16. kapitola

Od toho dne, co jsem bojovala s Nathanielem se mi můj věznitel vyhýbal. Už dříve jsem ho moc často nevídala a teď se mi stranil úplně. Vyhovovalo mi to. Neměla jsem ho ráda. Cítila jsem se nesvá, když byl nablízku..

Uplynuly přesně čtyři týdny od chvíle, kdy jsem byla uvězněna do podzemního vězení. Mé tělo stravovala pálivá bolest. Potřebovala jsem pít.. Tak dlouho jsem nelovila.. Nedokázala jsem se soustředit. Nedokázala jsem myslet, ani se normálně pohybovat. Většinu času jsem trávila stočená do klubíčka a zarývala jsem si prsty do břicha.. Trochu to pomáhalo od těch nesnesitelných křečí.. Chvílemi se mi černalo před očima, chvílemi jsem viděla rudě. Kdykoliv jsem zavřela oči, promítaly se mi za víčky krvavé obrazy.. Pokaždé jsem v nich hltavě pila horkou rudou věčnou tekutinu.. Bylo to tak reálné, že jsem dokázala vnímat tu kovově slanou chuť a ostrou vůni.. Šelma ve mě vyla a vrčela.. Ale ne. Nebylo to ve mě.... Skučela jsem opravdu...

"Můžu dál?" zaškrábala Sia na jednoduché kovové dveře. Když se neozvala žádná známka nesouhlasu, vzala opatrně za kliku a nakoukla dovnitř. Nathaniel seděl u stolu. Košili měl ledabyle rozepnutou. Vlasy dneska stahovala gumička. Seděl úplně bez hnutí. Dokonce i když vešla jeho sestra. Ani se na ni nepodíval. Jakoby vůbec nevnímal její přítomnost..

Sia se na něho starostlivě podívala a posadila se na zem k jeho židli. Vzala jeho ruku do svých dlaní a políbila ji. Konečně se Nathaniel pohnul. Nepatrně sklonil hlavu a podíval se jí do očí..

"Bratříčku.." zašeptala Sia.

"Proč jsi tady, Sio?" zeptal se.

Sia se zatvářila nervózně: "Myslím, že je čas Nieli. Bella je na hranici svých sil.. Už dlouho nevydrží.. Měli bychom začít se zkouškou.."

"Ne, ještě ne.." odpověděl chladně Nathaniel.

V tu chvíli se Sia nesouhlasně zamračila a vybuchl v ní vztek.

"Proč ne?!! Je připravená! A je ten správný čas!!" oponovala.

Nathaniel jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Sia pustila Nielovu ruku, jakoby to byl jedovatý had a nasupeně se postavila.

"Co to s tebou sakra poslední dobou je?!!! Vím, že jsi podivín a taky vím proč, ale od té doby, co jsi s Bellou bojoval, to s tebou je k nevydržení! Takhle špatně jsi na tom nebyl ani tenkrát..."

"Mlč, Sio!!!" zakřičel Nathaniel rozčíleně a také se postavil, až židle na které seděl, spadla. "Mlč!! Nemluv o tom........................................ prosím."

Siin rozzlobený obličej se změnil v nešťastný. Znovu chytila Nathanielovu ruku a pevně ji sevřela: "Omlouvám se. Nechtěla jsem, ale rozčílil jsi mě.. Mám Bellu ráda a ty jí schválně ubližuješ.. Ona ti nic neudělala.. Nikdo z nás nemusel čekat tak dlouho... Je to příliš... Nemusí to zvládnout..."

Nathaniel neodpovídal. Sia si myslela, že se ani odpovědi nedočká. Otočila se a chtěla odejít. Nathaniel ji však chytil za rameno a otočil si ji zpátky k sobě.

"Mám strach, Sio." zašeptal zahanbeně.

"Strach?" nechápala jeho sestra.

Nathaniel se jí podíval nešťastně do očí: "Bojím se jí a bojím se sám sebe... Nedokážu to popsat, ale Bella mi ji připomíná... Já vím. Byla úplně jiná, ale přesto je v ní něco... Když jsme spolu bojovali, podíval jsem se jí do očí a viděl to.. Bojím se, co by se stalo, kdyby tu zkoušku nezvládla... Nevím, jestli bych byl schopný ji zabít.... A já bych ji musel zabít.."

"Nathanieli.." až teď Sia všechno pochopila. "Chápu, že se bojíš, ale musíme to udělat a nejlépe ještě dnes.. Čím déle budeme čekat, tím horší to pak bude.."

"Máš pravdu. Uděláme to dneska.. Už aby to bylo za námi a ona zmizela z našich životů.." přitakal Nathaniel a pustil sestřino rameno, které nevědomky až doteď křečovitě svíral.

"Ale třeba by tady Bella mohla zůstat, kdybys...." Větu však nestihla dokončit.

"NE, to rozhodně ne! Tehdy jsem se zařekl, že už nikdy si nikoho nepustím takhle k tělu. Nezůstane tady!"

Byla jsem bez sebe bolestí. Už jsem nevnímala nic jiného. Nevěděla jsem, co je za den, ani kde to přesně jsem. Necítila jsem chladnou zem, na které jsem bez hnutí ležela. Už jsem ani neskučela. Byla jsem k smrti vyčerpaná...

Najednou jsem na svém těle ucítila dotek cizích rukou. Otevřela jsem oči a uviděla dlouhé štíhlé bílé prsty a rukávy bílé košile. Pevné paže mě s jistotou vyzvedly do výšky. Pokusila jsem se něco říct, ale z hrdla se mi vydralo jen zachraptění.

"Pst, teď nemluv." uslyšela jsem ten dokonalý sametový hlas. Poslechla jsem ho a znovu zavřela oči. Kolem mě se rozprostřela neprostupná mlha otupění..

Když jsem se dostala k sobě, ruce i hlas byli pryč. Vlastně bylo pryč všechno, co jsem znala. Podzemní místnost, drahý nábytek i chladná zem.. Nyní jsem ležela na něčem vlhkém a měkkém.. Na chvíli mě to vzpamatovalo. Dokonce jsem se dokázala posadit..

Seděla jsem na travnatém palouku a okolo mě se rozprostíraly lesy. Byla jsem sama. Nikde jsem nikoho neviděla.. Nechápala jsem, co se děje.. Byla jsem v zajetí a měla dělat zkoušky... Zkouška!!! Tohle byla ta zkouška!! Křeč mnou projela jako blesk. Rozervala mé útroby a vydrala mi z úst děsivé zakvílení. Ozvěna se odrazila od lesního porostu a nesla se míle daleko..

Byla jsem oslabená a měla jsem žízeň.. S obtížemi jsem se vydrápala na nohy. Pradávné instinkty lovce pracovaly za mě. Nasála jsem vzduch a snažila se najít svůj cíl..

Kovová ostrá vůně mě pošimrala v plicích. Jed v mých ústech se rozproudil. Mé tělo vyrazilo.. Vůně byla blíž a blíž..

Konečně jsem to zahlédla..

Seděl opřený o kmen stromu a spal. Viděla jsem, jak mu klidně stoupal a klesal hrudník, jak dýchal. Na chvíli jsem ztuhla na místě, a pak jsem opatrně šla k němu. Mé tělo křičelo nadšením. Už brzy se zbavím té strašné bolesti a nasytím se..

Klekla jsem si na vlhký zelený mech a naklonila se ke spícímu, abych si zblízka přivoněla.. Rudá clona zastřela mé oči.. Zvíře ve mě vzrušeně zachroptělo.. Má ústa se přiblížila k mužovu hrdlu. Na rtech jsem ucítila slanou chuť jeho pokožky. Zavřela jsem oči a nadechla se..

Najednou jakoby mnou projel ledový vichr. Zastavil mé počínání na poslední chvíli.. Jakoby byl u mě, uviděla jsem Edwarda. Stál úplně tiše a smutně se na mě díval. Byl zklamaný a tak krásný.. Chtěla jsem k němu, ale obraz najednou zmizel. Otevřela jsem oči. Zase jsem tady byla sama. Jen se svou obětí.. Křečovitě jsem zatnula čelist a znovu se nadechla. Mužova krev byla tak blízko. Stačilo jen zakousnout se.

"Nedělej to.." zaševelil mi v hlavě sametový mužský hlas.

"Já musím.." slyšela jsem se odpovídat.

"Nemusíš." odpověděl mi hlas. "Vždycky je i jiná možnost.."

"Já vím, ale nemám sílu se ovládnout.."

"Bello, ty to dokážeš. Já to vím.. Tak už ho konečně pusť a pojď ke mně.."

Zvedla jsem hlavu a uviděla Nathaniela. Stál na tom samém místě, kde byl před chvílí Edward. Černé kalhoty a bílá, ledabyle zapnutá košile, mu velice slušely. Vypadal jako anděl.

"Krásná halucinace." pomyslela jsem si. Užívala jsem si ho. Dokonce jsem na chvíli zapomněla i na to, co se právě chystám udělat. Nathaniel byl vážný. Jen jeho oči prozrazovaly nervozitu.. To bylo zvláštní.. Proč je má představa nervózní? Zavrtěla jsem hlavou, abych si srovnala myšlenky. Byla jsem si jistá, že až se znovu podívám, bude Nathaniel pryč, ale k mému překvapení tam stál dál..

"Pojď ke mě........ prosím." zašeptal prosebně.

Odtáhla jsem se od spícího muže a postavila se. Okamžik jsme tam stáli naproti sobě a dívali se vzájemně do očí. Pak se Nathaniel pohnul a popošel ke mě. Chytil mě do náruče. Byla jsem tak překvapená, že jsem se ani nebránila. Dlouhou chvíli se mnou utíkal. Kolem nás fičel vítr a míhaly se stromy. Niel mě pevně držel a s naprostou jistotou se vyhýbal kmenům a kamenům.. Po asi deseti minutách jsme zpomalili a přešli na lidskou rychlost. Nathaniel mě postavil na zem. Najednou kolem nás bylo rušno.. Sia, Seth, Lori a ti dva upíři Daniel a Alex. Všichni byli rozrušení. Čekali na nás. Sia se na mě podívala a vítězně se usmála. Náruživě se na mě vrhla a šťastně mě objala. Její muž Seth se k ní přidal a uštědřil mi herdu do zad, až jsem skoro upadla. Daniel s Alexem se tvářili spokojeně a Lori se mračila jako sto čertů. Podívala se na Nathaniela a na mě a zaskřípala nesouhlasně zubama.

"Zvládla to." promluvil Nathaniel, nyní už trochu zbytečně. "Ale bude teď potřebovat na lov... Sio?"

"Ano, ráda." usmála se zářivě jeho sestra a chytila mě do náruče. Znovu jsme se rozběhly. Sia mě nesla opačným směrem, než jsme dorazili s Nathanielem. Nechala jsem se vláčet a v hlavě mi hrály představy o nadcházejícím lovu. Zkouška ve mě zlikvidovala poslední zbytky sebeovládání. Pocit žízně byl tak silný, že jsem se obávala, že kdybychom nyní potkali nějakého člověka, ani Sia by mi nezabránila ho zabít.. Ale to se naštěstí nestalo a já jsem za několik chvil zahnala tu ukrutnou spalující bolest čerstvou srnčí krví....

Po lovu jsme se se Siou vraceli lidskou rychlostí zpátky do úkrytu. Sia vesele švitořila a bylo na ní znát, že má opravdovou radost, že jsem prošla testem sebeovládání. Moc jsem ji neposlouchala. Šlo mi to jedním uchem tam a druhým ven. V hlavě jsem měla jen zážitky z dnešního dne. Cítila jsem hrozný zmatek a nevěděla, co se se mnou přesně děje..

Nebyl to Edward, ale Nathaniel, kdo mi zabránil zabít... Stačilo, aby na mě promluvil... Najednou mi byl tak blízko... A když mě nesl.. Jakoby mezi námi probíhalo elektrické jiskření...

Byla jsem tak zabraná do svých úvah, že jsem si nevšimla, že Sia přestala mluvit. Rychle jsem se vzpamatovala a podívala na ni. I ona se na mě dívala a potutelně se usmívala.

"Co to s tebou Bello je?" řekla rozverně.

"Nic. Jen jsem se zamyslela. Promiň. Co jsi to říkala?" odpověděla jsem.

"Já jsem si to myslela.." řekla nesouvisle Sia. "Už jak tě nesl v náruči mi to bylo jasné.."

"Co??? Nechápu, o čem mluvíš.."

Sia se široce usmála: "Však brzo pochopíš.." Dál už nic nevysvětlovala a odkryla nějaký poklop v zemi.

"Jsme doma." pronesla a já jsem pochopila, že jsme u našeho podzemního útočiště. Sia vkročila dovnitř. Chtěla jsem vejít také, ale najednou jsem cítila takový divný pocit... Jakoby tady kromě nás byl ještě někdo.. Ostražitě jsem se rozhlédla a nasála vzduch, ale nic jsem neucítila. Jen ten pocit zůstal a ledově mě polechtal na zádech. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou poklop.

Zevnitř byl velmi dobře zabezpečený. Několik vrstev ocelových dveří a kódované zámky. Ani výbuch atomové bomby by je nerozbil.

"To je neuvěřitelné.." zhodnotila jsem je.

"Že?! usmála se Sia. "To byl Nielův nápad. Takových skrýší máme po světě několik. Je to velmi praktické.. Po světě běhá hodně upírů, kterým ležíme v žaludku a tady na nás nemůžou.. Jsi první, kdo o bunkrech ví a žije.. Přísně je tajíme, a když se náhodou stane, že bychom mohli být odhaleni. Nathaniel zakročí a každého nezvaného hosta zlikviduje.."

Raději jsem se neptala, jakým způsobem bylo podzemí vybudováno... Kdo ho postavil...

Po zkoušce mi bylo umožněno se po podzemních prostorech pohybovat volně. Uběhlo několik hodin, ale já jsem stále bojovala s nutkáním jít k železným dveřím, zaťukat a vejít dovnitř. Potřebovala jsem s Nathanielem mluvit. Cítila jsem, že bych to měla udělat, ale netroufala jsem si.

Znervózňoval mě ten pocit, co jsem zažila nahoře u vchodu... Jestli mé instinkty nelhaly a nahoře opravdu někdo byl, Nathaniel by to měl vědět. A také jsem chtěla znát odpověď na jednu věc... Co se stalo s tím spícím mužem... Očividně byl něčím omámený a tak bezbranně tam ležel...

Ale to nebyly všechny důvody, které mě přitahovaly k těm zapovězeným železným dveřím... Potřebovala jsem ho vidět a znovu zažít ten pocit, jaký jsem cítila tam v lese... V tu chvíli jsem poprvé nemyslela na Edwarda a necítila bolest z odloučení.. Bylo to tak nové...

Nakonec ve mě vyhrál můj pocit odpovědnosti. Musím Nathaniela informovat o možném nebezpečí..

Od chvíle, kdy skončila zkouška a Sia vzala Bellu na lov, byl Nathaniel zavřený ve svých pokojích. Sundal si košili, pohodil ji po zemi a natáhl se na pohodlný kožený gauč. Zkřížil si ruce za hlavou a zavřel oči. Byl spokojený. Bella to zvládla. Nemusel ji prozatím zabíjet. Do další zkoušky mohl být v klidu. Promítal si to pořád dokola. Pořád ji viděl na té mýtině. Byla dezorientovaná a vystrašená, a pak jak utíkala a našla toho muže... Chvíli se opravdu bál, že ji bude muset zabít, aby ho zachránil, ale ona to zvládla. Dokázala odolat. V tu chvíli se na něho podívala zase tak, jako tehdy v tělocvičně... Až mu naskočila husí kůže.. Když jí potom nesl, bylo to tak příjemné..

"Sakra, sakra, sakra!!!!! posadil se prudce, až poposkočil gauč a praštil pěstí do koženého potahu. Nechtěl to. Už dávno si zakázal takové myšlenky a pocity.

"Nesmím a neudělám to!! Je to jen hloupá, otravná holka, co se vetřela do mé rodiny. Proč na ni myslím? Jsem se musel zbláznit.. Vždyť ani není hezká..." snažil se vsugerovat si.

Vyrušilo ho zaklepání na dveře.

"Dále." odsekl naštvaně.

Ve dveřích se objevila usměvavá dívčí hlava. Tmavé vlasy jí rámovaly obličej.

"Co chceš?" zavrčel na ni Nathaniel.

Dívka se nenechala otrávit jeho špatnou náladou a vešla tanečním krokem dovnitř.

"Nějak bez nálady..." řekla zvonivě. "Nechceš, abych ti ji zvedla?"

Nathaniel po ní šlehl ledovým pohledem: "Nehraj si se mnou, Lori!"

Dívka přišla až k němu a pověsila se mu kolem krku: "Ale no tak. Dřív jsi býval příjemnější... Tolik jsme si spolu užili..."

Nathaniel ji od sebe odstrčil a znechuceně se odvrátil: "Cokoliv mezi námi bylo, teď je to pryč. Tak už to pochop a nechej mě být!"

To Lori naštvalo.

"Je v tom ta hnědovlasá děvka, že? To kvůli ní už mě nechceš... Dostala se ti pod kůži!!!"

Nathaniel se prudce otočil a bolestivě ji sevřel paže. Přitáhl si ji k sobě a zasyčel jí do obličeje: "Takhle o ní nemluv!!! Slyšíš?!! Nikdo se mi pod kůži nedostal!!!!"

"Hahahaha.. Opravdu? Hahahaha.." zasmála se Lori spokojeně. Měla Niela přesně tam, kde ho chtěla mít. "Tak to dokaž!!! Polib mě!" provokovala ho a podařilo se jí to. Nathaniel ji ještě pevněji sevřel a začal ji vzdorně až surově líbat.

Byla jsem u dveří. Věděla jsem, že je uvnitř. Zaslechla jsem nějaké zvuky. Nikdo jiný tam neměl přístup, takže to musel být on.. Tiše jsem zaklepala. Nikdo mi neodpovídal. Zkusila jsem to znovu. Tentokrát hlasitěji. Zase nic. Chvíli jsem tam nerozhodně stála. Pak, když už jsem se měla k odchodu, mě napadlo zkusit vzít za kliku... Hloupý nápad, ale v tu chvíli mi to nepřišlo... Zmáčkla jsem ji. Bylo otevřeno. Pomalu jsem pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. To, co jsem uviděla, mě přimrazilo na místě a způsobilo šok.

Nathaniel byl ve svém pokoji, ale nebyl tam sám... Napřed jsem zahlédla zlaté ledabyle rozcuchané vlasy a vypracovaná pevná bílá mužská záda.. To ale nebylo to, co mě zmrazilo... Tmavé dlouhé vlasy, nepříjemný výsměšný pohled... Lori se na mě spokojeně usmívala. Uviděla mě o sekundu dřív než Nathaniel. Ten při mém příchodu ztuhl a nevěřícně se na mě podíval. Víc už jsem vidět nechtěla. Vyběhla jsem odtud jako blesk a zavřela se do svého pokoje. Z očí se mi spustil vodopád růžových slz....

"Co jsem si to namlouvala?!!!! Nic se mezi námi nezměnilo.. Pořád jsem pro něho jenom vzduch... Nenávidím ho!!!!!!"

Nathaniel naštvaně vstal a odstrčil od sebe Lori, která se spokojeně usmívala.

"To jsi udělala schválně!!" vyplivl na ni.

"Ano." řekla spokojeně dívka. "Sice jsem netušila, že přijde až sem, měla jsem v plánu jí to barvitě vylíčit, ale takhle to bylo mnohem lepší... Na to nikdy nezapomene... Teď už tě mám jenom pro sebe.."

"Cože?!!!" vybuchl Nathaniel v pohrdavý smích. "Ale ty jsi mě nikdy neměla.. Nikdy! Nic k tobě necítím a nikdy jsem necítil.. To, co mezi námi kdy bylo, to bylo pouze fyzické.. Tohle ti nikdy neodpustím!!!"

"Nenávidím tě!!!!" zasyčela Lori a vrhla se na Nathaniela. Pokoušela se ho uhodit, ale on byl silnější. Chytil ji za ruce a odstrčil ji, až upadla na podlahu.

"Vypadni!!! Sem už víckrát nevkročíš.." oznámil jí ledovým hlasem.

"Toho budeš litovat! Uvidíš.." slibovala mu Lori a práskla dveřmi, když odcházela. Nathaniel se nešťastně zřítil na židli u stolu a složil si obličej do dlaní......