29. kapitola

"Nathanieli pospěš si, prosím, pospěš si." popoháněla jsem Niela v duchu a toužebně se dívala z okna. Slunce intenzivně zářilo a proteplovalo krajinu pode mnou. Viděla jsem uzavřené nádvoří, na kterém kypěl čilý ruch. Sem tam pobíhaly postavy zahalené v šedých hábitech i obyčejní lidé, kteří tady na hradě sloužili. Byli tak blízko a zároveň tak daleko. Zkoušela jsem volat, ale nikdo se neobtěžoval zvednout hlavu a podívat se. Museli mě slyšet, ale nereagovali. V jeden moment jsem zahlédla i Heidi. V krátkých mini šatičkách a rudých punčochách s botami na jehlových podpatcích si to vykračovala přes nádvoří do jižní části hradu, odkud se dalo dostat ven na ulici.

"Jde lovit?" napadlo mě. "Jak je to vlastně dlouho, co..?"

Odlepila jsem se od okna a přešla k zásuvce, ve které jsem měla schovaný list papíru, na který jsem si psala čárky za každý den strávený tady v tom mém malém uzavřeném pekle. Napočítala jsem jich čtrnáct. Připsala jsem k nim další. Vnitřnosti se mi nesouhlasně sevřely. Raději jsem rychle vrátila papír do šuplíku a s klepnutím ho zavřela. Měla jsem hlad. Zatím to nebylo nic nesnesitelného, ale nikdy předtím jsem nezkoušela, jak dlouho dokážu vydržet bez lovu. Každým dnem jsem se mohla dostat do stavu, kdy se přestanu ovládat a už při té představě mi po zádech přeběhl mráz a v ústech jsem ucítila hořkou pachuť jedu.

"Bella, Bella, já... hlad. Jídlo.." ozvalo se mi za zády dětské zakňourání. Rychle jsem se vzpamatovala a snažila se na obličeji vytvořit klidný výraz.

"Ano, Karol. Počkej chvíli, podívám se, co tady máme." otočila jsem se na ni a zvedla se. Moje malá hladová společnice se usmála a rychle mě následovala, aby jí náhodou něco neuteklo. Těsně u dveří ležel košík plný jídla. Každé ráno ho sem vstrčila stráž. Hned poprvé, když se tak stalo jsem si myslela, že bych tohoto momentu mohla využít, ale byla jsem blázen. Aro byl chytrý a nedal mi šanci. Poslal svého bratra Caia, aby na vše dohlédnul. Před jeho schopností jsem byla bezmocná. Vždycky mě zparalyzoval tak, že jsem se nemohla ani hnout a celé tělo mi potom ještě několik minut brnělo. To malé blonďaté pískle u mě v takových momentech celou dobu sedělo a plakalo. Trvalo mi několik hodin, abych ji uklidnila a trochu ji rozpovídala. Naše komunikace byla dost náročná. Navzájem jsme neznaly řeč té druhé, takže to byla spíše domluva posunků, ale Karoline, tak se mi malá představila, byla velmi učenlivá a soustředěně po mě opakovala slova, až se ty základní naučila. Samotnou mě překvapovalo, jak rychle se zlepšovala.

"Jídlo!"zatleskala Karol svými malými dlaněmi a přihopkala, aby nakoukla do proutěného košíku.

"Tak co tady máme?" zvedla jsem košík a přenesla ho ke gauči. "Kuře? Banány? Koláč?" jmenovala jsem a postupně vyprazdňovala košík, až se z malého konferenčního stolku stal obložený švédský stoleček.

"Die Kolatsche, ja!!! Koláč. Prosím.." rozzářily se Karol očička a hmátla po koláči plněném malinami a tvarohem. Vypadal tak lákavě. Až jsem zalitovala, že ho nemůžu taky ochutnat. Hned se do něho s chutí zakousla až se jí dělaly na tvářích boule. Oči spokojeně přimhuřovala, jak vychutnávala sladko-kyselou chuť drolivého koláče. Musela jsem se tomu pousmát. Byla jako všechny mláďata. Bezprostřední a důvěřivá. Věřila mi a netušila, jak nebezpečné je setrvávat v mé blízkosti. Jemně jsem se nadechla a vtáhla do sebe čistou vůni její krve. Bylo to tak lákavé. Příliš lákavé..

"Ochutnej ji. Nebraň se. Ona stejně nemá šanci. Už ve chvíli, kdy se dostala do hradu, to měla spočítané. Buď ty, a nebo to udělá někdo jiný.." ozval se mi v hlavě vemlouvavý hlásek. Byl to můj hlad. Přesvědčoval mě, ale pak se ozval jiný hlas. Hlas mého svědomí.

"To snad nemyslíš vážně! Víš, jak se jmenuje. Je to nevinné dítě. Má tě rádo! Co by se z tebe stalo, kdyby jsi ji zabila? Byla bys bestie.."

"Ale ne." odvětil opět můj hlad. "Ty nejsi bestie. Jsi pouze hladová šelma, která chce přežít. Proto ji musíš zabít.."

Podívala jsem se na Karol. Olizovala si zapatlané prsty a spokojeně pomlaskávala. Pleť na jejím uzoučkém krku byla tak hebká a mléčná. Krční tepna pravidelně pulzovala, jak jí protékaly litry krve. Buch buch, buch buch, buch buch.. Rytmus jejího srdce mi hučel v hlavě. Jakoby mi někdo tesal dlátem hluboko do mozku. Stačilo tak málo. Nahnout se, jako bych jí chtěla jen něco pošeptat, a pak, když to nebude čekat, zabít. Rychle bezbolestně, beze strachu..

"NE!" praštila jsem pěstí do země, až to zadunělo. Karol nadskočila, jak se lekla a vytřeštěné oči spočinuly s otázkou na mé tváři. Rychle jsem se vzpamatovala a nasadila nejobyčejnější výraz, který jsem v té chvíli zvládla.

"Jsi celá ulepená.. Na tady máš." Rychle jsem jí podala ubrousek, aby svýma špinavýma tlapkama nezašpinila potah gauče.

Karol kývla místo poděkování a utřela si i pusu. Pak se na mě pátravě podívala a zeptala se.

"Ty, Bella. Jídlo?"

Zase se mi trhavě sevřely útroby. Rychle jsem se zhluboka nadechla, abych ten pocit rozehnala. Zavrtěla jsem hlavou.

"Ne, nemám hlad." Ani nevím, jestli jsem se snažila přesvědčit ji, nebo sama sebe. Ale ani s jednou z nás se to nepodařilo.

Karol se zamračila a rozhodně mi podala kousek koláče.

"Jídlo! Dobré.. moc!" cpala mi koláč k puse.

Blesku rychle jsem jí ho sebrala a vrátila na místo. Ztuhla a na chvíli přestala dýchat. V jejích očích se zrcadlil strach. Dívala se skoro jako tenkrát dole v jídelně. Raději jsem se postavila a odešla do vedlejší místnosti. Vzpomínka na krvavá jatka mi neudělal dobře. Přešla jsem k oknu a opřela si čelo o ocelovou mříž.

"Bella, ty zlobí? Já... schlechte. Špatná." ozvalo se pochvíli ode dveří.

Vypadala jako andílek. Nakrčovala nosík, jak přemáhala pláč. Lidským tempem jsem k ní došla a pohladila ji po zlatých vlasech.

"Já se přece nezlobím. Nejsi špatná. To já jsem ..schlechte. A budu čím dál víc špatná.. Nesmíš být u mě takhle blízko. Mohla bych ti ublížit.."

Karol svraštila čelo, jak se intenzivně soustředila, aby mi porozuměla.

"Nerozumím.." odvětila. "Ty hodná. Ty... já s tebou. Já nebát se."

Na to jsem neměla odpověď. Jakoby mi vrazila kudlu do srdce.

Uběhlo dalších sedm dní a začalo to být opravdu zlé. Snažila jsem se dělat cokoliv, abych alespoň na okamžik přestala myslet na lov. Přítomnost Karol v jedné místnosti jsem už nedokázala snést. Sice jsem si zakázala dýchat, ale přesto jsem si pamatovala její dětskou sladkou vůni a jen při pomyšlení na ni mi nepříjemně zabrněly dásně.

Karol chápala, že se se mnou něco děje. Cítila jsem z ní nervozitu. Zážitky z minula ji varovaly, aby poslechla mé varování a stranila se mi.

Když už nepomáhalo být ve vedlejší místnosti, zavřela jsem se do pokoje s knihami a zatarasila dveře těžkým regálem. Pak raději ještě jedním a přesunula jsem se na opačnou stranu do rohu. Kdyby na to přišlo, tenhle zátaras by mi v ničem nezabránil, ale alespoň jsem měla pocit, že je přede mnou zákaz vstupu, který nesmím porušit.

Od této chvíle jsem přestala počítat dny. Snažila jsem se oprostit od všeho hmotného. Přestat existovat. Dlouhé hodiny a dny jsem seděla strnule v rohu a opírala se zády o chladnou stěnu. Se zavřenýma očima jsem připomínala sochu. Stejně bílou a nehybnou. Mramorový odlitek týrané beznaděje.

A po nekonečné strnulosti se dostavila bolest. Ukrutnější než všechno, co jsem doposud poznala. Nic se jí nedokázalo ani náznakem přiblížit. Jakoby se mé tělo zevnitř hroutilo a propadalo. Vnitřnosti navzájem požíraly samy sebe.. Křeče v břiše přicházely ve vlnách. Některé šly rozdýchat, ale některé byly tak ukrutné, až jsem musela kousnout do látky své halenky, abych nezačala řvát. Po čase ani tohle nepomáhalo a intervaly mezi křečemi se zkracovaly. V jednu chvíli to bylo až tak k nevydržení, že jsem se zahryzla do svého zápěstí. Kňučela jsem jako umírající zvíře a taky jsem se tak cítila. Tak zbídačená a bezmocná.

Na patře mi ulpěla kovová chuť. V mém těle vybuchl rudý gejzír. Odtáhla jsem svou ruku a podívala se na zápěstí. Vytekl z něho pramínek skoro černé krve. Lačně jsem ho olízla. Chutnalo to studeně a hořce. Byla to stará použitá krev. Nebylo v ní nic, co by mi pomohlo, ale nemohla jsem si pomoct. Znovu jsem se zakousla a začala polykat. Asi po třetím, čtvrtém doušku mnou prošlehl škubavý blesk. Dávivě jsem se rozkašlala a snažila se nepozvracet. Mé tělo se bránilo. Odmítalo tuhle náhražku a dožadovalo se okamžitého nasycení. Tohle bylo zatím to nejhorší, co jsem si musela vytrpět. Nedokázala jsem to v sobě déle dusit. Začala jsem řvát. Stále víc a hlasitěji, až mě bolely hlasivky námahou. Křičela jsem tak dlouho dokud mi neselhal hlas a mé tělo se nezřítilo na zem. Trochu se to podobalo mdlobám, ale s tím rozdílem, že při mdlobách je člověk bez sebe. Já jsem cítila všechno, jenom jsem se nemohla pohnout.

"Bella? Bella???" ozvalo se zvonivé zavolání. Zdusila ho masa knih a dřeva, ale pro můj brilantní sluch to bylo, jak výstřel z děla. Mé smysly se zaostřily. Přesně tak, jako když jsem vyrážela na lov. Vše lidské se utlumilo, aby na povrch vystoupilo bezcitné hladové zvíře..

"Zabij ji! Uleví se ti.. Zastav tu bolest! Zastav ji, dokud můžeš.." řval ve mě hlas, kterému se nedalo odolávat. Přikrčeně jsem se došourala k policím. Oddělala jsem první a v mém nitru troubily trubky vítězství.

"Už jen malý okamžik a budeš mít klid. Vše bude dobré.. Tak jako dřív."

Oddělala jsem druhou polici. Nyní už zbývaly pouze dveře. Deset centimetrů dřeva. Pár malých pohybů... Potom chvíle soustředění, abych ji zabila pokud možno bezbolestně a dále už jen rudá a rudá...

"Nesmíš!" šlehlo ve mě. "Víš, co sis slíbila.. Nesmíš ji zabít!"

"Musím. Nejde to jinak. Už to nedokážu vydržet. Bolí to. Tak strašně to bolí." odpověděla jsem nahlas a vztáhla jsem ruku ke klice.

"Jsi bestie! Niel už se na tebe nikdy nepodívá. Tím jsi skončila. Už jsi jako tihle tady okolo.. Zrůdy." odplivlo si moje svědomí.

Niel. To slovo mě přetáhlo jako bič s trny, které se zasekly až do srdce.

"Niel tady není. Zapomněl na mě. Nepřišel. Nezachránil mě. Už nevěřím na šťastný konec. Přede mnou je pouze jediná cesta..." zavrčela jsem a mé myšlenky zledověly.

Otevřela jsem dveře a pohlédla do pomněnkových očí.

Její pohled byl vyděšený, ale byla v něm i starost. Bezhlesně vyslovila mé jméno a o krok ustoupila. Už jsem v sobě neměla sílu cokoliv cítit. Hlad, nenávist, nic. Hlasy v mé hlavě mlčely.

Bum bum, bum bum, bum bum, bum bum

A pak všechno pohltila krvavá clona...

Z toho hlubokého nebytí jsem se probírala jenom pomalu. Mlha před mýma očima se rozestupovala. Napřed jsem netušila, kde to jsem. Byla jsem zmatená. Do zad mě něco nepohodlně tlačilo a má levá ruka byla v něčem nepohodlně zaklíněná.

"No to je dost, Bello. Už jsme se báli, že se ani neprobereš." ozvalo se nade mnou. Ten hlas bych měla znát, ale můj mozek zatím nedokázal určit jeho majitele. Promnula jsem si volnou rukou oči a nadzvedla se. To, co mě tlačilo do zad byla kniha. Nechápavě jsem ji vzala do ruky.

Aristoteles.

"Sakra." došlo mi, kde to jsem. Chtěla jsem se posadit, ale pořád mi ještě něco tížilo mou ruku. Obrátila jsem se, abych zjistila co.

V hlavě mi zadunělo a začala jsem ječivě řvát. To poznání a beznaděj..

Karoline ležela vedle mě. Tělíčko pokojně spočívalo na podlaze, hlavu nepřirozeně vyvrácenou. Bledá pokožka byla dokonce světlejší než ta moje. Oči rozšířené děsem se dívaly někam do stropu, jakoby tam hledaly pomoc. A ta rána na krku.... vypadala tak hrozivě, byla tak hluboká..

"NEEEEEE" vřískala jsem, jako siréna a začala třást s bezduchým tělem. Nic. Nereagovala, neprobrala se a neřekla, že pouze usnula. A jak by mohla? Byla mrtvá a podle chladu, který z jejího těla vystupoval, už nějaký čas.

"Tak už toho nechej, moje drahá." promluvil Aro a pokynul dvěma upírům, co s ním přišli, aby mě postavili na nohy.

"Za všechno můžeš jenom ty!!!!!!!!!!" šlehla jsem po Arovi jedovatě a než se stihl kdokoliv vzpamatovat, vrhla jsem se na něj, abych ho zabila. Rozpřáhla jsem se paží a tvrdě ho uhodila do obličeje, až v něm něco prasklo a Aro zaskučel. K další ráně jsem se nedostala. Ti dva upíři mě každý z jedné strany chytili a strhli stanou. Mé dlaně začaly pálit. Cítila jsem tu sílu, která v nich najednou vzkypěla. Vytrhla jsem ruku, abych v dalším okamžiku mohla spálit kůži jednoho z mých věznitelů. Zavřískl, jak se mu zaškvířila pokožka, kde jsem se ho dotkla a povolil sevření. Teď! Vrhla jsem se vpřed a utíkala chodbou pryč. Slyšela jsem je za sebou, ale neotáčela jsem se. Utíkala jsem, co to dalo. Konečně jsem seběhla po schodišti do přízemí a ven na uzavřené nádvoří. Tam mě však odřízli cestu Heidi s Juliem a Doriannou. Tvářili se vyděšeně, když jsem přímo před jejich očima spálila na kost upíra, který se odvážil na mě zaútočit.

"Přibližte se a skončíte stejně!" varovala jsem je.

Očividně to na ně platilo. Trochu se stáhli, ale ne dost na to, aby mi uvolnili cestu. Mezitím doběhl i Aro s ostatními. Byla jsem v pasti. Utvořili okolo mě hradbu.

"No tak Bello. Nedělej problémy. Nevím, proč se zlobíš. Zabila jsi. No a co? Jsi upír a chtěla jsi přežít. Nyní jsi člen naší rodiny. Nemusíš už nikdy pít lidskou krev, když nebudeš chtít. Vyžadujeme pouze poslušnost! Přece nechceš tohle všechno zkoušet znovu? No tak... Buď rozumná.." promlouval ke mně Aro, jako když uklidňujeme vyplašené zvíře.

"Jsem zrůda!" vydechla jsem. "Navždy zatracená bestie."

"Tady s námi na všechno zapomeneš. Nic už tě nebude trápit. Uvidíš.."

"Přeju si zemřít." pomyslela jsem si. "Teď a tady. Už nikdy nic necítit. Moci se odpoutat a odletět na míle daleko. Přestat existovat. To by bylo tak nádherné... Zemřít." V dlaních mi zabrnělo. Překvapeně jsem se na ně podívala. Zmodraly a vystupoval z nich zvláštní chlad, který postupoval pažemi výš a výš. Jako když zamrzá jezero. Najednou jsem cítila úlevu. Všechno odplulo. Zůstal jen mír. Spokojeně jsem zavřela oči a na mých rtech se objevil úsměv.

"Co se to děje?" slyšela jsem Ara, ale už to ke mě nedoléhalo. Stále jsem se vzdalovala. Celá jsem se nořila do té mrazivé nicoty. Poslední nádech a pak už nic..............

O rok později

Santiago spěchal osamělou ztemnělou chodbou. Tenhle úkol mu byl čert dlužný. Proč zrovna on musel padnout do oka Arovi. Měl tu smůlu, že se mu připletl pod nohy když zrovna přivezli toho nového upíra, co tady v okolí řádil a zabíjel. Bylo naprosto jasné, že si ji zavolá. V takových situacích si vždy žádal její přítomnost. Ne nadarmo jí přezdívali přízrak smrti. Tak tichá, neměnná a přitom nelítostně bezcitná. Prý byla normální, ale pak se něco stalo. Jakoby v ní všechno zemřelo. Zůstal jen chladný přízrak, který děsil dokonce i samotného Ara. I když ten by to nikomu nepřiznal.

Už na začátku chodby to cítil. ten ledový chlad. Opatrně přistoupil ke dveřím a zaposlouchal se. Dveře však byly příliš pevné a odhlučněné, aby poznal, co se uvnitř děje. Naposledy se nadechl a dodal si odvahy, aby se na patě neotočil a neutekl. Potom zvedl ruku a vzal za kliku. Uvnitř panovala téměř tma. Jen tlumené světlo malé lampičky slabě ozařovalo prostornou místnost bez nábytku. Nikoho tady neviděl. Svým upířím zrakem klouzal po místnosti. A pak..

Napřed si myslel, že se spletl, ale v nejtmavším rohu zaznamenal pohyb. A znovu. Něco se k němu otočilo. Byla to dívčí postava. Udělala ještě jeden krok. Světlo z lampy na ni sotva dosahovalo, ale stačilo to na to, aby zahlédl bíle oděného anděla. Nádherná tvář. Tak krásná, ale děsivě nelidská. Nebylo v ní nic, co by prozrazovalo její pocity. Santiago si uvědomil, že na povídkách, že nemá duši něco bude. Nepříjemně se zachvěl, když se její tmavé oči podívaly do těch jeho. Jakoby ho na místě zabila. Kdyby mohl, utekl by jako malý kluk a zavřel se na deset západů do svého pokoje.

"A..Aro.. Pán si žádá tvou přítomnost, vznešená." vykoktal ze sebe a rychle se otočil k odchodu.

Následovala ho jako stín. Cítil ji za sebou, ale netroufal si ohlédnout se. Druhý pohled do jejích očí by už nemusel přežít.

Konečně se před nimi otevřely dveře do trůnního sálu. Jeho úkol byl splněn. Zvládl to. Mohl si oddechnout a utéct. To, co se bude dít, vidět nemusí.

"Isabello, vítej!" přivítal Aro dívku. Ta nijak nereagovala. Neodpověděla, ani se neusmála. Stála tam, jakoby ji vtesali do kamene podlahy.

Ara to však nepřekvapilo. Odpověď ani nečekal. Už přes rok ji nikdo neslyšel mluvit. Všechen čas trávila ve svých komnatách. Když jí přinesli čerstvou krev, vypila ji, ale opět se mlčenlivě vrátila do strnulé nehybnosti a samoty.

"Přivedli jsme ti Isabello tady Luciana. Byl nedávno proměněn a několik týdnů nám dělal opravdové starosti. Utajit jeho řádění bylo skoro nemožné. Naštěstí už ho máme a dál škodit nebude, ale potřebujeme zjistit, kdo byl ten pošetilec, co ho stvořil a nechal bezhlavě pobíhat po okolí.." Aro ukázal na upíra, kterého svíralo několik upírů z gardy, aby poslušně klečel na podlaze. Přízrak se podíval tím směrem a nepatrně pohnul hlavou. Neslyšně k němu přistoupil. Garda se rozutekla, jakoby do nich někdo střelil. Odsouzenec zůstal klečet a překvapeně sledoval dívku, která se k němu sklonila.

Při pohledu do jejích očí strnul. Jako kořist, kterou paralyzuje pohled kobry. Pohla se nalevo, on také. Pohla se napravo, opět ji následoval. A pak se to stalo, přiložila svou dlaň na jeho tvář a druhou ho chytila v týle. Vypadalo to, že ho chce políbit, ale neudělala to. Luciano začal zničehonic kvílet bolestí. Cítil, jak ho ledové ostří krájí hluboko do jeho mozku. Nedokázal se ovládat. Viděl jen to děsivé ledové chvění. Rozpouštělo mu to všechny myšlenky. Kvílel a žadonil, aby přestala, ale ona jakoby neslyšela. Stále ho svírala a bolest se ještě více stupňovala. A pak přesáhla hranici. Luciano už necítil bolest. Najednou se jeho hlava napnula. Cítil, jakoby se mu plnila nekonečnou tekutinou.

"Dost! Už to nevydržím!" to byla jeho poslední slova. V příštím okamžiku jeho hlava explodovala a potřísnila všechny okolo. Přízrak se otočil k Arovi a napřáhl svou dlaň. Byla mokvavě špinavá, ale Aro ji přijal. Dozvěděl se, co potřeboval.

"Děkuji ti, Isabello." kývl spokojeně. Dívka nijak nereagovala. Otočila se a zmizela cestou, odkud sem přišla.

Upíři v místnosti si úlevně oddechli.

"Ukliďte tu spoušť a zavolejte mi Julia!" sykl po nich Aro a odešel spěšně pryč. Ruce se mu ještě nepatrně chvěly.