24. kapitola

Letadlo se vznášelo nad krajinou a jeho motory tichounce předly. Při pohledu ven jsem si uvědomila, že je to poprvé, co cestuji do ciziny a navíc až do Evropy. Vždycky jsem toužila poznat i jiný kontinent než Ameriku. Nikdy by mě však nenapadlo, že to bude za takovýchto okolností..

Po nekonečných hodinách nad oceánem se pod námi konečně objevila pevnina. První půda, první stromy, první města. Dvanáctihodinový let se chýlil ke konci. Blížili jsme se k cíli své cesty. Pod námi se objevila světoznámá Promenade des Anglais. Vítalo nás město Nice.

Zvědavě jsem vykukovala z oválného okénka a hltala každý detail města pod námi. Až tady člověk pochopí, co to znamená azurové pobřeží. Moře zářilo, jak se od něho odrážely sluneční paprsky a bylo průzračně čisté. Kdybychom byli níž, asi bychom mohli vidět i mořské živočichy, co si spokojeně plavali ve slané vodě Středozemního moře. Najednou se mi můj výhled ztratil. To Nathaniel zatáhl roletky na oknech.

"Promiň. Slunce tady svítí opravdu intenzivně. Sice tady jsou kouřová skla, ale jistota je jistota. Nesmíme se prozradit.." omlouval se Nathaniel.

Usmála jsem se na něho a přitáhla si jeho tvář ke své. Naše rty se na krátkou chvíli spojily.

"Je to poprvé, co jsem pryč z Ameriky.. A jsem šťastná, že to všechno poprvé můžu prožívat s tebou.." zašeptala jsem.

Nathaniel se na mě překvapeně podíval: "Ty jsi ještě nikdy nepřekročila hranice státu?"

"Ne."

"Je mi líto, že tvůj první výlet musí vypadat zrovna takto. Zasloužila by sis jen to nejlepší a já tě neustále tahám do nebezpečí.."

Chytila jsem Niela za ruku a pevně ji sevřela. Pak jsem se mu podívala zpříma do očí a usmála se.

"Neexistuje místo, kde bych byla raději, než tady a s tebou!"

Nathaniel se také usmál a pohladil mě po tváři. Chtěl něco říct, ale vyrušila nás stevardka, která se zdvořilým zakašláním vstoupila a požádala nás, abychom se připoutali, že za okamžik budeme přistávat. Oba jsme ji poslechli a poslušně si zapnuli bezpečnostní pásy.

Konečně po nepříjemném rychlém klesání soukromý tryskáč bezpečně zastavil na francouzské půdě. Než jsme se stihla odepnout, Nathaniel už stál na nohou a vytahoval z úložného prostoru nad našimi hlavami nějaké dvě objemné tašky. Těsně před odletem je donesla stevardka a Nathaniel ji za to poděkoval a vstrčil jí do dlaně několik bankovek. Chtěla jsem se na ně zeptat, ale pak jsem na to nějak zapomněla. Až teď..

"Co to je za tašky?"

Niel se na mě lišácky usmál: "Věděl jsem, že bude den, až budeme přistávat a tady v těchto krajích nemá cenu doufat, že bude zataženo. Je to nejslunečnější místo na zemi. A tak jsem nám před odletem zařídil krytí..." odpověděl a začal z tašek vytahovat kousky oblečení. Byly to kožené kombinézy. Jedna černá s modrými nápisy a druhá menší černá s červenými nápisy. Napřed jsem na ně nevěřícně zírala a představovala si, jak se do nich vůbec leze. K dovršení všeho Niel vytáhl z druhé tašky dvě motorkářské helmy.

"My pojedeme na motorce?!!!" zděsila jsem se, když mi do sebe všechno zapadlo. Kombinézy, helmy.. Když jsem ještě byla člověk, tak jsem měla panickou hrůzu z jízdy na motorkách. Takovým šílencům, co propadli kouzlu jednostopých vozidel jsem říkala dárci orgánů a po mé přeměně se vůbec nic nezměnilo. Samozřejmě, že jsem věděla, že kdybychom havarovali, pravděpodobně by se nám vůbec nic nestalo, ale zakořeněný strach se nedal jen tak zapomenout..

"Snad se nebojíš?" škádlil mě Nathaniel. "Bez zaváhání jsi vtrhla do domu plného upírů a teď by ses bála neškodné malé motorky?"

Plácla jsem ho do břicha, aby se mi přestal smát. Popadla jsem svou kombinézu a chůzí královny jsem odkráčela na toaletu, abych se převlékla. Trvalo mi to celo věčnost se do ní nasoukat. Nechápu ty, co v tomto svěráku tráví celé dny. Ani jsem si nechtěla představovat, jak asi vypadá jejich pozadí, když je venku takové horko, jako tady..

"Brr.." otřásla jsem se a představu jsem co nejrychleji zaplašila. Podívala jsem se na sebe do zrcadla.

"Bože, vypadám jako hodně škaredá naditá housenka." zhodnotila jsem svůj vzhled a vyšla jsem z toalety.

Nathaniel byl už také převlečený. Stihl to o poznání rychleji a neskutečně nu to slušelo. Se závistí jsem se na něho podívala. On by si mohl obléknout, co by chtěl a pořád by vypadal dokonale. Na rozdíl ode mě, co vypadám ve všem otřesně.

"Moc ti to sluší." přitáhl si mě k sobě Niel a políbil mě do vlasů.

"Lháři." zavrčela jsem a tvářila se co nejnepříjemněji to šlo.

Nathaniel pobaveně zavrtěl hlavou: "Bello, Bello. Kdyby ses někdy podívala do zrcadla, tak bys mi dala za pravdu. Jsi dokonalá.."

"Příšera." skočila jsem mu do řeči. "Nechápu, jak v něčem takovém může někdo dobrovolně chodit. Nikdy bych to na sebe nevzala, kdyby to nebylo nutné."

"S tebou je Belliu vždycky zábava, víš to?" rozesmál se Niel a spokojeně mě poplácal po tváři.

Na oplátku jsem na něho vyplázla jazyk a vytrhla mu z ruky červenou helmu. Narazila jsem si ji na hlavu a odkráčela k východu. Nathaniel mi byl okamžitě v patách.

Má noční můra stála přímo před námi. Zhmotnila se v stříbrném provedení... Motorka. Taková ta, co jí June říkala vysavač. Hodně silná, velká a nebezpečně vypadající... Polil mě studený pot, když jsem se na ni podívala. Naprázdno jsem polkla a neměla se k pohybu. Z toho stavu mě dostal až Nathaniel. Pošťouchl mě kupředu a s tlumených smíchem mě chtěl odvést k tomu pekelnému stroji.

"Bello nemáš se čeho bát. Jsi nezničitelná. Nemůže se ti nic stát a já jsem vynikající řidič. Věř mi. Mám desetiletí zkušeností.."

"Já vím, ale.." odvětila jsem.

"Žádné ale. Pojď. Už se po nás divně dívají.." vzal mě Niel za ruku a doslova mě odvlekl k motorce.

Měl pravdu stevardka i oba piloti se na nás pobaveně dívali a něco si navzájem šeptali.

Niel se posadil obkročmo na sedadlo a pokynul mi, abych se posadila za něj. Jako svázaná jsem ho poslechla. Chytila jsem se jeho pevného těla a křečovitě zavřela oči. Motorka se pod námi rozvrněla a vystřelila jako střela kupředu.

"Aaaaaaaaaaaaaaaa" křičela jsem v duchu a křečovitě jsem se držela Nielova pasu. Svírala jsem ho, jako by mi měl každou chvíli zmizet.

"Bell, proboha povol a uvolni se, nebo mě rozmačkáš!!" křikl na mě Nathaniel.

"Nic se mi nemůže stát.." snažila jsem si vsugerovat a konečně jsem trochu povolila své sevření. Po další chvilce jsem se dokonce přemluvila i k tomu, abych otevřela oči. Napřed jedno, pak druhé. Krajina kolem nás ubíhala. Svištěli jsme po hlavní třídě a kolem nás se míhaly luxusní sněhobílé paláce a luxusní hotely na jedné straně a azurové moře na straně druhé. Bylo to nádherné. Při pohledu na to krásné město jsem úplně zapomněla na všechen strach.

Svištěli jsme tak několik hodin a pořád se kolem nás vlnilo to průzračné moře. Všechna města a městečka tady byla tak dokonalá a upravená. Veselé barevné domky s ještě veselejšími a barevnějšími okenicemi, které v tuto dobu byly téměř všechny zavřené, aby zabránily intenzivnímu slunečnímu světlu proniknout do soukromí pokojů..

Konečně lidská obydlí zmizela a my jsme vyjeli dále od pobřeží. Klikatá cesta nás vyvezla nahoru do hor, které byly vysušené a horké, stejně jako údolí. Každou chvíli jsme míjeli borovicové háje. Ve vzduchu se vznášela vůně pryskyřice a suché trávy. Na jednom opuštěném odpočívadle Nathaniel zabrzdil a zastavil. Skoro nespokojeně jsem seskočila z motorky a sundala si helmu. Nathaniel udělal totéž, takže jsem zase mohla vidět jeho dokonalý úsměv.

"Já jsem věděl, že si to zamiluješ.."

"Tak co? Cítíš je? Jsme v předstihu?" snažila jsem se odvést hovor od motorky.

Nathaniel zvážněl, ale vypadal spokojeně.

"Ano. Cítím je. Přiletěli jsme včas. Jsou blízko." pak se otočil a ukázal ze svahu dolů. Byla tam cedule, která oznamovala konec Francie. A kousek od ní svou černou tlamu otevíral tunel. "Kdokoliv tudy cestuje do Itálie, musí projet tímto tunelem.. To je naše šance. Tady je dostaneme."

Nervózně jsem si skousla spodní ret a znovu jsem se podívala dolů na vjezd do tunelu.

Čekali jsme tam nahoře, skrytí za stromy několik hodin. Ale přišlo mi to, jako několik dlouhých let. Každá minuta se nekonečně vlekla a nervozita se stupňovala. Za celou tu dlouhou dobu tudy projelo jen několik aut. Vždy to však byli jen místní obyvatelé, co se tudy vraceli do svých domovů. Už jsem si začala myslet, že se snad ani nedočkáme, když se na obzoru objevila dvě auta. Jedno dlouhé a luxusní. S tmavými skly a druhé prostorné nákladní.. Do nosu mě uhodila ta ledová kovově sladká vůně. Nebylo pochyb, kdo těmi auty cestuje..

Nathaniel ztuhl, jen jeho oči divoce plály a jeho nos se krčil, jak nasával vzduch.

Oba jsme s napětím sledovali ty auta a vyčkávali. Najednou auta prudce zabrzdila a ze zadního náklaďáku vyskákalo asi deset upírů. Jejich pokožka na slunci diamantově zářila. Byl to neskutečný pohled. Ale nebyl čas obdivovat. V příštím okamžiku byli u nás a začal boj. Nathaniel se prosmýkl kolem motorky a vrhl se na první bojovníky. Netrvalo to dlouho a na zemi se válely utržené končetiny a hlavy. Rychle jsem se vzpamatovala a vyrazila Nielovi na pomoc. Mé dlaně byly dokonalou zbraní. Spálila jsem na prach každého, kdo se ke mě přiblížil. Celé to mohlo trvat tak pět minut a bylo po všem. Byli jsme volní a hnali se ke druhému autu.

Uviděla jsem ji okamžitě. Sia. Vypadala stejně, jako ten den, co jsem ji viděla naposledy. Její medové vlasy, plné rty a trochu větší nos. Radostně se na nás dívala a usmívala se. Vůbec nevnímala, že ji z obou stan drží dva upíři.

"Nieli! Bello!" zavolala na nás.

V tu samou chvíli z černého auta vystoupila vysoká dívčí postava. Nathaniel se chystal osvobodit svou sestru, ale pohled na druhou dívku ho přikoval na místě. Zbledl a vytřeštil nevěřícně oči.

Všichni, včetně Sii jsme se nechápavě na dívku podívali. Čekala jsem, že se tady setkáme s upírem. Dorianniným partnerem a teď před námi stála mladá a velmi krásná dívka. Její dokonalé tělo bylo obepnuto černými kalhotami a černým, velice úsporným topem. Vypadala tak dokonale. Nathaniel i Sia ji očividně dobře znali. Oba vypadali, jako by viděli ducha. Nechápala jsem, proč je pohled na tu dívku tak vyděsil.. Zvláštní bylo, že voněla jako upír, ale její pokožka nezářila. Byla jemná a hebká. Lidská. Přesto mi na ní něco nesedělo a věděla jsem, že už brzo přijdu na to co...

"Lienne.." vydralo se z Nielových úst.

Šokovaně jsem se na něho otočila.

"Lienne.." zopakoval. Dívka se na něho svůdně usmála a vlnivou chůzí k němu vykročila.

"Nieli. Lásko moje." promluvila zvonivým hlasem.

"Jak.... jak.. To není skutečné.." koktal Nathaniel a vrtěl hlavou, aby se vzpamatoval.

"Ale je to skutečné. Jsem to já. Splnily se ti všechny tvé sny. Vrátila jsem se. Pojď ke mě blíž.." lákala ho dívka v sobě.

"Ne, Nieli! Nesmíš!! Je to podvod!! Nevím, jak se to stalo, ale není to Lienne.." zakřičela Sia a začala sebou škubat, aby se zbavila svých věznitelů.

Nathaniel však nijak nereagoval. Jakoby ji ani neslyšel. Pomalu se k dívce přibližoval.

"On se dokáže proměňovat.." proletěla mou hlavou slova, která vyslovil sluha v Doriannině domě.

"Nieli, to je on!!" zakřičela jsem a vrhla se vpřed. Vrazila jsem do Nathaniela, až málem upadl na zem. Jakoby se probral ze sna, podíval se na mě a v jeho očích se mihla bolest a zklamání. Ten pohled mě píchl až u srdce.

Dívka využila chvíle nepozornosti a rozběhla se k tunelu.

"Nieli! Utíká!!!" vykřikla Sia a zalarmovala svého bratra. Nathaniel vystřelil z místa. Dívka byla velmi rychlá. Trvalo mu několik minut, než ji dostihl a strhl na zem. Oba společně spadli do trávy. Jejich obličeje najednou byly tak blízko.

"Přece mě nezabiješ.. Už jednou jsi to udělal a zničilo to tvou duši. Podruhé by tě to mohlo zabít.." zakňučela dívka.

"Ty nejsi Lienne!!" zavrčel Nathaniel a sevřel jí pevně ruce, aby se nemohla bránit.

"Ale jsem. Vidíš, že jsem." vemlouvala se dívka.

"Lienne je mrtvá. Zabil jsem jí a neexistuje způsob, který by ji dokázal vysvobodit z osidel smrti." zasyčel na ni Niel a jeho výraz byl v tu chvíli tak zuřivý.. Najednou se stala zvláštní věc. Dívka si hluboce povzdechla a zavřela oči. Když je otevřela, už to nebyla ona. Nathaniel svíral paže mladého tmavovlasého muže. Byl oblečen pouze v černých kalhotách, které se velmi podobaly těm, co měla oblečené Lienne.

Niel se lekl, jak se dívčí tělo pod jeho rukama proměnilo v mužskou postavu. Bylo to odporné. Jeho kůže se začala natahovat a vyrostly mu tmavé chlupy na rukou. Ten pohled se mu zakousl až do mozku.

"Tak dělej! Zabij mě! plivl na něho tmavovlasý upír.

Osaměli jsme. Niel vystřelil za dívkou a já jsem zůstala se Siou a čtyřmi upíry. Aniž bychom se domlouvali, obě jsme začaly ve stejnou chvíli bojovat. Trhali jsme maso a lámaly kosti. Zůstala za námi jenom krvaví spoušť.

"Sio! Ani nevíš, jak ráda tě vidím.." objala jsem svou kamarádku. Sia mě políbila na tvář a usmála se.

"Věděla jsem, že mě zachráníte. Teď ale nemáme čas. Běž za Nielem, ať neprovede nějakou hloupost. Já se zatím postarám o tohle." ukázala na upíří ostatky.

Vystřelila jsem z místa a spěchala cestou, kterou zmizel Nathaniel. V duchu jsem se modlila, ať je v pořádku. Tak ho to setkání vzalo..

Konečně jsem zahlédla jeho postavu. Klečel na zemi a se vší silou mlátil nějakého tmavovlasého upíra do obličeje.

"Ty zrůdo!! Jak sis to mohl dovolit se vydávat za ni!! Ty parchante! Zabiju tě! Zabiju!"

"Nieli, ne!!" zavolala jsem a běžela k němu.

Se zavrčením se na mě otočil. Jeho pohled byl tak divoký a nepříčetný. Tak daleký od lidského.

"Proč ne?!! Je to zrůda, která si nezaslouží nic jiného než smrt.."

Měl pravdu, ale v hlavě se mi zrodil plán, který vyžadoval, aby Doriannin druh zůstal naživu.

"Něco mě napadlo.. Musí zůstat žít.."

Nathaniel se zamračil a znovu vrazil pěstí upírovi do nosu.

"Jaký plán?!!"

"No... Napadlo mě, že Seth... Prostě. On je jeden z té královské rodiny.. Volturi, že? Co kdybychom ho použili jako rukojmí a vyměnili ho za Setha?"

Nathaniel chvíli přemýšlel. Zvažoval celou situaci. Nakonec kývl a škodolibě se usmál.

"Dobře. Nechám tě žít." zavrčel na černovlasého upíra. "Ale to neznamená, že tě pak, až bude příležitost nezabiju. Neměl ses do toho plést. Dorianna za to nestojí.."

"V tom se mýlíš." zaskučel zbitý upír. "Je moje všechno.."

"Snad i ty pro ni jsi všechno, protože jestli nepřistoupí na výměnu, tak jsou tvé dny sečteny..." odvětil mu Niel.