25. kapitola

Zabavili jsme limuzínu Doriannina přítele. Sia se ujala řízení a my ostatní jsme se nasoukali dozadu. Seděla jsem v protisměru a sledovala Niela a našeho zajatce. Tmavovlasý upír se díval z okna a každou chvíli po mně střelil pohledem svých pichlavých očí. Niel se mračil jako sto čertů. Za celou dlouhou cestu až do nitra Itálie nepromluvil. Svůj pohled zabodl do země. Když jsem na něho promluvila, jen zavrtěl hlavou, aby nemusel odpovídat nahlas a podíval se na mě s bolestným výrazem ve tváři. Kdybych byla člověk, asi by mi hrozně třeštila hlava a propadla bych se v srdceryvný nářek. Toužila jsem oplývat zvláštními schopnostmi, abych mohla nahlédnout do Nielovy mysli. Nathaniel se po nepříjemném setkání s přeludem své mrtvé manželky změnil. Uzavřel se do sebe. Zase to byl ten ledový princ co dřív. Jakoby nikdy neexistovala chvíle, kdy se od srdce smál a hladil mě po tváři. Přede mnou seděl úplně někdo jiný. Jakoby ani nevnímal, že tam někdo z nás je.

"Co když si to rozmyslel a už mě nebude chtít? Určitě to tak je. Nikdy se Lienne nevyrovnám. Byla tak krásná.." honily se mi hlavou černé myšlenky.

Jediná stopa, že Nathaniel není jen kamennou sochou bylo, když znenadání zvedl sluchátko telefonu a bezbarvým hlasem přikázal Sii, aby zastavila. Tmavovlasý upír i já jsme se na něho překvapeně podívali, ale Nathaniel neměl rozhodně v plánu nám něco vysvětlovat. Vystoupil a zabouchl za sebou dveře. Obešel záď auta a otevřel ty protější.

"Pojď se mnou!" vytáhl surově upíra ven a táhl ho někam pryč.

"Nieli!! Co se stalo??" vykřikla jsem na něho a chystala se vystoupit. Zabouchl mi před nosem.

"Počkejte na mě tady!!" přikázal velitelsky.

"Proboha Nieli!!! Co to ksakru děláš??!! odpověděla mu Sia.

"Teď ne, Sio!!" slyšela jsem, jak křikl na sestru.

Otevřela jsem dveře právě ve chvíli, abych viděla, jak Nathaniel mizí i se svým vězněm v zeleném borovicovém lesíku.

"Co to... co." dívala jsem se za nimi nechápavě.

"Niel se asi zbláznil.." zhodnotila situaci Sia a posadila se na přední kapotu. Rozhodla se vyčkat. Já jsem však nedokázala jen tak sedět a čekat. Nemohla jsem zůstat na jednom místě. Ať se Nathaniel rozhodl pro cokoliv, potřebovala jsem to vědět. Přece ho neodtáhl, aby ho zabil??? Musíme ho přece vyměnit za Setha!!!!

"Půjdu za ním." oznámila jsem a vykročila.

V příštím okamžiku jsem ucítila dotek jemné dlaně na pravém rameni.

"Ne Bello. Raději zůstaň tady. Znám svého bratra. Když nechtěl, abychom s ním šly, má proto jistě dobrý důvod.."

"Možná má, ale chová se divně. Nechci, aby udělal nějakou hloupost.. Co když ho chce zabít? Co pak Seth??" odpověděla jsem a zamračila se, když jsem si představila Nielovu zuřivou chladnou tvář.

Sia spustila ruku z mého ramena a povzdechla si.

"Niel ho určitě nechce zabít. Nikdy by neudělal nic, co by ohrozilo kohokoliv z nás. Ví, že ho potřebujeme k výměně..Věřím svému bratru. Ale jestli chceš, tak běž. Víš Bello, vím, že tě to trápí. Nathaniel Lienne k smrti miloval. Tohle všechno rozjitřilo jeho nezhojené rány. Ale miluje tě. Ať se chová jakkoliv, miluje tě a na ničem jiném nezáleží.."

Nepřesvědčeně jsem kývla hlavou a vykročila. Prosmýkla jsem se mezi stromy a rozhlédla se. Nic zajímavého jsem však nezahlédla. Ani nevím, co jsem čekala. Masakr, boj na život a na smrt, rituální oběť,... Zavětřila jsem, abych poznala, kudy se Niel mohl vydat. Netrvalo mi to ani vteřinu a spěchala jsem správným směrem. Prodírala jsem se hustým lesním porostem. Stromy tady byli u sebe tak blízko, že nebylo vidět nebe. Větvičky se mi otíraly o tělo, oblečené stále do motorkářské kombinézy. Vůbec jsem to nevnímala. Následovala jsem známou vůni. Aroma mě dovedlo až k menšímu jezeru, které se přede mnou zničehonic vylouplo z lesa. Málem jsem spadla do vody. Lekla jsem se a na poslední chvíli se zachytila větve trčící mi nad hlavou. Tady stopa končila a ztrácela se. Nechápavě se podívala na vodu.

"Kde můžou být?? Přece se jen tak nepropadli do země?? A to, že by se snad utopili, bylo ještě méně pravděpodobné. Upíři nepotřebují dýchat.." letělo mi hlavou.

Nemusela jsem dlouho čekat. Na své otázky jsem dostala odpověď téměř okamžitě.

Uprostřed jezera se zavlnila hladina a objevily se bubliny vzduchu, které se uvolnily ze dna. A hned na to se vynořila Nathanielova blonďatá hlava. Když mě spatřil, zarazil se. Pak se nesouhlasně zamračil a plaval ke břehu. V tu chvíli bych se nejraději obrátila na patě a utíkala pryč. Ale než jsem o svém nápadu mohla více uvažovat, vyběhl Niel z vody a bolestně mi sevřel paži v dlani, jako do svěráku.

"Co tady Bello ksakru děláš?!! Měla jsi zůstat v autě!!!" zavrčel na mě naštvaně.

Cítila jsem se, jakoby mě šlehl bičem. Přikrčila jsem se a sklopila oči k zemi.

"Omlouvám se. Měla jsem o tebe strach.." zamumlala jsem.

"To je hloupost!!" odplivl si Nathaniel a protočil oči v sloup. "Neměla jsi sem chodit!! Neměla jsi to vidět!!"

Zmateně jsem zvedla zrak a podívala se na Niela.

"Cože? Proč? Nechápu.." promluvila jsem. Musela jsem vypadat opravdu žalostně, protože si Nathaniel rezignovaně povzdechl a už mírnějším hlasem odpověděl.

"Nevěřím, že by se výměna zdařila, kdyby ten parchant jel do Volterry s námi. Možná bychom Setha vyměnili, ale Volturiovi by nás rozhodně nenechali jen tak odejít. Na to je znám moc dobře. Napadlo mě, že kdybych ho ukryl někam, kde na něho nikdo nebude moct, zvýší to naše šance na úspěch.. Proto jsem ho odtáhl sem a zavřel ho dole do zaplaveného vojenského bunkru. Odtud se nedostane, ani ho nikdo neuslyší.. On je naše jediná pojistka."

"Bunkr??" vydechla jsem překvapeně.

"Našel jsem ho před mnoha lety. Ve 2. světové válce sloužil, jako tajná centrála vermachtu. Nechal jsem ho opravit a vybavit. Volturiovi, ani Sia o něm nemají ani zdání. A mělo to tak i zůstat. Aro Volturi je mocný. Dokáže přečíst všechny tvé myšlenky. Nedokážeš se tomu ubránit.. Chtěl  jsem, abyste se sestrou zůstaly v bezpečí. To, že to nyní víš, není dobré.."

Stála jsem tam jako přikovaná a poslouchala jeho slova. Už jsem chápala a litovala svého unáhleného rozhodnutí. Chovala jsem se tak hloupě..

"Tak Niel se nezbláznil. Chtěl nás chránit.. Chtěl MĚ chránit.." pomyslela jsem si.

"Je mi to líto.. Jsem hloupá. Myslela jsem si, že je to všechno kvůli Lienne. Že už to nebude jako dřív. Že sis uvědomil, že se jí nikdy nevyrovnám a tohle všechno jsi dělal jen ze vzteku.. Já vím, že se jí nikdy nemůžu vyrovnat.." vyslovila jsem nahlas to, co jsem si myslela.

"Bello, Bello, Bello." zavrtěl Niel hlavou a na jeho rty rozvlnil úsměv, který jsem milovala. Přistoupil ke mě a oběma rukama mě chytil za paže. Z vlasů mu kapala voda. Byl do půl pasu svlečený. Kožené motorkářské kalhoty, které mu zůstaly z kombinézy, byly mokré a lepily se mu na tělo. "Jak tě něco takového mohlo napadnout? Lienne je mrtvá. A všechno, co s ní souviselo je pryč. Teď už je v mém srdci jen jediná láska. Ta osoba, kterou miluji je střeštěná, tvrdohlavá a často mě dohání k šílenství, protože naprosto neposlouchá moje příkazy a díky tomu je neustále v nebezpečí.."

Nathanielova slova na mé tváři vykouzlila úsměv. Konečně jsem se dokázala uvolnit a uvěřit, že všechno bude zase dobré.

"Jsem to já? Jo? Ta osoba.." odpověděla jsem.

Kývnul a přitáhl si moji tvář ke své. Jeho vlhká ústa se jemně přitiskla na mé rty. Povzdechla jsem si a pootevřela ústa, abych mu jeho polibek oplatila. Sevřel mě pevněji a přitiskl si mě na svou obnaženou hruď. V tu chvíli ve mě vybuchlo vášnivé šílenství. Objala jsem Niela okolo krku a prsty mu vjela do vlhkých vlasů. Naše polibky se staly útočnějšími.

Znenadání se ode mě Niel odklonil. Naše oči se do sebe zaklesly. Aniž by uhnul očima, vzal za zip mé kombinézy a pomalu ji rozepnul. Jeho chladné prsty mě polechtaly na ramenou a kombinéza se svezla k zemi. Stáli jsme tam naproti sobě a navzájem se na sebe dívali. Celá jsem hořela. I když jsem už dlouho nebyla na lovu a má pokožka byla chladná, jako obvykle. Ale uvnitř mého těla se rozlévala vřící láva. Nebyl to však stud, co mě rozpalovalo. Byla to Nielova přítomnost. Byl to jeho pohled. Cejchoval si jím každou část mého nahého těla. Nestoudně si mě prohlížel a mělce dýchal pootevřenými ústy. Znovu si mě k sobě přitáhl a políbil mě na krk. Vzal mě za dlaně a přitáhl si je ke koženým kalhotám. Kdybych byla člověk, určitě bych nyní svítila zářivě červeným odstínem. S žádným klukem jsem nic podobného nezažila. Bylo to tak.. nestoudné... Třesoucími se prsty jsem rozepnula zip. Nathaniel se nahnul a sundal si kalhoty. Naše situace se vyrovnala. Oba jsme byli nazí.

"Co když se Sia rozhodne nás jít hledat a najde nás takhle svlečené?" proletělo mi hlavou. Než jsem však stihla víc o tom uvažovat, stáhl mě Niel k vodě a naše těla s cáknutím zmizela pod hladinou. Naše rty se pod vodou znovu našly a spojily se. Má pokožka se poddávala Nathanielovým dotekům. Trochu nemotorně jsem mu jeho laskání oplácela. Dováděl mě k šílenství. Myslela jsem, že se každou chvíli z toho musím jisto jistě zbláznit. A pak se to stalo. V první chvíli jsem se zarazila. Zabolelo to, ale Niel věděl, co dělat. Za chvíli už jsem vnímala jen jeho a nic jiného. Voda se kolem nás vlnila a vytvářela bublinky.

Klidně okolo mohlo pochodovat vojsko i celý skautský tábor se zástupem jeptišek a mnichů. Bylo mi to jedno. V tento okamžik existoval jen Niel a já......