Zapomeňte na všechny tři díly knížek Stephenie Meyer!!! Tento příběh se odehrává v Phoenixu. Isabella Swan neměla potřebu přestěhovat se do Forks. Nikdy neslyšela o doktoru Cullenovi, ani o jeho rodině. A co víc?

Edward nikdy nebyl upír!

Alespoň prozatím.....

 

 

 

 

 

1. kapitola

 

V Phoenixu začínal nový den. Sice bylo teprve sedm hodin ráno, ale sluneční paprsky si dravě prorážely cestu přes lněné závěsy a nepříjemně mě pálily do očí. Nesouhlasně jsem se zavrtěla v peřinách a přehodila jsem si přes hlavu polštář. Po několika vteřinách jsem musela polštář oddělat, protože jsem z horka nemohla dýchat. V tu samou chvíli se na nočním stolku rozdrnčel budík. Zlostně jsem ho zamáčkla a otráveně jsem se posadila na posteli. Ospalýma očima jsem mžourala na digitální ciferník budíku. 7.05-15.9.2006. Moje nálada klesla na bod mrazu. Hřbetem ruky jsem si promnula oči a trochu vratce jsem vstala. V zápětí jsem se málem přerazila o své papuče. Zamávala jsem ve vzduchu rukama, abych udržela rovnováhu, ale moje snaha byla marná. Dopadla jsem zpátky na postel. Dveře mého pokoje se prudce otevřely a v nich na mě vykoukla mámina rozcuchaná ospalá hlava. Po ránu jsme si byly tak podobné... Za půl hodiny měla být v práci, ale jako každý den lenošila, a potom spěchala a klela, že nestíhá..

"Dobré ráno, Bello!!" usmála se na mě a ukázala na kalendář, který visel u dveří. "Doufám, že jsi dneska vstala pravou nohou.. První den školy v roli maturantky, to chce vykročit správnou nohou!"

"Mami, ty víš, jak mě hned po ránu potěšit, viď?" odpověděla jsem jí a konečně se mi úspěšně podařilo vstát. Dala jsem si záležet, aby viděla, jak stoupám na podlahu pravou nohou. Naprosto jsem tím pominula svůj první pokus vstát. Máma se usmála, ukázala mi zaťaté pěsti pro štěstí a popřála mi úspěšný den. Potom zmizela v koupelně a za chvíli jsem slyšela, jak venku startuje naši ojetou Toyotu. Krokem odsouzence na smrt jsem se odplížila do kuchyně a nasypala jsem si do misky cereálie. Když jsem tam tak seděla a chroupala svou snídani, přemýšlela jsem, jestli vůbec můžu o něčem říct, že se na to dneska těším.. Že mi to ve škole zvedne náladu. V mozku mi vyplul obraz hnědovlasé dívky. Mé kamarádky June. Celé prázdniny jsme se neviděly. Trávila dovolenou s rodiči v Evropě. June pocházela z dobře situované rodiny. Její rodiče pracovali u významné světové banky. Jejich dům byl spíš malý hrad, než rodinný dům. Měla jsem ji moc ráda. Ona, ani nikdo z její rodiny se nikdy nechoval nadřazeně nebo nepříjemně. Byla dokonalá kamarádka..

"Přece jen se mám na co těšit.." snažila jsem si zvednout náladu a přitom jsem strkala zašpiněnou misku do myčky. Přesunula jsem se do koupelny. Odraz mé tváře v zrcadle mě zděsil. Své hnědé vlasy jsem měla jako vrabčí hnízdo a oči připomínaly dva pinpongové míčky.. Ne, přeháním, ale nevypadala jsem moc vábně... Rychle jsem si vyčistila zuby, učesala se a umyla si obličej. Nakonec jsem si řekla, že řasenkou a leskem na rty nic nepokazím. Konečně jsem začala vypadat jako obvykle. Mohla jsem si oddechnout a vrátit se do svého pokoje. Byla jsem to já.. Bella Swan. Obyčejná dívka, která i přes snahu phoenixského sluníčka barvou pleti připomíná albínu.. Oblékla jsem si jeansovou sukni ke kolenům a bílé triko z madeiry. Mé oblíbené. Do kabelky jsem naházela jen to nejnutnější a spěchala jsem na autobus.Letěla jsem jako splašená. Byl div, že jsem se nikde nevysekala. Měla jsem zpoždění, ale řidič autobusu naštěstí sršel dobrou náladou. Počkal, až doběhnu a přivítal mě na palubě. Posadila jsem se na nejbližší volné místo a při tom jsem kývla na známé tváře spolužáků a sousedů. Po asi dvaceti minutách se před námi vynořila hlavní budova střední školy. Vyučování mělo začít za patnáct minut. Pozemky školy připomínaly mraveniště. Malé i velké hloučky studentů se bouřlivě vítaly po prázdninách a svorně mířily do hlavní budovy. Parkoviště bylo téměř plné. Autobus zastavil a vyplivl nás na chodník. Nasadila jsem si sluneční brýle a rozhlédla se po parkovišti, abych našla svoji kamarádku. Přesně podle očekávání na mě čekala u svého Range Roveru a radostně na mě mávala. Usmála jsem se a vydala se k ní. Vesele mi vyběhla naproti.

"Ahoj Bells!! Taky jsi tak nadšená, že jsme zase zpátky ve škole a ještě k tomu maturujeme??"

Zašklebila jsem se, jakoby mě píchla vosa: "Přesně tak. Jsem z toho úplně na větvi.."

„Mám takový neblahý pocit, že tenhle rok nepřežiju..“ prohlásila teatrálně prorocky June.

Musela jsem se tomu zasmát. V tu samou chvíli na nás zatroubilo auto, které chtělo zaparkovat na místě, kde jsme právě stály. Vylekaně jsme se otočily a na poslední chvíli uskočily stranou. Luxusní zlatý kabriolet značky BMW za doprovodu hlasité popové hudby zaparkoval a jeho řidička vysedla. Sjela nás pohledem zpod drahých slunečních brýlí značky Gucci, jako bychom byly odpadky, které se jí povalují u nohou, a nepříjemným nosovým hlasem na nás zasyčela: „Ještě jednou mi takhle blokujte moje parkovací místo a zajedu vás!“ Potom se chůzí královny ze Sáby vydala ke školní budově.

Jane se za ní dívala nepřátelským pohledem: „Michelle Robinsonová.. Miss všeho, co tahle škola nabízí.. Jak já ji nesnáším!! Jak se arogantně nese a potřásá tou svojí dokonale načesanou hlavou.. Nejraději bych jí ty její zlaté vlasy vyškubala! Dívej, jak jí všichni podlézají, i když vědí, jaká je to mrcha.. Hnus!“

June měla pravdu. Michelle patřila mezi nejoblíbenější holky ze školy.. Ano byla krásná a bohatá.. To přitahovalo kdekoho, ale zlejší a arogantnější osobu jsem neznala..

„Ježiši!“ vyjekla June a vrátila mě tak zpátky do reality. „Musíme si pospíšit! Vyučování začíná za dvě minuty!“

„Neeeee!“ zaskuhrala jsem. „Tolik pohybu po ránu.. To není na mě!“

Do třídy jsme dorazily včas, ale úplně uřícené. S úlevou jsem se zhroutila do své lavice v páté řade u okna. June udělala to samé po mé pravé straně v páté lavici uprostřed.. Pan Thelaway, náš učitel biologie nezklamal. Byl přesný jako hodinky. Vstoupil do třídy se zazvoněním a v rukou žongloval s několika objemnými nákresy lidského těla. S úlevou je odložil na svůj stůl a otřel si čelo kapesníkem. Nesnášel horko. Dost velký problém tady v Phoenixu, kde jsou jen dvě roční období.. Teplé a ještě teplejší.. Ale i přesto se na nás dokázal usmát.

„Vítám vás zpátky z letních prázdnin! Tento rok je pro vás velmi důležitý, protože maturujete, a proto nebudeme na nic čekat a začneme hned naostro..“

June na mě mrkla a zatvářila se kysele.

„Než však začneme,“ pokračoval Thelaway. „dovolte, abych mezi námi přivítal nového studenta..“

Až teď jsem se probudila z mátožného nezájmu. Celá třída se svorně otočila dozadu, aby viděla ke vstupním dveřím. Nebyla jsem sama, komu spadla čelist až na zem..

Stál tam vysoký, velmi pohledný, a to slovo pohledný už při vyslovení vůbec nedokáže vyjádřit skutečnost, kluk, v perfektně padnoucích letních kalhotách a bílém triku do véčka. Jeho vlasy se na slunci měděně leskly. Zelenými zorničkami nervózně těkal po třídě a už na pohled toužil po tom, aby si co nejdříve mohl sednout a stát se neviditelným. Bylo mi ho líto. Naprosto jsem chápala, jak se musí cítit.. Nové město, nová škola, noví spolužáci.. Brr.

Konečně profesor usoudil, že mučení neviňátek bylo dost a poslal našeho nového spolužáka do třetí lavice uprostřed. Ze svého místa jsem na něho dobře viděla a patřičně jsem toho po zbytek hodiny využívala.. Nechtěla jsem to dělat, ale můj pohled vždycky zabloudil jeho směrem..

„Edward Anthony Masen.“ říkala jsem si v duchu pořád dokola. Pěkné jméno. Takové aristokratické..

Seděl klidně ve své lavici a zapisoval si do sešitu poznámky z výkladu o krevním oběhu. Všechny dívky v místnosti ho propalovaly pohledem. Buď si toho nevšiml, nebo dělal, že o ničem neví..

Otočila jsem se na June. Nadšeně na mě mrkla a nenápadně ukázala na Edwarda, a potom k vedlejší lavici u stěny, kde seděla Michelle Robinsonová. Neslyšně se zahihňala do dlaně a zakoulela očima. Úsměv jsem jí oplatila a zavrtěla jsem nenápadně hlavou. Michelle seděla nepřirozeně vzpřímeně, aby zdůraznila své dvě „přednosti“. Zářivým pohledem stíhala nového studenta a laškovně pomrkávala svýma dlouhýma řasama. Edward se na ni nesměle usmál a vrátil se ke svým zápiskům. Michelle se zamračila. Takovou reakci neočekávala. Čekala bezmezný obdiv. Rychle se rozhlédla po třídě, a když si všimla, že jsme s June viděly její neúspěch, zamračila se ještě víc….