23. kapitola

Nathaniel se ode mě odtáhl, podíval se mi do očí a usmál se. Pořád to byl ten ledový princ, ale něco se na něm definitivně a nezvratně změnilo. V jeho pohledu bylo tolik světla a oddanosti. Jeho rty rozvlnil ten nejkrásnější úsměv na světě. Poprvé po stovkách let..

"Neposlechla jsi mě." vzpomněl si. "Přikázal jsem ti, abys uháněla co nejdál odtud a tys místo toho udělala pravý opak."

Šibalsky jsem se usmála: "Budeš si muset zvyknout, že příkazy na mě neplatí. Vždycky udělám, co považuji za správné.."

"Jsi blázínek, víš to? Ale momentálně ti nemůžu nic vyčítat. Vděčím ti za život. Jsem tvůj otrok. Do konce věků.."

Oba jsme se vesele zasmáli a znovu se rychle políbili. Kolem nás se vytvořila neviditelná bublina, do které nezasahoval okolní svět.. Krev, pach smrti, nic. Byli jsme tady jen my dva, ale realita nečekala...

Z vedlejší místnosti se ozval hluk. Niel se zamračil a jedním dlouhým skokem překonal vzdálenost ke dveřím. Prudce je otevřel. Původce hluku stál dva metry od vchodu a v třesoucích se rukou svíral brokovnici. Když spatřil Nathaniela, vystřelil.

"NE!!" zakřičela jsem zděšeně. Niel zůstal klidně stát. Střela se od něj neškodně odrazila a zakousla se do zdiva.

"To tě Dorianna nenaučila, že na upíry lidské zbraně neplatí?" řekl Niel mrazivě.

Muž ve stejnokroji sloužícího se viditelně roztřásl, až mu drkotaly zuby. Brokovnice spadla na zem. Kovově to zařinčelo. Nathaniel k muži přiskočil a chytil ho jednou rukou okolo krku.

"Je odporné sloužit někomu takovému, jako je Dorianna. Hnusíš se mi, ale jsi člověk a lidi já nezabíjím.. Ale mohl bych ti nepříjemně ublížit, jestli mi nepovíš, co potřebuju.."

Sloužící naprázdno polkl a vehementně přikývl, že naprosto rozumí a hodlá spolupracovat.

Niel trochu povolil své sevření: "Kde je můj přítel Seth? Co se s ním stalo, když mě Dorianna zabila?!!!"

"P.. p... paní odcestovala před dvěma hodinami i s vaším přítelem do Evropy.."

"Žije." oddechl si Nathaniel a jeho tvář na okamžik ztratila přísnost. Hned si to však uvědomil a znovu nasadil zlostnou masku.

"Takže Dorianna Setha ušetřila? Popravdě mě to dost udivuje.. To nemívá ve zvyku." přemýšlel Niel nahlas.

Sluha myslel, že ta slova patřila jemu, takže odpověděl: "Paní se chce zavděčit královské rodině.. Váš přítel je dárek pro Volturiovi.."

"Volturiovi!!!!!" vzpomněl si Nathaniel na Doriannina slova, než ho zabila.

"Bello, musíme okamžitě vyrazit! Volturiovi Siu i Setha popraví, jestli je včas nezachráníme.."

Přeletěl mi mráz po zádech, když jsem si představila nehybná mrtvá těla. "Dokázala bych je také oživit, kdyby na to přišlo, a nebo to s Nathanielem byla jen náhoda.. Síla mých citů, která přelstila smrt?"

Niel tušil, nad čím uvažuji: "Volturiovi jsou důkladní.. Zbaví se jich rychle.. Nebylo by co oživovat.." Potom se obrátil zpátky ke sluhovi: "Před jak dlouhou dobou odtud odvezli Siu?"

"Jsou to čtyři dny.. Pán vyplul na své lodi z východního pobřeží do Toulonu a odtud má naplánováno cestovat do Itálie po souši.."

"Pán?" zarazil se Niel. "Tak Dorianna v tomhle nejede sama.. Kdo je tvůj pán?"

"Julio Volturi." řekl sluha hrdě.

"Jeden z nich.. To není dobré.. Už tě pustím" oznámil mu Nathaniel. "Ale ještě mi řekni. Má tvůj pán nějakou zvláštní schopnost? Víš něco, co jiní nemají.."

Sluha vytřeštil oči. Očividně něco věděl, ale nebyl si jistý, jak to popsat.

"Tak mluv!!" zavrčel Niel netrpělivě. "Má nějakou schopnost?!!"

"A.. ano." zablekotal muž. "On.. jak to popsat.. Můj pán může být kýmkoliv si bude přát.. Dokáže měnit podobu.."

Když jsme opouštěli Doriannin dům hrůzy, z pokojů nic nezbylo. Celý se změnil na obrovskou hromadu suti a ohořelých trámů. Bylo neuvěřitelné, co dokáže jedna bedna s trhavinou..

Niel kráčel vedle mě. Oblečení, tmavé jeansy a bíla košile, které objevil v jedné ze skříní, mu ohromě slušelo. Po smrtelných zraněních nebylo ani stopy. Naopak. Zdál se mi ještě krásnější než předtím.. Ale to bylo asi tím, že nyní byl Nathaniel uvolněnější než dřív a jeho obličej každou chvíli rozvlnil odzbrojující úsměv.

"Je to hrozné přiznat. Sia se Sethem jsou ve smrtelném nebezpečí, ale už hrozně dlouho mi nebylo tak dobře.." promluvil Nathaniel. Při tom zvedl svou ruku, ve které svíral mou dlaň a políbil mě na konečky prstů. "A za to všechno vděčím tobě, Belliu."

Líbilo se mi, když mi říkal takhle. Nikdo mi tak nikdy neřekl a z jeho úst to znělo tak krásně.

"Nikdy by mě nenapadlo, že v Americe potkám někoho takového, jako jsi ty. Víš, nemám to tu moc rád.. Tvá země je tak mladá a kýčovitá.. Tam odkud pocházím se ctily a ctí staré tradice. Lidé tam jsou podezíraví, ale když je poznáš blíže, zjistíš, že jsou laskaví a dobrosrdeční.. Trochu mi je připomínáš. Tolikrát jsem na tebe byl hrubý, ale ty jsi mě přesto zachránila a při tom riskovala vlastní existenci. To by pro mě jen tak někdo neudělal." Jeho oči byly vážné a upřímné. Trochu mě to uvádělo do rozpaků. Bylo to pro mě tak nové..

"Nemohla jsem jinak. Jsi pro mě příliš důležitý.."

"Miluji tě..." vyslovil ta dvě slova. Už mi to řekl několikrát, ale pořád mě to příjemně rozrušilo. Byla to dvě jednoduchá slova, která však vyslovená jeho ústy, zněla tak dokonale. Jeho hlas byl dokonalý. Nehluboký, ale mužně plný. Hlas, co mohl recitovat verše i velet plukům.

"Chtěla bych vidět tvou zemi. Domov, ze kterého pocházíš. Musí to tam být překrásné.." usmála jsem se na něho. Niel přitakal a zasnil se.

"Divoké a nespoutané, ale kouzelné.. Každé ráno jsem se koupával v mořských vlnách. Voda byla ledově chladná, až se tajil dech, ale já to zbožňoval.. Nikdy v životě jsem nebyl nemocný. Na dávný středověk to byl doslova zázrak. Dnešní lidé si to už nedokážou ani představit. Jsou zhýčkaní. Nepřežili by ani týden."

"Pořád si nedokážu zvyknout na to, že už jsi toho tolik prožil.." promluvila jsem. "Dělí nás od sebe stovky let.."

Nathaniel zvážněl: "Ano, já vím. Jsem starý. Moc starý. A ty žiješ v současnosti.. Pochopím kdybys raději chtěla být s někým mladším.."

Nechápavě jsem se na Niela podívala: "Co to povídáš za hlouposti?! Jsi starý.. no a co? Já jsem zase hloupá holka, co často tropí hlouposti. Není důležité, jací jsme. Důležité je to, co k sobě cítíme a já tě miluju!"

Nathaniel se po mém vášnivém proslovu pousmál a vzal mě do náruče. Objímal mě, jako tu nejdražší osobu na světě. Stali jsme spolu na krajnici opuštěné cesty a zapomněli na okolní svět.

V uších jsem zaslechla vrčení motoru. Otevřela jsem oči a spatřila velké černé terénní auto. Velká litá kola, zaprášená kapota, tmavá skla.

"Nieli!" vyjekla jsem překvapeně. Okamžitě byl v pozoru a následoval směr mého pohledu.

"Můj Range.." řekl překvapeně.

"Nechala jsem ho stát u toho motelu... Klíčky zůstaly v zapalování.. Nepřemýšlela jsem.." řekla jsem zahanbeně.

Nathaniel se místo výčitek vesele rozesmál. Skoro se popadal za břicho. Range Rover nás minul a klidně pokračoval v cestě. Nechápavě jsem sledovala svého  společníka. Pořád stál na místě a huronsky se smál.

"Co je tady k smíchu?" zeptala jsem se.

Nielovi chvíli trvalo, než se uklidnil. Pak se konečně přestal smát a vesele odpověděl.

"Jak vidím, nechala sis ukradnout auto, Bello."

"Já vím.." řekla jsem nešťastně.

"Tomuhle říkám donáška až do domu.." řekl Niel s úsměvem. "Počkej tady chvíli. Hned jsem zpátky."

Než jsem se stihla nadát, byl Nathaniel pryč. Stála jsem tam na prašné silnici a poslušně čekala. Ani ne za dvě minuty jsem v protisměru zahlédla přijíždějící auto. Jedním smykem se otočilo o sto osmdesát stupňů a řidič na mě rozpustile zatroubil. Přiskočila jsem ke dveřím a otevřela je. Nathaniel seděl spokojeně na místě řidiče a smál se.

"Tak, kam to bude slečno?"

"To musíš vědět ty." zasmála jsem se také. "To ty jsi na téhle cestě průvodce."

"Dobře, takže. Letiště."

"Dobře, jsem pro. A ještě jedna malá otázečka. Co se stalo se zlodějem? Doufám, že jsi mu nic neprovedl.."

"Za koho mě máš, Bell? Ten chlap měl pěkné tetování. Hada přes celou paži... Užil si svezení a teď se ten jeho had bude muset plazit autobusem.."

Na letiště jsme dorazili ve chvíli, kdy se začalo stmívat. Obloha byla celý den zatažená. Nehrozilo žádné nebezpečí. Vysedli jsme a vydali se dovnitř. Ve vstupním terminálu panoval organizovaný chaos. Zástupy lidí byly postupně odbavovány a podle světelných tabulí pokračovaly v přesunu do odletových hal. Z druhé strany zase přicházeli pasažéři, kteří právě přistáli a na jezdících pásech hledali svá zavazadla. Připadala jsem si jako malý nicotný mravenec, který poprvé vstoupil do mraveniště.

"Nemáme pasy.. Nepustí nás do letadla." uvědomila jsem si nečekaně. Nathaniela to nijak nevyvedlo z míry. Přistoupil k jedné z přepážek a rychlým tichým hlasem něco zařizoval. Já jsem mezitím stála opodál a pozorovala okolní ruch. Vzpomínala jsem, jak jsem naposledy letěla letadlem. Bylo to k otci do Forks. Na zpáteční cestě mě máma čekala u nás na letišti v Phoenixu. Skoro jsme se nemohly najít, jak bylo veliké a panoval tam podobný zmatek jako tady.

"Takže odlétáme za třicet minut." probudil mě ze zamyšlení Nathaniel.

"Ty jsi asi kouzelník, protože naprosto nechápu, jak se ti mohlo podařit nás dostat do letadla bez pasů.."

Niela má slova očividně potěšila. Chytil mě za ruku a ukázal na dveře, které vedly k terminálu, ze kterého odlétala soukromá letadla.

"Filmové hvězdy a ropní magnáti nepotřebují k cestování pasy.. Paradox vaší země."

"My ale nejsme ani jedno.." odvětila jsem.

"Ano, ale to ta slečna u přepážky neví. Stačilo jí pouze zaplatit tučné spropitné za vyřízení zapůjčení letadla s pilotem a vymyslet si malou pohádku. O zbytek se nezajímala." vysvětlil Nathaniel.

"Pane Johanssone, slečno Stewartová, prosím tudy. Vaše letadlo bude brzy přistaveno." zjevila se vedle nás usměvavá letuška a pokynula nám k proskleným dveřím.

Nathaniel se potutelně usmál a postrčil mě ke dveřím.

"Proč mi říká slečno Stewartová?" šeptla jsem svému společníkovi.

"Namluvil jsem jim, že doprovázím na natáčení do Evropy jednu mladou talentovanou herečku. Kristen Stewart. Jsi jí neuvěřitelně podobná. Dokonalá kamufláž.." zasmál se Nathaniel spokojeně.

"Cože???" vykulila jsem oči. "To teda rozhodně nejsem..."

"Ale jsi, ale pšt. Ať nás neprozradíš.." dal mi Nathaniel prst na ústa. Do letadla jsem šla jako svázaná. Celá osádka letadla mě uctivě zdravila a jedna letuška dokonce s psíma očima poprosila o autogram. Skřípala jsem nesouhlasně zuby, když jsem se podepisovala smyšleným jménem. Nesnášela jsem přílišný zájem. Tohle si Nathaniel vypije. Nemohl si vymyslet, že je ropný magnát? Musel mě do toho takhle zatahovat? Ten, co to všechno zpackal se jenom potutelně usmíval a předstíral, že tady není.

Konečně jsme se usadili na svá místa a letadlo vzlétlo z ranveje. Byl to zvláštní pocit. Jako na horské dráze. V jednu chvíli jste na zemi a v druhé stoupáte k nebesům...

"Kam přesně letíme?" zašeptala jsem, když jsem si byla jistá, že nás nikdo z posádky nemůže slyšet.

"Letíme do Nice. Sia směřuje do Evropy na lodi. Jestli budeme mít štěstí, mohli bychom je chytit ještě dříve, než opustí Francii. Budeme mít větší šanci ji zachránit. Protože ve Volterře už by to bylo příliš těžké.."

"A Seth?" zeptala jsem se.

Nathaniel zvážněl a na jeho tváři se objevil stín obav: "To opravdu nevím. Jestli letěli, tak je možné, že už jsou v Itálii... Zatím musíme zachránit Siu. Setha začneme řešit potom.."

Po zbytek cesty panovalo na palubě tísnivé ticho. Snažila jsem se nemyslet na nejhorší, ale nemohla jsem si pomoct. V tuhle chvíli mi tak strašně chyběl spánek.. Možnost propadnout se do nicoty a moci alespoň na několik hodin vypnout.........