Byl to neskutečný polibek. Vášnivý a přesto něžný.
Naše rty se znovu a znovu hladově hledaly. Nemohla jsem se toho pocitu
nasytit. Cítila jsem Nathanielovu paži na svých zádech. Svíral mě,
jakoby se bál, že mu uklouznu a zmizím. Druhou rukou držel mou hlavu v
týle a jeho prsty se proplétaly s mými vlasy. Dotek jeho ledových rtů na
mém krku mě spaloval, až se mi z toho točila hlava.
Už tak dlouho jsem k nikomu nebyla takhle blízko.
Nathanielova mužná přítomnost ve mě probouzela zapomenuté pocity. Jeho
kůže kořeněně voněla. Pevné šlachovité tělo se tisklo na mé a neklidné
štíhlé dlouhé prsty se mi zarývaly do kůže. Jeho doteky chladily a
zároveň pálily. Zbavovaly mě zábran. Všechna předsevzetí a příkazy, že
už se na něj ani nepodívám, že k němu nic necítím, že pro mě vůbec nic
neznamená.... Všechno to byly lži a marná snaha. Stačila jedna jediná
sekunda. Jeden dotek jeho rtů. Jeden pohled jeho zlatavých očí a byla
jsem ztracená.. Má vůle se vytratila s prvním polibkem. Nyní jsem byla
schopná udělat cokoliv...
Otevřela jsem oči a naše pohledy se setkaly. Oba jsme
byli zadýchaní a rozrušení. Bylo zvláštní, jak se Nathaniel změnil.
Znala jsem ho nahněvaného, bojujícího, vraždícího, chladivě
nepřístupného, vzdorujícího, váhajícího, ale takhle "lidského" nikdy..
Jeho tvář celá roztála a zjihla. Jeho oči ztratily ten pichlavý tón.
Staly se hlubšími a chápavějšími. Tak moc se v tuhle chvíli podobal
Edwardovi..
Píchlo mě u srdce a sevřely se mi útroby, když jsem
si na něho vzpomněla. Pořád to bolelo. V hlavě jsem si to srovnala.
Věděla jsem, že nyní, když jsem upír, být s člověkem bylo nemožné..
Ohrozila bych ho. Mohla bych ublížit jemu, i ostatním. Ale o to méně to
nebolelo.. Byl ve mě. Byl má první láska. A ta se nikdy neztratí. Ať
člověk žije třeba tisíc let, na tuto lásku se nikdy nezapomíná. Zůstává
hluboko v nás a kdykoliv si na ni vzpomeneme, je s námi. Hřeje nás u
srdce i souží. Říká se, že pravá láska přijde za život jen jednou. Jen
jednou potkáme svůj osudový protějšek. Svou ztracenou polovinu.. Co když
jí byl pro mě Edward? A pro Nathaniela Lienne? A tohle všechno jsou jen
iluze.. Anebo je to tak, že jsme dostali druhou šanci? Oba jsme udělali
obrovskou chybu, díky které jsme o své první lásky přišli.. Bylo by
možné, aby nám ten nahoře odpustil a dal nám druhou šanci? Chtěla jsem
věřit, že ano, ale bála jsem se..
Nathaniel si všiml změny v mém obličeji. Jeho výraz
ztvrdl a zostražitěl. Do jeho očí se vrátil chladivý ledový závan.
Jakoby si na něco vzpomněl, spustil ruku z mých zad. Posadil se na
pelest postele, zady ke mě a spustil nohy na podlahu. Jeho pohled
zabloudil k oknu, kde na nás poblikávalo oko měsíce. Chvíli tak bez
pohybu seděl. Ten pocit štěstí, který mě ještě před chvílí obklopoval,
se scvrkl do malé tvrdé kuličky, která bolestivě tlačila na duši. Co se
mu asi honilo hlavou? Ať to bylo cokoliv, muselo ho to velmi trápit,
protože si vzápětí ustaraně povzdechl a konečně se ke mě otočil zpátky a
podíval se mi do očí.
"Bello, nevím, jestli je tohle všechno dobrý
nápad..." promluvil tichým vážným hlasem. "Víš, být v mé blízkosti není
zrovna rozumné.. Nevím, jak bych to řekl.. Viděl jsem smrt příliš mnoha
svých blízkých.. Jsem na světě už dost dlouho a celý ten čas jsem se
dokázal oprostit. Nepodlehnout. Žít si podle sebe a na nikoho se
nevázat.. Vyhovovalo mi to.. Nic víc jsem nehledal.. A pak ses
objevila.. Nebudu ti lhát. Nejsi mi lhostejná, ale musím být rozumný a
ty také. Nevím, co se stane v příštích dnech.. Jdeme do bitvy s nejasným
koncem. Nechci nás podceňovat, ale není velká šance, že bychom to
zvládli všichni přežít ve zdraví.. Je nás málo a Dorianna je silná a má
kolem sebe armádu žoldáků.. Jde o moji sestru, nemůžu couvnout. Mým
osudem bude vyhrát, nebo padnout v boji.. Ale ty.. Nechci, aby jsi s
námi dále pokračovala.."
"Cože?!! Ale to přece nemůžu! Já vás nemůžu zradit!!
Sia.." vystřelila jsem a pak se můj hlas zlomil do šepotu: "Přece tě teď
neopustím...."
"Chci, aby jsi to udělala! Musíš to udělat....
prosím... Já....... Kdyby se ti něco stalo... Budu muset bojovat a
jestli mi budeš nablízku... Dorianna ti bude chtít ublížit, aby ublížila
mně.. A to nedovolím! Se Sethem vyrazíme ještě teď v noci.. Necháme ti
tady auto.. Bednu s výbušninami vezmeme s sebou.. Můžeš jet, kam budeš
chtít, auto je od této chvíle tvé.."
"To snad nemyslíš vážně?!" postavila jsem se a
přiskočila k Nathanielovi, který už stál také a chystal se odejít z
pokoje. Chytila jsem ho za ruku a otočila zpátky k sobě. Musela jsem se
zaklonit, abych mu mohla pohlédnout do tváře. "Ty mě od sebe odháníš?
Řekneš, že dál nepojedu a hotovo? Napřed mě políbíš, a pak od sebe
odeženeš?!!"
Nathaniel se nesouhlasně zamračil: "Bello!" řekl
nazlobeně. "Když jsme vyrazili na cestu, tak jsi slíbila, že nebudeš
odmlouvat a budeš plnit mé rozkazy.. Takže ti přikazuji: Vezmi si auto a
jeď co nejdál odtud!!!!"
V tu chvíli jsem měla sto chutí se na něho vrhnout a
začít ho bít hlava nehlava. Toužila jsem ze sebe dostat to zklamání a
všechnu bolest. Všechno se pokazilo. Takhle přece nevypadá druhá
šance...
"Knok knok knok.." ozvalo se tiché zaklepání a
ukončilo tak naši hádku. Niel se otočil zpátky ke dveřím a otevřel. Na
prahu stál Seth s nechápavým výrazem ve tváři.
"Co se proboha děje?!! Hádáte se tady jako psi..
Slyšel jsem vás až ve svém pokoji.." řekl na uvítanou.
"Nic se neděje, Sethe. Teď už je všechno v pořádku.
Je jen změna plánu. Vyrážíme okamžitě na cestu a Bella s námi nepůjde.."
odpověděl klidně Nathaniel a ignoroval můj nasupený výraz.
"Cože?" zeptal se Seth překvapeně. "Proč?"
"Protože jsem tak rozhodl!! Jdeme!!" zabouchl za
sebou a nechal mě v mém pokoji samotnou. Přes okno jsem viděla Sethův
nechápavý obličej a Nielovu zamračenou tvář. Odcházeli směrem k autu.
Naštvaně jsem došla k posteli a praštila sebou na ni.
Zarazila jsem obličej do polštáře a rozvzlykala se. Cítila jsem se
ukřivděná a opuštěná.
"Nechce mě u sebe... Nechce, abych byla s ním...
Nechce, abych jim pomohla zachránit Siu..." honilo se mi hlavou. Ten
pocit bezpečí a blízkosti byl pryč. Zadupaný a potrhaný. Polštář ještě
kořeněně voněl a připomínal mi, že to nebyl jen sen.. Že tady opravdu
byl..
Cizí přítomnost jsem ucítila dříve, než jsem
zaslechla tiché kroky. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do očí tomu, co mě
nutil vzlykat. V jeho pohledu byla bolest a zármutek.. Ale jen okamžik.
Jedno mžiknutí oka a bylo to pryč. Pak se vrátila nepřístupná maska.
Rozevřel dlaň a já uviděla klíčky od auta. Beze slov je položil na noční
stolek a nerozhodně přešlápl na místě. Jakoby chtěl něco říct. Nakonec
jen zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. Až u dveří se znovu otočil a
podíval se na mě.
"Odpusť, ale je to to nejlepší, co můžu udělat..
Prosím tě, dávej na sebe pozor.." pak se otočil na patě a bez dalšího
slova zmizel z pokoje.
"Nieli!!!" vyběhla jsem za ním, ale byl pryč. A Seth
také.. Byla jsem sama............... zase.
