10. kapitola

Od toho osudového dne, kdy jsem poprvé zabila, uplynuly čtyři měsíce. Pořád jsem s tím bojovala, ale nešlo odolat. Damian měl ve všem pravdu. Má vůle byla příliš slabá ve srovnání s tou neodolatelně lákavou vůní čerstvé krve.. Hlad spaloval mé útroby a způsoboval mi ukrutná muka vždy, když jsem se odhodlala a nešla na lov.. Nakonec to pokaždé skončilo stejně... Nakrmila jsem se a někdo nevinný zemřel...

S Damianem jsme putovali napříč zemí a zanechávali za sebou ztracené lidské životy... Bezdomovci, narkomani, pochybné existence.. To byl můj jídelníček. Od té první zabité dívky jsem se snažila nezabíjet nevinné. To bylo maximum, co jsem tehdy mohla udělat pro záchranu své duše.. Damiana pocity viny naprosto nestíhaly.. Naopak. Bavily ho výzvy. Nezabíjel jenom z potřeby, ale i z potěšení.. Ovládnout, zotročit, vyděsit a krutým způsobem zabít.. To byla jeho technika lovu..

Jak ubíhaly dny, hnusil se mi čím dál víc.. Ten odpor byl tak veliký, že jsem ho už nedokázala skrývat. Kdykoliv jsem mohla, stranila jsem se ho a trávila čas o samotě. Damian mi v tom nijak nebránil. Ani on ke mě nelinul nějakým citem. Byl se mnou jenom proto, že mě stvořil. Někdy mi přišlo, že se snaží, abychom se spolu udobřili. Začal se chovat normálně, ale to bylo jen zdání.. Vzápětí opět pronesl nějakou cynickou poznámku a nebo udělal něco otřesně krutého, co mě přesvědčilo, že mi dva spolu nikdy nebudeme vycházet.. Mnohokrát jsem ho chtěla opustit, ale nikdy jsem si netroufla.. Přece jen. On byl nyní jediná blízká osoba... Moje "rodina"...

"Co se tady tak povaluješ?" ozval se za mnou známý výsměšný hlas a probudil mě z mých myšlenek. Neodpověděla jsem. Damian mou odpověď ani nečekal.

"Vypadáš jako mátoha.. Trochu života do té smrti!!! Už mě to přestává bavit, dívat se na tebe.. Otravuje mě to!! Ale mám pro tebe zprávu, co ti určitě zvedne náladu.. Byl jsem se projít a zjistil jsem, že kousek odtud je ústav pro sirotky.."

"Páni, tak to mi opravdu zásadně zvedlo náladu.. A co já s tím??!" zavrčela jsem na něho.

Damian se jenom pobaveně zašklebil a v jeho očích mu nebezpečně zajiskřilo.. Tenhle pohled jsem už dobře znala. Kdykoliv se takhle tvářil, dala se čekat nějaká nepříjemná věc..

"Tak mě napadlo, že bychom si dali několik mlaďounkých šťavnatých kuřátek... Není nic chutnějšího než dětská krev..." pronesl Damian a spokojeně mlaskl na dotvrzení svých slov.

"Mlč!!" vystřelila jsem z gauče a zacpala si uši. "Nechci nic slyšet!! Nic!!" křičela jsem na něho, když jsem utíkala z místnosti. Nemohla jsem tam zůstat. Bylo mi na zvracení.. Na zvracení z Damiana, z jeho slov, ale také ze sebe, protože mě to lákalo.. Ta šelma ve mě toužila po nasycení.. Už dva dny jsem nebyla na lovu a Damianovy řeči ve mě vyvolaly hladové křeče.. Cítila jsem, jak mi v ústech hořknou sliny, jak v nich proudí smrtonostný jed..

Vyběhla jsem na ztichlou noční ulici. Na to, že byla polovina dubna, byl vzduch dost chladný a nevlídný. Vítr zlostně fučel a rozhazoval mé vlasy do všech stran. Měla jsem na sobě pouze černou halenku a kalhoty, ale nebyla mi zima... Chlad už jsem několik měsíců nevnímala.. Zběžně jsem se rozhlédla po ulici. Nikde nikdo. To mě uklidnilo.. Chtěla jsem tu chvíli, kdy mě ovládnou zabijácké běsy, odsunout co nejdál.. Strčila jsem si ruce do kapes a vyšla směrem, který mě první napadl. Nechtěla jsem nikam dojít, chtěla jsem se pouze procházet a nasávat ten svěží vzduch.. S každým nadechnutím jsem se cítila klidnější a i bolest v útrobách se trochu zmenšila a vyčkávala, kdy znovu udeří s ještě větší urputností..

Tímto způsobem jsem došla až na druhou stranu města. Nebyla to zrovna nejpěknější městská část.. Spíše to tady vypadalo jako v areálu nějakých továren, ale blikající neony prozrazovaly, že tady je v sobotu večer živo.. Z nedaleké budovy, na které blikal modrý nápis Squatts, se ozývala dunivá hudba a slyšela jsem křepčící hlasy mladých teenagerů bavících se uvnitř. Netoužila jsem po tom jít dovnitř, ale jakoby mě ovládala nějaká vnitřní síla, která mě nutila jít blíž a blíž...

Udělala jsem jeden opatrný krok. Pak další. Celé mé tělo vibrovalo napětím. Vyhazovač, stojící nehnutě u dveří, se na mě podezíravě podíval, ale nechal mě projít.

Uvnitř bylo šero, ale každou chvíli prozářily obrovskou místnost barevná světla. Zadržovala jsem dech. Nechtěla jsem, aby tenhle můj výlet skončil masakrem.. Vyšla jsem po schodech do prvního patra. Postavila jsem se k zábradlí a pozorovala hemžení dole na parketu. Mladí, asi staří jako já, se tam vesele svíjeli a křepčili do rytmu hudby. Jak jsem jim záviděla jejich nevědomost.. Mohli žít své nekomplikované životy naplněné starostí, jestli mají ve skříni nové stylové modely, jestli s nimi chce ten kluk odvedle chodit a který klub ve městě je nejvíc COOL...

Nemuseli uvažovat, jestli náhodou v příští minutě neskočí po krku tomu opilému klukovi, co se k vám přiblížil nebezpečně blízko..

Z mého ponurého zamyšlení mě probralo povědomé chladné chvění v mé hlavě.. Dobře jsem ho znala, ale přesto bylo tak jiné... Vždy jsem ho cítila, když byl na blízku Damian, ale toto chvění bylo trochu jiné.. Takové měkčí, ne tak dráždivé...

Rychle jsem se ostražitě rozhlédla okolo, abych přišla na původce mého zneklidnění...

Stál přesně naproti místnosti a stejně jako já se opíral o zábradlí. Jeho vysoká postava a neskutečně plavé vlasy byly nepřehlédnutelné.. Vždy, když na něj posvítilo jedno ze světel, jeho vlasy se třpytivě rozzářily.. Nebyla jsem jediná, kdo ho tak fascinovaně sledoval. Minimálně hlouček dívek, sedících několik metrů od něj, bylo očividně z jeho přítomnosti doslova v transu..

Trvalo to asi půl vteřiny. Ten neskutečný mladý muž si uvědomil, že je sledován a střelil pohledem přímo na mě. Až jsem sebou škubla, jak mě jeho zlaté oči šlehly po tváři. Byl tak dokonalý, že jsem uvažovala, jestli to není jenom přelud, ale tento přelud se na mě několik dlouhých vteřin díval, a pak se bleskurychle otočil a spěchal ke schodům a pryč z klubu. Aniž bych o tom více uvažovala, začala jsem se rychle prodírat k východu.. Chtěla jsem ho ještě jednou spatřit. Promluvit na něj.. zeptat se, proč je tady..

Měla jsem pocit, že dostat se ven z klubu mi trvalo hodiny. Tak jsem byla netrpělivá.. Konečně se za mnou zavřel vchod a já se nadechla čerstvého vzduchu. Vyběhla jsem za roh k hlavní cestě, ale ulice byla opuštěná.. Nikde jsem nezahlédla zlatovlasého anděla z klubu. V hlavě mi ještě rezonoval ten chladný proud, ale s každým okamžikem se vzdaloval..

Zklamaně jsem se vrátila do domu, kde jsme s Damianem posledních několik dní bydleli. Až v předsíni jsem si uvědomila, že setkání s neznámým upírem mi z hlavy vyhnalo potřebu jít zabíjet.. alespoň jedna dobrá věc dnešní den..

Damian si spokojeně hověl na sofa a četl tlustou knihu v rudé kožené vazbě. Hodlala jsem ho obejít a zavřít se do svého pokoje, ale Damian vzhlédl od knihy a podezíravě se na mě podíval..

"Ty jsi nebyla na lovu..." nebyla to otázka. Bylo to konstatování holé situace. "Co se stalo??!"

"Nic." pípla jsem nepřesvědčivě. Cítila jsem, jak se mi Damianovy oči vpíjejí až do mozku.

"Nevěřím ti!" odsekl a bleskurychle ke mě přistoupil. Chytil mě za bradu a přisunul si můj obličej těsně k svému. Pak zavřel oči a přičichl si k mým vlasům, jakoby čichal ke květině..

"Koho jsi dneska potkala?!!!" zeptal se nervózně a jeho oči byly najednou ostražité a pichlavé..

"Já nevím..........." odpověděla jsem popravdě.