28. kapitola

Odešli. Nathaniel, Sia, Seth. Všichni byli pryč. Každá minuta mě nesnesitelně bolela. Čas se vlekl. Co chvíli jsem vzhlédla, abych se na nástěnných hodinách ujistila, že uplynulo dalších několik vteřin. Že se čas úplně nezastavil. Rychlá skupina šedě oděných upírů vyrazila s mou "rodinou" jako doprovod. Podle dohody jsem jejich veliteli sdělila přesnou polohu, kde Niel ukryl Julia a Niel rezignoval a souhlasil, že je tam dovede, výměnou za mé bezpečí. Aro mi dal slovo. Až bude Julio osvobozen, upíři doprovodí mé blízké za hranice Itálie a propustí je.

V rukou jsem žmoulala malý vysunovací mobil. Nervózně jsem přejížděla bříškem palce po plastickém nápisu Samsung. V duchu jsem se modlila, aby už konečně zazvonil. Uplynula další hodina. Potom dvě. Když už to bylo skoro pět hodin, začala jsem se bát.

"Všechno je v pořádku, Bello. Zatím mají ještě čas. Vím, že vy Američani si myslíte, že jsme naprosto bezvýznamná malá evropská země, ale jsme větší než by se zdálo.. Nějaký čas to zabere, než se dostaneš na hranice. Zvláště, když musíš zůstat v anonymitě a tím pádem nemůžeš použít upíří rychlost, ale využít lidské automobily.." promluvil ode dveří Aro.

Zvedla jsem hlavu a naše pohledy se setkaly. Neznatelně jsem se zachvěla odporem. Jak někdo může mít tak odpudivé zorničky? Na tohle si asi nikdy nezvyknu..

"Já vím, pane, ale je to dlouho.." odpověděla jsem.

"Pro tak výjimečné osobnosti jako jsi ty jsem jenom Aro." usmál se na mě.

V tu samou chvíli mi v ruce zavibroval telefon a začala vyhrávat nějaká povědomá melodie. Celou dobu jsem čekala na tuto chvíli, a když přišla, nebyla jsem na ni připravená. Lekla jsem se a mobil upustila. Naštěstí mé upíří smysly byly rychlejší než má mysl. Má ruka švihla jako had a zachytila padající telefon deset centimetrů nad zemí. Nedočkavě jsem vysunula jeho horní část a dala si sluchátko k uchu.

"Nieli???" řekla jsem do něho napjatě.

"Bello? Ano, jsem to já." odpověděl mi nezaměnitelný hlas.

"Jsi v pořádku? Už jste na svobodě???" skoro jsem do telefonu křičela, jak jsem byla nervózní a zároveň měla radost, že můžu slyšet Niela.

"Všichni jsme v pořádku. Právě jsme se dostali za hranice. Jsme ve Francii. Propustili nás, tak, jak slíbili."

"Panebože děkuju." ulevilo se mi.

"Budu muset končit Bello. Je tady špatný signál. Asi se to brzy samo přeruší.." řekl spěšně Nathaniel.

Zamrazilo mě. Nečekala jsem, že bude Niel na svobodě tak chladný a formální. Myslela jsem, že mi řekne něco pěkného. Třeba, že na mě myslí, nebo něco o útěku.. Ledově mě píchlo u srdce.

"Nieli, pamatuješ na to, co jsi mi řekl, než jsi odešel?" zeptala jsem se trochu přiškrceným hlasem.

"Aa.. hmmm... Ano, pamatuju...?" zostražitěl hlas na druhé straně aparátu.

"Budu čekat.." zašeptala jsem, aby mě Aro neslyšel a přikryla si při tom ústa dlaní. "Miluju tě."

"Já tebe taky." odpověděl Niel a v tu chvíli telefon ohluchl. Přerušili nás. Nevěřícně jsem oddělala aparát od ucha a znovu ho tam vrátila, ale byla to pravda. Hovor byl ukončen.

"Uklidnilo tě to, Bello? Je všechno, jak má být?" zeptal se Aro mile a vzal mi z ruky telefon.

"To opravdu nevím.." řekla jsem spíše pro sebe než na Ara.

Něco cinklo. Zvedla jsem hlavu, abych viděla, co se stalo. Můj mobil ležel na zemi roztříštěný na tisíc kousků.

"Ne!!" vykřikla jsem. Mé jediné spojení s Nielem bylo právě navěky ztraceno..

"Hopla.. Jsem to ale nešika!!!" počastoval se Aro naoko omluvně. "Ale teď už ho stejně potřebovat nebudeš.." usmál se a pokynul mi, abych ho následovala na chodbu.

Aro mě prováděl po hradě, jako nějakého vzácného hosta. Ukazoval mi své sbírky starých obrazů a porcelánu. Jeho lovecké trofeje. Některé musely být opravdu staré. Byla tam zvířata, která jsem znala z encyklopedie. Vzpomínala jsem si, že u nich byla poznámka, že už vymřely..

"A tady je naše jídelna. Sem přivádíme lidi, které lovíme daleko odtud, protože ve městě je přísný zákaz lovu. Ten budeš muset respektovat i ty!"

Ušklíbla jsem se na něho: "Tak tohle nebude žádný problém. Já lidi nelovím."

" Ano, ten hloupý zvyk lovit zvířata.. Zde budeš moci opět přijít na chuť lidské krvi, ale nebudeme tě nutit. Sama se budeš moci rozhodnout.."

I když jsem to tady nenáviděla, potěšilo mě, že alespoň v něčem si budu moct svobodně vybrat.

"Tak a tady budou tvé pokoje, Bello." otevřel přede mnou Aro velké dubové vyřezávané dveře. Byly nepřirozeně tlusté. Důvod jsem zjistila v zápětí. Byly vyztužené ocelí, nebo něčím neméně pevným.

"Vítej ve svém vězení." pomyslela jsem si a vstoupila.

Pokoj, ve kterém jsem se ocitla byl prostorný a vybavený pěkným klasickým nábytkem. Vypadal jako salon v hotelovém apartmánu. Další místnost byla menší. Byla zde křesílka a velký televizor s plochou obrazovkou. Další pokoj nebyl ani tak pokoj, jako místnost plná polic až ke stropu plných knih. Tolik snad ani neměli ve školní knihovně. Zkusmo jsem vytáhla tlustý červený foliant.

"Aristoteles." přečetla jsem si nadpis vyvedený ve zlatě.

"Ano, to byl velmi chytrý muž.." pronesl Aro a vzal ode mě foliant, láskyplně ho pohladil a vrátil na místo. "Je to moje sbírka myslitelů. Všechny knihy jsem přečetl a mohu je vřele doporučit. Nyní je ti k dispozici."

"Děkuju." pípla jsem, jak se sluší a patří.

Aro se blahosklonně usmál a pokynul mi do posledních dveří. Bylo tam to, na co už jsem se několik dní těšila, ale netušila jsem, že to navštívím tady ve Volterrském hradu.

"Koupelna." uletělo mi spokojeně.

"Jen si posluž." pousmál se můj průvodce. "Udělej si pohodlí. Pro dnešek už tě nebudu rušit. Přijdu zítra." rozloučil se a překvapivě rychle a tiše zmizel. Lidské ucho by nic nepostřehlo, ale já jsem upír. Ucítila jsem jemný průvan a po něm tiché cvaknutí, jako když do sebe zapadnou ocelové západky. Přeletěla jsem všemi pokoji, až jsem se ocitla znovu před těmi bytelnými, na oko dřevěnými dveřmi. Vzala jsem za kliku a mé podezření se potvrdilo. Byla jsem zamčená. Na chvíli mě sevřel klaustrofobický pocit. Měla jsem nadlidskou sílu, ale věděla jsem, že tyhle dveře nikdy nevyrazím. Zkusila jsem se intenzivně soustředit. Třeba se mi podaří něco podobného, jako se zámkem u auta. Mé dlaně zrudly a cítila jsem v nich zvláštní brnění.

"Chci, aby se ty dveře otevřely! Chci, abych je otevřela!" přikazovala jsem si v duchu a přiložila dlaně ke dřevu. Cítila jsem, jak se proti mě vzpínají a bojují, ale jejich zabezpečení bylo příliš dokonalé. Ocelové písty se nepohnuly ani o píď. Bylo zbytečné to zkoušet.

Otočila jsem se a přešla k oknu, kterým sem pronikalo podvečerní světlo. Otevřela jsem ho a mé dlaně se dotkly ocelové mříže. Byla stejně pevná a nedobytná, jako dveře. Vyrvat ji z kamenné, metr široké zdi, by mi zabralo spoustu času a nadělala bych hluk. Chytili by mě dřív, než bych se odtud vůbec dostala.

Byla jsem ve vězení. V luxusním, ale přesto domácím vězení. Sevřely se mi útroby. Raději jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu.

"Já to tady přežiju! Musím! Niel si pro mě přijde a do té doby se budu snažit to tady nějak zvládnout.." přikázala jsem si a rázně zavřela okno.

Vrátila jsem se do koupelny. Byla velice příjemně zařízená. Kachličky měly slonovinovou barvu, která působila vzdušně. Teplý nádech jí propůjčovaly fialovo-růžové doplňky. Ručníky, podložka u vany, stojan s kartáčkem na zuby,... Byla dokonale zařízená. Našla jsem všechno, co jsem potřebovala.

S úlevou jsem se položila do vřící vody plné voňavé pěny. Zavřela jsem oči a snažila se oprostit od všech myšlenek. V duchu jsem si začala broukat melodii. Vymýšlela jsem různé nápěvy a obměňovala je. Bylo to tak náročné, že jsem přestala myslet na cokoliv jiného. V mezích norem mi bylo maximálně dobře.

Zůstala jsem tak až do doby, než voda úplně ochladla a pěna se rozplynula. Pak jsem se zvedla, vypustila vodu a umyla si vlasy. Šampon tady voněl po kokosu.

"Hmm.. vůně dálek." pomyslela jsem si a spláchla napěněnou exotiku z vlasů. Zabalila jsem se do osušky a malým ručníkem si vysušila vlasy. Pak jsem si vzala kartáček a pastu a dokončila svou očistu. Zase jsem se cítila jako člověk.. Dá-li se to tak říct, když už vlastně hodně dlouho člověkem nejste.

Vyvstala přede mnou jedna otázka. Co budu dělat? Nemohla jsem spát, ani vyrazit ven. Zbývalo jen velmi málo možností. Vydala jsem se do místnosti, kterou jsem si pro sebe pojmenovala obývací pokoj a přešla k televizi. Pustila jsem jí a čekala. Chvíli to pouze šumělo, ale pak se objevil obraz. Musela to být nějaká komedie. Hlavní hrdinové prchali před lidmi, co byli oblečení ve smokinzích. Povedená taškařice, která však měla jednu vadu. Byla v italštině a i když jsem se snažila sebevíc, z té hatlamatilky jsem nepochopila ani žblept. Zkusila jsem přepnout, ale všude to bylo stejné. Italština, italština, italština..

"A co jsi čekala?" ozval se mi v hlavě posměšný hlásek. "Jsi přece v Itálii."

"Ach jo." povzdechla jsem si a televizi vypnula.

Můj pohled chvíli bloudil po místnosti, až spočinul na nízké komodě s šuplíky a na vyšší skříni. Položila jsem dálkové ovládání a vydala se ke komodě. V prvním šuplíku jsem našla psací potřeby a prázdné listy papíru. Ale v dalším jsem našla dámské spodní prádlo a ponožky..

"Wow!" potěšil mě můj nález. Ulevilo se mi. Už na sebe nemusím brát to špinavé oblečení, v jakém mě sem dovedli. Je vidět, že si mě Aro cení. Hned jsem vytáhla první kousek. Byla to velmi krásná, krajková podprsenka. Jistě ruční práce. Hned vedle ní ležely kalhotky slonovinové barvy, které k podprsence dokonale ladily. A našla jsem tam ještě minimálně deset takových kompletů. Nakonec jsem se rozhodla vzít si hned ten první krajkový.

Musela jsem smeknout poklonu. Ten, kdo tohle kupoval, měl dámské míry v oku. Podprsenka i kalhotky mi padly jako ulité. Přešla jsem ke skříni. Už jsem nepochybovala, že v ní najdu oblečení a nemýlila jsem se. Od jednoduchých jeansů, které byly vzorně pověšené na ramíncích, až po elegantní večerní šaty.. Prostě ráj všech dívek..

Příštích několik hodin jsem si všechno oblečení zkoušela a nakroucela se před zrcadlem, které stálo v rohu místnosti. Poslední, co mi ještě chybělo byly boty, ale i tento problém jsem v zápětí vyřešila. Spodní šuplíky, vlastně nebyly šuplíky, ale elegantně vyřešený botník plný nejrůznějších bot na podpatku. Opět trefa do černého. I když jsem zrovna nefandila podpatkům, zjistila jsem, že tyhle italské kožené botky jsou pohodlnější než mnohé americké tenisky. Nakonec jsem si vybrala jedny šedé, s volnou špičkou a patou.

"Sergio Rossi." přečetla jsem si značku.

Připadala jsem si jako princezna. Nakonec jsem si k botám oblékla tmavé upnuté kalhoty a volnou splývavou halenku. Plácla jsem sebou znovu na gauč a ještě jednou zkusila projet všechny kanály. Zase mě nic nezaujalo, tak jsem se definitivně zvedla a odkráčela do místnosti s knihami. Aristotela jsem poznala už z dálky. Ostatní knihy pro mě byly novinkou.

Platon, Seneca, Tacitus, Velleius Patercullus, Strabon,...

"Copak tady nenajdu něco, co vyšlo po Kristu???" zanadávala jsem si. Všechny knihy byly latinsky a latina nepatřila zrovna mezi moje hobby. Uměla jsem pouze Quo Vadis a nullius fillius a to mi rozhodně ke čtení nestačilo. Konečně jsem uviděla povědomý název.

Mein Kampf.. Tak zase nic. S Němčinou jsem na tom byla nepatrně lépe, ale číst si myšlenky takového šílence, jako byl Adolf Hitler, na to bych chuť neměla, ani kdybych byla v němčině kovaná.

Jde vidět, kde se Aro a jeho parta inspirovali...

Nakonec jsem své hledání vzdala a vrátila se do obývacího pokoje. Položila jsem se pohodlně na pohovku a až do východu slunce tam ležela a nezúčastněně zírala do stropu.

Z mého letargického stavu mě probudilo až cvaknutí dveří.

Než mohl kdokoliv vstoupit, seděla jsem vzorně vzpřímená na křesle.

"Dobré ráno, Bello. Doufám, že ses tady příjemně zabydlela... A moc ti to sluší. Musím říct Heidi, že její výběr byl naprosto dokonalý." rozplýval se přede mnou Aro a skenoval mě těma svýma mléčnýma očima. V duchu jsem se otřásla odporem, ale navenek jsem na sobě nedala nic znát.

"Přišel jsem tě pozvat na snídani.." usmál se na mě Aro. "Všichni už čekají dole v jídelně."

Při zmínce o jídle se mi bolestivě sevřely útroby. Poslední dny mi vzaly všechnu sílu a cítila jsem, jak mé vnitřnosti svírá hlad.

Aro to věděl. Pokynul mi, abych ho následovala a já poslechla.

Budu dělat cokoliv, abych přežila. Ukolébám je do klidu a až to budou nejméně čekat, Niel přijde a osvobodí mě.

Místnost, která sloužila jako jídelna, byla zaplněná upíry. Byli tady všichni, které jsem zahlédla už předtím, když nás soudili, ale kromě nich přibylo ještě několik dalších. Tmavovlasá vysoká kráska, vedle které i Miss World vypadají jako cuchty, se na mě spokojeně usmívala.

"Vidím, že jsem vybrala dobře." promluvila na mě příjemným melodickým hlasem.

"Heidi?" došlo mi, s kým mluvím.

Vesele se usmála a odhalila své dokonale rovné bílé zuby.

"Přišla sis dát snídani? Dneska bude obzvlášť dobrá... Dovezla jsem německé turisty. Ti jsou jako dojné krávy. Tím svým způsobem života, jídlem a pečlivostí, si pěstují velice chutnou krev.."

"Nee.. Vyhrkla jsem zděšeně a znechuceně, ale cítila jsem, jak se mi v ústech hromadí sliny smíšené s jedem."

Heidi mi viděla až do duše. Nepěkně se ušklíbnula.

"Heidi, drahoušku. Bella neholduje lidské krvi. Ona tady má nachystanou čerstvou prasečí. Poslal jsem Giorgia na zabijačku.." Aro se vedle nás zjevil a doprovodil mě ke stolu. Stála na něm stříbrná dóza. Když z ní odklopil víko, ucítila jsem kovově slanou chuť. V těle mi vybuchl bolestný gejzír. Chytila jsem dózu oběma rukama a začala hltavě pít.

"Ale Bello, co ta nedočkavost? Tady máš sklenici.." slyšela jsem jakoby přes mlhu Arův hlas, ale bylo mi jedno, že na mě ostatní upíři znechuceně zírají a s opovržením si něco šeptají. Byla jen ta krev a já.

Měla jsem téměř dopito, když Aro vesele zatleskal a široké dřevěné dveře se otevřely. Do místnosti vešli první lidé. Třásli se strachy. Jedna žena se sotva držela na nohou. Každou chvíli omdlévala. Jeden z upířích stráží ji musel podpírat. Jeho pohled mě donutil přestat pít. Byl tak děsivý. Široce otevřené černé oči byly lačné. Díval se na ženu jako na nějaký delikatesní zákusek.

Můj žaludek se nebezpečně zhoupnul a to byl teprve začátek. Během minuty stráže nahnaly do místnosti i ostatní lidi a strhlo se peklo. Upíři byli precizní v tom, co dělali. Jak v každém filmu ukazují potoky krve a vyceněné zuby, tady nebylo nic z toho a přesto vám vstávaly na hlavě vlasy hrůzou při tom pohledu. Každá oběť zasténala, když se k nim přiblížila jedovatá smrt. Upíři se sytili, aniž by ukápla byť jediná kapka krve.

A pak mi to došlo. Proto mě sem Aro pozval. Klidně mi mohl prasečí krev donést do pokoje, ale on chtěl, abych tohle divadlo viděla. Asi si myslel, že se nechám unést a přidám se, ale překvapivě to ve mě způsobilo naprostý opak. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Vůně lidské krve mě sice lákala, ale to, co jsem viděla byla ta nejlepší dieta.

Zničehonic se mi něco prosmýklo kolem nohy. Podívala jsem se. Byla to malá holčička. Její zlaté lokýnky a modré pomněnkové oči patřily andílkovi. Byla tak roztomilá. Až na ten děsem pokřivený obličej. Neplakala. Asi byla v takovém šoku, že toho nebyla schopná, ale věděla, že brzy zemře.

"Tak pojď maličká. Nebudeme to přece protahovat..." oslovil ji Aro přátelsky a napřáhl k ní svou bílou ruku.

Dívka se neovladatelně roztřásla, až jsem slyšela, jak jí drkotají zuby. Aro mluvil anglicky, takže mu nemohla rozumět, ale věděla, co ji čeká. Chytila se křečovitě mého lýtka. Ucítila jsem její horké dlaně a vyděšený dech. Hledala u mě ochranu. Asi si ani neuvědomila, že jsem jednou z nich. Neměla jsem ty rudé oči, jako ostatní.. A nebo prostě potřebovala mít pocit, že má ještě nějakou naději, a tak se chytila prvního, na koho dosáhla.

"No tak! Bude to?! ..Bello, podej mi ji, buď tak hodná, má drahá." řekl Aro už trochu nevrle, ale přesto pořád tak distingovaně a polknul, aby se zbavil přebytku slin v ústech. Hnusil se mi. Tak hrozně se mi hnusil. Mohl si hrát na sebemilejšího a chápajícího muže, ale byl zkažený. Byl mnohem horší než všichni tady v téhle místnosti. Oni se alespoň nepřetvařovali.

Věděla jsem, že ve své pozici nemůžu odporovat, ale nemohla jsem si pomoct.

"NE!" řekla jsem rozhodně a pohladila dívenku po vlasech. Na jejích rtech přeběhlo něco jako úsměv. Důvěřovala mi. Věřila, že jí pomůžu. Trochu nejistě se postavila a schovala za mou postavu.

"Ne?" zeptal se Aro, jako by špatně slyšel.

"NE!" zopakovala jsem mu a zamračila se.

V tu chvíli se kolem nás rozhostilo hrobové ticho. Mrtví se bezvládně povalovali po zemi a upíři stáli nehybně jako sochy. Jen jejich rudé oči prozrazovaly, že jsou neklidní a s napětím čekají, co se bude dít.

"Tak tohle se jim tady asi často nestává." pomyslela jsem si.

"Ty jsi řekla ne." řekl si pro sebe Aro a promnul si zamyšleně bradu. "Tohle ovšem není standardní. Nikdo mi nesmí odporovat. Tak to tady chodí. Jsme jedna velká rodina, která spolupracuje. A ty odmítáš naše pravidla. Myslím, že to není dobrý nápad.."

Věděla jsem, že to není dobrý nápad. To mi nemusel říkat. Ale za záchranu té holčičky to stálo. Jediné, čím jsem si byla jistá bylo, že kdybych nic neudělala a poslechla Arův příkaz, do konce věků bych se sama sobě hnusila.

Heidi se na mě andělsky usmála a přistoupila k Arovi. Pohladila ho po rameni.

"Třeba mi pomůže." proletělo mi hlavou. "Je tak krásná. Nemůže být přece tak zkažená a zlá, jako ostatní.."

"Aro, Bella porušila naše pravidla, ale je tady nová. Ještě neví, jak to chodí.." promluvila svým dokonalým hlasem.

"Pomůže mi!!" křičelo mé nitro šťastně.

"Měli bychom na ni být hodní a vysvětlit jí to.." pokračovala s úsměvem.

"Co navrhuješ?" zeptal se Aro a pátravě se jí zadíval do očí.

Ona na oplátku kývla a podala mu svou dlaň. Aro ji přijal. Zavřel oči a chvíli se soustředil. Pak se jeho výraz rozzářil a na tváři se mu objevil nepěkný úsměv. To nevěstilo nic dobrého.

"Výborný nápad má drahá! Jsi úžasná! Uděláme to přesně tak.. Bello?" otočil se na mě. "Vyhovím ti. Nezabiju to dítě. Avšak, neuposlechla jsi mou prosbu. Za trest tě zavřeme do tvých komnat a nepustíme, dokud se nepodvolíš naší vůli a nezačneš spolupracovat.."

To znělo fér. Vlastně to bylo celkem dobré. Zůstanu zavřená a nebudu muset už znovu vidět tohle otřesné divadlo.

Skutečnou hloubku trestu jsem pochopila až ve chvíli kdy se za mnou zavřely nezničitelné dveře mých pokojů. Ten plán byl dokonale ďábelský. Opravdu mě zavřeli, ale ne samotnou. Vhodili za mnou hrůzou ztuhlou blonďatou holčičku a zachechtali se.

"Užij si to hlupačko, chachacha. Uvidíme se za pár týdnů.."

Za pár týdnů?????!!!!! To snad ne!!!!!!!! To znamená, že se tady neobjeví dřív než za pár týdnů, ale tak dlouho nevydržím bez krve..

"Auuu." zakňučela holčička vedle mě a mnula si poraněný loket. Na jemné pokožce se zaperlila kapka krve. Ta vůně mi nahnala do pusy sliny.

Tak takhle to mají vymyšlené. Nechají mě tady vyhladovět až do takové míry, že tu holčičku zabiju.

"Neeeeeeeeeeeeeeeee" rozkřičela jsem se a začala hlava nehlava bušit do nedobytných dveří.

"Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee"

"Warum?" ozval se vystrašený dětský hlásek.

Otočila jsem se na ni a zhluboka se nadechla, abych se ovládla a přestala křičet.

Holčička viděla, že jsem se uklidnila. Vrhla se ke mě a objala mě kolem pasu.

"Danke, danke sehr meine Damen. Ich liebe dich.."

Pár pomněnkových očí se mi propíjel až do nitra a já jsem věděla, že jsem se právě ocitla ve svém soukromém pekle.

Jestli mě nepřijde Nathaniel co nejdřív vysvobodit, stane se něco strašlivého....