21. kapitola

Měsíc ozařoval krajinu a zaléval ji měkkým průzračným bílým světlem. Teplý vánek si pohrával s větvemi a čechral stromům listí. Cesty, mýtiny i lesní porost byli klidné a opuštěné. Denní tvorové ještě spali a noční tvorové se právě ukládali do svých pelíšků.. Za několik hodin začne nový den. Zatím však na nebi kraloval chladný noční vládce se svými hvězdnými služebníky..

Osamocená dvojice spěchala. Jejich spěch však byl neslyšný. Jakoby se jejich chodidla vůbec nedotýkala země. Pravidelně se střídali v nesení objemné zelené bedny s bílým nápisem US Army...

"Opravdu nechápu, proč jsme nechali Bellu v motelu. Jsme teď bez auta, s bednou plnou výbušnin a krademe se tady lesem jako pytláci.." proťala ticho Sethova slova.

Nathaniel se mračil jako kakabus. Přehodil si bednu do druhé ruky a střelil rychlým pohledem na svého společníka.

"Takhle to je mnohem lepší. Můžeme se dostat nepozorovaně k Dorianninu úkrytu.. Bella by nám jenom překážela... Stejnak neuměla pořádně bojovat.. A už se na nic neptej a pojď. Za chvíli budeme na místě.."

Seth předvedl kyselý obličej, a pak si pod nosem zabrblal: "Blbější výmluvu sis už nemohl ani vymyslet.."

"Říkal jsi něco?" zavrčel na něho podrážděně Niel.

"Nic.." odpověděl Seth a převzal od Nathaniela bednu.

Seděla jsem na podlaze motelového pokoje. Zády jsem se opírala o bok postele a pažemi si svírala skrčená kolena. Obličej jsem měla zbrázděný od narůžovělých slz. Vlasy mi ledabyle spadaly do tváře. Nikdy jsem nebyla ufňukánek, ale poslední dobou jsem k pláči a zoufalství neměla daleko. Od chvíle, kdy jsem opustila Phoenix se všechno změnilo. Nikdy by mě nenapadlo, že jediné rozhodnutí dokáže změnit celý můj život. Jedno malé škobrtnutí, jedna nerozvážnost a to, co pro mě bylo běžné a samozřejmé, se vypařilo. Zmizelo, jako ranní rosa v letním horkém dni.

Byla jsem sama. Bez rodiny, bez přátel, momentálně dokonce i bez nepřátel.. Myslím, že všechno, dokonce i to hrozné, je lepší, než tohle nic..

Pohled mi padl na klíče od auta, které ležely na nočním stolku. Nevinný neživý předmět, ale dokázal ve mě probudit vztek.. Dostávala jsem se do druhé fáze.. Po zklamání a sebelítosti následuje vždycky vztek. Byla jsem naštvaná na Nathaniela, že mě opustil. Na Setha, že mu v tom nezabránil. Na sebe, že jsem i přes svá předsevzetí porušila zákazy a dovolila svým citům prohloubit se.. Na Damiana, že mě proměnil. Na mámu, že na mě nebyla přísnější a nedávala mi domácí vězení. Na Edwardovu matku, že byla tak snobská a nepříjemná. Na June a na Edwarda, že šli dál, když jsem zmizela.. Prostě jsem v tu chvíli nenáviděla celý svět a nejvíc sama sebe.. Dusila jsem se tady. Na konci světa, v zapadlém ošuntělém motelu. V místnosti se ještě vznášela sladce kořeněná vůně.. Důkaz toho, že odešel teprve před chvílí. Dohánělo mě to k šílenství. Najednou jsem měla pocit, že jestli tady zůstanu ještě minutu, zblázním se.

Vyskočila jsem na nohy, popadla klíčky a vyběhla z pokoje. Range Rover stál přesně na tom samém místě, kde ho Nathaniel před několika hodinami zaparkoval. Jeho kapota byla zaprášená. U kliky byly stopy v prachu, jak se ho Niel dotýkal.. S trhnutím jsem otevřela dveře a naskočila do pohodlného sedadla. Nathaniel byl o poznání větší, takže mi chvíli trvalo než jsem si nastavila výšku sezení a volantu. Pak jsem nastartovala a prudce vycouvala na silnici, až to pod pneumatikami zakvičelo. Kdokoliv, kdo by viděl můj odjezd, by si mohl říct, že jsem to auto ukradla a teď odtud ujíždím..

Vystřelila jsem z místa. Neměla jsem tušení, kam jedu. Prostě jsem jenom potřebovala vypadnout z tohohle místa..

Hodiny letěly jako splašené. Svítalo, když Nathaniel se Sethem dorazili k cíli svého putování. Obrovský, vysokou zdí chráněný pozemek, vypadal nabubřele a nedobytně. Upírům však netrvalo ani vteřinu, dostal se přes kamennou hradbu. Neslyšně se odrazili a vyhoupli na horní okraj zdi. Z této výšky měli dokonalý přehled. Ve vzdálenější polovině pozemku stál honosný dům. Na příjezdové cestě parkovalo několik aut. Dodávek. Tmavá limuzína mezi nimi působila jako pěst na oko. Kolem domu v pravidelných intervalech obcházela ozbrojená skupina mužů. Byli to lidé.. Pravděpodobně najatá ochranka, která se měla starat o bezpečnost majitelů domu.

Nathaniel přivřel oči a zhluboka nasál vzduch. Soustředěně několik vteřin seděl. Jeho obličej byl poprvé opravdu nervózní.

"Cítím Siinu vůni, ale je nekonkrétní, tak by to nemělo být.." zašeptal Nathaniel. Jeho hlas byl tak tichý, že i ševelení lehkého vánku proti němu působilo jako vichřice..

"Myslíš, že je to past?" zeptal se Seth napjatě a jeho pokožka byla ještě světlejší, než obvykle. Vypadal, jako smrt..

"Nelíbí se mi to." reagoval Niel. "Zatraceně se mi to nelíbí.. Vidíš ty stráže? Jsou to lidé.. Dorianna není hloupá. Věděla, že ji najdeme.. Nenechala by tady jenom lidské hlídače.. Měli tady být upíři z její gardy.. Má něco v plánu.. Kdybych ksakru věděl co."

"Myslíš, že bychom měli ustoupit?" promluvil Seth skřípavě. Nikdy neustoupil a jen na to pomyslet, natož o tom mluvit, mu bylo proti srsti.

"Bylo by to rozumné, ale nepřipadá to v úvahu. Válka byla rozpoutána. Tím, že Dorianna unesla Siu, si sepsala rozsudek. Ústup nám nyní nepomůže. Jestli je tady šance, že mou sestru zachráníme, musíme se jí držet. Buď zvítězíme, nebo zemřeme..."

"Děkuji Nieli." zašeptal pokorně Seth. "Ať to nyní dopadne jakkoliv, chtěl bych, abys věděl, že jsem hrdý na to, že jsem mohl bojovat po tvém boku.."

Nathaniel se otočil na svého přítele a několik dlouhých sekund se mu díval upřeně do očí.

"Vždycky jsem si přál mít kromě sestry i bratra. Jsem šťastný, že se mi mé přání splnilo.."

Pak oba zvedli pravice a stiskli si navzájem zápěstí.

"Takže, jaký je plán boje?" promluvil Seth.

"Co nejdéle musíme zůstat neodhaleni.. Proplížíme se dovnitř a pokusíme se zjistit víc.. Ten dům bude pravděpodobně od sklepa po půdu plný upírů.. Cítím obrovské množství neznámých upířích pachů.. Čekají na nás. Budeme muset bojovat. Bude to téměř nemožné, ale nedáme své kůže lacino..."

Motor terénního Roveru nesouhlasně bručel. Vytáčela jsem výkon do nejvyšších otáček. Pedál plynu jsem měla po celou dobu až na podlaze. Kolem mě svištěla krajina, která se v této rychlosti smazávala do nečitelných šmouh. Nad obzorem začalo svítat. Začínal nový den. První den mé nové existence.. Zatím jsem neměla ponětí, kam pojedu. Co budu dělat.. Jak budu existovat.. V tuto chvíli jsem nemyslela na nic. Bylo jen to rychlé auto a já. Řítili jsme se do neznáma.

Trvalo mi asi dvě hodiny, než jsem se uklidnila a nepatrně zpomalila. Krajina kolem mě se proměnila. Zmizely lesy a příroda a vystřídala je betonová zástavba. Betonové ošuntělé město. Ulice byly špinavé a nevlídné. Připomnělo mi to to zapadlé městečko, ve kterém jsem potkala Damiana a zemřela..

Nevím proč jsem to udělala. V příštím okamžiku jsem zastavila u oprýskané budovy místního hostince. Zaparkovala jsem na opuštěném maličkém parkovišti a vydala se dovnitř.

Je zvláštní, jak tento typ hospod vypadá uvnitř stejně.. Totožné dřevem obložené bary. Tytéž stoly s umaštěnými kostkovanými ubrusy.. Místní štamgasti.. Ztracené existence, v jejíchž tvářích jsou vepsány všechny promile alkoholu, co za svůj život zvládli zkonzumovat..

Posadila jsem se na jednu z vysokých židlí u baru a rozhlédla jsem se okolo sebe. Postarší, nepříjemně vypadající barman s mastnými černými vlasy se ke mě neochotně přišoural a zeptal se, co si dám.

"Whisky.." odpověděla jsem suverénně. Nikdy jsem nepila, ale teď bylo všechno jinak. Nový život, nové zvyky.. Alkohol možná na upíry účinkuje stejně jako na lidi.. Za průzkum to rozhodně stálo.. A kdo ví.. Možná se propadnu do nějaké červí díry a vrátím se zpátky časem, kde budu znovu člověk..

Barman se na mě podezíravě zamračil: "A je ti už jedenadvacet, křepelko?"

"Pochopitelně! To bych si asi objednala něco jiného, kdyby mi nebylo, ne?" můj hlas zněl arogantně a nadutě. Barman však zůstal klidný.

"Můžu vidět nějaký důkaz? Pas, řidičák..?"

"Fajn!!!!" zavrčela jsem na něho a rezignovala. "Dám si Colu."

Barman se zase odšoural a po chvíli se vrátil s vychlazenou skleněnou lahví s nápisem Coca cola.

"Sklenice tady nevedeme.." houkl na mě a postavil láhev přede mě.

"Dík." broukla jsem stejně přívětivě a chopila se Coly. Nepila jsem ji. Jen jsem s ní bezmyšlenkovitě otáčela na desce stolu.

Uplynulo několik hodin od chvíle, co mě Niel opustil.

"Co asi dělá?" napadlo mě. "Už dorazil k Dorianninu úkrytu? Bojuje? Podařilo se mu zvítězit? Je vůbec ještě na živu??!!!!"

Měla se mi z toho rozskočit hlava. Tolik informací můj mozek nezvládal analyzovat. Nakonec z toho všeho zůstalo jen bojovat a smrt. Nechtěla jsem si to připustit, ale pomyšlení, že Nathaniel už třeba neexistuje, pro mě bylo nesnesitelné.. Dokázala bych existovat, kdybych věděla, že tam někde v neznámu žije a pořád bojuje svůj nekonečný zápas s větrnými mlýny. Boj proti zlu.. Ale pokud se záchrana nezdařila a on padl?

"Je to jeho vina! Jestli je mrtvý, tak si za to může sám.. Nechtěl mě u sebe. Vyhnal mě." honilo se mi hlavou.

"Ale kdyby mě od sebe neodehnal, tak bych možná byla mrtvá také.." ozvalo se mé svědomí. "Zachránil ti život.. jestli se tato upíří existence dá ještě nazývat životem."

"Jsem nevděčná.." zašeptala jsem si pro sebe.

"Chtěla jste něco?" zabrblal barman a podezíravě si mě prohlížel. Asi zvažoval, jestli nejsem blázen, co utekl z nějakého ústavu.. Mluvit si takhle sama pro sebe.

"Ne nic, děkuju." odpověděla jsem a zvedla se ze židle. Hodila jsem na stůl nějaké drobné, co jsem našla v autě a vyšla ven. Bylo pod mrakem. Mohla jsem být v klidu. Nebudu odhalena. Nasedla jsem zpátky do auta a zabouchla za sebou dveře. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a uviděla v něm svůj bledý obličej.

"Co mám teď dělat?" zeptala jsem se svého obrazu. Nathaniel nechtěl, abych ho následovala. Dal mi rozkaz, který jsem musela uposlechnout.... Ale..... Teď už mi nemůže rozkazovat. Jsem svobodná.. Přesně, jak si to přál.. Můžu rozhodovat sama za sebe.

A pak jsem se rozhodla...

Taková existence, jaká by mě čekala, neměla smysl. Nathaniel, Seth a Sia byli nyní má rodina. Nikoho bližšího už jsem neměla.. Nemohla jsem mít..

"Mohla bych je nechat zemřít a nepokusit se jim pomoct?"

Nastartovala jsem motor a vycouvala z parkoviště....

Nathanielovi a Sethovi se podařilo nepozorovaně proklouznout přes lidské stráže do domu. Proplížili se do prvního patra a neslyšně procházeli opuštěnými pokoji. Bylo to příliš snadné.. To nemohlo dopadnout dobře..

Past sklapla ve chvíli, kdy stáli v pokoji s pohodlnými křesly a jedním velkým stolem se židlemi. Dovnitř i ven vedly čtvery dvoukřídlé dveře.

V jednom okamžiku byli sami, v příštím se ze všech čtyř dveří hrnuli upíři bojovníci. Seth rychle pohlédl na Niela a jejich pohledy se rozloučily. Začal boj...

Upíři utvořili okolo dvojice vetřelců kruh. Na jejich tvářích se vyjímaly potěšené úšklebky. Nathaniel se s vážnou tváří rozhlédl a položil bednu s výbušninami na podlahu. Jeho oči byly ledově chladné. Nebyly na něm znát žádné emoce. Zakroutil hlavou, až mu zakřupalo za krkem.

"Tak na co čekáte?" pronesl pohrdavě.

Upíří bojovníci na sebe překvapeně pohlédli a úsměvy se z jejich tváří vytratily. První odvážlivci se vrhli do boje. Niel se bleskurychle otočil a ve vteřině zlikvidoval tři upíry. Jedním trhnutím jim urval hlavu, druhým je roztrhl vejpůl. Bylo to děsivé divadlo, které však bylo dokonale provedené.. Století praxe a jeho zvláštní schopnosti z Nathaniela činily mocného upíra.. V lidském životě byl vycvičen k boji. Přeměnou se jeho dovednosti prohloubily a proměnily ho v dokonalý vraždící nástroj. Netrvalo to dlouho a po zemi ležely kusy končetin.. Zbývalo posledních pět protivníků. Dva se vrhli na Setha, který se obratně bránil a způsoboval jim smrtelná zranění. Nathaniel se chystal skoncovat s ostatními. Zavrčel a vyrazil..

Uprostřed skoku zkameněl.. Ucítil mučivou bolest, která ho paralyzovala na místě. S duněním dopadl na zem. Schoulil se do klubíčka. Místností se rozlehlo klapání dámských podpatků..

"Jste neschopní!" ohodnotila práci svých mužů Dorianna. "Bylo vás tolik a nebyli jste schopní s nimi skoncovat.." Potom se otočila na Setha a mile se usmála: "Ráda tě vidím.. Je to ale překvapení.. Myslela jsem, že jsi mrtvý.. No nevadí.. Co nebylo, může být, ale teď budeš muset počkat.. Musím se napřed postarat o tvého přítele.."

Otočila se zpátky k Nielovi a křikla na své bojovníky: "Odveďte ho dolů a pohlídejte.. Za chvíli přijdu za vámi.. Teď tady chci zůstat o samotě s Nathanielem."

Upíři ji okamžitě poslechli a odvedli vzpouzejícího se Setha.

Dvojice nepřátel osaměla.

Nathaniel se neustále svíjel bolestí na podlaze. Dorianna nad ním stála, jako sudička a se zájmem ho pozorovala. Potom si klekla a vzala Niela za hlavu a donutila ho se posadit.

"Sia tady není, Nathanieli. Obelhala jsem tě. Tvé smysly tě obelhaly.. Cítil jsi ji, ale byl to jenom klam. Je pryč. Už několik dní.. Je na cestě k soudu. Volturiovi ji popraví... Ale to tě už nemusí trápit. Ty půjdeš do pekla jako první.."

"Je... je v tobě tolik nenávisti.." zašeptal chraplavě Nathaniel. Bolest na chvíli zmizela, ale připadal si jako opilý. Nemohl se hýbat a byl omámený.

"Zabil jsi všechny mé blízké.. Všechny, na kom mi kdy v životě záleželo! Nenávidím tě! Celá ta dlouhá staletí jsem žila jen pomstou. Pátrala jsem po tobě a připravovala se a mé úsilí se vyplatilo.. Jsi tady a já si s tebou můžu dělat, co chci. Bojíš se smrti, Nathanieli?"

"Ne." odpověděl Niel a v jeho očích se na chvíli objevila ta ledová jiskřička.

"Jsi odvážný. Za jiných okolností bych tě možná milovala, ale takhle... Vychutnám si tvou smrt."

Potom se sehnula a dlouze ho políbila na rty: "Spi sladce, miláčku.."

Nathaniel zavřel oči. To bylo to jediné, co mu Doriannino obluzení dovolilo. Upírka se spokojeně ušklíbla a škubnula. Plavá hlava dopadla s dunivým žuchnutím na podlahu.........

"Ty, ty a ty." ukázala Dorianna na tři upíry. "Dokončete to! Nesmí tady zůstat ani jedna stopa. Vy ostatní se připravte." otočila se na ostatní. "Jedeme do Evropy..."