11. kapitola

Po našem rozhovoru zmizel Damian na celý den pryč. Když se vrátil, jeho neklid byl ještě citelnější, než když odcházel. Byl nesoustředěný a dokonce i jeho ironická maska a rýpavá nálada byly ty tam. Nervózně přecházel po pokoji a mnul si čelo. Byla jsem zvědavá, co mohlo jindy neohroženého Damiana tak rozrušit, ale nezeptala jsem se. Seděla jsem v křesle, bradou jsem se opírala o skrčená kolena a sledovala jsem jeho počínání. Mohlo to trvat tak třicet minut. Pak se Damian prudce zastavil na místě a podíval se na mě.

"Bello.. Ten koho jsi potkala v noci... Mluvila jsi s ním, nebo on s tebou? Nevíš, jestli tě náhodou nesledoval?" zeptal se a jeho hlas zněl přiškrceně.

"Ne. Zmizel dřív, než jsem se k němu mohla dostat.." odpověděla jsem a má zvědavost ještě vzrostla.

"To je dobře.." řekl si pro sebe Damian.

"Proč je to dobře? Co je zač??" nevydržela jsem to déle. Chtěla jsem všechno vědět.

Damian se na mě znovu podíval a povzdechl si.

"Říkají si odklízeči. Jsou upíři jako my, ale nejsou jako my... Je to skupina jedinců různého stáří, kteří se rozhodli vzdát lidské krve a bojovat proti nám, co ctíme naše tradice... Už stovky let s námi vedou válku.. Jsou nebezpeční. Porušují všechna pravidla a chladnokrevně se nás snaží vyhladit.. Bylo štěstí, že jsi to setkání přežila, ale už o nás vědí. Musíme okamžitě zmizet a zamést za sebou všechny stopy. Jestli nás najdou..."

Z Damianova vypravování mi vstaly vlasy hrůzou na hlavě. V tom klubu by mě nenapadlo, že by ten krásný upír mohl být nebezpečný.. Vypadal tak mile a jeho zlaté oči.. Pak mi to došlo..

"Oni nezabíjejí lidi? A jak je možné, že mohou existovat??"

Damian se znechuceně zamračil: "Loví zvířata.. Jsou to barbaři.. Nechutní odpadlíci.."

"Zvířata?" zopakovala jsem si pro sebe.

Damian mě neposlouchal. Rychle odkráčel do vedlejší místnosti a začal vršit oblečení do kufrů.

"Pospěš si." zavolal na mě otevřenými dveřmi. "Musíme okamžitě pryč. Vezmi si jen to, co budeš potřebovat. Zbytek tady nechej." Při těch slovech zaklapl kufr a odnesl ho do našeho auta. Za několik minut byl zpátky. V rukou třímal dva kovové kanystry na benzín. Překvapeně jsem se na ně podívala, ale Damian se místo vysvětlování pustil do díla. Odšrouboval víčka a začal benzínem polévat podlahu a nábytek.

"Proč??" zablekotala jsem nechápavě.

"Nesmí po nás zůstat žádné stopy, ani pachy, podle kterých by nás mohli najít.."

To bylo poprvé, kdy jsem se opravdu začala bát o naše životy...

Damian pospíchal. Vylil zbytek benzínu a vytáhl z kapsy stříbrný zapalovač.

"A co lidé tady v hotelu? Musíme je varovat! Můžou tady zemřít.." uvědomila jsem si důsledky našeho jednání.

"Odejdeme přes balkon." oznámil Damian a nereagoval vůbec na mé protesty. Věděla jsem, že jestli ty lidi tady nevaruji, tak mohou přijít o život v mučivých plamenech. Damian škrtl zapalovačem. Objevil se plamínek. Jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala, jak zapalovač padá na zem a plamínek se při kontaktu s benzínem mění na ohromný plamen. V několika sekundách začal ten ničivý žár likvidovat naše apartmá.

"Jdeme!!" zavelel Damian a vyhoupnul se na zábradlí balkonu. Já jsem zůstala stát jako přimražená a sledovala jsem tu katastrofickou scenérii.

"Tak sakra!!" zakřičel už nepříčetně můj stvořitel a střelil po mě zděšeným pohledem. "Ten žár tě může zabít!!"

"Zabít.." řekla jsem překvapeně. Netušila jsem, že existuje něco, co nás dokáže takhle snadno zabít. Chvíli jsem měla nutkání vstoupit do těch plamenů a všechno skoncovat, ale byla jsem srab.. Měla jsem strach z té mučivé horké bolesti a navíc, pokud zemřu, nebudu moci varovat lidi, co nyní poklidně obývali tento hotel a netušili, že se k nim valí smrtelné nebezpečí... Rychle jsem se vzpamatovala a otočila na Damiana.

"Ne, Bello!" zavrčel.

"Hned jsem dole." řekla jsem a skočila mezi plameny. Byla jsem rychlá. Ani mě nestihly ožehnout.. Hnala jsem se chodbami a bušila na dveře.

"Všichni ven!!! Hoří!!!!!"

Vyděšené obličeje a postavy postupně vybíhaly z pokojů a tlačili se u nouzových schodišť. Moje poslání bylo hotové. Zbývalo proběhnout recepcí a byla jsem venku. Najednou se na mě vrhla nepříčetná žena. Panika ji v tuto chvíli zastřela mysl. Chytila mě za rukáv a snažila se mě zastavit. Děs jí obdařil nevídanou silou. Rukáv pod jejím náporem praskl a urval se. Neměla jsem čas se zdržovat. Odstrčila jsem ženu od sebe, až dopadla na zem a vyběhla jsem ven. S kvílením na kraji chodníku zastavilo vínové luxusní auto s kouřovými skly. Otevřela jsem dveře spolujezdce a rychle naskočila. Auto se okamžitě prudce rozjelo..

Chvíli jsme jeli mlčky. Snažila jsem se dívat na cestu před námi, ale periferním viděním jsem vnímala, že Damian soptí zuřivostí.

"Musíš být pokaždé tak paličatá??!!! Ty si asi neuvědomuješ, co jsi mohla svým neuváženým chováním způsobit.. Ten hotel musí zmizet z povrchu zemského. Všechny pachy... Oni jsou nebezpeční a mají vynikající výcvik... Stačila by jediná, i nepatrná stopa a oni by nás našli... Ještě jednou něco takového uděláš a já tě vlastnoručně zabiju!! Nenechám se kvůli tobě zlikvidovat. Je ti to jasné???!"

"Ano." odpověděla jsem tiše. Nelitovala jsem toho, že jsem neposlechla Damianovy příkazy, ale uvědomovala jsem si, že jsem nás ohrozila..

"Kam pojedeme?" zeptala jsem se po chvíli.

"Co nejdál to bude možné.. A když to bude potřeba, tak utečeme třeba až na druhou stranu světa....."

Celá městská čtvrť byla na nohou. Sem tam pobíhali hasiči a snažili se silnými vodními proudy uhasit vzdorující plameny. Povyk a slzy. Obraz zkázy. Byla hluboká noc, ale díky ohni bylo všude světlo jako ve dne. Hotel byl v žalostném stavu. Díky rychlé výstavbě se nedbalo na kvalitní protihořlavé stavební materiály a to se nyní vymstilo, protože oheň se šířil několikanásobně rychleji než obvykle..

Štiplavý kouř byl všudypřítomný a nutil evakuované hotelové hosty slzet a kašlat. Sue Moorová seděla na nedaleké lavičce, kde byla zbudována provizorní nemocniční ošetřovna. Záchranáři se starali o zraněné. Lehké případy byly ošetřeny na místě, vážné odvážely blikající záchranky do okolních nemocnic. Sue měla štěstí. Byla právě v přízemní kavárně, když propukly zmatky. Dostala se ven mezi prvními. Nebyla zraněná. Jen v šoku. Seděla, kolem sebe měla přehozenou deku a kolébala se ze strany na stranu. V rukou svírala kus nějaké látky...

"Můžu se podívat?" ozvalo se těsně vedle ní. Překvapeně vzhlédla a nevěřícně vykulila oči. Metr od ní stál anděl. Byl celý v bílém a vlasy mu hrály všemi odstíny zlaté.. Byl to neskutečný pohled. Všude tolik špíny a popela a on byl tak bělostně čistý...

"Mohu?" zeptal se znovu a ukázal na ten kus látky, co Sue třímala v dlani. Jako bez vůle zvedla ruku. Anděl se pousmál a vzal ten kus látky do svých rukou.

"Děkuji." řekl dvorně a mírně se uklonil. Nyní si byla Sue naprosto jistá, že je to halucinace.. Dozvuk šoku.. Přece nikdo tak dokonalý neexistuje...

Zlatovlasý upír poodešel stranou. Tak daleko, aby nebyl v přímém kontaktu se zasaženým místem, ale dost blízko, aby mohl sledovat likvidaci požáru. Zastavil se a podíval se na hořící budovu. Potom zvedl a rozevřel dlaň, ve které svíral kus látky. Byl to rukáv dámské halenky. Drahý materiál a provedení. Zvedl ho k ústům a přivoněl, jak se voní ke květinám....

"Je to ona?" ozval se mu za zády mužský hlas.

Zlatovlasý se otočil a kývl. Tmavovlasý statný muž se spokojeně usmál: "Už se těším, až si zalovíme.. Je sama a nebo ji někdo doprovází?" v jeho hlase byla dychtivost.

"Jsou dva." odpověděl zlatovlasý. Jeho obličej byl naprosto klidný. Neprozrazoval žádné emoce, ani pocity. "Ta holka je mladá.. Nemá zkušenosti. Bude to snadný lov, ale ten druhý ví, s kým má tu čest.. Tohle je jeho práce.." mávl směrem k plamenům. "Snažil se nás setřást a zakrýt stopy.. Ale štěstí nám přálo..." zvedl ruku s utrženým rukávem a konečně se spokojeně usmál.

Druhý upír se také usmál a převzal od svého přítele utržený rukáv. Také přičichnul a slastně přivřel oči. "Příjemná vůně..." prohlásil a znovu oči otevřel......