byla taková starosvětská a pošmourná. Zato Paříž, ta francouzská perla na Seině, neměla jedinou vadu na kráse. Strávil tady kouzelný měsíc. Navštěvoval jazzové kluby, umělecké galerie a muzea. Itálie pak byla jasná další volba. Bez ní by evropský výlet nebyl úplný. Navštívil Řím i Benátky, Janov a Miláno. A tam shodou náhod potkal Davida. Američana, který studoval na místní umělecké univerzitě sochařství. Doporučil mu návštěvu Volterry. Prý je to nejzábavnější starodávné městečko v celé Itálii a právě zítra se zde měla konat významná slavnost, na kterou se již několik dní sjížděli turisté z celé Itálie. Tak si řekl: "Když už jsem v Itálii, tak proč si do Volterry nezajet. Bude zábava.." 

Konečně se mu podařilo vyhrabat skládací deštník z obrovského báglu, přecpaného všemožnými nezbytnými věcmi. Spokojeně si s ním plácnul do dlaně a jen tak ze zvyku pohlédl ven z okna. Měl dokonalý výhled na náměstí a věž s hodinami. Náměstí bylo téměř prázdné. Až na zvláštní trojici, která ho na první pohled zaujala. Postoupil blíž k oknu a zaostřil.

Dva muži, velmi luxusně oblečení, se schovávali pod širokým černým deštníkem. Ten starší neustále na něco ukazoval a usmíval se. Ten mladší se tvářil trpitelsky.

"To bude asi otec se synem." napadlo ho. Otec hltá památky, syn by byl raději jinde. A pak uviděl tu dívku. Šla osamoceně dva kroky za dvojicí. Očividně k nim patřila, ale vypadala tak zvláštně.. Neusmívala se, nemračila, ani se nedívala po památkách. Tvářila se tak... nepřítomně. Tmavé dlouhé vlasy jí pod náporem dešťových kapek těžkly a vlhly.. Měla postavu bohyně..

"Panebože!!!!" uhodilo ho to poznání jako blesk z čistého nebe. "To snad není možné???? To nemůže být pravda!!!!"

V příštím okamžiku už bral schody do přízemí po dvou. Recepční ve foyeru na něho nechápavě zíral a něco nesrozumitelného volal, ale mladík ho neposlouchal. Spěchal ven. Náměstí však zelo prázdnotou. Nechápavě těkal pohledem sem tam.

"Že by to byl jenom přelud?" napadlo ho. Přece si nemohl myslet, že by to mohla být ona. Ne viděl to. Byla to skutečnost..

"Kam mohli jít??"

Zkusil vedlejší ulici, ale i tam nebyla ani noha. Utíkal dál a dál, až konečně zahlédl mizející bíle oděnou postavu.

"Bello!!!!!!!" vykřikl za ní a hnal se jako smyslů zbavený.

"Belllo! Stůj!!!!!!!!!!!! Bello!!!!"

Trojice ztuhla na místě. Aro i Julio se ostražitě otočili, aby zjistili, kdo tady tak hrozně huláká.

A pak se otočila i Bella. Chlapec ustrnul na dva kroky od ní. S vytřeštěnýma očima na ni zíral a na okamžik nebyl schopen slova.

Byla to ona. Určitě. Už si byl naprosto jistý. Ty vlasy, ta tvář, jen oči byly jiné.Takové nepřítomné a bezcitné.. Ale ona byla přece mrtvá... Nebo ne? Všichni si to mysleli, ale nikdy se to nepotvrdilo. Nenašlo se tělo, ani žádná stopa..

"Bello?" promluvil chlapec přiškrceně. "Jsi to ty?"

Bledá dívka se na něho podívala, ale její oči, jakoby jím pouze procházely a skutečně ho neviděly.

"Co to má znamenat?" šlehl mladší z mužů po starším. Mluvil tak rychle, že mu mladík skoro nerozuměl, ale ti muži mu momentálně byli úplně ukradení.

"Bello, co se to s tebou stalo? Ty.... ty si na mě nevzpomínáš? To jsem přece já. Edward. Pamatuješ si? Phoenix. Utekla jsi. Hrozně mě to mrzelo.. Chtěl jsem.. Myslel jsem si... Panebože, všichni si myslí, že jsi mrtvá!"

Zase nepřišla žádná odpověď, ale Edward měl na okamžik dojem, že se něco v jejím výrazu změnilo, ale když se o tom chtěl přesvědčit, vše bylo pryč. Zase se tvářila tak nepřítomně.

Aro se konečně vzpamatoval. Přistoupil k Belle a zakryl ji svou postavou.

"Myslím, že jste se musel splést." pronesl angličtinou se silným italským akcentem.

"O tom pochybuju!" bránil se Edward. Byl si naprosto jistý. Navíc mu na těch dvou něco nesedělo. Nedokázal říct co, ale jakoby z nich vyzařovalo něco děsivého. Bella s nimi určitě není dobrovolně. Něco s ní museli udělat. Drogy, sekta, magie.. Zatím nevěděl, ale na tom momentálně nezáleželo. Musel ji zachránit.

"Doporučuji vám, nechejte to být! Nikdo z nás vás v životě neviděl. Spěcháme! Nemáme čas na zbytečné rozpravy." varoval Aro Edwarda a kývnul na Julia. Ten chytil Bellu za paži a začal ji spěšně odvádět pryč.

"Nenechám vás odejít!! Bello!!!! Co se to s tebou stalo??! Bello!!!!" hnal se za nimi jako šílený. Strčil do mladšího muže, aby uvolnil jeho sevření okolo Belliny ruky, ale jakoby narazil do pevné skály. Nepříjemně ho zabrnělo rameno. Muž se nepohnul ani o milimetr, ale v jeho tváři se objevila zběsilá nenávist. Střelil rychlým pohledem po Arovi.

"Dobře Julio. Vyřiď to, ale nezabíjej ho. Rád bych s ním hovořil, až se vrátíme."

Edward byl zmatený. Ale najisto věděl, že mu i Belle jde o život.

"Bello, utíkej! Pojď!! Bydlím tady kousek v hotelu. Tam budeme v bezpečí! Zavoláme policii. Všechno dobře dopadne. Pojď" popadl ji za ruku a rozběhl se. Napřed se lekl, že se nehne z místa, ale její chladná dlaň ho sevřela pevněji a následovala ho. Běželi, co to dalo. Edward měl pocit, že se snad vznášejí nad zemí, jak rychle se pohybovali. Konečně se před nimi vyloupla budova hotelu. Vřítili se do něho jako velká voda.

"Pomoc!!!! Pomoc!!!! Pronásledují nás nebezpeční psychopati!! Zavolejte okamžitě policii!!!" vyhrkl to bez dechu na recepčního. Předklonil se a opřel se o svá kolena. Rozkašlal se, jak se mu najednou nedostávalo vzduchu do plic.

"Co se stalo pane???" vyptával se zděšeně recepční a položil mu ruku na rameno.

"Není čas! Volejte policii!! Bello jsi v pořádku?" Až teď ho překvapilo, že Bella vůbec nebyla udýchaná. Tiše stála a dívala se na něho. Mlčela. Pak, jakoby jí něco proletělo, šlehla pohledem ke dveřím. Edward ji následoval.

"Všichni se uklidněte! Nic se nestalo. Tady ten pán se spletl! Nic se neděje, prosím rozejděte se." požádal Julio čumily, kteří se v početném houfu seřadili ve vstupní hale.

"Pane, tento mladý muž sem přiběhl a tvrdil, že ho honí nějací nebezpeční psychopati.." oznámil recepční příchozímu muži. Byl dokonale ustrojen a vypadal velmi seriózně. Asi doufal, že mu poradí. "Myslím, že bychom měli zavolat policii, aby se vše vysvětlilo a vyšetřilo."

"Ne! To nebude potřeba.." odvětil mu Julio a vytáhl nenápadnou černou koženou placku. "Jsem od státní bezpečnostní služby a tohoto muže už delší dobu sledujeme. Je podezřelý z několika přepadení nevinných občanů. Děkujeme vám všem, že jste nám ho pomohli dopadnout."

Recepční se narovnal jako pravítko a pokýval hlavou, že to byla přece samozřejmost a povinnost každého počestného občana.

"On lže!!!!!" rozkřičel se Edward nepříčetně. "To jeho zatkněte!! Chtěl mě zabít!"

"Nelžete, nebo to pro vás bude ještě horší." varoval ho Julio. Doporučuji vám jít se mnou dobrovolně. Bello, pojď drahoušku. Aro už na tebe čeká ve voze.."

"Ne stůj Bello, nesmíš ho poslechnout!" chytil ji Edward za paže, ale ona se mu nelidskou silou vytrhla a vyšla před hotel.

Julio chytil Edwarda za pravou paži a sykl mu do ucha: "Jdeme. Klidně tě na místě zabiju, když budeš odporovat.."

Edward mu věřil každé slovo. Jeho krásné prázdniny se změnily v noční můru, ale přesto ho v srdci hřála jedna věc. Bella žije..

"Žije, ale všechno je tady tak divné.." proletělo Edwardovi hlavou, když ho tmavovlasý muž vyváděl z hotelové haly. Na kraji chodníku stálo černé auto. Řidič úslužně otevřel Belle dveře a ona nasedla. Otvorem Edward zahlédl tvář toho staršího muže. A pak už si toho Edward moc nepamatoval. Jen, že ho něco bolestivě uhodilo do týla.

"Co to sakra mělo znamenat??" vyjel Julio na Ara, jenom co dosedl na sedadlo limuzíny. "Já jsem ti říkal, že to není dobrý nápad."

Aro se omluvně usmál: "No, nic hrozného se nestalo. Kdo měl tušit, že tady potkáme někoho, kdo znal Isabellu, když byla ještě člověk.. Urovná se to."

"Urovná se to? Chtěl jsi říct, urovnal jsem to. A co Isabella? Utíkala s ním. Mohlo se to celé šíleně zvrtnout.. Jak je jí?" pohlédl s obavou na bledou dívku. Seděla strnule na sedadle vedle Ara a dívala se upřeně do země.

"Je v pořádku. Utíkala s tím chlapcem, protože jí to přikázal, nic se nezměnilo. Náš plán to neohrozí. Nestrachuj se."

"Grrr." ozvalo se z Juliových úst místo odpovědi.

Zbytek cesty panovalo v autě napjaté ticho.

Aro pozoroval Isabellin obličej. V koutku duše ho napadlo, jestli opravdu mluvil pravdu, když říkal, že se nic nezměnilo, ale tichá dívka vedle něho ho utvrdila, že se nemusí bát.

Asi po třech hodinách jízdy dlouhý černý automobil zastavil na konci opuštěné prašné cesty. Dál už pokračoval pouze hustý les. Byl oplocen a na ostnatým drátem vybavené bráně se skvěla velká výstražná tabule. POZOR NEBEZPEČÍ! VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN!

"Jsme na místě." oznámil Julio a otevřel dveře dřív, než to stihl řidič. "Dál musíme kousek pěšky."

"Zajímavé místo." ohodnotil okolí Aro. Bella opět mlčela a dívala se do země.

"Pojďme." pokynul jim Julio a ukázal směr jejich cesty.

Urazili asi tak kilometr, když Julio zastavil a zaposlouchal se. Z podzemí se ozývaly zvláštní zvuky. Jakoby tam dole hučela divoká řeka.

"Je to přesně tady." přešel k místu, kde ležel tlustý kmen stromu. Nadzvedl ho, jakoby byl lehoučký jako pírko. Pod ním se ukrývala kovová dvířka a nějaký bezpečnostní systém. Julio pomačkal několik tlačítek a z reproduktoru se ozval hluboký mužský hlas: "Heslo!"

"Risurrezione." odpověděl okamžitě.

"Okamžik, Samion si vás přijde vyzvednout.."

Po chvíli opravdu poklop povolil a v podzemním otvoru se objevila plavá rozcuchaná kštice mladě vypadajícího upíra.

"Julio! Aro?!! Tebe jsem už minimálně dvě stě let neviděl.." uvítal příchozí.

"Samione! Netušil jsem, že na našem projektu také spolupracuješ. To je úžasné! Myslel jsem, že jsi někde na Sibiři.."

"Už mě to tam nebavilo. Chyběla mi společnost a navíc.. Měl jsem po krk toho věčného ledu.."

"Samozřejmě." pokýval Aro hlavou. "Pozveš nás dál?"

"Jsem to ale nezdvořák. Omlouvám se. Vybavuju se tady mezi dveřmi, místo toho, abych vás pozval dovnitř. Račte. Jako doma.."

"Isabello, prosím, pojď s námi." požádal Aro mlčenlivou sochu anděla. Samion překvapeně pohlédl do dokonalé nelidské tváře a úsměv na rtech mu zmrzl.

"Kdo to je?" zeptal se chvějícím hlasem a rychle uhnul, aby se Isabella mohla protáhnout dovnitř.

"Naše záchrana." usmál se Aro. "Však uvidíš.. Isabella je velice neobyčejné stvoření."

"Takže. Tady v horních patrech máme zásobovací místnosti a odpočívárny pro personál. A pak ve spodních patrech jsme umístili laboratoře, testovací místnost a cely jsou úplně dole. Jsou dokonale odhlučněné a zabezpečené. Dokonale nezničitelné.. no skoro nezničitelné.." chlubil se pyšně Samion a prováděl své hosty podzemními prostory.

"Dokonale zabezpečené, pche, ale upíři vám odtud utíkají nějak moc často, na to, jak je to tady promyšlené.." odplivl si Julio.

"Ale no tak, Julio. Nebuď nezdvořilý!" napomenul ho Aro.

"Ne nic se neděje Aro. Julio má pravdu, ale není to zrovna jednoduché je uhlídat. Je nás pouze šedesát a to někdy opravdu nestačí. Však uvidíte. Zrovna tady máme jeden čerstvý exponát. Je to mladá žena a co ta nadělá povyku.."

"Výborně!" zatleskal Aro spojeně. "Praktická ukázka! Pojďme na ni hned."

Samion se usmál a zavedl je po točitých schodech o několik pater níž.

"Tady toto je naše testovací místnost. Těsně sousedí s touto menší. Té říkáme pozorovací. Jsou odděleny velmi pevným nerozbitným sklem. Ostatní stěny jsou vystuženy ocelí. Je to speciální slitina, kterou jsme velmi dlouhý čas zdokonalovali. Je mnohem pevnější než vše, co zatím svět poznal.

"Velmi působivý výklad. A co se bude dít nyní?" otázal se Aro a jeho oči zářily jako oči dítěte, který se chystá navštívit napínavé pohádkové představení.

"Pojďte sem do pozorovací místnosti prosím a udělejte si pohodlí."

Aro i Julio Samionovy nabídky okamžitě využili a usadili se na židle, kterých tady v místnosti bylo hned několik.

"A ty se Isabello neposadíš?" otázal se Samion překvapeně, ale dívka mu neodpověděla. Dokonce se na něho ani nepodívala. Zírala upřeně před sebe.

"Neodpoví ti. Je to marná snaha. Později ti vysvětlím proč, ale teď už nás nenapínej.." popoháněl ho Aro.

Samion se zatvářil jako nejdůležitější a nejmocnější kouzelník, který se právě chystal předvést své nejlepší a nejúžasnější kouzlo. Přešel k panelu osázeném různými tlačítky a zmáčkl to žluté. Vedlejší místnost se rozzářila umělým osvětlením, až na okamžik oslnila všechny přítomné.

V místnosti se v rohu krčila žena. Mohlo ji být maximálně třicet. Její rudé duhovky však prozrazovaly, že s lidským rodem už toho nemá příliš společného. Jak se nad ní rozzářila světla, vystřelila z místa a začala zběsile bušit do skla a bezmocně kvílet.

"Může nás vidět?" zeptal se Julio, když viděl, že se žena svíjí jen několik centimetrů od jeho hlavy.

"Ne." ujistil ho Semion. "Z druhé strany je tohle sklo uzpůsobené tak, aby vypadalo jako zrcadlo."

"Má opravdu sílu." ohodnotil ženino snažení Aro.

Žena na dotvrzení jeho slov narazila do protější zdi s takovou vervou, že do ní promáčkla důlek.

Samion přikývl. "Ano, je houževnatá. Stejně jako všichni ostatní upíři, kteří byli stvořeni díky našemu vzorku. Nikdy jsem se nesetkal s tak silnými novorozenými. Složení jejich DNA je velmi odlišné a co je na tom nejzajímavější. Mění se.."

"Cože??" pohlédl na něho překvapeně Julio.

"Ano. Je to zvláštní. Jejich DNA mění strukturu. Podle zátěže, kterou na ně klademe. Jejich tělo se přizpůsobuje situaci. Stává se odolnějším, silnějším... Čím déle testujeme, tím problematičtější je je ovládnout. Mají vlastní hlavu a odmítají spolupracovat. Ale i přes vyto zajímavé anomálie, ani jeden z nich neobživnul.." 

Aro se nespokojeně zašklebil. "Proto jsme tady. Tenhle problém vyřešíme! Semione, tady Isabella má stejně jako tvůj vzorek schopnosti nad rámec normálního upíra.."

"Ano. A jak se její mimořádnost projevuje?" prohrnul si blonďatý upír svou střapatou kštici a jeho oči se roztáhly zájmem.

Aro se spokojeně ohlédnul a jeho pohled na okamžik spočinul na Belle. Stála osamoceně u zdi a její oči směřovaly k zemi. Ani nevnímala, že řeč je právě o ní.

"Isabella se k nám přidala před rokem. Ve stejný čas, jako jsme začali s tímto programem. Vlastně s ním má hodně společného... Byla přítelkyní našeho vzorku.. Je pravděpodobné, že znala tajemství, které se snažíme odhalit, ale bohužel, dřív než se nám podařilo ji přimět, aby nám ho prozradila, stala se taková nemilá věc. Isabellina lidská duše, jakoby zmizela. Vypařila se a zůstala pouze upíří schránka. Reaguje na příkazy. Plní je jako ten nejposlušnější stroj, ale vše dělá bez vůle. Bez vlastního myšlení. Nebudu zapírat. Vyhovuje nám to. Isabella totiž nebyla zrovna bezproblémovou členkou naší rodiny.."

"Aha." vydechl Samion okouzlen Arovým vyprávěním. "To je skvělé! Měl jsi ji Aro přivést již dřív.  Mohl jsem udělat testy a ... a..."

"Ne. To nebylo možné. Potřeboval jsem Isabellu ve Volterře. Je velice nepostradatelná. Stala se mou pravou rukou. Jen ona dokáže přimět kohokoliv k čemukoliv. Samozřejmě. Mám svou schopnost vidění, ale nedá se to vůbec srovnat s jejím darem.. Ona dokáže mnohem víc. Není nic děsivějšího, než ji vidět v akci.. V jejích dlaních je zvláštní síla, která ničí toho, na kom její ruce spočinou. Dokáže svými dotyky zjistit o dotyčném naprosto všechno. Co kdy zažil, cítil, věděl, koho zabil, prostě naprosto všechno. Avšak má to jeden negativní vedlejší účinek. Dotyčný bez výjimky umírá.. Jakoby celý zkapalněl a vybuchl. Rozhodně to není pěkný pohled.. Obával jsem se konfrontace se vzorkem. Přece jen, byl jí blízky a pro náš význam zásadní, ale jsme ve slepé uličce, ze které nám pomůže ven pouze ona.."

Samion šokovaně poslouchal Arovo vyprávění a s otevřenými ústy sledoval bíle oděnou dívku, která vypadala tak křehce a nevinně. Při posledních větách se však jakoby probral z transu a střelil pohledem po Arovi.

"Pokud jsem to správně pochopil, ona dokáže proniknout tam, kam jsme se my nedostali. To by mohlo znamenat i to, že ho zabije? Při našich testech vždy trpěl a jeho rány byly skutečné. Normální upír by nepřežil, ale on se velice rychle uzdravil.."

"Ano, vím." odpověděl Aro a pokrčil rameny. "Ale na tohle odpovědi neznám. To se uvidí, až to zkusíme.."

"Je správné takhle riskovat?" ozval se po dlouhé době Julio. Ostatní dva upíři se na něho podívali, jakoby si právě vzpomněli, že je v místnosti také.

Aro se zamračil a podíval na upírku, která bušila zběsile ve vedlejší místnosti do skla.

"Pokud to nezjistíme, nemá cenu, abychom pokračovali. To riziko je na místě.."

Dveře od menší místnosti bez oken se pomalu otevřely a dovnitř nahlédla ostražitá blonďatá hlava. Když se příchozí přesvědčil, že uvnitř je vše tak, jak má být, otevřel dveře dokořán.

"Vítejte v místnosti 1." přivítal své společníky Simion a pozval všechny dál. V jednom z rohů bylo vytvořené zvláštní lehátko. Bylo vyklápěcí a momentálně bylo nastavené nastojato. Na tomto přístroji, který připomínal středověký mučící nástroj byl připoután mladý muž. Do půl těla svlečený, s rozcuchanými plavými vlasy. Jeho tvář byla skloněna k zemi. Vypadal, že spí. Nehýbal se a jeho oči byly zavřené. Nepohnul se ani, když se do místnosti nahrnula zvláštní delegace. Okolo spoutaného stáli na stráži čtyři upíři. Se zájmem si prohlíželi příchozí. Obzvlášť mladou dívku s lesklými hnědými vlasy, které jí spadaly volně na záda.

"Nathanieli, jaké potěšení je tě opět vidět." promluvil s úsměvem Aro.

Spoutaný sebou viditelně trhl a jeho oči se otevřely. Pomalu zvedl hlavu. Jeho zorničky byly temnější než nejhlubší propasti světa a jakoby tam někde hluboko bylo uloženo samo peklo. Aro se zachvěl, když na něm tento pohled spočinul. Plavovlasý upír, kterému pohled patřil, zavrčel. Tak temně a hluboce, že každému přítomnému přeběhl mráz po zádech. No vlastně ne všem. Jedna dívka odtrhla svůj pohled od země a podívala se před sebe.

"Bello??" vyšlo z Nathanielových úst ochraptěle. Jakoby už dlouho nepoužíval lidskou řeč.

Dívka však neodpověděla. Pouze se dívala a její oči byly studněmi prázdnoty.

"Nemusíš se snažit Nathanieli. Ona tě nepozná. Její duše je mrtvá. Už dlouhý rok tvá Bella nežije.." ušklíbl se Aro a přešel k tmavovlasé dívce.

"Ty svině! Zabiju tě! Za to, co jsi jí ty a ta tvá šílená banda udělali vás všechny zničím!" odplivl si Niel na zem a jeho pohled plný bolesti znovu zabloudil k Belle. Už se na něho nedívala. Její tvář opět směřovala někde k zemi.

"Vážně? Hahaha a co bys mi mohl udělat? Nejsi zrovna v situaci, abys mohl někomu vyhrožovat a to ještě netušíš, co tě nyní čeká. Něco takového jsi ještě nikdy nezažil. Taková muka a zrovna z rukou tvé lásky.. hahaha. Už se nemůžu dočkat. No, nebudeme to protahovat.. Isabello?" obrátil se k dívce. "Chci, abys zjistila Nathanielovo tajemství. Chci se dozvědět, jak to, že se vrátil s náruče smrti a nyní je tak odolný.."

Bella udělala krok směrem ke spoutanému. Čtveřice strážců ji udělala místo a stáhla se na druhou stranu místnosti.

"Lásko, co to to udělali?" zašeptal Niel, když se k němu Bella natáhla a vzala jeho tvář do dlaní. Její ruce byly chladné jako led, ale Niel se zatetelil blahem, když se ho dotkla.

Najednou však ucítil obrovský tlak, který mu začal drtit lebku. Jehlové ostří se mu zabodávalo do mozku a jako nitky tenké vzpomínky, zážitky a pocity mu vířily v hlavě a ten tlak je vycucával ven.

Bella stála bez pohybu, jen její dlaně vyzařovaly intenzivní fialovou záři. Zničehonic se ze tmy vynořil obraz. Místnost plná svíjejících se lidí, dunivá hudba, a dvě tváře. Jedna světlovlasá mužská, druhá tmavovlasá dívčí. Obě nelidsky krásné.

Obraz tak jak přišel, zmizel. Objevil se další.

Lesní krajina byla mírumilovná. Na mechu odpočíval spící muž a u něj se skláněla hnědovlasá dívka. Kousek od ní stál plavovlasý muž a pozoroval ji.

Než se cokoliv stačilo stát, obraz se pozměnil. Viděla stejné upíry. Muže i dívku. Líbali se. Vyzařoval z nich tak intenzivní cit... A pak najednou propad do temnoty. Plavovlasý upír ležel na zemi. Byl mrtev. Jeho hlava byla oddělená od těla. Hnědovláska se nad ním skláněla, plakala a její dlaně plály.. Muž otevřel oči...

"Aaaaaaaaaa" kvílel Nathaniel bolestí a jeho hlas se lámal do oktáv. Bylo to strašlivé a neskutečné. Bella ho na místě ničila, ale jeho tělo proti tomu bojovalo. Ta muka byla nekonečná..

Když už si myslel, že víc nedokáže snést, otevřel z posledních sil oči. Chtěl se naposledy podívat do tváře, kterou miloval a ani to, co se právě dělo, na tom nic nemohlo změnit. Byla tak krásná. Víla. Její oči ho pozorovaly ze vzdálenosti několika centimetrů. Pořád byly tak nepřítomné. Ve vnitřních koutcích se jí zaperlily dvě slzy..

Všichni přítomní šokovaně sledovali děsivé divadlo, které se před nimi odehrávalo. Dívka k nim stála zády a její ruce nafialověle zářili. Když už to vypadalo, že se Nathanielovi rozskočí hlava na kusy, záře ustala. Bella stáhla ruce dolů a zůstala stát na místě. Nathanielovi vysílením klesla hlava na hruď.

"To bylo..... Panebože.." vydechl Samion a nedostávalo se mu slov.

"Zajímavé. Tak ani Isabella ho nedokázala zničit. Je to fenomenální. Nyní zjistíme, jestli naše snažení mělo nějaký výsledek.." ozval se Aro. "Isabello, pojď ke mně a ukaž, co jsi zjistila.

Bella ho okamžitě poslechla. Se skloněnou hlavou přistoupila a podala Arovi svou pravou ruku. Ten ji přijal a zavřel oči. Pod sklopenými víčky se mu promítl rychlý surrealistický film. Když skončil, Aro nevěřícně otevřel oči. Napětí v místnosti by se v tu chvíli dalo krájet.

"hahahahahahaha.." rozchechtal se oproti očekávání.

Ostatní se po sobě nechápavě podívali a pomysleli si, že se asi zbláznil. Aro se smál, až se za břicho popadal. Když se mu konečně podařilo se trochu uklidnit, utřel si slzy smíchu z tváře.

"Už to vím. To tajemství bylo celou dobu přímo před námi. Jak jsme mohli být tak slepí a hloupí. Vždyť to bylo tak jasné a okaté...... Byla to Bella! To ona ho oživila! Její schopnost nejen ničí, ale dokáže i obnovovat..."

"Co..cože?????" vykoktal Julio a střelil pohledem na tmavovlásku, která stála jako socha kousek od něho.

"Ano. Bella. Nějak se jí podařilo Nathaniela oživit. Ta její schopnost je opravdu bez hranic.. Páni!!"

"Takže naše výzkumy se ubíraly špatným směrem. Vzorek je opravdu výjimečný a jeho DNA neobvyklé, ale tuhle abnormalitu způsobila ona?... Nedědí se to. Ona sama to dokáže ovládat. Když ji přikážeme použít své schopnosti na už žijící upíry..."

"Ano Samione, přesně!! I my se budeme moci stál tak dokonalými!! To je víc, než v co jsem dokázal doufat..."

"A jaký postup nyní navrhuješ, Aro?" otázal se blonďatý vědec, kterému se právě splnil jeho sen. Dokázat odhalit největší tajemství nezničitelnosti.

"Vezmeme ji zpátky do Volterry. Musíme ji chránit jako oko v hlavě. To co nyní víme se nesmí nikdo jiný dozvědět!!! Ty tví muži to tady zatím uklidíte, jakoby se tady nikdy nic nedělo, a pak přijedeš za námi do Volterry. Tam uděláme pokusy. A když budou pozitivní, necháme sebe i ostatní mé přívržence vstoupit do nové dimenze existovaní..."

"A co vzorek? A ostatní novorození?" zeptal se Samion.

Aro se nemile ušklíbnul: "Novorozené zničte a Nathaniela zde pohřběte se vším, co tady je. Sice je nezničitelný, ale když ho pořádně zabezpečíte, z tohohle vězení se nikdy nedostane. Říkal jsi, že jste vymysleli speciální slitinu oceli... Co kdybyste ho do ní zalili?"

Samion přikývnul a vlasy mu vstaly hrůzou na hlavě.