15. kapitola

Čím déle jsem byla uvězněna v podzemním přepychovém vězení, tím stísněněji jsem se cítila. Chvílemi mě dokonce sužovaly klaustrofobické pocity. Doléhaly na mě tuny půdy, které ležely nade mnou.. Odklízeči mi dali pokoj. Po tom prvním dni, kdy mě sem zavřeli jsem je téměř nevídala. Daniel a Alex se ještě nevrátili. Lori se mi vyhýbala a Nathaniel trávil většinu času ve svých soukromých pokojích, kde měli všichni bez výjimky vstup zakázán. Jediný, s kým jsem mohla občas mluvit byla Sia. Vždycky se zničehonic objevila a na chvíli mi dělala společnost. Zprvu byla opatrná. Přece jen jsem byla jejich úhlavní nepřítel, ale po čase, když zjistila, že nejsem takovou hrozbou, jakou si mysleli, začala chodit častěji a občas dokonce zůstala i na několik hodin. Ptala se mě na všechno možné a mračila se, když jsem jí nechtěla odpovídat.

Bez Damiana se přede mnou otevřela celá děsivá skutečnost. Obavy, stesk, beznaděj.. Čím dál víc se mi stýskalo po mém lidském životě. Přemítala jsem, co bych asi nyní dělala, kdybych ještě byla člověk.. Vzpomínala jsem na mámu a ve chvílích, kdy se podzemí zklidnilo a venku s největší pravděpodobností panovala noc, jsem myslela na Edwarda. Na naše první setkání, jeho neodolatelný pokřivený úsměv, na jeho smaragdově zelené oči... Měla jsem pocit naprosté prázdnoty a beznaděje. Nikdy by mě nenapadlo, že bych to tak mohla cítit, ale Edward se za těch několik měsíců stal mou součástí. Nesmazatelně se do mě otisknul. A nyní, když patřil k June, mi připadalo, jakoby ve mě něco odumřelo...

V ten první den, co jsem viděla Edwarda s June, jsem je oba nenáviděla a přála si pomstu, ale tady v mém nedobrovolném vězení jsem změnila názor. Ne Edward a June, ale  já... To kvůli mému odchodu se ti dva dali dohromady.. Kdybych zůstala, nikdy by se to nestalo.. June jsem znala od svého narození. Nikdy by si s Edwardem nezačala, kdybych jí byla na blízku a měla o něj zájem.. Byla to skutečná přítelkyně.. To strach o mě je dal dohromady, a když jsem se nevracela, láska ke mě se proměnila v lásku vzájemnou.. I když mě to moc bolelo, musela jsem přiznat, že je to tak lepší. To, že jsem se stala upírem, změnilo vše. Už nikdy se nemůžu vrátit.. Vždycky budu litovat svého neuváženého jednání.. Ať jsou alespoň oni šťastní, když já nikdy nebudu... Já se musím smířit s tím, že jsem díky své hlouposti přišla o všechny blízké...

Z mých myšlenek mě vytrhlo cinknutí výtahu. Ocelové dveře se otevřely a v nich se objevila usměvavá štíhlá dívčí postava.

"Dobré ráno, Bello." pozdravila mě a zvesela se posadila na pohodlné sametové sofa.

"Ahoj, Sio." odpověděla jsem jí bez úsměvu.

Sia se zamračila a pátravě si mě chvíli prohlížela.

"Jsi opravdu zvláštní dívka.." řekla do ticha. Nechápavě jsem se na ni podívala.

"Neber si to špatně, ale přijde mi, jako bys byla rozdvojená osobnost. Někdy se zdáš tak přátelská a normální a jindy z tebe cítím tak děsivou beznaděj a prázdnotu.. Nechceš mi říct, co se ti stalo? Kdo ti co udělal?"

Věděla jsem, že je Sia zvědavá a také jsem věděla, že by mi pomohlo, kdybych si o tom všem mohla s někým promluvit, ale zatím to nešlo. Byla jsem ve stavu, kdy mluvit o Edwardovi a mých blízkých bylo příliš bolestné.. Místo toho jsem se zeptala.

"Už jsem tady víc než týden. Za jak dlouho budu skládat ty zkoušky, které rozhodnou o mé existenci?" Ano vrtalo mi to hlavou. Čím déle trvalo toto období nevědomosti a očekávání, tím nervóznější jsem byla. Navíc se v mých útrobách začala probouzet krvelačná šelma, která nebyla zvyklá na tak dlouhé hladovění..

Sia se zvonivě zasmála, jako bych řekla nějaký povedený vtip.

"Ale ty už ty zkoušky plníš, Bello." vysvětlila mi. "Měla jsem zjistit, jak na tom jsi. Teď už víme, že se nechováš a neuvažuješ jako ostatní zabijáci. Ty jsi zabíjela jen proto, že ti tvůj stvořitel neukázal jinou možnost.. Ve skutečnosti jsi nevinná a citlivá osoba, která se každou smrtí trápila.."

Překvapeně jsem se na ni podívala. Věděla toho tolik, jako by mi viděla až do duše..

"První část máš úspěšně za sebou.. Víš, co je správné a co ne. To je první předpoklad pro to, abys mohla žít jako my.. Nyní se blíží druhá zkouška. Mnohem těžší.. A to je odolnost.. Necháme tě vyhladovět na hranici snesitelnosti, a pak se uvidí, jak silná skutečně jsi..."

Ze Siiných slov mi přeběhl mráz po zádech. Vzpomněla jsem si, jak bolestné to je, mít žízeň... Jak mé útroby sžírá pálivý žár... Sia si musela všimnout mého děsu, protože mě vzala za ruku a chápavě se mi podívala do očí.

"Bude to v pořádku, Bello. Já vím, že to nebude nic příjemného, ale já ti věřím. Jsi silnější než si myslíš. Zvládneš to.."

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Napadlo mě, jestli to vůbec má smysl se takhle trápit.. Věděla jsem, jak jsem se zachovala, když jsem potřebovala pít.. Nikdy jsem nedokázala dlouho odolávat. Vždycky jsem podlehla. Neexistoval důvod, proč by to nyní mělo být jinak..

"Bello, nevím o čem teď přemýšlíš, ale tváříš se, jako bys to chtěla vzdát.. Na to zapomeň! Já už tě beru jako jednu z nás a nechci o tebe přijít!"

"Děkuju, že mi tak věříš. Budu se snažit, ale bojím se..." odpověděla jsem jí.

Sia se na mě usmála a dala mi dlaň na tvář. "Niel mi zakázal ti jakkoliv pomáhat, ale já vím, že je to takhle správné a chci ti poradit.. Tím, že jsi ještě nikdy nezkoušela žít tak, jako my, tvá vůle a sebeovládání ještě nejsou vycvičené. Vzpomínky na tvůj lidský život ti brání oprostit se a začít žít nový život. Nevím, co se ti stalo, ale musíš na to zapomenout a jít dál.. Jsi upír a navždy budeš. Na tom se nikdy nic nezmění. Začni si věřit a dokážeš cokoliv budeš chtít.."

Přímo nad námi se v tu chvíli začalo ozývat děsivé dunění. Leknutím jsem nadskočila a přikrčila se. Zemětřesení.. To bylo to první, co mě napadlo.. Sia zůstala klidná, jenom protočila panenky a povzdechla si. Nechápavě jsem se na ni podívala. Jak to, že se nelekla?

"Seth." odpověděla prostě. "Tohle dělá moc rád. Trénuje nahoře boj a při tom demoluje vybavení tělocvičny... Už jsem mu milionkrát říkala, že nechci, aby to dělal. Kdo to má pořád uklízet, ale znáš chlapy..."

Když jsem zjistila, že nám nehrozí smrtelné nebezpečí, uvolnila jsem se a Siiny slova mě dokonce dokázaly rozesmát.

"No vidíš, že to jde." pochválila mě má nová přítelkyně. "Už jsem se bála, že se ani neumíš smát.. Jeden upír, co se zapomněl smát mi v domě stačí.. Dva, to by bylo příliš.."

V tu chvíli jsem ještě netušila, co tím Sia myslí, ale v tu chvíli jsem neměla čas o tom hlouběji přemýšlet, protože se má společnice postavila a šibalsky na mě mrkla.

"Mám nápad!" řekla nadšeně. "Nemusíš tady celé dny vysedávat.. Co kdybychom se šli na Setha podívat? Můžeme vyzkoušet, jak ti to jde v boji.." Nečekala na mou odpověď a postrčila mě do výtahu.

Tělocvična, ze které se ozývalo dunění, byla obrovská. Nechápala jsem, jak je možné něco tak monstrózního vytvořit v podzemí. Podlaha byla pružná, ale pevná. Dost mi to připomínalo podlahu ve školní tělocvičně, kde probíhaly tréninky zápasníků.. V zadní části byly ledabyle rozestavěné boxovací pytle a různé atrapy lidských těl, které měly sloužit ke cvičení kopů a seků.. Většina z nich už byla rozbitá a po zemi se válely jejich trosky.

"Sethe!!!" zakřičela naoko naštvaně Sia. Snažila se tvářit vážně, ale bylo na ni znát, že je natěšená, až řekne svému muži svůj plán..

Bojovník oblečený pouze do volných pohodlných kalhot se na místě zastavil a rychle se otočil.

"Sio..?" řekl překvapeně, když zjistil, že nepřišla sama. "Co to má znamenat?"

"Nikdo mi nezakázal, vzít ji sem. A myslím, že to může být i zajímavé... Napadlo mě, že bychom mohli otestovat Belliny schopnosti... Co ty na to?"

Seth se na mě podezíravě podíval. Chvíli mě zkoumal, a pak se jeho obličej rozjasnil.

"Jsem pro." řekl nadšeně. "Tak pojď holubičko a ukaž se..."

"A... ale já neumím bojovat.. Nikdy jsem to nezkoušela.." koktala jsem.

Oba dva mí společníci se pobaveně zasmáli.

"Ale to víš, že umíš bojovat, Bello. Každý upír díky přeměně získá abnormální sílu, rychlost a mrštnost..."

"Ale já.." snažila jsem se vymyslet nějakou výmluvu. Nestihla jsem však dokončit ani větu a ležela jsem na podlaze. Nepříjemně jsem se uhodila do hlavy, až se mi začernalo před očima.

"No tak.." řekl Seth zklamaně. "Tohle není žádná zábava.. Snaž se!"

Konečně se mi podařilo zbavit se tmy před očima. Právě ve chvíli, abych viděla, jak se na mě řítí obří svalnaté tělo. Mé údy zareagovaly dřív, než si to mohl mozek rozmyslet. Smýkla jsem sebou po zemi a stočila se na bok. Sethovo tělo dopadlo s duněním na prázdnou zem.

"Výborně, Bello." pochválila mě Sia nadšeně. "Tak a teď ho pořádně prožeň!"

Rychle jsem se postavila. Seth už byl také na nohou a chystal se znovu zaútočit. Napřáhl pěst. Opět mé tělo reagovalo dříve než myšlenky. Chytila jsem ho za zápěstí, zastavila švih a navíc se mi podařilo dostat se mu za záda a jeho ruku obrátit v kloubu..

"Aaaa.." zaskučel bolestí.

Okamžitě jsem ho pustila: "Promiň, nechtěla jsem."

O setinu vteřiny později jsem znovu ležela na zemi. Seth stál nade mnou a spokojeně se culil.

"Nikdy svému protivníkovi nevěř a neber na něho ohledy.. Mohlo by tě to stát život.." poradil mi. "Myslela sis, že mě to bolelo?"

Přikývla jsem: "Myslela jsem, že jsem ti ublížila.."

"Omyl." zasmál se. "Jen divadýlko, na které jsi skočila.. Prohrála jsi. V reálném boji bych tě teď dorazil."

"Nic si z toho nedělej, Bello. Příště určitě vyhraješ.." utěšovala mě Sia. Ale mě to vlastně vůbec nevadilo, ani jsem nebyla zklamaná z neúspěchu. Naopak. Už dlouhou dobu jsem se necítila tak dobře. Byla jsem mezi svými...

"Sio, Sethe? Co se to tady děje?" přimrazil mi Nathanielův hlas úsměv na rtech. Nevím proč, ale necítila jsem se v jeho přítomnosti dobře. Vždy byl vážný a skoro nemluvil. Sotva se na mě podíval, a když už se tak stalo, díval se tak divně.. Jakoby mě chtěl svýma očima zrentgenovat..

Zjevil se tady jako duch. Zase tak dokonalý a nepřístupný. Plavé vlasy ledabyle na stranu. Tentokrát byl bez košile. Jen v tmavých kalhotách a bílém saku. Cítila jsem z něho čerstvý venkovní vzduch.. Musel se vrátit před okamžikem.

"No?" zopakoval. "Co se tady děje?!"

Seth se tvářil, že tady není. Díval se všude jinde, jen ne na svého velitele. Já jsem se krčila za jeho rozložitou postavou a přála si, propadnout se do země. Nathaniel se zlobil a bylo to kvůli mně..

"Nic se tady neděje." odpověděla konečně Sia a tvářila se, že si nevšimla bratrova rozzlobeného obličeje. "Vzala jsem Bellu do tělocvičny, abychom vyzkoušeli, jak jí jde boj... A na víc. Sedět pořád zavřená dole.. To je hrozná otrava.."

"Tak vy jste zkoušeli boj?" řekl posměšně a sjel mě chladným pohledem. "A jak jí to šlo?"

Sia se zamračila. Ale v příštím okamžiku se na mě podívala a hrdě se usmála. "Byla moc dobrá."

"Opravdu?" zeptal se její bratr a pokýval hlavou. "Ukaž." pobídl mě.

S hrůzou jsem se na něho podívala. Snad to nemyslel tak, jak si myslím, že to myslel?!!

Seth i Sia okamžitě ustoupili na kraj místnosti a v jejich tvářích se zračilo vzrušení. Nathaniel si sundal sako a nyní stál přede mnou stejně jako Seth jen v kalhotách. Na krku se mu leskl stříbrný růženec.

Stál nehybně na místě a pozoroval mě. Neměla jsem se k žádné akci. Nejraději bych odtud utekla, ale dveře byly na druhé straně místnosti. Musela bych oběhnout Nathaniela, abych se k nim dostala..

Aniž by cokoliv udělal, najednou byl Nathaniel u mě a chytil mě za pas. Pokusila jsem se ho zbavit, ale držel mě příliš pevně. O chvíli později se pode mnou ztratila pevná půda a já jsem dneska už po několikáté ležela na zemi. Nebyla to žádná hrůza. Hrozné bylo to, že Nathaniel ležel na mně. Ještě pořád mě jednou rukou svíral kolem pasu, druhou držel jako ve svěráku moji ruku. Naše obličeje byly úplně u sebe. Cítila jsem jeho klidný dech a tu zvláštní příjemně sladkou vůni, která mi učarovala už ten první den, co jsme se potkali. Jakoby na krátké mžiknutí roztála ta jeho nepřístupná ledová slupka.. Jeho oči dnes byly světlejší než letní slunce. Byl čerstvě nasycen. Až z této vzdálenosti jsem si všimla, že má v levé duhovce bronzovou tečku. Chvíli jsme tak leželi a dívali se na sebe, když se ozvalo Siino zakašlání. Najednou jsme byli oba rozpačití.. Nathaniel mě okamžitě pustil a vstal. Na jeho tvář se vrátila ledová maska.

"Pěkné.." zachechtal se Seth. Sia se na něho zamračila a plácla ho přes břicho.

"Musíš ještě hodně trénovat.." řekl Niel spíše stropu než mě. Skoro se na mě nepodíval, otočil se na patě a zmizel odkud přišel.

Já jsem tam stála celá v rozpacích a nebyla jsem schopná slova.

"Z toho si nic nedělej.." pohladila mě po rameni Sia. "Můj bratříček je dost komplikovaná osobnost. Jednou ti povím náš příběh, ale teď bychom se měli vrátit dolů. Za chvíli dorazí Lori, a jestli tě tady uvidí, budu muset dalších čtyřiadvacet hodin poslouchat její spílání..

S radostí jsem ji poslechla a nechala se odvézt zpátky do svého luxusního vězení. Trénování jsem měla pro dnešek dost.

Když jsem osaměla, nechala jsem volně plynout své myšlenky. Dnešní den byl opravdu zvláštní. Začal tak dobře a setkání s Nathanielem ho dokonale pokazilo. Nevyznala jsem se v něm. Byl naprostým opakem své přátelské sestry. Nikdy jsem nikoho tak nepřístupného nepotkala. Nic jsem mu neudělala a on se ke mě choval, jako k nějakému kusu nábytku, o kterém sice víme, ale nestojí nám ani za to, abychom mu věnovali sebemenší pozornost.. Znervózňoval mě. Už jsem se nemohla dočkat, až budou zkoušky za mnou a já budu moct odejít a říct si, že už ho nikdy neuvidím.......