17. kapitola

Vzlykala jsem až do úplného vyčerpání. Když mi došly síly i slzy, zůstala jsem ležet bez hnutí na gauči v póze skrčence a hlavu jsem měla zabořenou do měkkých zdobených polštářů.

V této pozici mě ráno našla Sia. Vtrhla do pokoje jako velká voda a hned začala vesele švitořit. Zmlkla jen co se na mě podívala. Úsměv jí přimrzl na rtech. Přišla až ke mě a přisedla si na gauč. Natáhla ke mě ruku a otočila mé tělo tak, aby mi viděla do očí.

"Co se stalo???" zeptala se zděšeně, když viděla mé nuzné vzezření. Její karamelkové oči si mě pátravě měřily a snažily se uhodnout, co se mi asi stalo.

"Nic se nestalo.." snažila jsem se lhát. Neměla jsem chuť o tom mluvit. Byl to její bratr, kdo mi ublížil... A já byla hloupá a naivní... Vlastně už jsem si mohla dávno zvyknout na to, že v lásce prostě nemám štěstí a nikdy jsem ho ani neměla.. Už když jsem byla malá holka a líbil se mi nějaký kluk, nikdy jsem pro něho nebyla víc než vzduch.. Až s Edwardem jsem poznala, jaké to je, být s někým.. Ale to také skončilo špatně.. A cit, který se mohl zrodit mezi mnou a Nathanielem byl zadupaný do země ještě dřív, než vůbec mohl vzniknout.. Co jsem si namlouvala? Z jeho strany tam nebylo od počátku nic a z mé už také ne. V noci jsem se opanovala a zakázala si nad čímkoliv, co by se týkalo Nathaniela, přemýšlet..

"Nelži mi! Vidím, že nejsi v pořádku.. Něco se ti stalo a já chci vědět co." řekla Sia rázně a mezi obočím se jí objevila starostlivá vráska. Když jsem jí delší dobu neodpovídala, vráska se ještě prohloubila. Sia mě sledovala rentgenovým pohledem, který se najednou tak moc podobal pohledu jejího bratra. Bylo mi to nepříjemné.. Jakoby ze mě tu informaci chtěla vysát.. Rezignovala jsem. Bylo jasné, že se nevzdá a nenechá to být..

"Nathaniel.." zašeptala jsem zahanbeně, jako bych říkala nějaké zakázané slovo. "Šla jsem včera do jeho pokoje. On..... nebyl tam sám.. Byl tam s..... Lori."

"Aha.." reagovala na má slova Sia a v její tváři se objevil hněv. "Tak Lori opět ukázala svou pravou tvář. A můj bratříček se zase zachoval jako největší hlupák pod sluncem!!! Bello, mě to opravdu mrzí.. Nechci se svého bratra zastávat, ale nebylo to tak, jak si myslíš.. Nathaniel, ano měl pletky s Lori, ale od té doby, co tě poznal se změnil.. Záleží mu na tobě.. Já, nevím, jak bych ti to vysvětlila, ale našel v tobě něco, co už staletí považoval za ztracené..."

"Nemusíš se mě snažit utěšit.. Vlastně se nic nestalo. Udělám zkoušky a odejdu.. Už vám tady nebudu přidělávat zbytečné starosti.." řekla jsem hořce.

"Takhle nemluv, Bello!! Všechno vzdáváš dřív, než vůbec začne boj.. Takhle nikdy nevyhraješ.. Útěkem nic nevyřešíš.." svými slovy ťala Sia do živého. Měla naprostou pravdu.. S útěky jsem měla poučnou zkušenost.. Ten poslední mě stál život. Když Sia viděla, že jí neodporuji, pokračovala ve své řeči. "Musíš znát historii naší rodiny, aby jsi dokázala pochopit Nathanielovo chování... On... já... Jsme mnohem starší než ty..."

"Jak staří?" zeptala jsem se překvapeně. Kolik let Sia považuje za mnohem starší...

Sia na okamžik zavřela oči a jakoby se ponořila celá do sebe. Po chvilce, která mi připadala jako věčnost, je zase otevřela, snově se pousmála a začala vyprávět..

"Psal se rok 1202, když jsme s Nathanielem přišli na svět.. Naše domovina byla věčně ledová a zasněžená.. Tak divoká a nespoutaná.. Omývaná ledovým dravým a nevyzpytatelným mořem.. Žili jsme v drsné a nelítostné době plné válek a smrti, ale přesto jsme měli krásné dětství.. Naše matka nás zahrnula všemožnou péčí a náš otec byl tím nejlepším vzorem ctností a hrdinství.. Vše se změnilo v den, kdy náš hrad byl napaden cizími vojáky... Bojovali jsme a podařilo se nám zvítězit, ale našeho otce to stálo život.. Tím dnem skončilo nevinné dětství. Nathaniel musel zaujmout otcovo místo a matka už se ze smrti otce nikdy nevzpamatovala. Netrvalo dlouho, zemřela a my jsme na celém světě zůstali sami... Uplynulo několik těžkých let, dospěli jsme a poprvé se zamilovali..

 Jmenovala se Lienne a pocházela z keltského království. Nathaniel ji zachránil před utopením.. Bláznivě se do sebe zamilovali a chtěli se vzít. Její otec byl proti. Chtěl Lienne odvézt zpátky do své rodné země a také se mu to podařilo. Nathaniel ji hledal a našel... Unesl ji a tajně se vzali. Avšak na své cestě zpátky domů potkali skupinu upírů, kterým Nathaniel padl do oka.. Proměnili ho a Lienne připravili jako jeho první oběť.. Sama víš, jaké to je, být čerstvě proměněná a cítit mladou lidskou krev... Nedokázal se ovládnout. Zabil ji... Přikázali mu stát se jejich žoldákem..

Když Nathaniel zjistil, co se stalo, chtěl skoncovat se svým životem i životy těch krutých upírů. Zabil je. Roztrhal na kousky. Jen jedna žena, Dorianna, přežila. Utekla.. Nathaniel se vrátil domů.. Byl v hrozném stavu. Od toho dne, co zabil Lienne se nedotkl lidské krve.. Stal se z něho podivín a samotář. Věčný bojovník.. Navždy uzamkl své srdce za hradbu z ledu....Už nikdy k nikomu nic necítil. Zůstal jen pocit viny..

No a pak mě Nathaniel proměnil a od té doby společně putujeme po světě a bojujeme se zlem...."

Sia domluvila a v místnosti se rozhostilo ticho. Byla jsem fascinovaná jejím vyprávěním. Znělo to tak neskutečně... A pak mě napadlo.

"Proměnil tě?"

Sia se smutně pousmála: "Ano. Nechtěl to. Bojoval, ale já jsem byla silnější. Donutila jsem ho k tomu, ale tenhle příběh ti povím někdy jindy.."

"A co se stalo s tou upírkou, co unikla?"

"Postavila novou skupinu upířích zabijáků, která znovu vraždí.. Hledáme ji, ale vždy v poslední chvíli unikne... Je jako slizký had... Ale ona ví, že se nikdy nevzdáme a neskončíme, dokud ji nezabijeme..." v tu chvíli vypadala Sia hrozivě.. Taková byla tenkrát, když se mnou bojovala... Potom, jakoby se probrala ze snu, zatřepala hlavou a podívala se na mě.

"Už chápeš, proč si myslím, že to není tak, jak si myslíš?" pohladila mě po rameni.

Než jsem mohla odpovědět, ozvalo se tiché zaklepání.

"Neruším?" promluvil s vážnou tváří Nathaniel. Tvářil se divně. Musel slyšet minimálně konec našeho rozhovoru... Sia se na něho zářivě usmála a vrhla se mu kolem krku.

"Ty nikdy, bratříčku. Co potřebuješ?"

Nathaniel ji jemně, ale nekompromisně odstrčil a podíval se přímo na mě. "Mohl bych s tebou mluvit?"

"A.... ano." vykoktala jsem ze sebe překvapeně.

"Nechám vás o samotě.." mrkla na nás Sia a spěchala ke dveřím. Nathaniel ji však zadržel.

"Ne, zůstaň tady. Chtěl bych si s Bellou promluvit venku.. Bello?" jeho slova Siu rozladila. Zamračila se a naštvaně se posadila zpátky na gauč. Nathaniel mi pokynul a vyšli jsme ven.

Ranní slunce bylo ostré a řezalo do očí. Běželi jsme několik minut, než se Nathaniel zastavil a vážně se na mě podíval.

"Chtěl jsem si s tebou promluvit o samotě... Proto jsem tě zavedl až sem. Tady náš rozhovor nikdo nebude odposlouchávat... Sia má až moc dobrý sluch..." vysvětlil a já pochopila, proč se dole v pokoji jeho sestra tak mračila.

"Chtěl jsem se omluvit..." řekl Nathaniel a jeho upřený pohled byl kajícný. "Musela jsi na zkoušku čekat déle než ostatní a muselo to pro tebe být velmi bolestivé.. Ale zvládla jsi to a já jsem se rozhodl.. Jsi volná.. Odejdeš ještě dnes.."

"Cože?" vyhrkla jsem překvapeně. "A co ostatní zkoušky?"

"Prominu ti je... Jsi volná.. Měla bys být šťastná a utíkat odtud.. Nikdy předtím jsem to neudělal.." zdálo se mi to, nebo v Nathanielově hlase zněla hořkost.

Měl pravdu, ale já jsem žádnou radost necítila.. Jak jsem si v noci přála být co nejdál, teď v přítomnosti Nathaniela jsem si nedokázala představit, že už bych ho nikdy více neviděla... A Sia.. přirostla mi k srdci...

"Proč?" zeptala jsem se přiškrceně.

"Co proč?" odpověděl Niel otázkou.

"Proč mě od vás vyháníš?" bylo to troufalé. Niel mi právě udělil milost a já ho obvinila, ale cítila jsem to tak. V nose mě zalechtal pláč..

"Já tě přece nevyháním.. Propouštím tě.." ušklíbnul se na mě posměšně můj společník.

"Je to proto, že se jí podobám? Že ti ji připomínám? ...Já vím, muselo to být těžké, když jsi Lienne zabil, ale čas jde dál a možná...." to jsem neměla říkat. V Nathanielových očích zlostně zajiskřilo. Sevřel mé ruce jako do svěráků a přitáhl si mě k sobě.

"Co ty o tom asi tak můžeš vědět?!!!" sykl mi do obličeje. "No?!!! Myslíš si, že se vetřeš do mé rodiny a spasíš mě?? Nemusíš se namáhat.. Je to zbytečné!!! Nestojím o to!" vyplivl na mě ty slova.

Bojovala jsem s pláčem. Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mě jeho výsměšný výlev zasáhl.. Zlobně jsem se mu vyškubla a rozběhla se pryč. Neutíkal za mnou. Zůstal tam stát. Cítila jsem jeho pohled na svých zádech..

"Hloupá, hloupá, hloupá..." nadávala jsem si. "Už nikdy!!! Nikdy..." myšlenku jsem nedokončila. Zahlédla jsem kouř. Stoupal vysoko nad stromy. Někde poblíž hořelo. Zastavila jsem se a podívala se tím směrem.

Ledový prst mi přejel přes páteř, když jsem pochopila... Vystřelila jsem jako blesk. Dorazila jsem k cíli ve stejnou chvíli jako Nathaniel.

Cesta do podzemního útočiště byla otevřená dokořán a hustý tmavý dým se z ní valil a zahaloval okolí do šera..

"Sio.." zašeptal vyděšeně Nathaniel a vrhl se do hořícího podzemí.

"Ne!" snažila jsem se ho zastavit, ale vysmekl se mi a byl pryč. S hrůzou jsem čekala nahoře. Vzpomněla jsem si na Damianova slova: "Zabije nás pouze oheň.." Vteřiny ubíhaly tak pomalu.. V hlavě se mi promítaly katastrofické scénáře.. Pak se k mé velké úlevě z hustého dýmu vynořila Nathanielova postava. Byl špinavý od sazí a v náručí nesl Setha, který byl ošklivě popálený a z ramene mu tekla krev. Nathaniel ho odnesl stranou, položil do trávy a hlavu mu opřel o kmen stromu. Raněný bolestně zakňučel a otevřel oči.

"Nieli..." zašeptal s námahou.

"Co se stalo?" zeptal se Nathaniel věcně. Byl nervózní a v jeho hlase byly patrné obavy.

"Lori... Podvedla nás... Dorianna... Lori... otevřela jim... Alex a Daniel jsou mrtví... Siu... unesli.. Bránil jsem ji, ale byli silnější... Nenávidím se!!! Je to má žena, měl jsem ji zachránit.. Jestli se jí něco stane..." mluvil Seth nesouvisle.

"Klid, Sethe. Dostaneme ji zpátky. Neboj se. Neublíží ji. Dorianna chce mě a ví, že si pro svou sestru přijdu.. Má to výborně promyšlené.. Nechtěla s námi bojovat hned.. Takhle to pro ni bude výhodnější.. Do té doby je Sia v bezpečí.." snažil se ho zklidnit Nathaniel, aby si neublížil. Spáleniny byly hrozivé.. Normální člověk by toto zranění nikdy nepřežil..

Seth se s bolestnou grimasou vyškrábal do sedu a chytil Nathaniela za rameno: "Zachraň ji, prosím. Zachraň ji... Já už to nebudu moct udělat..."

"Ne!" zaskučel Nathaniel nešťastně. Nevzdávej to. Ty to zvládneš!"

"Nezvládnu... Je pozdě. Oheň mě zabil.." řekl Seth a unaveně zavřel oči.

Stála jsem opodál a všechno sledovala. Nevšímali si mě. Jako bych tam vůbec nebyla. Toužila jsem jim nějak pomoci.. Něco udělat.. Cítila jsem pach spáleného masa.. Dělalo se mi z toho špatně. V hlavě mi brnělo a cítila jsem, jak mě pálí dlaně. Zadržela jsem dech, ale dlaně pálily dál. Nechápavě jsem se na ně podívala. Byly úplně červené.. Dokonce jemně zářily.. Jako bych je prosvítila lampou.. Nic podobného jsem v životě nezažila. Překvapeně jsem vyjekla. Nathaniel se otočil a obezřetně se na mě podíval. V příštím okamžiku byl u mě.

"Co se to děje?" prohlížel si moje dlaně.

"Já... nevím.. Začalo to před chvílí... Pálí to.." odpověděla jsem vystrašeně. "Chtěla jsem nějak pomoct, a pak jsem ucítila pálení..."

"Aaaaa.." zaskučel Seth bolestí. Nathaniel se k němu okamžitě vrátil a chytil ho za ruku. Raněný sebou začal trhavě škubat. Vypadalo to jako epileptický záchvat. Rychle jsem běžela Nielovi na pomoc. Přitlačila jsem Setha k zemi a společně jsme se ho snažili znehybnět, aby si ještě víc neublížil.... A pak se stalo něco nečekaného...

V místech, kde se mé dlaně dotkly Sethovy poraněné kůže, začala pokožka růžovět a zázračně rychle se hojila...

"Co to....?" ozval se Nathaniel překvapeně.

"Já ho léčím.... Panebože..." vyhrkla jsem a začala se úlevně smát. Netrvalo to ani pět minut a Seth vypadal jako dřív. Po popáleninách nebylo památky..

"Bello?? Děkuju.." usmál se na mě můj pacient.

Konečně jsem byla prospěšná.. Cítila jsem se spokojeně. Také jsem se na něho usmála a úlevně si oddechla: "Nemáš zač. Ale asi bys potřeboval nějaké oblečení..." poukázala jsem na žalostné trosky ohořelého oblečení, které na jeho těle držely jen silou vůle.

Seth se vesele zachechtal: "No jo. Teď si alespoň panenko můžeš prohlédnout všechny moje přednosti..."

Také jsem se rozesmála a můj pohled při tom zabloudil na Nathaniela. Seděl úplně tiše opodál a díval se na mě tak zvláštním pohledem... Když se naše oči setkaly, jakoby mezi námi proletěl blesk... V tu chvíli jsem viděla skutečného Nathaniela. Ledová zeď byla pryč. Trvalo to však jen okamžik.. Pak se Niel vzpamatoval, vzdorně se zamračil a postavil.

"Měli bychom vyrazit, Sethe. Musíme je najít co nejdřív.. Oblečení vyřešíme cestou.. Budeš moct utíkat?" pomohl svému příteli vstát.

Seth se protáhl jako kočka: "Myslím, že jsem v pořádku.. Jen mě bolí levé koleno. Vyrvali mi ho z kloubu.. Cítím, jak mi dorůstá vazivo, ale chodit už můžu.."

"Dobře. Tak jdeme.." zavelel Nathaniel. Podepřel Setha a lidskou rychlosti odcházeli...

Dívala jsem se za nimi a bojovala sama se sebou..

"Můžu jít s vámi?" vypadlo ze mě konečně.

Upíři se zastavili a otočili.

"Ne, tohle není tvůj boj.. Děkujeme ti za pomoc, ale s námi nepůjdeš." řekl Nathaniel.

Seth se na něho překvapeně podíval: "A proč by nemohla jít? Potřebujeme každou pomoc.. Dostat Siu ze spárů Dorianny bude tvrdý oříšek.."

"Naprosto souhlasím." usmála jsem se na Setha. "Sia se pro mě stala něco jako sestrou. Chci vám pomoct ji zachránit... Musím vám pomoct! Dlužím jí to.. Vím, že mě nesnášíš.. Taky tě nemůžu vystát, ale teď se mě nezbavíš! Půjdu! Ať chceš, nebo ne.." Samotnou mě překvapilo, kde se ve mě vzalo tolik odvahy a kuráže. Zakřiknutá, nesebevědomá Bella byla alespoň pro tuto chvíli pryč a nahradila ji jiná Bella. Bella, co neutíká od problémů, ale staví se jim čelem..

Bylo to dva na jednoho a Nathaniel to moc dobře věděl. Snažil se najít nějaký argument. Pak ale usoudil, že žádný není. Kysele se zašklebil a souhlasil.

"Tak dobře." zabručel. "Můžeš jít, ale!! Tohle je válka. Budeš mě poslouchat na slovo a nestrpím sebemenší odmlouvání. Co přikážu, to uděláš. Souhlasíš?"

"Ano." odpověděla jsem.