Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

Zapomeňte na celý příběh Edwarda a Belly popsaný ve čtyřech úžasných knihách. Píše se rok 2005. Edward je 17-ti letý člověk a Bella 16-ti letá dívka, taky člověk. Ovšem na upíry zapomenout nemusíte... ;-)

8.ČÁST

Druhý den jsem na Edwarda narazila přímo na parkovišti. Zrovna přijel se svým Volvem. Šla jsem kolem něj - samozřejmě schválně.

"Ahoj," pozdravil mě.

Pozdrav jsem mu oplatila a chystala se ho bez nějakého zájmu přejít. Ovšem on se mi postavil do cesty.

"Chtěl bych ti někoho představit."

Usmála jsem se a následovala ho k jeho Volvu C30. Tu značku jsem si našla včera odpoledne na internetu, Edward má holt vkus. Ven vylezla ta krásná dívka a krásný kluk. Oba se na mě zářivě smáli a mně bylo jasné, že jim ten smích poručil Edward.

"Bello, to je má sestra Elena a její přítel Seb. Lidi, to je Bella."

Oba si se mnou potřásli rukou. I přes jejich rukavice šlo poznat, že mají také ledové ruce. Zvláštní.

"Ehm, ráda vás poznávám." Vykouzlila jsem něco jako úsměv a oni mi kouzlo oplatili. Obzvlášť Elena nevypadala jakoby to dělala z povinnosti. Možná mě má ráda. Přece jen se na mě vždy směje. Byla mi ihned sympatičtější.

"My taky, Bello. Edward nám o tobě hodně vyprávěl." Pozvedla jsem obočí a po očku na něj koukla. Stál těsně vedle mě a v tu chvíli sklopil hlavu a odkašlal si.

"Už musím jít," řekla jsem, abych prolomila trapné ticho, které právě nastalo. Edward přikývl a nabídl se, že mě doprovodí. Elena a Seb nás následovali. Před učebnou se se mnou rozloučil a odešel s nimi. Ani mi nevadil křik pana učitele Tora, v tak skvělé náladě jsem byla. Nicole si spěšně přisedla vedle mně a chtěla slyšet všechny podrobnosti. Naše tlachání nám zabralo jen deset minut a já strávila zbytek hodiny sněním.

Když skončil namáhavý den ve škole, šla jsem společně s Nicky na oběd do školní jídelny. Ihned jakmile jsme vešly, vyšla jsem si, že u stejného stolu jako včera sedí ti andělé - Edward, Elena a Seb. Zase měli před sebou nedotčené jídlo a pití. Pozvedla jsem obočí. Že by dbali na svou postavu? Ve Phoenixu měl Edward větší chuť do jídla... Koupila jsem si sendvič a colu. Posadili jsme se k nejvzdálenějšímu stolu od těch tří a začly jíst.

Po očku jsem koukala k nejvzdálenějšímu stolu jídelny a vždy když se Edwardův pohled setkal s mým, zrozpačitěla jsem. Odešla jsem z jídelny dříve než Nicole. Rychlými kroky jsem se přibližovala ke svému autu. Odjela jsem z parkoviště dříve, než se začalo plnit studenty snažících se dostat ze školy domů. Večer mě překvapilo, že se Charlie ještě nevrací. Většinou už je v tolik hodin dávno doma. Když se konečně otevřely dveře od domu, hlasitě jsem si oddychla.

"Ahoj, tati. Kde jsi byl tak dlouho?"

Až ve chvíli kdy se na mě otočil, jsem si všimla, že má na ruce sádru. Vytřeštila jsem oči a on se rozpačitě usmál.

"Ahoj, Bells. Promiň... nehoda v práci. Čekal jsem dlouho v nemocnici."

"Oh... co se přesně stalo?" Odsunula jsem mu židli v kuchyni, aby se mohl posadit a postavila před něj talíř s jídlem.

Poděkoval a pustil se do vyprávění: "Byli jsme dlouho v terénu kvůli nějakému chlápkovi, co se snažil ustřelit své manželce hlavu, protože propila peníze v baru. Kolegové zasahovali a naštěstí nikdo neumřel. Ale ten pitomý skoro vrah měl po celým bytě rozházený nábytek. Nevšiml jsem si stoličky, která mi stála v cestě, spadl jsem na zem a holt ruka se zlomila..."

Napadlo mě jen, že přitahování nehod mám po tátovi. "Aspoň že se ti nestalo nic vážnějšího."

Přikývl a snažil se spolykat velké sousto brambor. Nejistě jsem se zasmála a odešla nahoru do svého pokoje. Zapla jsem svůj malý počítač a dala se do čtení mailů. Čekal na mě jeden jediný - od Renée. Vypadal přesně takto:

Bello, to jsem netušila, že ten chlapec a jeho rodina se odstěhovali do Forks! Pozdravuj jeho rodiče, byli to opravdu milí lidé. Napadlo mě, jestli nechceš do Phoenixu přijet? Máte totiž brzy volno ve škole. Slyšela jsem o tom, že se prý bude přestavovat a týden  nebudete chodit do školy Co kdybys přijela a užila si zase sluníčka? Prosím, byla bych moc ráda. I Phil. Dej mi vědět... Mohla by být legrace. Pa, máma.

Těžce jsem vydechla. Renée věděla snad všechno... Asi budu muset na ten týden přijet. Vůbec se mi do Phoenixu nechce, ale zároveň mě nenapadá žádná dobrá výmluva, která by stála za to. Proto jsem se dala do odepisování. Bez výmluv. Vlastně ji vyhovím a přijedu.

Jo, pozdravím je, budou určitě rádi, ale ještě jsem se s nimi nesetkala. Ani se moc nebavím s Edwardem, hodně se změnil. Dokonce i zbledl a jeho kůže je tak ledová...

Tu poslední větu jsem raději vynechala.

Snad se vše vrátí do normálu, víš jací jsme byli kamarádi... Mami, ráda přiletím. Volno máme už za tři dny. Potom ti napíšu, kdy přesně budu na letišti. Už se na vás těším. Pozdravuj Phila. Zatím pa, Bella.

Jakmile jsem mail odeslala, ozval se zvonek. Charlie zezdola zabručel, že už jde otevřít. Neslyšela jsem přijíždět žádné auto nebo jsem spíše byla v takovém rozpoložení do psaní mailu Renée, že jsem si ani žádný zvuk neuvědomovala.

"Jo, zavolám ji. Bells!"

Nadskočila jsem na židli a šla dolů. Kdo to může být? Po cestě mě napadala různá jména - Nicole, Mikey... Jen oni dva. Ale za dveřmi stál někdo jiný. Charlie se na tu osobu nabroušeně díval a ta osoba se koukala na mě. A já na ni. Vypadal jako posel z nebe a mě napadlo jedno jediné: Co tady chce?