2. kapitola

"Je to sranda, že jo? Děláš si ze mě srandu June!! To přece nemůže být pravda.." snažila jsem se o několik hodin později změnit realitu. June zavrtěla hlavou a zakousla se do kousku pizzy, který si dneska koupila k obědu.

"To je můj konec!!" oznámila jsem prorocky a znechuceně jsem odložila broskvový koláč, na kterém jsem si ještě před chvílí pochutnávala.

June se pobaveně zasmála: "Ale Bells! Je to jenom tělocvik..."

Vytřeštila jsem na ni oči: "Jenom tělocvik???! Ty už jsi mě asi dlouho neviděla dělat nějaký sport.."

"Máš pravdu. Neviděla." odpověděla mi má kamarádka vesele.

Pokývala jsem hlavou: "Proč asi? Jsem nemožná, co se týče sportovních aktivit.. Když utíkám upadnu. Když hraju nějaký kontaktní sport s míčem, tak si vyrazím zuby, nebo je vyrazím spoluhráčům... NEEXISTUJE sport, při kterém bych nezpůsobila katastrofu.. Na téhle škole se mi líbilo, že nás nenutili chodit na tělocvik.. Jenom dva roky a dost. A teď? Nový ředitel a nové manýry.. Ach jo.."

"Bells, to dopadne dobře. Najdeme sport, který ti půjde a nebude při něm hrozit zlámání končetin.." chlácholila mě má kamarádka a stihla při tom zhltnout zbytek pizzy. Záviděla jsem jí její pohodu. To, že byla protažena povinnost docházet na hodiny tělesné výchovy, jí vůbec nevadilo. Byla dobrá v tenise. Od malička chodila do místního oddílu, takže svůj sport měla vyřešený, ale přede mnou se stahovaly ty nejčernější mraky.

Chopila jsem se svojí Coly a usrkla si tak hluboce, až se mi dostaly bublinky do nosu a rozkašlala jsem se. V tu chvíli jsem kousek od našeho stolu uslyšela nosový smích. Nebylo pochyb komu patří..

"Michelle." řekla za mě June. "Ta teda nezahálí.."

Otočila jsem se za smíchem a podívala se, co se několik stolů od nás děje. První, koho jsem uviděla byla oslnivá postava Michelle Robinsonové. Smála se a pohazovala přitom svými zlatými vlasy. Něco veselého povídala a svůdně pomrkávala na svého souseda u stolu. Jeho jsem neviděla. Zacláněl mi kluk, co seděl u vedlejšího stolu, ale June měla lepší výhled..

"Tak lovkyně kluků si našla další terč. Chudák ten nový kluk.. Dávám mu týden, maximálně dva. Potom ho uloví.." prorokovala June.

"Edward?" řekla jsem a můj hlas zněl přiškrceně. June kývla. Kvůli tělocviku mě přešla chuť na koláč a Michellino chování mi znechutilo i Colu. June si všimla, že se mračím, ale asi to přičítala mému rozladění kvůli výběru sportovních kroužků, protože mi vzápětí navrhla: "Pojďme. Stavíme se do kanceláře a vybereme ti nějaký vhodný sport. Byla jsem ráda, že to řekla. Chtěla jsem být co nejdřív z jídelny venku. Při odchodu nás vyprovázel Michellin až moc veselý smích..

O několik dní později to všechno vypuklo..

"Vítám vás na první hodině plavání!" přivítal nás vesele trenér Shain. "Jsem opravdu rád, že jste si vybrali zrovna plavání. Takže vás nyní seznámím s programem na letošní rok.. Budeme trénovat, zúčastňovat se závodů mezi školami a já vaše výkony budu bodovat. Na konci roku musíte dosáhnout počtu 500 bodů, abyste byli připuštěni k maturitě.."

Hrůzou se mi sevřelo srdce z trenérova proslovu. Věděla jsem, že to nebude žádný med, ale 500 bodů.. To bylo přece jen něco. Ale k maturitě jsem musela, a proto jsem se v duchu povzbuzovala, abych se na místě neotočila a zbaběle neprchla.

Prosklené dveře, které vedly k šatnám se prudce otevřely. Všichni jsme se otočili k příchozímu.

"Edward!" vyskočilo mi srdce až do krku.

"Á, vy jste ten nový, že? Edward Masen.." přivítal ho trenér. "Slyšel jsem, že jste excelentní plavec.. To je dobře. Takové, jako jste vy tady potřebujeme! Ale nedochvilnost nesnáším!!"

Už se to nestane, pane." odpověděl Edward a přidal se k nám ostatním. Když procházel okolo, tak se na mě mile usmál. Tváře mi v tu chvíli hořely a byla jsem si jistá, že musím být rudá až za ušima. Nemohla jsem se dočkat, až dostaneme povel, abychom skočili do vody. Můj sen se splnil vzápětí. Trenér Shain zapískal na píšťalku a my jsme se vrhli do bazénu.

Opravdu mě překvapilo, když jsem na konci tréninku zjistila, že jsem se nejen nezranila, ale navíc jsem byla celkem dobrá..

O měsíc později

Čas letěl. Všechno volno jsem trávila s June, nebo jsem se učila do školy. Nečekala jsem, že to bude až taková hrůza udělat čtvrťák.. Profesoři nás nešetřili a testy byly na denním pořádku. Navíc jsem každé druhé odpoledne docházela na tréninky plavání. Ale to pro mě bylo spíše odreagování od tun učení a domácích úkolů, které na mě vždy čekaly doma na psacím stole.

Dneska jsem dorazila na trénink s půlhodinovým předstihem, takže jsem měla celý bazén jenom pro sebe..

Udělala jsem několik rychlých kroků a vrhla jsem se do klidné vodní hladiny. Voda dnes byla pěkně ledová, takže jsem rychle začala plavat sem a tam, abych se zahřála.

Plavala jsem tak asi pět minut, když jsem do někoho narazila a pořádně si lokla. V šoku jsem ztratila orientaci a potopila se pod vodu. Něčí pevné paže mě však zachytily a bezpečně dostaly nad hladinu.

"Jsi v pořádku, Bello?" zeptal se mě příjemný chlapecký hlas.

Zamrkala jsem, abych z očí dostala vodu a podívala se na svého zachránce. Byl to Edward. Chytil mě za ruku a k mému zděšení si ji přehodil kolem svých ramen.

"Jsem v pohodě." snažila jsem se ho uklidnit mezi záchvaty kašle. "Neviděla jsem tě.."

"Promiň. Nechtěl jsem.. Všiml jsem si tě až na poslední chvíli.. Bude to znít blbě, ale ležel jsem na zádech a přemýšlel.. Opravdu je mi to líto."

"Už toho omlouvání prosím tě nechej.. Bylo to má vina. Měla jsem se dívat, kam plavu.." řekla jsem rozpačitě.

Edward se na mě usmál a položil se zády zpátky na hladinu. Zavřel oči. Jeho bronzové vlasy se rozprostřely po hladině a vlnily se ve vodě, jakoby žily vlastním životem.

"Když zavřeš oči," řekl. "tak si můžeš představovat, že plaveš uprostřed nekonečného oceánu a necháváš se unášet do neznáma.."

Sledovala jsem ho, jak tam klidně leží se zavřenýma očima a v hlavě se mi honilo milión myšlenek a pocitů. Cítila jsem šílenou potřebu natáhnout svoji paži a dotknout se prsty jeho dokonale krásné tváře. Možná bych to i udělala a totálně se tak znemožnila, ale zachránil mě příchod ostatních členů plaveckého týmu. Ponořila jsem svou tvář pod vodu a snažila se vrátit do normálu, abych zvládla celý trénink.

Po tréninku jsem měla plnou hlavu události, kterou jsem zažila v bazénu. Proto mi asi převlečení a vysušení vlasů trvalo déle než obvykle. Nakonec jsem opouštěla dívčí šatnu jako poslední. Vyšla jsem před školu a zamířila si to rovnou na autobusovou zastávku. Na lavičce seděl Edward. Překvapilo mě to. Zarazila jsem se na místě. Edward nikdy nejezdil autobusem. Měl vlastní auto..

Všiml si mě a zase se na mě usmál tím svým neodolatelným úsměvem.

"Na takový úsměv by měl mít zbrojní pas.." napadlo mě. "Tobě se porouchalo auto?" zeptala jsem se ho a snažila se, aby nepoznal, jak jsem nervózní.

"Čekám na tebe." odpověděl a způsobil mi zástavu srdce.

"Na mě?" podařilo se mi vykoktat přiškrceným hlasem.

"Přesně tak." odpověděl, znovu se usmál a vstal. "Myslel jsem, že bys možná chtěla odvézt domů.."

Naprázdno jsem polkla. Nebyla jsem si jistá, jestli nemám náhodou halucinaci.. Že slyším a vidím něco, co není pravda. Edward stál a čekal, jak zareaguju. Nenápadně jsem se štípla do ruky. Nezmizel. To znamenalo, že to musí být pravda.

Edward se otočil a ukázal na stříbrné auto, které měl zaparkované u chodníku. Bylo to Volvo. Kabriolet. Věděla jsem, že Edward pochází z bohaté rodiny. To auto bylo úžasné...

"Tak jo." odpověděla jsem konečně a Edward mě odvedl ke svému autu. Snažila jsem se tvářit normálně, ale v mé hlavě hrály vítězné fanfáry a mé nadšení neznalo hranic..

Edward mi galantně otevřel dveře a já nastoupila. Potom obešel auto zepředu a usadil se na místo řidiče. Koutkem oka jsem ho pozorovala. Jeho ruce byly tak krásné, když řídil. Kličkoval mezi auty s naprostou jistotou. Cítila jsem se tak bezpečně..

"Jsem opravdu rád, že jsi řekla ano." promluvil po chvíli. "Je pro mě čest tě vézt domů.."

Byla jsem v takových rozpacích, že jsem plácla tak hloupou větu, že bych se na místě nejraději propadla do země: "Michelle už jsi také někdy vezl domů?"

Nechápavě se na mě podíval: "Michelle? Michelle Robinsonovou? Co ta s tímhle svezením má společného?"

Bylo mi hrozně trapně. Neměla jsem o tom začínat. "No já jen, že spolu trávíte hodně času.. Myslela jsem, že jste pár.." snažila jsem se napravit svou hloupost.

"Je to moje sousedka. Bydlí ve vedlejším domě.." odpověděl mi Edward. "Pořád za mnou chodí a tak, ale abych řekl pravdu, snažím se jí vyhýbat. Michelle je hezká holka, ale není to člověk, se kterým bych si měl co říct.. Ty jsi jiná.. Mám pocit, jako bychom se znali věky a ne jenom měsíc.."

Má dušička se tetelila štěstím z nečekaného obratu naší konverzace. Ještě nikdy mi žádný kluk nesložil takový kompliment. Nebyla jsem si jistá, jak na to reagovat..

Vzhlédla jsem a viděla Edwarda, jak mě pozoruje. Zrudla jsem ještě víc než obvykle. Usmál se na mě: "Co bys řekla malé zajížďce?" zeptal se mě.

"Ano, klidně, kamkoliv, až na konec světa.." křičelo to ve mě. "A kam pojedeme?" zeptala jsem se.

Edward se zatvářil tajemně: "Nech se překvapit.." Zabočil na nejbližší křižovatce doprava a hnal se cestou, která se vinula nad město ke Squaw Peak. Směřovali jsme nahoru. Cestou jsme míjeli turisty..

"Ty chceš jít na turistický výšlap?" zeptala jsem se zděšeně a pozorovala své sandálky, co jsem si dneska obula do školy.

Edward se jenom usmál, ale neodpověděl.

Dostali jsme se nahoru právě ve chvíli, kdy začalo zapadat slunce. Odtud shora jsme měli celý Phoenix jako na dlani..

"Tohle místo jsem objevil hned, jak jsme se přistěhovali. Chodím sem skoro každý podvečer. Je tady krásný pohled na západ slunce.." oznámil mi Edward a natáhl se do kastlíku spolujezdce pro sluneční brýle. Nasadila jsem si svoje sluneční brýle a sledovala tu neskutečnou scenérii. Edward měl pravdu. Byla to nádhera..

V romantických filmech je toto přesně ten okamžik, kdy se hlavní hrdina nakloní k hlavní hrdince, aby ji vášnivě políbil a vyznal jí nehynoucí lásku.. Edward to však neudělal. Seděli jsme tiše vedle sebe a sledovali západ slunce. Ve slunečních paprscích dostala Edwardova tvář zářivý nádech. Strašně mu to slušelo. Zase jsem pocítila ten nutkavý pocit se ho dotknout. Mé srdce divoce bušilo..

"Ach.." utekl mi povzdech.

"Ano je to nádhera.." obrátil se ke mě Edward a usmál se.

Oddechla jsem si. Myslel si, že můj povzdech patřil zapadajícímu slunci.

"Je to nejnádhernější západ slunce, co jsem kdy viděl.." pronesl.

"To teda je.. Nic krásnějšího jsem ještě nezažila.." odpověděla jsem.