26. kapitola

"Kde jste byli tak dlouho?" zeptala se naoko přísně Sia, když jsme vyšli s Nielem ruku v ruce z lesa. Oba jsme měli vlhké vlasy a tvářili se rozverně. Nathaniel se uvolněně usmíval. Já jsem se však zapýřila, když na mě spočinul Siin vševědoucí pohled.

"Co jste Probůh dělali? Vy jste se koupali??" obrátila upírka oči v sloup, ale její ústa se úlevně smála. Byla ráda, že se její bratr spokojeně usmívá a jeho nevrlé chování je pryč.

"Nebuď zvědavá, budeš brzy stará a ošklivá.." odvětil jí Niel vesele.

Sia na něho vyplázla jazyk: "Tůdle nůdle, bratříčku. Já jsem stará jako Metuzalém a stejně jsem pořád kočka! Tak nasedat vy dva. Nemáme času nazbyt. Seth už na nás jistě netrpělivě čeká." zahnala nás do auta.

Nathaniel si tentokrát sednul za volant a my se Siou jsme se posadily dozadu. Jen co se limuzína rozjela, Sia se ke mě naklonila a radostně mě objala. Až jsem se lekla, jak jsem to nečekala.

"Vítej do rodiny, Bello!!!! Já jsem věděla, že to takhle dopadne... Můj bratr je nejšťastnější upír na zemi... No samozřejmě až po Sethovi..." zasmála se a vlepila mi pusu na líčko.

"Jak.. jak jsi to..." koktala jsem.

Sia zavrtěla hlavou a zvonivě se zasmála. Vypadala jako víla. Zlaté rozpuštěné vlasy, medové zářivé oči a pobavený úsměv na rtech.

"Jak jsem to poznala?" předstírala Sia zamyšlení. "No.. Takhle se Niel už stovky let netvářil. Naposledy, když byl s Lienne. A pak, prozradil tě tvůj obličej. Podívej se na sebe." podala mi zrcátko. "Vždyť ty celá hoříš.."

Měla pravdu. Můj obličej už nebyl tak světlý. Jako bych byla právě na lovu a přecpala se čerstvou horkou krví. Červenala jsem se. A ne trochu, ale pořádně..

Zbytek cesty nám utekl jako voda. Poslouchala jsem Siin hlásek, který básnil, co všechno budeme dělat a co zařídíme, až zachráníme Setha a celá má nová rodina si vyrazí někam na dlouhou dovolenou..

"Rok bez zabíjení a beze strachu, že zase spadneme do nějakého maléru.." snila Sia se zavřenýma očima. "Sladké nic nedělání.. Co takhle nějaký opuštěný ostrov v Karibiku? Budeme se celé dny jenom válet na pláži a lovit divoká prasata a opice a kdo ví? Možná tam narazíme na kapitána Jacka Sparrowa... Taky toho Johnnyho Deepa žereš? Kdybych nelovila jen zvířata, tak bych se do něho s chutí zakousla.."

"Vrrrrrr.." ozvalo se z místa řidiče zavrčení.

"Je neslušně, poslouchat cizí rozhovory." řekla Sia a zmáčkla tlačítko, které zvedlo roletku mezi přední a zadní částí auta.

"Žárlí..." konstatovala má společnice. "Ale co nadělá. Johny je prostě k sežrání.."

Musela jsem se smát. Už dlouho jsem se necítila tak dobře. Byla jsem naprosto šťastná. Ať se stane cokoliv, věřila jsem, že to dobře dopadne..

Krajina se začala měnit. Opuštěná pole vystřídala malá městečka. Starobylé dvoupatrové domy i moderní několikaposchoďové budovy. A pak jsem to uviděla.

Nalevo od cesty se vyloupl kopec, na kterém se skvělo kamenné město obehnané vysokou nedobytnou hradbou z velkých kamenných kvádrů.

"Volterra." promluvila vedle mě Sia a potvrdila mi můj soukromý odhad.

Okénko řidiče se elektrickým mechanismem sesunulo dolů a v prázdném prostoru se objevila Nathanielova plavá hlava.

"Jsme tady." řekl nám informaci, kterou už jsme také věděly.

"Jaký je plán?" zeptala se Sia a její tvář byla nepřirozeně vážná. Tak vzdálená vtipkující dívce, kterou ještě před chvílí byla.

"Myslí si, že jsme Volturi, a proto nebude problém se dostat do města. Tam už to však bude horší.."

Sia kývla, že rozumí: "Uděláme, co řekneš."

"Vjedeme dovnitř a rozhlédneme se. Pak se rozdělíme.."

"Rozdělíme??!!!" vyděsila jsem se. Představa, že bych neměla být se svou láskou byla hrozivá.

"Tak bude větší šance na úspěch.." odpověděl mi a jeho pohled byl plný citu. Až mě to bodlo u srdce. Zastavil auto u krajnice a přesedl si k nám dozadu.

"Přemýšlel jsem o tom. A napadla mě taková věc. Asi to bude znít šíleně, ale myslím si, že to není špatný nápad, ale rozhodnutí bude záležet na tobě Sio.." pronesl Niel vážně.

"Mluv." pobídla ho sestra napnutě.

Já jsem si nervózně kousala spodní ret. Rozhodně jsem se nechystala smířit s myšlenkou, že bychom se měli rozdělit. Ať byl plán jakýkoliv.

"Volturiovi čekají na návrat Doriannina přítele, který má přivézt zajatkyni. Siu. Přičemž Volturiovi vědí, že Julio Volturi má schopnost měnit podobu.. A tak mě napadlo. Jedeme jeho autem, pojďme předstírat, že se nic nestalo. Že já jsem on a změnil jsem svou identitu, abych uklidnil Siu a bez komplikací ji dopravil do Volterry.. Votluriovi věří, že jsem mrtvý. Dorianna jistě poreferovala, co a jak. Mohli bychom toho využít.."

"To je vynikající nápad bráško!!!" rozzářila se Sia a spokojeně zatleskala dlaněmi, jako malé dítě, které se právě dozvědělo, že ho rodiče vezmou do hračkářství.

"Samozřejmě to má i slabiny. Jestli po mně budou chtít, abych se změnil zpět, nepůjde to, ale třeba budeme mít i tak dost času na Sethovo vysvobození. Budeme prostě improvizovat a jestli to nevyjde, pořád tady je naše pojistka.." pokračoval Niel.

"Půjdu s vámi. Kdyby se něco zhatilo, budete potřebovat každou pomoc.." promluvila jsem. Oba upíři se na mě podívali. Sia vděčně, ale Niel se zatvářil nesouhlasně. Chytil mě za ruku a podíval se zpříma do oči.

S každou minutou jsem byla nervóznější. Už to bylo skoro hodinu, co mě Niel se Siou vysadili u malebného hotýlku s podloubím a odjeli.

Stála jsem u okna pronajatého pokoje, napolo skrytá za těžkými sametovými závěsy a sledovala dění na ulici. Všude panoval klid a pohoda. Turisté pochodovali po kamenném dláždění a fascinovaně sledovali středověkou architekturu. S obdivem vzhlíželi na královskou pevnost. Pro ně to bylo místo, kde se psaly dějiny. Pro mě to však byla budova, kde má láska a jeho rodina právě bojovala o svou existenci. Nervózně jsem drtila prsty v pěstích a napětím krčila čelo. Snad jsem ani nedýchala, jak mě ovládal strach.

Mezitím v paláci - sídle upíří královské rodiny

Felix spokojeně seděl na dřevěné židli a v rukou svíral vějířek karet. Dnes měl štěstí. Lepší karty už ani nemohl získat. Rozhlédl se okolo sebe. Tři strážní seděli okolo stolu a taktéž svírali hrací karty.

"Končím!" praštil jeden z nich svým vějířkem na desku stolu.

"Taktéž." přidal se k němu další.

"Přihazuju dalších sto!!" zatvářil se sebevědomě třetí z nich.

"Fajn. Chceš přijít o pěkný balík peněz Diego, máš to mít. Dorovnávám." odpověděl mu Felix a vhodil do hry stoh peněz. "Ukaž karty."

Oba upíři zároveň odhalili své karty.

"Hahaha." zasmál se vítězoslavně Felix. "Já jsem tě varoval.. Jsem milenec štěstěny." shrábnul Felix velký obnos ze stolu.

V tu samou chvíli do vstupní brány vjelo černé auto. Všichni upíři zbystřeli. Felix rychle schoval peníze do kapes šedého hábitu a s napětím se podíval na otevírající dveře od auta.

V nich se objevila blonďatá mužská hlava, kterou nikdy předtím neviděl. Muž oběhnul zepředu auto a vytáhl z něho zmítající se dívku. Felixovi poposkočilo srdce, když ji spatřil. Byla jako anděl. Tak čistá, krásná, dokonalá.. Byla to upírka. Stejně jako její věznitel.

"Co to má znamenat??" vzpamatoval se Felix vzápětí a vzpomněl si, proč tady vlastně je. Byl strážce. "Kdo jste a co tady pohledáváte??!! Sem je přísný zákaz vstupu!!!"

"To vím i bez tebe." houkl na něho plavovlasý muž. "Proč myslíš, že jsem asi tady, hmm?! Dovezl jsem vězně. Jsem očekáván.. Tak uhni a nech nás projít. Mám ji okamžitě eskortovat do vězení!"

Felix toho muže obdivoval. Byl tak sebevědomý a kurážný.

"Dobře chápu, ale znáte pravidla. Bez propustky vás nemohu poslat dál.." snažil se mu Felix smířlivě vysvětlit.

Mladý muž se ještě více zamračil: "Já propustku nepotřebuji. Jsem Julio Volturi, jestli vám to někomu něco říká.."

"J..Julio????" vytřeštil na něho oči Felix. "Omlouvám se vám, pane. Nevěděl jsem. Vypadáte jinak.."

"Jsem v přestrojení, samozřejmě." pousmál se plavovlasý.

"Oh ano, zvláštní poslání.." povzdechnul si toužebně Felix. Tak rád by dokázal to, co Julio. Už o něm slyšel tolik historek. Upír, co dokáže být kým se mu zamane.. "Pojďte dál. Tady Diego vás doprovodí do vězení.."

"Tak to šlo docela hladce." pomyslel si Niel a nechal se se Siou doprovodit hnědovlasým upírem do vězení. Procházeli dlouhými chodbami a sešli spousty schodů než dorazili k celám. Z některých se ozýval nářek, z jiných čišel prázdný chlad. Tu kterou hledali ucítil Niel okamžitě.

"Seth." nenápadně pošeptal Sii a ukázal na ocelové dveře.

Kývnula, že ví a v jejích očích se zableskla netrpělivost.

"Diego, jmenujete se tak, že?" usmál se Niel na mladého upíra.

"Ano, pane." pípnul s respektem upír.

"Máte klíče od cel? Kde jsou ostatní stráže? Tady dole nikdo nehlídá?" ptal se Niel zvědavě.

"Klíče? Tady žádné klíče nepotřebujete." řekl hnědovlasý zmateně. "Marcus dal cely renovovat. Nyní se otvírají na kód a tvrdost dveří je tak vysoká, že je žádný upír nerozbije. Hlídky, co zde dříve působily se přesunuly nahoru do hlavní budovy.."

"Aha." odpověděl Julio alias Nathaniel. "A ty ty kódy znáš, že?"

"Ano pane. Před měsícem jsem byl povýšen a přeřazen sem dolů. Každý z naší hlídky zná kódy."

"Tak to je skvělé." usmál se Niel spokojeně a mrknul na Siu. Pak se zničehonic vrhl na nepřipraveného Diega. Sevřel jeho hlavu dlaněmi jako do svěráku a přirazil ho k ocelovým dveřím. "Jestli chceš žít, povíš nám, jaký kód patří k těmto dveřím.."

Hnědovlasý strážce vypadal nechápavě a zmateně. Jeho obličej se křivil bolestí.

"Auu, nechápu, co se..." skučel.

"Ten kód! Rychle!! Nebo ti hlavu rozmáčknu jako zralou švestku." varoval ho Niel.

Diego pochopil, že něco není, jak má být. Pan Julio, nebo kdo to byl myslel své výhružky vážně.

"3287594313"

"Hodný kluk." pochválil ho jeho věznitel, ale své sevření nepovolil.

Sia vymačkala na zámku nade dveřmi kód a dveře povolily. Vpadla do nich. Na zemi dřepěl muž. Jeho tmavé vlasy byly mastné a slepené. Tělo utrpělo plno šrámů, které však byly už napolo zhojené.

"Sethe, miláčku. Proboha, co s tebou ty bestie dělaly??!" vrhla se k němu vyděšená dívka a objala ho. Seth zvednul hlavu. V momentě se vzpamatoval a svou ženu utopil ve svém náručí.

"Sio, Nieli.. Nemůžu tomu uvěřit. Jak se vám to podařilo?"

"Není čas na vysvětlování!" upozornil je Niel. "Napřed vypadneme, pak ti všechno povíme. Právě zapadlo slunce. Bella už určitě vyrazila sehnat odvoz. Pojďme."

Když všichni vyšli z cely, Niel do ni vhodil svého vězně: "Dodržím svůj slib. Nezabiju tě, ale taky tě nemůžu pustit. Neboj, však oni tě brzo najdou.." s těmi slovy zabouchnul dveře a aktivoval zámek.

Zapadlo slunce. Cítila jsem ten okamžik, kdy poslední sluneční paprsky dopadly na vyhřáté kamenné město a slunce se ukrylo za horizont. Nyní byl čas na můj úkol. Nadlidskou rychlostí jsem se vyplížila z hotelu. Nikdo z lidského personálu si mě nevšiml. Venkovní vzduch byl příjemně teplý. Zavětřila jsem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by v okolí hrozilo nebezpečí. Vydala jsem se do klikatých uliček, abych se porozhlédla po nějakém vhodném vozidle. Měla jsem štěstí. Nemusela jsem hledat dlouho. Na malém parkovišti, které sousedilo s kostelem stálo pět aut. Dvě rodinné dodávky, jeden starý Fiat, dvoumístný sporťák bez střechy a stříbrný mercedes. Rozhlédla jsem se a proběhla k autům. Přikrčila jsem se u stříbrných dveří. Nikdy jsem to nedělala a přesto jsem věděla, co a jak.

"Chci, aby se ty dveře otevřely." pomyslela jsem si a intenzivně se chvíli soustředila. Mé dlaně se rozehřály. Pak jsem vzala za kliku. Dveře se otevřely.

"Jsem úžasná." pochválila jsem se. Mé schopnosti se zlepšovaly.

Rychle jsem nasedla. Klíče tady samozřejmě nebyly, ale stačila opět chvíle soustředění a motor spokojeně naskočil. Vyrazila jsem prudce z místa.

Skupina uprchlíků se proplížila chodbami. Zbýval poslední úsek. Felix a stráže.

"Jsou tři a my jsme tři. Bude to brnkačka." povzbuzoval Siu a Setha Niel. "Budeš moct bojovat, Sethe?" zeptal se svého přítele a s obavami se na něho podíval. Seth se uraženě zašklebil.

"Tuhle větu jsem přeslechnul." odpověděl mu.

"Chlapy a vaše ego.. Pojďte. Rychle." chytila je oba za ruku Sia a táhla je k východu.

Spěchala jsem úzkými uličkami a v duchu se modlila, aby na mě Niel s ostatními už čekal a všichni aby byli v pořádku. Konečně se přede mnou otevřel výhled na bytelnou vstupní bránu. Otvírala se a z ní vybíhala Sia se Sethem. Vystřelila jsem jak střela a prudce zabrzdila přímo u nich. Seth oběhl auto a vyměnil si se mnou místo řidiče. Posunula jsem se na místo spolujezdce. Sia si právě sedala dozadu.

"Kde je Niel??" křikla jsem na ni.

"Je hned za mnou. Ten hluk přivolal další hlídku.." odpověděla mi rozrušeně.

S obavami jsem se zahleděla do pootevřených dveří. Mihlo se v nich Nielovo štíhlé tělo. Konečně ze sebe setřásl dva upíry a hnal se k nám. Už natahoval ruku k otevřeným dvířkům.

"Nasedni, rychle!" křičela Sia rozčíleně. Seth túroval motor na maximum.

Najednou se na ulici zjevila drobná dívka v černém hábitu. Vypadala jako porcelánová panenka. Nepřítomně se usmívala a její pohled spočinul na Nielovi. Ten se ve stejnou chvíli zřítil v křečích na zem.

"NE!!! Sakra!!!" vykřikla Sia. "To je Jane!!!"

"Jeďte!!" zaskučel Niel.

"NE!" odpověděla jsem mu okamžitě a chtěla vystoupit z auta, abych mu pomohla. Seth mě však zadržel.

"Jeďte!! To je rozkaz!!!! Sethe, jeď!!!! zopakoval Niel a mávl rukou.

"Přece ho tady nenecháme??!!!" zděsila jsem se. Sia se rozvzlykala. Sethův obličej zkameněl. Šlápnul na pedál plynu a auto prudce vystřelilo vpřed.

"Nesmíme odjet!!! NEEEEEE. Zastav, já mu musím jít na pomoc!!!!! Oni ho zabijí!!!!" řvala jsem úplně bez sebe. Seth mi sevřel ruku.

"Uklidni se!! Je to pro mě stejně těžké jako pro tebe, ale tohle je naše jediná šance. Můj velitel mi dal rozkaz a já ho plním. Niel je voják. Já jsem voják. A tohle je válka. Vyměnil jeden život za tři. Pokud to jen trochu půjde zachráníme ho, ale teď je nejdůležitější se z toho dostat."

Připadala jsem si jako v nějakém špatném filmu. Otočila jsem se dozadu. Niel ještě ležel na zemi. Ta dívka stála a usmívala se. Z brány vybíhal zástup šedě oděných postav a shlukoval se okolo mého trpícího Niela. Srdce mi nad tím obrazem pukalo. Já jsem nebyla voják a tahle válka nebyla moje. Nerozpoutala jsem ji. A přesto jsem se musela dívat, jak má láska trpí a umírá. A nemůžu s tím nic dělat.. Nemůžu? Dala jsem slib. Nedělat nic ztřeštěného... Zemřela bych, kdybych mu šla na pomoc. Je to marné, ale žít bez něj? Celou věčnost.. Do nekonečna...

"Bello nedělej to!!!" zakřičela zděšeně Sia, ale nedokázala mi zabránit. Vrhla jsem se z jedoucího auta ven. Udělala jsem několik šílených přemetů, než jsem se zastavila. Byla jsem však upír. Nic se mi nestalo, Jen mé oblečení to trochu odneslo. Okamžitě jsem stála na nohou a hnala se zpátky do vřavy.

"Dobrdele!!!!!! Doprdele!!!!!!! Doprdele!!!!!!!!!!!" ulevil se Seth a otočil se na svou manželku. Jejich pohledy se na okamžik setkaly. Nemuseli mluvit. Seth prudce otočil auto a vystřelil.

Vběhla jsem na bojiště. Aniž bych se rozmýšlela, skočila jsem na nevinně se tvářící Jane. Zahryzla jsem se jí do krku a mé hořící dlaně jí způsobily spáleniny na zádech. zaskučela bolestí a její tělo vzplálo ničivým ohněm. Pustila jsem ji a otočila se právě ve chvíli, kdy stříbrný mercedes v plné rychlosti najel do hloučku šedých postav. Jako zázrakem minul Nielovu vstávající postavu. Začal boj. Trhala jsem hlavy a pálila kůži. Ale byla jich ohromná převaha. A další neustále přibíhali. Bylo to marné, ale já jsem byla spokojená. Stála jsem po boku své lásky. Oba jsme byli naživu. Alespoň prozatím..

"DOST!!!!!!!!!!!" ozval se autoritativní hlas.

"Caius." zaskřípěl Nathaniel zuby a chytil mě za ruku. Cítila jsem, jak mé tělo ochabuje.

"Co se to děje?" zaskučela jsem vyděšeně.

"Caius nás paralyzuje. Má tu schopnost. Neboj se. Je to jen chvilkové, ale bude jim to stačit, aby nás zajali.."

Upíři se kolem nás znovu ještě s větší intenzitou shlukli a obklíčili nás. Všechno bylo ztraceno.

"Odveďte je do trůnního sálu!" rozkázal Caius a se spokojeným výrazem ve tváři se vrátil do hradu.