Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

Zapomeňte na celý příběh Edwarda a Belly popsaný ve čtyřech úžasných knihách. Píše se rok 2005. Edward je 17-ti letý člověk a Bella 16-ti letá dívka, taky člověk. Ovšem na upíry zapomenout nemusíte... ;-)

9.ČÁST

Ve skutečnosti byl poslední, koho bych tu čekala. Chvíli jsem si myslela, že se dívám na anděla. Vypadal tak. Ale ne, vypadal lépe. Vlastně ve skutečnosti vypadal mnohem lépe než lépe. Samozřejmě že to byl Edward. Ach, ještěže promluvil, protože mé myšlenky se ubíraly nebezpečným směrem.

"Snad neruším."

Ví vůbec, že mám právě závrať? Z něj?

"Vůbec ne." Zamrkala jsem jako holky z tenn filmů. Možná se mi to povedlo, protože anděl na našem prahu nahodil oslnivý úsměv. Charlie zvedl ruce, jakože se vzdává a odešel do obýváku. Z televize se ozýval zápas.

"Co tady děláš?"

Zatvářil se zmateně. "Promiň. Chtěl jsem tě vidět."

"Před pár hodinami jsme se viděli ve škole."

"Nechceš se projít?" Přikývla jsem. Naštěstí mé tělo stále zakrývaly džíny a tričko ze školy, takže jsem si jen obula boty a oblékla bundu. Vyšli jsme před dům a já si všimla jeho nablýskaného Volva. Jak to že jsem neslyšela zvuk přijíždějícího auta? Opravdu jsem byla tak zabraná do mailu? Otevřel mi dveře od auta.

"Kam jedeme?"

Usmál se. "Neboj. Chci ti ukázat jedno místo."

Kdyby kdysi nebyl můj nejlepší přítel a kdybych ho stále tak vroucně nemilovala (láska - to bylo nic oproti tomu co k němu cítím...), bála bych se. Ovšem tohle byl jen Edward. Anděl. Slabé slovo.

"Dobře," zamumlala jsem a nastoupila do auta.

Zapnul mi pás a já se zhluboka nadechla jeho krásné vůně. Tohle parfém nebyl. Potom obešel auto, nastoupil, zapnul si rovněž pás a nastartoval. Všimla jsem si, že jede velice rychle. Trochu mě to znepokojovalo, ale zdálo se, že má vše pod kontrolou. Radši jsem nic nenamítala - prolomit ticho poznámkou o rychlosti by nebyl zrovna nejlepší nápad.

"Pořád čekám na tvé odpovědi." Ok, tohle nebylo zrovna nejlepší prolomení, ale měla jsem pravdu. Pravda. Pitomé slovo. Stejně se ji zřejmě nikdy nedozvím.

"Nějak mi unikla otázka." "Co se přesně stalo? Edwarde, tohle není... jen tak. Jsi tak bledý a tvá kůže je ledově chladná. Předtím jsi měl jinou barvu očí a teď zase... Co se děje? Jsem tvá kamarádka! Mně můžeš říct všechno... já na Phoenix nezapomněla, na rozdíl od tebe!"

Neřekl nic. Místo toho trochu ubral na rychlosti a já si domyslela, že jsme na místě. V té tmě jsem těžko viděla. A byla jsem tak rozčilená, že mi přestaly fungovat smysly. Když po chvíli zastavil a podíval se na mě, udělala jsem to samé - podívala se na něj.

"Bello, přečti si ještě jednou ten dopis. Napsal jsem ti tam jasně, že nebudeš chápat, co se bude dít. Nebo spíše to nesneseš. Nauč se s tím žít, alespoň teď. Neděje se nic. Ale teď ti ani nic nemohu říct."

Měla jsem chuť mu vrazit facku. Proč sakra?! Už jsem se trápila dost... a teď tu je a mé trápení se vrací!

"Tohle není fér! A ty to víš..."

Přikývl a položil svou chladnou ruku na mou. "Promiň. Až na to přijdeš sama, pochopíš. Zřejmě mě už nebudeš chtít ani vidět... Možná to je důvod, proč ti to nechci teď říct. Čas trávený s tebou bych si nerad krátil."

To mě umlčelo. Mé myšlenky byly v jednom kole. Večer zřejmě neusnu - budu stále přemýšlet, jak to myslel. Vystoupila jsem tiše z auta a rozhlédla se. Zastavil někde za Forks. Vzadu svítil obchod s potravinami a byla tady malá kašna a lavičky.

"Nikdy jsem tady nebyla." Usmál se a jemně mě posadil na jednu z těch laviček. Kašna jasně svítila. Bylo to tak romantické. Já romantiku nesnáším.

"Je to mé oblíbené místo, ale celkem přeslazené," ušklíbl se.

Uznale jsem přikývla. Za tu dobu našeho kamarádství už mu došlo, že mě na romantiku neužije.

"Proč jsme tady?"

Tohle byla zřejmě jediná otázka, na kterou byl schopen odpovědět. "Žádné jiné místo mě nenapadlo. Kde budeme sami."

Při slově sami jsem se trochu zalekla. Chystá se mě povalit na zem a... dobře, moc čtu romány a sci-fi. Tohle je přece Edward. Jen člověk. 

"Jak to myslíš?"

"Předtím ve Phoenixu... to bylo jiné. Strávili jsme spolu tolik času. A teď? Je to jiné, máš pravdu, vše se změnilo. Chtěl jsem být zase s tebou jako kdysi."

Nevím, jak mě to v téhle chvíli napadlo, ale měla jsem na jazyku jednu jedinou otázku: Je pravda, že mě miluješ, jak jsi mi napsal do dopisu?

Ale příliš jsem se bála odpovědi. To radši budu v nejistotě.

"Jo, souhlasím," zaskřehotala jsem. Když se ke mně přiblížil a přitiskl mi ledové rty na čelo, přestala jsem vnímat realitu a ponořila se do krásného snu, ve kterém byl starý Edward. Ten Edward, který mě miluje a ten Edward, který by mě nikdy neopustil. Seděli jsme tam a já si nějak uvědomila, že tohle je možná jeden z posledních okamžiků, kdy je to mezi námi zase takové jako předtím.

Zbývající dny ve škole před mým odletem do Phoenixu byly něco mezi utrpením a velkou srandou. Edward se mnou skoro nemluvil. Jen mě vždy pozdravil, sem tam se usmál a pak opět dělal, jako bych neexistovala. Každou tu sekundu mě to neskutečně trápilo. Když přišel den mého odletu do Phoenixu, byla jsem na jednu stranu i ráda. Sluníčko mě opět začalo lákat a zima ve Forks mi po tom roce začala lézt krkem.

Renée mě přivítala s otevřenou náručí, to shledání bylo pěkné... Dokážete si to představit - matka a dcera. Plus Phil, který po celou dobu mého působení ve Phoenixu zůstával stranou. Nemohla jsem se dívat na Edwardův bývalý dům. Teď už ho obývali jiní lidé, ale já v něm pořád viděla ty straré krásné časy... Kam zmizely? Vypařily se společně s odchodem Edwarda tenkrát. První den ve Phoenixu jsem se jen válela na pláži a na spáleniny na mé kůži nebrala nějaké zvláštní ohledy. Částečná albína jako já má bolest ze sluníčka přece jistou.

Večer se Renée rozhodla dívat na horo. Nic jsem nenamítala - přece jen to znamenalo, že se na chvíli zbavím těch rodičovských blábolů. To je samé jak se máš tady, jak se máš tam. Nečekala jsem, že se budu dívat společně s Renée, proto jsem si k televizi přinesla knihu - tentokrát básně od Roberta Frosta. Když horor začal, nijak zvlášť mě nezaujal. Ovšem poté nastoupili na scénu krvelační upíři. Chtěla jsem se zasmát, takže jsem se dívala. Přece jen - mýtům se skvěle směje. Hlavní upírkou se stala krásná černovlasá dívka. Bílá jako stěna samozřejmě. Byla tam scéna před tím, než zabila člověka. Dotkla se ho a ten člověk (muž kterému zřejmě táhlo na třicet) se zachvěl.

Prohlásil: Jsi ledová.

To mě zaskočilo. Hned jsem si samozřejmě vzpomněla na Edwarda. Je také tak alabastrově bílý a... ledový. Začala jsem ve všem hledat spojitost. Je možné, aby byl Edward... upír...?

Zastyděla jsem se za svou pošetilost. Měla bych přestat sledovat science fiction horory. Upíři přece neexistují. Dále jsem se tím nezaobírala, ale v hlavě mi stále to slůvko kolovalo a já nemohla večer usnout. Nejí, nepije, kůže, krása... Jakoby se jedna a jedna dávala dohromady. A rázem vznikly dvě. Nebyla jsem si jistá, zda je Edward upír, ale byla jsem si jistá, že není člověk!