19. kapitola

Sia měla pocit, jakoby se vznášela v mlžném oparu nevědomí. Nedokázala se soustředit. Její tělo ji neposlouchalo a hlava bez ustání nepříjemně brněla. Nedokázala určit, kolik dní byli na cestě... Jeden? Dva? Deset? Dorianna se činila. Počet jejích stoupenců se úspěšně rozšiřoval.. Cestovali dvěma velkými dodávkami. Jen Dorianna a Sia jely limuzínou Jaguar. Černé elegantní auto bylo stejné, jako jeho majitelka. Dokonalé, ale chladně neosobní.

Sia se snažila sledovat ubíhající krajinu. Marně si vybavovala, kde by nyní mohli být. Ale ať dělala, co dělala, nedokázala udržet soustředění dostatečně dlouho.. Přesně věděla, proč to tak je.. Doriannina přítomnost.. Upírka byla obdařena dokonalou zvláštní schopností. Kdykoliv se jí zamanulo, dokázala ovládat lidské nebo upíří tělo. Sia byla svědkem situace, kdy tento dar použila na nevinnou lidskou oběť. Ten muž si proti své vůli sám prořízl hrdlo... Jeho vyděšený pohled viděla Sia ještě teď. Za celá staletí, ji nic tak nevyděsilo... A to byl přesně Doriannin záměr. Vyděsit a zbavit vlastní vůle..

Pod pneumatikami zakřupal štěrk. Limuzína vjela do dokonale udržované zahrady ve francouzském stylu a zastavila těsně u vchodu obrovského bílého domu. Úslužný sluha přiběhl k autu a otevřel dveře, aby mohli pasažéři pohodlně vysednout. Na zemi je nevtíravě vítal červený dlouhý koberec. Napřed se objevily dokonalé štíhlé dlouhé nohy obuté v červených páskových botkách se zlatými kovovými podpatky. Potom postava topmodelky a nakonec jížansky krásná tvář, dlouhé upravené havraní vlasy a velký, exkluzivně vypadající červený klobouk.

Sluha na ní mohl oči nechat. Dorianna se na něho blahosklonně usmála a vešla do domu. Za ní se ve dveřích auta objevila Siina plavá hlava. Obluzení na chvíli pominulo. Z dlouhé cesty byla strnulá. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a rozhlédla se okolo sebe. Z každé strany přiskočil jeden upír a společně ji eskortovali dovnitř.

Interiér domu byl laděn do šedo - bíla. Mramorové podlahy, starožitný i moderní nábytek. Všechno v dokonalé harmonii. Celý dům okupovaly lilie. Omamně voněly a jejich aroma prostupovalo každou z místností, kterými Sia se svou eskortou procházela. Konečně se v jednom zastavili. Byla to středně veliká místnost se spoustou pohodlných křesílek a jedním velkým dubovým stolem, u kterého stálo deset židlí. Z místnosti vedly čtvery dvoukřídlé dveře. Sluha zavřel ty, kterými Sia s upíry právě vstoupila a zůstal u nich stát jako stráž. Siu překvapilo, že to byl obyčejný člověk.

"Měl by křičet hrůzou a utíkat míle daleko." napadlo ji. "Možná vůbec netuší, s kým má tu čest... Ne to je hloupost! Musel vidět rudé oči svých hostů... Jediná Dorianna používala barevné čočky, které skryly karmínové duhovky a dodaly jejím očím fialový odstín.." V tom případě ho ale Sia nechápala. Co vede člověka k tomu, aby sloužil takovým monstrům, jako je Dorianna a její nohsledi? Vždyť musí vědět, že mohou kdykoliv zemřít..

Protější dveře se rozletěly dokořán a v nich se objevil černovlasý muž. Stejně jako Dorianna byl dokonale oblečen. Dvouřadé šedé sako a kalhoty s puky. Vyleštěné boty a diamantová spona v kravatě. Mile se na Siu usmál a usadil se do protějšího křesílka. Přehodil nohu přes nohu a propletl si prsty.

"Tak ty jsi Sia..." promluvil hlubokým hlasem. "Jsem rád, že jsi poctila můj dům svou návštěvou. Dovol, abych ti řekl, chovej se tady jako doma.."

Sia se s každým jeho slovem mračila víc a víc. Byla zmatená. Čekala, že teď přijde mučení a utrpení a místo toho sedí v pohodlném křesle a černovlasý elegán jí radí, ať se cítí jako doma..

"Co to má všechno znamenat??!" zeptala se.

Muž se usmál, rozpletl prsty a poklepal si ukazováčkem na bradu: "Asi bych se měl představit. Pak možná pochopíš, proč jsem tak rád, že tě konečně poznávám.. Už jsem toho o tobě a tvém bratrovi slyšel tolik... Napřed od svých lidí, a pak od Dor, která do mého života vletěla jako vichřice.. Víš, že D´or znamená francouzsky zlato? Ano, je to moje všechno. Kvůli ní jsem dokonce opustil Evropu a usadil se tady v Americe.. V zemi nevkusu a šoubyznysu. Abych pravdu řekl, stýská se mi po mém rodném kraji.."

"Už jste se stihli seznámit?" objevila se ve dveřích Dorianna. Měla na sobě bílý  kalhotový kostýmek a vlasy jí poutala v týle stříbrná spona.

"Právě Sii vyprávím o tobě, miláčku." rozzářil se muž a něžně Doriannu políbil na tvář. "Ale hned to napravím... Sio, dovol, abych se představil. Jmenuji se Julio de Montecelli, vévoda da Marcia... Ale v posledních stoletích už jen Julio Volturi, člen královské rodiny."

VOLTURI!!! To bylo to jediné, co Sii z těch jmen a titulů ulpělo v paměti.. Každý upír znal jméno Volturi a každý bez rozdílu se ho obával. Setkání s kterýmkoliv ze členů upíří královské rodiny nikdy neskončilo dobře... A Sia věděla, že ona a její bratr patřili mezi ty, kteří byli na jejich seznamu jako nežádoucí..

"Překvapená? Vidím, že jsem tě potěšil." usmál se muž. "Musím se ti přiznat, že jsem po vás už dlouho pátral. Procestoval jsem snad celý svět, ale ty a tvůj bratr jste byli chytří jako lišky.. Ve správnou dobu jste zmizeli, jakoby se nad vámi zem slehla.. Bez Dor bych vás nikdy nedostal.."

Jmenovaná se spokojeně usmála a pohladila Julia po rameni.

"Co s námi hodláte udělat?" zeptala se odevzdaně Sia.

"Za porušení nesmrtelných zákonů musíte zemřít. Budeš eskortována do Itálie. Tvůj bratr by měl být také, ale Dor mě požádala o laskavost, které hodlám vyhovět.. Chce ho zabít sama.. Takže my dva pojedeme do Evropy a ona tady počká na tvého bratra.. Bude to zabití z důvodu nutné sebeobrany.."

"Pche.." uchechtla se Sia. Odvezete mě pryč a budete si myslet, že se Niel nechá nalákat do pasti?? To je největší hloupost, jakou jsem kdy slyšela.. To se nikdy nestane! Na to neskočí!"

"Na to bych nespoléhal." zamračil se Julio a nepěkně se ušklíbl. "Nebude mít jinou možnost. Dorianna je velmi přesvědčivá.. Sama sis to mohla vyzkoušet... Zbaví tě vůle a ty děláš, co si přeje.. Stačí, aby sem tvůj bratr přišel.. Nikdo není tak smrtonosný, jako ona.."

"Jsi milý, drahoušku." usmála se Dorianna. "Sia viděla, jak ráda si hraji.. Zabila jsem jejího partnera.. Seth.. tak se myslím jmenoval, že?"

"Ty.... ty.... děvko! Seth není mrtvý!!! Není!!! To nemůže být pravda.. ne...." rozvzlykala se Sia, když na ní plně dolehl žal a hrůza z reality. Naposledy viděla Setha, jak leží na zemi a volá.. Všude byla krev.. Dorianna dala příkaz zničit podzemí.. A pak už jen ticho a vrčení motoru.

"Tak dost hysterie!!! V tomto domě nesnesu tak vulgární výrazy!!" postavil se Julio rozhněvaně a smýkl se Siou k sobě. Uštědřil jí takový políček až upadla na zem. Okamžitě byla zpátky na nohou a vrhla se na upíra, dřív než se mohl vzpamatovat. Chytila ho za levou paži. V rameni mu zapraštělo..

"Aauu.." zaskučel.

Dorianna chytila Siu za krk. Sia ucítila obludnou bolest. Jakoby se jí lámaly všechny kosti v těle.

"Tak co? Jaké to je?!! Líbí? Zapomeň na to, že by tě ještě někdy napadlo vzpouzet se!Kdykoliv tě můžu zabít a nebudu muset víc než hnout prstem.."

"Klidně mě zabij.. Jestli je Seth mrtvý, tak už pro mě nic nemá cenu.. Nechci žít!!!" zašeptala Sia.

Julio se nepěkně ušklíbnul a pohrdavě se na ni podíval: "Brzo se dočkáš.. Se zítřejším setměním vyrazíme. Doufám, že máš ráda lodě, protože poplujeme.."

Cesta pod koly Range Roveru ubíhala jako páska přetáčející se videokazety. Nikomu z nás nebylo do řeči. Seth seděl vzadu, roztažený přes obě sedadla. Koleno už měl zahojené, ale užíval si pohodlí, které mu vedlejší prázdné sedadlo nabízelo.  Já jsem seděla na místě spolujezdce a sledovala krajinu před námi. Když jsem si byla stoprocentně jistá, že se neprozradím, po očku jsem pokukovala po Nathanielovi. Řídil a bez ustání sledoval cestu. Vypadal jako socha. Jen jeho chvějící se řasy prozrazovaly, že není jen neživá figurína. Musel být nervózní, ale z jeho pohybů to nebylo znát.

To ticho na mě doléhalo jako těžký háv. Čím déle trvalo, tím více jsem cítila, že mi z něho praskne hlava.. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už to déle nevydržím a začnu křičet a svírat si spánky, promluvil Seth.

"Cítíš ji, Nieli? Jsem její muž a k smrti ji miluji, ale od té chvíle, co ji Dorianna odvlekla z podzemí, jakoby se vypařila z povrchu zemského.. Vím, že žije, ale necítím ji tady.." ukázal si na hlavu.

Nathaniel na něj hodil chápavý pohled ve zpětném zrcátku: "Vím, jak to myslíš, Sethe. Pouto mezi Siou a mnou je pevné. Vždy bylo a teď.. Jakoby nikdy neexistovalo, ale nevím, jak to vysvětlit. Jsem si naprosto jistý, že jedeme správně. Sice jí neslyším, ale vím, že se k ní blížíme. Je tam a čeká..... Nejen ona.." zamračil se.

Seth přikývl: " Bojím se o ni. Kdyby jí Dorianna ublížila.. Ona je tak silná.. Málem mě tam dole zabila a to jen kývla prstem.. A Sia je tak jemná..."

"Klid! Sia se o sebe dokáže postarat. Bude v pořádku. Slíbil jsem ti, že ji zachráníme a já své sliby plním. Ať to stojí, co to stojí!"

Z té poslední věty mě zamrazilo v zádech. Nathaniel se tvářil tak odhodlaně a tvrdě. Jeho oči byly jako dva kusy ledu. Černé zorničky a modřiny u nosu vypadaly hrozivě.. Nepochybovala jsem o něm. Byla jsem si jistá, že když si zamane, že se přestane otáčet zeměkoule, nějak to udělá a ona se opravdu zastaví...

Krajina se změnila. Přibyly stromy a nepatrně se ochladilo. Neustále jsme směřovali na severovýchod. Nathaniel pravidelně zastavoval a doléval do nádrže benzín z kanistrů, které vezl v kufru.  Ty však nevyhnutelně došly a nastal čas vyhledat čerpací stanici.

Niel zastavil auto u ošuntělé staré pumpy, ke které patřil i stejně staře vypadající motel. Slunce právě zapadlo, ale vzduch byl ještě prohřátý a voňavý. Na železném stožáru poblikával oranžový nápis Motel Good Driver.

"Tady se dneska usadíme." oznámil nám Nathaniel. "Sethe, běž zajistit pokoje, já zatím natankuju benzín.."

"My tady zůstaneme? A proč? Neměli bychom jet co nejrychleji dál? Jen natankovat a vyrazit?" zeptala jsem se nechápavě.

"Jsme blízko.." zašeptal Niel. "Cítím Siinu vůni. Projížděli tudy.. Potřebujeme se připravit a dočerpat síly... Dnes v noci půjdeme na lov."

Na víc jsem se nechtěla ptát. Vysedla jsem z auta a následovala Setha, který právě zmizel ve dveřích s nápisem office.

Klíč mě chladil v dlani. Promnula jsem ho a zkontrolovala číslo na dveřích s číslem na visačce. Byly totožné. Vsunula jsem klíč do zámku a točila jím. Tiše to cvaklo. Dveře se otevřely. Pokoj byl jednoduše, ale čistě zařízený. Květovaný přehoz přes postel a květinové závěsy vypadaly kýčovitě, ale nevadilo mi to. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou. Opřela jsem se zády o dřevo dveří a zavřela na chvíli oči. Bylo to poprvé, po více než měsíci, co jsem byla na svobodě a měla soukromí. Byl to zvláštní pocit. Skoro jsem zapomněla, jaké to je.. Vychutnávala jsem si to. Bez hnutí jsem tam stála a se zavřenýma očima se opírala. Ubíhaly minuty, možná i hodiny a já tam pořád stála. Na nic nemyslela.. Přestala existovat..

Knok knok knok.. vyrušilo mě tiché zaklepání. "Bello, jsi tam?" uslyšela jsem Nathanielův hlas. V tu chvíli bylo po klidu. Ruce se mi třásly, když jsem brala za kliku..

Venku panovala tma, ale svítily hvězdy a měsíc. Nielovy zlatavé vlasy se stříbrně třpytily, jak se od nich odráželo měsíční světlo. Vypadal zase tak neskutečně, že jsem měla pocit, že se dívám na anděla. Neskutečnou snovou pohádkovou postavu..

"Je čas.. Pojď, jdeme na lov.." promluvil tiše, aby nás nikdo neslyšel a otočil se k odchodu. Neslyšně jsme došli lidskou rychlostí k okraji lesa. Až když jsem měla jistotu, že nás nikdo nesleduje a nemůže nás slyšet, jsem si dovolila porušit ticho.

"Kde je Seth? On s námi nepůjde?"

"Ne, nepůjde. Už byl. Zůstal v motelu a hlídá naše věci.." odpověděl Nathaniel proste.

"Aha." nenapadla mě lepší odpověď. Překvapilo mě, že se Niel rozhodl jít se mnou. Mohl jít místo Setha a teď hlídat naše věci..

"Tam.." ukázal Nathaniel do ztemnělého lesa. Něco tam bylo.. Vyrazili jsme.

Cítila jsem, jak se mé tělo otepluje a vplouvá do něj nová síla. Byl to úžasný pocit. Mé chuťové pohárky byly v extázi..

Na chvíli jsme se rozdělili. Když se ke mě Nathaniel vrátil, jeho oči měly barvu tekutého zlata. Nevzhledné tmavé stíny pod spodními řasami, byly pryč. Z toho pohledu se mi tajil dech.. Stál metr ode mě a tiše se na mě díval. Jestlipak viděl to samé, co já.. Jestlipak jsem v jeho očích byla alespoň trochu přitažlivá? Nečekaně se pohnul a postoupil blíž. Teď stál jen několik centimetrů daleko.

Ztuhla jsem a přestala dýchat.. Starý zvyk z lidského života. Jeho oči mě přikovaly. Zaklínily se do sebe a bylo nemožné uhnout. Ucítila jsem jeho paže na svých zádech. Sevřel mě jako do svěráku, ale nebolelo to. Naopak. Bylo to velmi příjemné. Přitáhl si mě k sobě. Naše obličeje se téměř dotýkaly. Jeho dech mě polechtal na tváři. Zavřela jsem oči. Bylo to nevyhnutelné. Nevěděla jsem, jak mé tělo bude reagovat.. Bála jsem se, že až ucítím dotek jeho rtů, exploduji. Rozhodující okamžik se blížil..

Čas však ubíhal a nic se nedělo. Otevřela jsem překvapeně oči a naše pohledy se opět střetly. Byl ke mě nakloněný, a kdyby se pohnul o centimetr, naše rty by se políbily, ale on se nehýbal. V jeho očích byl zmatek a nerozhodnost. S něčím bojoval..

Pak celý ztuhl a zledověl. Ten prudký žár, který z něj ještě před okamžikem sálal, byl pryč. Rozhodně mě od sebe odstrčil a chytil se za hlavu.

"Omlouvám se. To bylo naprosto.. Nevím, co to dělám.. Tvá přítomnost.. Chovám se nepřijatelně a hloupě.. Promiň." řekl Niel přiškrceně, otočil se na patě a zmizel v hlubinách lesa.

Nechal mě tam stát. Samotnou. Nechápající. Zahanbenou..

Praštila jsem do kmene stromu, až dřevo prasklo. Poslední, co jsem teď chtěla, bylo vrátit se zpátky do motelu. Představa opuštěného pokoje mě děsila. Pomyslela jsem na útěk. Co by asi Niel řekl, kdybych utekla.. Hledal by mě, nebo by se mu ulevilo, že už mě nemusí vidět? Typovala jsem to druhé.

Aniž bych si to uvědomovala, rázovala jsem si to lesem. Když mi došlo, že jdu, byla jsem daleko a netušila, kam jsem se to dostala. Do nosu mě uhodila vůně.. Byla krásnější a neodolatelnější, než cokoliv na světě. Lákala mě. Přímo na mě křičela. Rozběhla jsem se, abych u ní byla co nejdřív.

Nic hloupějšího jsem nemohla udělat. Přede mnou se objevila dvojice statných mužů. Klečeli na zemi a k něčemu se skláněli. Omamná vůně byla naprosto všude..

Jeden z mužů se zvedl a pohlédl na mě. Rudé zorničky ve tmě výhružně svítily. Hrůzostrašně zavrčel a vystřelil z místa. Blížil ke mě jako plně naložený vlak.. Ve chvíli, kdy do mě narazil, jsem měla pocit, že se mi celé tělo rozskočí. Společně jsme dopadli na zem. Paže jsem před sebe dala spíše instinktivně, než bych skutečně uvažovala o nějaké obraně. Jeho zuby cvakly nebezpečně blízko..

"Já tady umřu.." napadlo mě. To už se vzpamatoval i druhý upír a hnal se k nám. Zavřela jsem oči a soustředila se. Přála jsem si dostat se z upírova sevření.

Najednou jsem ucítila brnění v dlaních. Pálilo to.

"Aaaaaaa" zaskučel upír bolestně. Vytřeštila jsem oči. Tam, kde jsem se ještě před chvílí dotýkala svého nepřítele, nyní byly otisky mých dlaní a kůže v těchto místech byla úplně seškvařená. Rychle jsem se ho znovu dotkla. Zase zaskučel a snažil se bránit. Druhý upír se mu snažil pomoct. Kopl mě vší silou do hlavy, až mi v ní křuplo. Přestala jsem se vzpouzet. Hlava mi třeštila. Nemohla jsem se soustředit.

"Vrrrrrrr.." ozvalo se povědomé zavrčení a kolem mé ležící postavy se mihl stín. Oči se mi proti mé vůli zavřely. Slyšela jsem zápas, ale jakoby ty zvuky doléhaly z obrovské dálky. Byly tak duté a vzdálené. Hlava bolela jako čert..

Byla jsem doma. V Phoenixu. Ležela jsem ve své posteli a měla hlavu přikrytou peřinou. Bylo mi zase sedm a hrála jsem si na princeznu, co je uvězněná v jeskyni zlého draka..

"Princezno Bello. Drahoušku." uslyšela jsem mámin hlas. Smála se a snažila se ze mě peřinu sundat. "Je čas vstávat.."

Všechno se najednou rozpilo....

"Bello!! Bello, slyšíš mě?!! Prosím tě odpověz.. Bello!" ten hlas nepatřil mámě. Byl mužský a tak povědomý, jenom jsem nedokázala zařadit správné informace.

"Moje hlava." zaskuhrala jsem.

"To bude v pořádku. Ublížili ti, ale už to bude dobré.." promlouval ke mě ten hlas.

Najednou se pode mnou zhoupla zem. Až se mi udělalo nevolno, ale zvládla jsem to. Cítila jsem, jak mě nesou pevné paže. Na tváři mě chladilo kožené sako mého zachránce. Tak krásně voněl. Byla jsem v bezpečí...

Nathaniel mě donesl až do mého motelového pokoje. Položil mě na postel a shrnul mi vlasy z obličeje. Odešel do koupelny. Zaslechla jsem proud tekoucí vody. Vzápětí se vrátil s mokrým ručníkem. Otřel mi čelo a spánky. Otevřela jsem oči a uviděla krev.

"Já krvácím.." zašeptala jsem vyděšeně.

"Pšt. To bude dobré. Už se to zacelilo. Hojíš se rychle." odpověděl mi. Když si byl jistý, že plně vnímám, zamračil se a spustil.

"Co sis proboha myslela, že tam sama uděláš? Dva upíři, co se sytí... Nikdo není nebezpečnější..."

"Já nevím." odpověděla  jsem po pravdě. "Prostě jsem chtěla pryč, a pak jsem ucítila tu vůni..."

"Bál jsem se o tebe.." přiznal Niel po chvíli a jeho oči byly upřímné. "Nechtěl jsem ti ublížit.. Je to příliš složité.... Když jsem tě tam viděl, jak krvácíš a bojuješ o život... Měl jsem poznat, že je tady nebezpečí.. Ucítil jsem je pozdě.."

Snažila jsem se posadit.

"Nevstávej!" radil mi Nathaniel a tlačil mě zpátky na postel.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale přetlačila jsem ho a položila na postel místo mě. V jeho očích byl zmatek. Nedala jsem mu však šanci se bránit. Asi jsem se zbláznila. Jako bych to ani nebyla já.. Věčně ustrašená a nesebevědomá Bella.. Přitáhla jsem si jeho obličej a políbila ho.

Napřed jsem měla pocit, jako bych líbala mramorovou sochu. Nijak nereagoval a byl ztuhlý. Pak jakoby se ty ledové kry v jeho nitru rozlomily a roztály, uvolnil se, objal mě a polibek mi oplatil.. Byla v něm všechna beznaděj, smutek, naléhavost, ztracené pocity, stovky let prázdného života.. Drtil mě a tiskl k sobě, jakoby mě chtěl do sebe otisknout......