18. kapitola

V nedávné minulosti...

Sia seděla uraženě na pohovce a bezmyšlenkovitě cupovala potah polštáře.

"Sakra!!! Ten bídák... To udělal schválně, abych ho neslyšela.." honilo se jí hlavou "Ale co... Až se Bella vrátí, už to z ní nějak vytáhnu.. Zajímalo by mě, co bylo tak důležité, že jsem to nemohla slyšet.."

PRÁSK.... rozletěly se prudce dveře, až praskl rám.

"Co to??" lekla se Sia. Ve dveřích stál Alex a vypadal rozčíleně.

"Sio, máme problém... Lori... Zradila nás..."

"Ne..." zašeptala Sia vyděšeně.

Z horních pater se ozvalo bolestné kvílení.. Oba na okamžik ztuhli, oči rozšířené hrůzou.

"Daniel.." vyslovila jejich ústa zároveň. V příštím okamžiku oba spěchali nahoru.

Ta hromádka masa, krve a střev... To už nebyl Daniel.. Lori stála a spokojeně se na tu hromadu dívala. Nebyla sama. Kolem ni stálo minimálně deset cizích upírů, které Sia nikdy předtím neviděla. Jejich šaty byly potřísněné krví a oči jim rudě žhnuly..

"Co to má znamenat, Lori??!!!!!" dostala konečně ze sebe Sia, když se vzpamatovala z prvotního šoku.

"Překvapení.." zasmála se mrazivě tmavovlasá upírka.

"Ty ses musela zbláznit.." reagovala Sia. Měla pravdu. Lori se v tu chvíli opravdu podobala víc šílenci, než normálnímu člověku..

"Co se divíš? Vždycky jste mě podceňovali a mysleli si, že jsem neschopná, ale jak vidíš... Jsem lepší než si myslíte... No vlastně horší.. Jak se to vezme.. hahahaha.."

"Kdo jsou ti upíři?!! Co tady dělají??? Proč jste ublížili Danielovi?!!!!" Sia si byla vědoma jejich převahy a byla připravená se bránit.

"Ty jsem včera náhodou potkala.. Vzali mě mezi sebe.. Jsou mnohem přítulnější, než tvůj zpropadený bratr..." Na potvrzení svých slov se nahnula k nejbližšímu upírovi a vášnivě ho políbila na zkrvavené rty.

"Tak dost!!! Konec tohohle divadla.. Porušila jsi všechna možná pravidla. Pustila je sem dovnitř, zabila Daniela.. Tvrdě za to zaplatíš, Lori!!! zakřičela Sia.

"Ale, ale, ale. Nerozčiluj se. Klid." vyšla na světlo vysoká tmavovlasá nebezpečně vypadající upírka. Její vlasy byly vyčesané do dokonalého drdolu. Černé společenské šaty, lodičky na vysokém podpatku.. Vypadala, jako by šla na nějakou party a ne že se účastní masakru. Opatrně překročila zakrvácenou podlahu a došla na metr od Sii.

"Vypadáš přesně, jako tvůj bratr.. Ta podoba je úžasná.." usmívala se žena a chystala se dotknout Siina obličeje. Sia o krok ustoupila a ženina ruka zůstala viset ve vzduchu. Svěsila ji, ale úsměv z obličeje jí nezmizel.

"Ty víš, kdo jsem, že?"

"Myslím, že ano, Dorianno.."

"Správně." pochválila ji žena. "Takže asi také tušíš, proč jsem tady?"

"Chceš nás zabít.." odpověděla Sia.

"Těsně vedle.. Ty nezemřeš.. To tvůj bratr.."

"Nathaniel tady není!" ušklíbla se Sia, ale Doriannu to nijak nevyvedlo z míry.

"Já vím.. Nechceme ho zabít teď.. Pojedeme společně na výlet.. Uvidíš, užijeme si to.. Tvůj bratr za námi brzy dorazí a až pak ho zabiju.."

"Já s vámi nikam nepojedu!" zasyčela na ni Sia vzdorně.

"Myslím, že nemáš na výběr.. Chopte se jí!!" přikázala svým mužům. Sia se rvala jako raněná rysice. Alex se jí snažil pomoct, ale chytili ho a znehybněli. Stejně jako Siu. "Výborně!" pochválila je Dorianna. "Půjdeme. Je nejvyšší čas. Za chvíli se může vrátit jejich velitel.."

"A co uděláme s ním?" zeptal se jeden z upírů a ukázal na Alexe.

Dorianna se neobtěžovala ani otočit: "Zabijte ho...... I tu holku.."

"Cože?????? Ale....." vykulila Lori vyděšeně oči. "Ale to přece..." Větu nedokončila. Vrhli se na ni tři upíři a zabili ji.

"Co budu dělat????" honilo se Sii hlavou. "Ještě, že je Nathaniel s Bellou pryč.. Jsou v bezpečí a Seth...... Seth!!!!!!" vzpomněla si na svého muže.. Ještě před chvílí byl doma....

"Vrrrrrrrrrr..." ozvalo se hrozivé zavrčení a Sia dopadla na zem. Byla volná.. Jeden z jejich věznitelů ležel vedle ní. Byl bez hlavy. Druhý dopadl za okamžik k prvnímu. Sia vystřelila z místa a pomohla svému muži zlikvidovat poslední dva upíry.

"No tohle..." řekla Dorianna udiveně. "Pěkné.. hodil by ses do mé družiny.. Škoda, že musíš zemřít.."

Seth zavrčel a vystartoval.. Než se mu však podařilo dostat Dorianně na dosah, upírka zvedla ruku a pohnula nepatrně ukazováčkem. Seth se jako na povel skácel na zem a křuplo mu v koleni. Při druhém mávnutí prstu zaskučel a z paže mu vytryskla krev.

Sia mu chtěla jít na pomoc, ale Dorianna ji přimrazila na místě. Nedokázala říct, jak to dělá, ale najednou Sia necítila své tělo.

Ze spodních pater se přiřítili upíři, kteří měli na starost Lori a Alexe.

"No konečně." přivítala je Dorianna. "Na co mám ochranku, když nakonec všechnu špinavou práci musím udělat sama... Chopte se jí a podpalte to tady."

"Sethe!!!!" zaskučela Sia, jakoby ji na nože brali.

"Sio!!! Zachráníme tě!! Přísahám!!" zaskučel Seth, než dostal okovanou botou do obličeje.

"NE!!" rvala se Sia. "Nechejte ho být!!!"

"Užij si to.." zachechtal se jeden z upírů a vytáhl něco objemného z plátěného vaku. Výbušninu. Přivolal si výtah, zapálil doutnák a poslal výtah do spodního patra. "Tak se tady měj.." řekl a utekl pryč.

Seth věděl, že jestli zůstane na místě, zemře, ale nedokázal se postavit. Měl poraněnou nohu a Doriannina "péče" jeho tělo paralyzovala. Ze všech svých sil se začal plazit... Šlo to tak těžce a pomalu.. Několik metrů nalevo uviděl nedobytné kovové dveře do Nathanielova pokoje. Zrychlil a doplazil se k nim. Otevřel je. V nitru země se ozvala ohlušující rána, až se pohnula podlaha. Hučení bortícího se zdiva se blížilo, a pak se objevily plameny......

Současnost

"Kam přesně teď jdeme?" zeptala jsem se, když jsme asi třicet minut putovali lidskou rychlostí. Nathaniel podpíral Setha, aby se mu lépe šlo. Úplně nezhojená noha mu zatím dělala problémy. Vazivo dorůstalo a způsobovalo mu ukrutné bolesti, ale tvářil se statečně.

"Dovolil jsem ti mluvit?" zavrčel Nathaniel.

"Ne." odpověděla jsem a přešla nepříjemný tón v jeho hlase. "Ale zajímalo by mě to. Ty víš, kam mohli Siu odvést?"

"To doufám, že to ví.." přidal se do debaty Seth. "V hledání je Niel nejlepší, viď kámo? Ale ono by vůbec neškodilo, kdybys nás seznámil se svým plánem.. Taky by mě zajímalo, co teď bude.."

"Hmmm.." ozval se tázaný a asi to měla být odpověď. Pak se ale zamračil a rezignoval. "No dobře. Seznámím vás se svým plánem... V první řadě seženeme odvoz.. Touhle rychlostí bychom je hledali roky.."

"No tak teda díky... Já vím, že vás zdržuju, ale už brzo budu v pořádku.." zabručel Seth.

Nathaniel ho přátelsky poplácal po zádech: "No tak se nedurdi.. Já jsem to nemyslel zle... Auto potřebujeme tak jako tak, protože sebou budeme brát i pár věcí, které nemůžeme nosit jen tak.. Takže zpátky k plánu.. Až budeme mít auto a ty nezbytné věci, zajedeme pro normální oblečení, a pak vyrazíme.. Sia mi dá v pravý čas vědět, kde ji máme hledat..."

Všechno jsem pochopila, až na tu poslední část.. "Jak nám může dát vědět? Vždyť nemáme telefony a..."

"Věř mi.." poklepal si Nathaniel na spánek. "Až bude správný čas, budu vědět, kde ji hledat.. Ne nadarmo jsme dvojčata... A teď dost řečí a pojďme!" ukončil naši debatu a já jsem si všimla, že jsme celou dobu stáli. Rychle jsem přidala do kroku a podepřela Setha z druhé strany, abych Nathanielovi trochu pomohla.

Po nějakém čase jsme došli k oprýskané nízké budově. Niel se zastavil. Pustil Setha a šel k velkým plechovým vratům.

"Proč se tady zastavujeme? Tady to je naprostý zapadák.. Nic tady není.." zhodnotila jsem budovu.

"To se teda velmi pleteš.." odvětil vědoucně Nathaniel a otevřel zrezivělá dvířka, která na první pohled vypadala jako poštovní schránka. Za nimi se skrývala moderní číselná klávesnice a další udělátka, která se vídají ve špionážních filmech.. Nathaniel nacvakal číselný kód, přiložil na dotekové čidlo palec a přístroj mu přečetl zorničky. Po všech těchto procedurách se na displeji rozsvítilo zelené correct a plechová vrata se začala otvírat.. Vlastně vůbec nebyla plechová.. Byla to jen kamufláž. Byly pevné a tvrzené. Musely být minimálně z titanu. Seth byl stejně překvapený jako já. Nathaniel se spokojeně usmál a pomohl Sethovi vstoupit. Vnitřek domu se skládal z jediné velké místnosti, která sloužila jako skladiště. Všude se válely zrezivělé kusy železa a staré pneumatiky..

"Tak tady tenhle zázrak si chráníš nejnovějším bezpečnostním systémem??" zeptal se Seth a nakopl starou plechovku od oleje.

Nathaniel zakoulel očima: "Samozřejmě, že ne. Další ochrana.. Kdokoliv by překonal zabezpečení, tady nic nenajde, ale..." Zmáčkl nenápadné tlačítko úplně při zemi. Podlaha najednou začala klesat a ze stropu se spouštělo další patro..

"Hydraulika je fajn vynález.." pochválil si výtah Nathaniel.

To, co nyní stálo před námi, za to by se nemusel stydět ani James Bond.. Pět aut.. Jedno krásnější než druhé.. Na stěnách pověšené zbraně. Od středověkých mečů, po nejnovější raketomety.. V jednom koutě byly šedé objemné bedny s nápisy US Army..

"Do prdele.." ujelo Sethovi. "Ty tajnůstkáři!!"

"To víš... Plán B..." pousmál se Nathaniel. "Vybudoval jsem to pro případ nouze a ten teď nastal.. Někde tady mám pracovní kalhoty, takže si je můžeš zatím obléct, než seženeme něco pořádného a je tady tekoucí voda... Sice jenom z hadice, ale aspoň něco.. Můžeme se umýt.."

"Smekám." uklonil se Seth před svým velitelem a odbelhal se k autům. "Aston Martin, Maserati, Hammer,... Kdyby nešlo o život mé ženy, řekl bych ať jdete sami a já bych to tady zatím všechno otestovat.." zachechtal se.

"Tak o tom nepochybuju.." odvětil mu Niel.

"Tak myslím, že bychom mohli vzít Astona.. Co říkáte?" pohladil Seth kapotu zeleného čtyřmístného luxusního žihadla.

Nebyla jsem maniak do aut, ale nechala jsem se Sethem strhnout. Nikdy jsem neviděla tolik drahých aut naživo pohromadě. Otevřela jsem dveře od Maserati a posadila se do měkkoučkého koženého sedadla, které mě přijalo vřeleji než mateřská náruč.

"Já jsem pro tenhle kousek.." zavolala jsem na své společníky.

"Asi vás zklamu, ale nepojedeme ani jedním z nich.. Náš náklad je poněkud choulostivý a objemnější.. Do sportovního auta by se nevešel. Chce to velký kufr a nenápadné auto.. Pojedeme Range Roverem."

Jako na povel se naše oči stočily k černému terénnímu jeepu s neprůhlednými skly. Vypadal majestátně a přitom nebezpečně.

"Je to můj oblíbenec.." poplácal ho Nathaniel. "Vypadá nemotorně, ale nechal jsem ho vylepšit a je teď stejně rychlý, jako tyhle ostatní kousky a navíc je pancéřovaný, s neprůstřelnými okny.. Přesně to, co potřebujeme."

"No jo no.. Máš rád velká, ale opravdu velká auta..." zabručel Seth, ale byl spokojený s Nielovým výběrem.

Opláchli jsme se a Seth se natáhl do pracovních kalhot. Vypadal jako nefalšovaný automechanik. Posadil se na jednu ze zelených beden a pozoroval, jak Nathaniel nakládá do kufru Range náhradní kanystry s benzínem. Potom se Niel otočil, přišel k Sethovi a vzal jednu zelenou bednu..

"Že jsem tak smělý... Co je v těch bednách?? Vidím, že jsi nakupoval u armády..." promluvila Sethova zvědavost.

"Bomby a granáty.." odpověděl Niel nevinně a naložil bednu do auta.

Seth vystřelil ze svého místa, jako střela: "To jsi nemohl říct hned? Já jsem seděl na bombách?!!! Vždyť mě jedna před několika hodinami měla zabít.."

"Tak promiň." pokrčil Nathaniel rameny. "Příště ti dám vědět.. Můžeme vyrazit. Všechno je nachystané.."

"Nenávidím nakupování!!" usadil se Seth na zadní sedadlo a téměř zahojenou nohu položil na druhé. Já jsem se usadila na místě spolujezdce a Nathaniel si sedl za volant.

"Nápodobně." přitakala jsem.

"V tom případě jsme tři." dodal Niel. "Ale je to nutné. Takhle bychom byli s naším autem jako pěst na oko.. Potřebujeme být nenápadní. Slibuju, že to vezmeme cestou nejmenšího odporu... Obchodní centrum.."

 Vyjeli jsme z garáže. Niel zmáčkl několik tlačítek na dálkovém ovladači a dům se vrátil do podoby, v jaké byl před naším příchodem. Zase se z něho stal ošuntělý nezajímavý opuštěný barák..

Nathanielovi to za volantem moc slušelo. Vypadal tak mužně a sebevědomě.. Řídil s naprostou jistotou. Představovala jsem si ho, jak asi vypadal, když byl ještě člověk a žil někde v pustině na hradě. Koně, zbroj, středověk... Bylo to tak neuvěřitelné, že sedím vedle člověka.. Teda upíra, co zažil křižácké výpravy, turecké nájezdy, pád monarchie, vznik prvních států, obě světové války... Osm set let.... Dělí nás od sebe osm set let! Proto společně nebudeme nikdy vycházet.. Jsme tak rozdílní... Jsme jako dva ostrovy, které od sebe dělí široký nekonečný oceán času..

"Jsme tady." promluvil Nathaniel a probudil mě ze snění. Bylo pozdní odpoledne. Slunce však plulo ještě vysoko na nebi a ozařovalo krajinu teplými žlutými paprsky. Nám to nevadilo. Byli jsme chráněni tmavými skly. Nikdo z nakupujících nepoznal naši skutečnou podstatu.. Niel zajel do podzemních garáží a zaparkoval co nejblíže vchodům od výtahů.

Právě jsem si odepínala bezpečnostní pás, už jsem ho nepotřebovala, byla jsem nezranitelná, ale starý zvyk je starý zvyk, když se ke mě Niel naklonil, až byly naše obličeje těsně u sebe. Mohla jsem si znovu z blízka prohlédnout tu měděnou tečku v jeho duhovce, která měla dneska onyxovou barvu. I tmavé kruhy pod očima byly výraznější než jindy. Vypadal vyčerpaně a nešťastně.. Najednou jsem měla ukrutnou touhu ho obejmout a utěšit. Bylo to silnější než můj rozum, který nade mnou nechápavě kroutil hlavou.. Přece k tobě nic necítí, tak proč se pořád zbytečně mučíš?

Už jsem zvedala paže, ale v poslední chvíli jsem se zarazila. Ten krátký okamžik vzájemné blízkosti skončil. Nathaniel stočil svůj pohled na kastlík v palubní desce. Zatáhl za páčku a vytáhl z něho černou koženou složku na kreditní karty.

"My dva se Sethem vypadáme jako banditi.. Myslím, že kreditní karty dáme tobě.. Vypadáš z nás tří nejnevinněji.. Kdyby něco, jmenuješ se Dolores Lanes.. Tyhle karty jsou Siiny." vysvětlil a ukázal mi několik zlatých kreditních karet. Tak jdeme, ať to máme rychle za sebou.."

Obchodní centrum bylo v tuto dobu překvapivě prázdné. Jen sem tam se objevili nákupů chtiví človíčci s plnými taškami nakoupeného zboží. Vždycky se lekli, když nás uviděli. Pevněji sevřeli své kabelky a peněženky a spěchali do dalších butiků. Samotnou mě udivilo, že na nás nikdo z nich neposlal ostrahu, ale asi se řídili heslem Žij a nechej žít - nakupuj a nechej nakupovat..

V druhém poschodí jsme nalezli to, co jsme hledali. Butik s oblečením. Nad vchodem zářil zlatý kovový nápis Next. Móda z Anglie.. Celá nesvá jsem vešla dovnitř, za mnou v závěsu Nathaniel se Sethem. Postarší, mile vypadající prodavačka právě něco zapisovala do velkého modrého diáře. Když jsme vcházeli, vzhlédla a strnula. Úsměv jí přimrzl na rtech. Ale byla to profesionálka. Rychle se vzpamatovala a pokynula nám, ať se porozhlédneme po prodejně.

Byli tady opravdu krásné věci. Většina z nich na večer. Elegantní šaty a krásné kabáty.. Já jsem se však rozhodla pro něco pohodlnějšího. Jeansy, modré triko a zelený kožený kabátek. Seth s Nathanielem měli ten samý nápad. Jeansy a kožená saka. Seth pískově žluté, Niel černé a pod ně jednoduchá trika. Černé a bílé. Zaplatili jsme jednou z karet, prodavačka nám poděkovala a popřála pěkný den.

Nevím, jestli bude pěkný.. Vlastně nevím, kolik dní mi bude ještě umožněno prožít, ale byli jsme na cestě, ze které už nešlo sejít.. Sia na nás někde v neznámu čekala a my jsme ji nemohli zklamat......