27. kapitola

"Upíři v šedých hábitech okolo nás utvořili pevnou hradbu a s nasupenými výrazy nás eskortovali do nitra paláce. Procházeli jsme kamennými chodbami, ze kterých čišel staletý chlad. S každým metrem se však prostor měnil a stával se přepychovějším. Niel šel vedle mě a svíral mou dlaň ve své. Naše pohledy se setkaly.

"Jsi blázen, víš to? Měla jsi utéct.. Zachránit se." zašeptal Niel a zvedl naše spojené ruce, aby mě políbil na prsty.

"Nemohla jsem tě opustit. Nedokázala jsem to.." odpověděla jsem mu. V jeho očích se mihla bolest.

"Přináším všem svým blízkým jenom smrt.." zasténal. Vypadal najednou tak zranitelně. Měla jsem nutkavý pocit ho obejmout a utěšit. Natáhla jsem k němu volnou ruku a pohladila ho po jeho plavých vlasech.

V příštím okamžiku mě něco bolestivě sevřelo zápěstí a trhlo mou rukou opačným směrem než stál Niel.

"Žádné muckání!!!" zahřměl na mě tmavovlasý upír.

Niel zuřivě zavrčel a na upíra se vrhl. Strhla se rychlá zběsilá šarvátka. Nathaniel vypadal jako rozzuřený lev. Trhal upíra, co mi ublížil, na kusy. Vstávaly mi vlasy hrůzou. Vypadal tak děsivě. Tak rozčíleného jsem ho ještě neviděla. Okamžitě se na něho sesypala hromada dalších šedě oděných postav. Chtěli jsme mu jít na pomoc, ale zastavili nás.

Seth se zuřivě cukal a snažil se osvobodit ze sevření čtyř upírů: "Zmetci!!! Nechejte ho!!!Sakra!!!!"

Ucítila jsem, jak mi hoří dlaně, ale než jsem stihla účinně zasáhnout, ovládnul mě opět ten nepříjemný pocit tuhnutí. Nemohla jsem se hnout.

"Jste neschopní!!!" zavrčel původce toho nepříjemného pocitu. "Přestaňte si s nimi hrát! Chopte se jich a už je konečně doveďte do sálu. Aro je netrpělivý a víte, co to znamená, když se rozzlobí.. A tu mrtvolu někam ukliďte." ukázal na potrhané tělo.

Upíři kývnuli a snaživě se nás chopili a kopanci nás popoháněli, abychom si pospíšili.

Niel byl nepěkně zmlácený a celý od krve. Měl ji všude. Na rukou, na hrudi, pramínek krve mu stékal i po levém spánku. Drželi ho mezi sebou jako nějaké nebezpečné zvíře. Někdo snaživý přispěchal s ocelovými okovy, které mu připevnili na ruce, nohy a dokonce i na krk. Sotva se mohl pohybovat. Každou chvíli mu někdo uštědřil ránu do žeber.

Nemohla jsem se ubránit. Po tvářích se mi kutálely slzy velké jako hrachy. Jakoby ta bolest, co Nathaniel muset vytrpět patřila i mně. Mučila mé útroby a svírala mé srdce jako do železného svěráku. 

Konečně jsme se dostali do široké haly se zlacenými zrcadly, pohodlnými křesly a měkkými koberci. Odtud už to byl jen kousek ke kulaté kamenné místnosti. Uvnitř bylo plno. Kolem zdí se tísnily zástupy zvědavců. Prostřední část místnosti byla volná. Až na několik pohodlných bytelných židlí, které mi připomínaly jednu pohádku, co jsem viděla. Na té nejzdobnější z nich seděla zvláštní osoba. Byl to muž neurčitého věku s dlouhými vlasy a jemnou průsvitnou pokožkou. Mile se na nás usmíval, jakoby viděl dlouho ztracené přátele. Zarazil mě pohled do jeho očí. Byly rudé. Stejně jako oči ostatních upírů v místnosti, ale ty jeho byly potažené mléčným nánosem. Zatřásla jsem se odporem.

Víc jsem si nestihla prohlédnout. Stráže nás bezcitně srazili na zem a donutili nás pokleknout. Nielovy okovy kvílivě zachrastily. Musel také pokleknout. Řetěz, co spojoval pouta na nohou a na krku se nesouhlasně napjal a způsobil vězni bolestná muka. Kdyby byl Niel člověk, jistě by se po několika minutách uškrtil, takhle musel jen nekonečně dlouho trpět.

"Zdravím vás!!!" roztáhl svou náruč podivný upír s mléčným pohledem, jakoby nás chtěl všechny obejmout a povstal. "Rád vás všechny vidím. Tak dlouho jsem vás toužil poznat a můj sen se konečně splnil. Se Sethem už jsem měl tu čest. A ty musíš být jistě jeho žena Sia, že? Vypadáš ještě lépe, než v Sethových vzpomínkách a tady je ten, který mě zajímá ze všeho nejvíc... Nathanieli.. Byl jsi moc zlobivý chlapec.. Tolik jsi nás potrápil.." přistoupil k Nielovi a škodolibě ještě o něco víc napjal pouta.

Nathanielův obličej se stáhnul do bolestné grimasy. Pak se v něm však probudila jeho vzpurná povaha. Ovládl bolest, zamračil se a opovržlivě se zašklebil: "Aro.."

Jmenovaný se také zamračil a štítivě si otřel ruku, kterou se Niela dotknul. Byla potřísněná krví.

Já jsem se krčila mezi svými vězniteli a s napětím sledovala, co se bude dít dál. Dlouhovlasý upír se opět přátelsky usmál, ale ve vzduchu se nepřestalo vznášet citelné napětí.

"A kdopak je tohle?" vytrhl mě z myšlenek Arův hlas. Cukla jsem sebou, jak jsem se lekla. Zvedla jsem svůj zrak a naše pohledy se setkaly. V mléčných zorničkách byla zvědavost.

"Pojď blíž, dítě." pokynul mi.

Nathaniel vedle mě strnul. "Ne." sykl mezi zuby. "Nedotýkej se ho Bello!"

"Tak Bella? Pěkné jméno. Jsi novorozená. Cítím z tebe povědomé aroma.. Už jsem ho někdy.. Počkej.." upír nakrčil nos a zkusně zavětřil. "Co by to tak.." mluvil sám pro sebe a udělal několik kroků ke mně. Naše těla se téměř dotýkala. Nathaniel nesouhlasně zavrčel. Aro se nahnul k mé šíji a znovu začichal, jakoby voněl k exotické květině. Jeho obličej se rozzářil a jeho rty se zvlnily ve spokojený úsměv.

"Můj drahoušek Damian." zasmál se. Znělo to jako šustění igelitu. Rozhodně to nebyl lidský smích. "Jak se mu daří? Dlouho tady nebyl.."

Nevěděla jsem, co říct. Damian byl mrtvý. Niel ho zabil.. Ale Aro očividně nečekal na odpověď. Otočil se na vrčícího Nathaniela a pokýval hlavou.

"Copak se tak rozčiluješ, Nathanieli. Vidíš. Nic jí nedělám. To se o ni tak bojíš? Je to tvoje družka, ano? Copak se stalo? Miloval jsi přece svou malou ženušku. Byl to pěkný příběh. Dorianna je dobrá vypravěčka.."

Jmenovaná se vynořila z přehršle těl a uctivě se před Arem uklonila. Nathaniel se zamračil a v jeho očích zajiskřilo.

"A víš, co mi ještě Dorianna povídala? Byl to takový pěkný příběh, který končil tvou smrtí. Popravdě mě dost překvapilo, když jsem se dozvěděl, že jsi tady. A jak vidím, nevypadáš na mrtvého upíra..." v jeho hlase se objevila nespokojenost.

Dorianna padla jako podťatá na kolena: "Ale já jsem ho opravdu zabila, můj pane. Byl mrtvý. Vím to jistě. Utrhla jsem mu hlavu.."

"Klid mé dítě. Vím, že bys mi nelhala. Ale otázkou je, co se stalo. Jak je možné, že žije.. Něco takového jsem za celý svůj život nezažil. Žádný upír se ještě nevrátil ze záhrobí.. Opravdu by mě zajímalo, co se stalo.."

Všichni jsme strnuli, když Aro přistoupil k Nathanielovi a chopil se jeho dlaně. Nathaniel se s ním chvíli pral, ale nebylo mu to nic platné. Okovy mu bránily v pohybu. Aro zavřel oči a soustředil se. Netrvalo to ani pět vteřin a upír oči znovu otevřel. Vypadal šokovaně. Znovu zavřel oči, ale jeho šok se změnil v zuřivost.

"Jak je to možné???? Tohle se mi ještě nikdy nestalo.. Nic nevidím.."

Niel se spokojeně ušklíbnul: "To musí být zklamání, že? Musíš si připadat méněcenný.."

"Pche.." odplivnul si Aro a nakopnul Nathaniela do žeber. Ten se skácel na zem a bolestně se schoulil do klubíčka.

"Co se mohlo stát? Dokáže mi to někdo vysvětlit???" obrátil se Aro rozzlobeně na ostatní upíry. Přistoupila k němu nějaká světlovlasá žena. Její oči měly tmavě rudou barvu. Její plné rty se špulily nervozitou. Položila Arovi ruku na rameno, aby ho povzbudila.

"Nevím, proč to tak je, ale jestli tenhle upír zemřel a z nějakého neznámého důvodu vstal z mrtvých, je možné, že jeho předchozí vzpomínky zemřely s ním, a proto je nyní Aro nemůžeš přečíst.."

Aro chápavě pokýval hlavou. Jeho zloba ho ještě neopustila, ale trochu se uklidnil. Pak pokýval hlavou a políbil upírku, která mu poradila, na tvář.

"No dobře. To, že ti nedokážu přečíst vzpomínky neznamená, že se nedozvím pravdu. Bello, dítě. Ty máš Nathaniela ráda, že? Trávíš s ním hodně času?" otočil se na mě Aro a s každou otázkou se ke mě přibližoval blíž a blíž.

"Nechej ji na pokoji!!" zavrčel na něho Niel a snažil se postavit. Šedě odění upíři ho okamžitě srazili zpátky na zem.

Vytřeštila jsem oči hrůzou, když ke mě Aro vztáhnul paži. Jeho pokožka byla tak světlá a suchá, jako stoletý pergamen. Štítila jsem se ho.

"Julio!!!!" zakřičel zničehonic Niel. Arova ruka se zarazila ve vzduchu. Dorianna ztuhla. Všechny oči se obrátily na vězně.

"Jestli se jí Aro dotkneš, tak Julio zemře. Ukryl jsem ho. Jen já vím, kde je a jestli jí zkřivíš jen jediný vlásek, Julio zemře!!!"

"Julio žije..." vypískla radostně Dorianna. "Co jsi s ním udělal??? Mluv!!! Kde je???" třásla s Nielem jako smyslu zbavená.

"Tak dost!!!" zahřměl Aro velitelsky. "Vidím, že to máš výborně promyšlené.. Myslel jsi na zadní vrátka, že Nathanieli. Myslel sis, že když nám oznámíš, že Julio žije, že jsi ho nezabil, propustíme vás, výměnou za jeho život.. Opravdu dobrý plán. Má to jen jeden háček.. Ty jsi pro mě cennější než Julio. Tolik let trvalo, dostat se ti alespoň na stopu. Nemám zrovna chuť, nechat si utéct příležitost se tě zbavit jednou provždy.. Obětuji svého nejlepšího bojovníka, abych zlikvidoval celou tvou zpropadenou rodinu!"

S každým Arovým slovem se do mého srdce zabodávala dýka hloub a hloub. Tohle byl konec našich nadějí. Od smrti nás už nic nedělilo.

"NEEEEE" rozkvílela se Dorianna a padla Arovi k nohám. Křečovitě se chytila jeho roucha a se slzami v očích vzlykavě naříkala. "Ne můj pane. Prosím vás na kolenou.. Udělám cokoliv... Jen nenechávejte Julia bez pomoci.. Prosím."

Nathaniel se při pohledu na ni spokojeně usmál. Přál jí její bolest. Konečně věděla, jaké to je, přijít o někoho blízkého. Vzápětí však jeho pohled zvážněl. Otočil se na mě a naše oči se do sebe zahleděly. Jakoby mezi námi byla nějaká pouta, která svírala naše pohledy. Nemohli jsme se od sebe odtrhnout.

"Miluji tě." naznačily Nielovy rty ta dvě slova.

"Miluju tě." odpověděla jsem mu stejně.

"Nechej toho divadla, Dorianno!!!!" řekl přísně Aro a odstrčil od sebe šílenou upírku. "Možná se ještě bude dát něco dělat i tak.. Bello?" oslovil mě a donutil odtrhnout oči od Niela.

"Co bys řekla na takovou malou dohodu? Ty nepatříš mezi tyhle zatracence. Jsi novorozená. Ještě by ses mohla zachránit. Co na to říkáš? Nathaniel tvrdí, že jen on zná místo, kde je vězněn Julio, ale já si myslím, že blufuje. Něco mi říká, že víš víc, než by se zdálo. Dovol mi nahlédnout do tvé mysli a já ti na oplátku slibuji, že ušetřím tvůj život. Co ty na to?"

To byla jistě zajímavá nabídka. Aro věděl, jak manipulovat. Nechtěla jsem umřít, ale na druhou stranu, nedokázala bych žít s vědomím, že je Niel mrtvý.

"Nerozmýšlej dlouho.. Druhou šanci nedávám. Buď to půjde po dobrém, a nebo po zlém.." varoval mě.

Střelila jsem pohledem na Niela. Vypadal tak zranitelně. Jeho oči mě pozorovaly. Ten pohled bolel.

"Udělej cokoliv, aby ses zachránila. Nic si nevyčítej.." zašeptal.

Jako hadrová panenka jsem zvedla pravou paži.

"Tak je to správné, mé dítě." řekl spokojeně Aro a spěchal mě uchopit za dlaň.

"Nedotýkej se mě! Nedotýkej se mě!" letělo mi hlavou, když se ke mě přibližovala jeho odporná bílá ruka. Byla blíž a blíž. "Nedotýkej se mě!"

"Aaaaauuu" zavřeštěl zničehonic Aro, když se dotkl mé ruky. Znělo to jako zavřeštění sirény. Okamžitě mou ruku pustil a nechápavě svíral svou popálenou dlaň.

"Co to bylo??!!!" zeptal se šokovaně, když se trochu vzpamatoval.

"Ruce pryč, nebo vás taky všechny spálím!" vyhrožovala jsem a okamžitě se dotkla upíra, který se mě snažil spoutat. Shořel všem před očima. Víc jsem nestihla. Mé tělo ovládla malátnost a bezmocnost.

"Tak tomu říkám pěkné představení!! Bello, ty jsi zázrak.." vydechl fascinovaně Aro. "Překvapuješ mě... Někoho tak mladého a s takovými schopnostmi jsem už dlouho neviděl.. Naposledy od dob Jane a Aleca... To mi říká, kde je Jane?" otočil se Aro překvapeně na ostatní.

Vysoký statný strážce se poklonil a se zarmouceným výrazem odpověděl: "Nežije můj pane. Je mi to velice líto. Tady ta upírka ji spálila na prach.. Zaslouží si dlouhou a bolestnou smrt!!!"

"COŽE?!!!! Ne..." zděsil se Aro a teatrálně se chytil za srdce. "To je tragédie.. Jane byla má nejlepší strážkyně.. Bude těžké za ni nalézt náhradu.. Měl jsem ji upřímně rád. Byla jako má dcera..." Pak se zamračil a potřásl hlavu, jakoby nad něčím nerozhodně uvažoval. Všichni jsme s napětím čekali, co se stane.

Každou chvíli nade mnou jistě vynese nejpřísnější rozsudek. O tom jsem nijak nepochybovala.

"Bello, Bello, Bello, Bello." zavrtěl Aro hlavou, jako otec, který se právě dozvěděl, že jeho dítě zlobilo. "Dostala ses na špatnou cestu.. Je v tobě netušený potencionál, ale s takovým chováním tě nečeká nic jiného než smrt.. Ledaže...."

Překvapeně jsem zvedla zrak. Aro se na mě s očekáváním usmíval a otálel..

"Ledaže by ses rozhodla přehodnotit své názory a přejít na naši stranu.. Co ty na to?"

"Pche." vyrazila jsem ze sebe dusivé zasmání. "Myslím, že jste se zbláznil. To by mě ani ve snu nenapadlo.."

"Neunáhluj se s odpovědí, milá Bello. Myslím, že ještě ráda moji nabídku přijmeš, až se dozvíš, co vás všechny čeká.. Začněme se soudem!!!" zavelel na ostatní a šel se posadit zpátky na své křeslo.

Vedle něho vstal další upír. Měl na sobě černé dlouhé roucho a tvářil se velmi přísně. Rozmotal před sebou dlouhý pergamen, ze kterého vzápětí hlubokým hlasem začal předčítat obvinění, která byla vztažena na naše hlavy. Niel, Sia, Seth i já jsme poslouchali. Doslova mě šokoval počet zlých upírů, které za ty dlouhé roky Niel s ostatními zlikvidovali. Už jsem se nedivila, že byli upíři tak spokojení, že nás zatkli. Porota složená z deseti představených upírů se nemusela dlouho rozmýšlet. Verdikty byly jasné. Všechny nás čekala smrt. Pro mě utrhnutí hlavy, pro Siu roztrhání s lámáním kostí, Setha čekalo to samé, ale to nejděsivější si připravili pro Niela. Vlasy mi vstávaly hrůzou, když mu to sdělovali. Napřed ho hodlali potrápit nekonečným hladem, pak mělo následovat mučení s lámáním kostí a litím kyseliny a jiných dráždivých látek do ran a nakonec to utrpení mělo být zakončeno rozporcováním zaživa.

"Panebože.." uteklo mi.

Niel byl bledý jako stěna. Nikdy neměl barvu, jako normální člověk, ale nyní byla jeho pokožka více jako studený mramor, než jako živá hmota.

"Tak to bychom měli." spráskl Aro spokojeně ruce a posadil se ležérněji. S nohou přes nohu. "Tak co na to říkáš, Bello? Těšíš se, až uvidíš, jak tvou skupinu popravíme? Můžu ti slíbit, že budeš poslední, aby sis vše mohla dosyta vychutnat..."

"Ty zmetku!!" vyplivl na něho opovržlivě Niel.

"Ó děkuji, od tebe to zní jako nejlepší poklona." zasmál se na něho škodolibě Aro.

"Tak co, Bello? Nezměníš názor? Přidej se k nám a budeš volná.." pronesl Aro medově.

"Ne." odpověděla jsem a můj hlas se skoro nezachvěl. Samotnou mě překvapilo, jak jsem byla statečná.

"Obdivuhodné. Takové odhodlání.. Tak tedy zkusme to jinak.. Přiznám se ti. Opravdu mě zajímáš a jsem ochotný udělat něco, co zde jistě vyvolá doslova uragán... Na tvém životě, jak vidím, ti příliš nezáleží, ale co takhle, když ti dám nabídku. Ušetřím život tvých přátel.. Sio, Sethe, Nathanieli.. Budete žít, pokud Bella svolí, že už se s vámi nikdy neuvidí a vstoupí do našich řad.."

"Nesouhlasím!!!! Bello, rozhodně na nás nemysli! Aro je lhář. Jistě nás nenechá žít.. Tohle je naprostá blbost!!!!" vykřikl Niel a zběsile se začal cukat v okovech.

"Ale no tak! Kroť se Nathanieli. Taková slova... Bella se sama rozhodne.." odvětil mu klidně Aro.

Stála jsem uprostřed místnosti, všechny pohledy byly stočené na mě a já si připadala jako v nějakém surrealistickém snu. V hlavě mi hučelo a točila se mi hlava.

"Tvoje slovo, za jejich životy.." opakoval Aro vemlouvavým hlasem.

"Když budu naprosto hypoteticky souhlasit.." vydolovala jsem konečně ze sebe. "Jak mi zaručíte, že je necháte naživu?"

Aro se usmál: "Máš mé slovo. Jestli se k nám přidáš a slíbíš, že už je nikdy nevyhledáš, propustím je. Všechny tři."

V tu chvíli to v místnosti vypadalo jako ve včelím úle. Každý mluvil. Nesouhlasně se překřikovali a gestikulovali. Jen Aro zůstával klidný. V té změti zvuků a lidských těl jsem zahlédla Niela. Pořád ještě klečel. Jeho pohled mě sledoval. Byl naprosto vážný. Už se nevzpouzel. Když uviděl, že se na něj dívám, zavrtěl hlavou a jeho rty zašeptaly: "Nevěř mu.." Normální člověk by nic neslyšel, ale já jsem nebyla člověk. Naprázdno jsem polkla a představila si, co by se stalo, kdybych odmítla. Viděla jsem své blízké, jak trpí hroznou bolestí a v mukách umírají. Viděla jsem Nielův andělský obličej stažený bolestí...

"Souhlasím." vyslovila jsem.

Sál rázem ztichl. I padající špendlík by byl slyšet.

"Prosím?" zeptal se Aro, jakoby přeslechl mou odpověď.

"Souhlasím." zopakovala jsem o poznání silněji.

"Ne Bello, ne." zaskučel Niel.

"Výborně!!!!!" rozzářil se Aro spokojeně.

"Mám ale podmínky.." zchladila jsem jeho radost.

"Mluv." pobídl mě.

"Takže: Vstoupím mezi vás, ale chci mít jistotu, že mí blízcí budou v pořádku. Chci přesně vědět, co se s nimi nyní stane a chci vaše slovo, že už je nikdy nebudete pronásledovat! A také se s nimi chci rozloučit. O samotě!!!"

"Hmmm... S tím mohu souhlasit, ale mám také jednu podmínku.. Dovedeš nás k Juliovi." odpověděl mi Aro.

"Dobře. Přijímám."

Potom Aro splnil, co slíbil. Mohla jsem se rozloučit. Sia plakala a objímala mě. Seth byl také na měkko. Trhalo mi to srdce na kusy. Už jednou jsem přišla o rodinu, ale tohle bylo ještě stokrát horší. A to nejtěžší mě teprve čekalo.. Sia a Seth odešli. Zůstali jsme v kulaté místnosti jen Niel a já. Jeho tělo už nepoutala ocelová pouta a dokonce se i mohl opláchnout od krve. Byl vážný. Přišel až ke mě a pohladil mě po tváři. Nikomu z nás nebylo do řeči. Zničehonic mě Niel prudce sevřel a vtiskl mě do svého objetí.

"Bojím se o tebe, Bello. Moc se o tebe bojím. Jsem už dost starý a znám Ara. Nevěřím mu. A ty bys také neměla. Tohle nebude jen tak. Zabili jsme moc jeho stoupenců a on nás teď nechá jen tak odejít?? Ne. Něco není v pořádku. Vím to. Nedovolím ti, abys tady zůstala sama!!!"

Do očí se mi vkradla zrádná slza. Zamrkala jsem, abych ji zahnala a vzhlédla jsem do Nielova obličeje. Byl tak dokonalý a krásný. Až mi to vyrazilo dech.

"Nedokážu bez tebe být ani minutu." promluvila jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas. "Představa, že bys umřel je ale tak hrozná, že bych udělala cokoliv, abych ji zahnala. Jestli je tady alespoň nějaká šance, že vás zachráním, chytím se jí. To jediné mě bude držet při životě. Vědomí, že žiješ. Už nikdy se neuvidíme, ale chci abys věděl, že na tebe nikdy nezapomenu.." Znělo to hrozně. S každým slovem se ve mě uzavíraly jedny dveře.

"Já to takhle nenechám! Dostanu tě odtud!!! Přísahám!!!"

"Ne, Nieli. Pssst. Tohle neříkej, prosím. Pamatuješ, jak jsi chtěl, abych ti přísahala? Tak teď po tobě žádám to samé. Prosím tě slib mi, že budeš žít dál a nebudeš kvůli mě riskovat. Já to tady zvládnu, věř mi. A kdo ví? Možná to tady nebude tak zlé.."

Niel se ušklíbnul: "Ty jsi svůj slib nedodržela, pamatuješ? Takže když ti to slíbím, můžu udělat to samé.. Přijdu si pro tebe!!"

Chtěla jsem mu odporovat, ale položil mi ukazováček na rty, aby mě umlčel.

"Miluji tě a nikdy tě nenechám samotnou. Přijdu si pro tebe. Složím armádu a přijdu to tady srovnat se zemí!!!" Niel byl voják každým coulem. Vypadal jako princ, co slíbil princezně, že ji vysvobodí ze spárů zlého draka. Podlomila se mi kolena. Niel to vycítil, podepřel mě a políbil. Byl to nekonečný polibek na rozloučenou. Věděla jsem, že to bude naposledy, a proto jsem ho nechtěla přerušit a přála jsem si, aby trval navěky. Nedovolovala jsem si uvěřit, ale v hloubi duše jsem doufala, že to Niel dokáže a že se ještě uvidíme. Že si sem pro mě přijde.. Že zvládne nemožné......