Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

Zapomeňte na celý příběh Edwarda a Belly popsaný ve čtyřech úžasných knihách. Píše se rok 2005. Edward je 17-ti letý člověk a Bella 16-ti letá dívka, taky člověk. Ovšem na upíry zapomenout nemusíte... ;-)

7.ČÁST

Nevěřila jsem svým očím. Určitě to nebyl on. Jak by mohl? Ale... je mu tak podobný. Musí to být Edward. Hleděla jsem na něj a bylo mi jedno, co si ostatní myslí. Slyšela jsem svůj zrychlený dech a na chvíli se mi podlomila kolena. Urychleně jsem se podržela Mikeyho auta, abych nespadla na zem. Opravdu to byl Edward. On je... živý. Tohle je určitě sen.

Zabouchl dveře od auta a rozhlédl se. Ta černovlasá dívka něco řekla a on se podíval na mě. Na mě! Střetl se s mým pohledem. Čekala jsem, co se bude dít. Udělá něco? Usměje se alespoň? Je pořád tak bledý... a tak krásný a dokonalý.

Hleděl na mě šokovaně a překvapeně. Šlo vidět, že se nedokáže souvisle nadechnout.

"Bello? Ty ho znáš?"

Mikey. Úplně jsem zapomněla, že tady je. Stále jsem se dívala na Edwarda a on na mě. Všimla jsem si, že ten blonďák do něj jemně šťouchl.

"Ehm, dej mi... chvilku, ano?" zamumlala jsem a nevěnovala Mikeymu jediný pohled.

Mluvila jsem strašně přerývaně - hlas nahoře, hlas dole. Chvěla jsem se. Bylo to jako bych měla vysokou horečku. Stále jsem nedokázala souvisle dýchat. Mé rty se pohnuly směrem k Edwardovi. Zašeptala jsem jeho jméno. Pořád tam stál a díval se na mě a já tam stála a a dívala se na něj.

Není mrtvý, není mrtvý. Je tady. I kdyby mě nepoznal (což mě asi poznal). I kdyby mě chtěl zabít (což si nemyslím). I kdyby mi teď do očí řekl, ať odejdu pryč. Co na tom sejde? Je tady a je živý. To jediné mám teď v hlavě a to jediné mě teď drží při životě. Po tváři mi začaly téct slzy. Rychle jsem je utřela, ale samozřejmě si toho všiml.

A potom se konečně pohnul - šel ke mně. Přímo ke mně. Dívka a ten kluk ho následovali. Na Edwardově tváři se objevil lehoučký úsměv. Tak lehký až to vypadalo, že se zamračil. Když došel až ke mně... byla to zvláštní chvilka. To o čem jsem snila. Skoro celý rok bez něj. Na ničem už nezáleží, když tohle není halucinace.

"Bello?" Okamžitě jsem poznala jeho hlas. Byl to jeho krásný a dokonalý hlas.

Přikývla jsem. Zavrtěl nechápavě hlavou a usmál se tím svým dokonalým a pokřiveným úsměvem. A potom mě objal. Nikdo nic nenamítal. Ta dívka ani ten kluk. Mikey také neprotestoval. Myslím, že byli všichni v šoku. Užívala jsem si tu chvíli v jeho náručí.

Bylo to tak neuvěřitelné. Nepochopitelné. A úžasná. Třásla jsem se a on mi rukou pohladil obličej. Měl ji tak ledovou jakoby v jeho těle nepulzovala žádná krev. Dneska je chladněji než obvykle, to bude určitě tím.

"Musím s tebou nutně mluvit."

No to bych řekla! Hlavou se mi honilo milion otázek! Žila jsem s nimi skoro celý rok a chci na ně znát odpověď! Chytil mě kolem ramen a popošel se mnou dál. Když jsem byli v dostatečné vzdálenosti od lidí, řekl: "Jak je to možné?"

Tahle otázka měla mnoho významů.

"Edwarde, možná mi dlužíš pár odpovědí! Možná určitě... Já... já... žila jsem bez tebe skoro rok! Jako... troska a... ani jsi mi neřekl proč! Jen jsi..." přiložil mi prst na ústa. Slzy mi stále tekly po tváři.

"Bylo to nutné. Napsal jsem ti vše, co jsem mohl." Pořád mi držel prst na ústech, takže jsem nemohla promluvit.

"Nutně jsem musel odjet. To je teď má rodina. Moje sestra a její přítel. Matka a otec také samozřejmě. Více ti říct nemohu. Důvod ani nic podobného. Ale stále nechápu, jak je možné, že... jsi tady a já také. Přijeli jsme sem předevčírem. Sem do Forks..."

Odsunula jsem jeho prst pryč. "Kam jste odjeli předtím? Kde jsi celou tu dobu byl? Myslela jsem si, že jsi mrtvý! Předtím ty tvé duhovky... a teď máš také jinou barvu očí. A zbledl jsi. Co se opravdu stalo?"

"Bello, pššt, klid. Žili jsme na Aljašce a taky ve Finsku. Skoro všude. Nemohu ti říct, proč se děje, co se děje. Myslel jsem, že se setkáme až za desítky let a přitom tu teď jsi."

Znovu jsem ho objala a on začal přerývaně dýchat. "Bello, musíš pochopit, že bude lepší držet se ode mě dál. Poslechni mě, prosím. Budu sice tady, ale... musíš mě ignorovat."

"To nemohu!" zakřičela jsem.

"Pokud ne, budeme muset zase odjet, chápeš? Prosím, poslechni mě. Prosím!" stál si za svým.

"Poslechla jsem tě a nežila. Teď tu jsi a já tě miluju! Pořád! Navždy! Sám jsi mi to napsal."

Zavřel oči a svraštil obočí. "Prosím. Dělej, jako bych tady nebyl. To není prosba. Je to pro tvé dobro! Pochop to! A teď už půjdu na první hodinu."

Když odešel zpátky za dívkou a tím klukem a společně šli dovnitř, stála jsem na tom stejném místě jako opařená. Proč? To byla jediná má otázka. Proč? Mikey ke mně okamžitě přiskočil.

"Kdo to byl?" zasyčel.

Vrhla jsem na něj zlobný pohled. "Kamarád... z Phoenixu. Měl bys už jet a já musím do školy."

"Nedíval se na tebe jako na kamarádku a ty na něj taky ne zrovna jako na kamaráda." On žárlil? V téhle situaci? Opravdu neví, o co tady jde... Nechala jsem ho tam prostě stát a šla dovnitř na hodinu matematiky.

Neměla jsem ani jedinou hodinu s Edwardem. Alespoň ne dnes. Ani s jeho sestrou a jejím... přítelem. Nikde jsem je nepotkala. Strach, které pohltil mé tělo, než jsem vešla do školní jídelny byl neuvěřitelný. Ale rychle opadl. Ti tři už tam byli. Seděli u kulatého stolu na pravém konci jídelny. Každý z nich měl před sebou plechovku coly a tác s jídlem. Nedotčeným.

Ta dívka se na mě podívala. Skoro se usmála. Nabrala jsem si na tác jen jablko a limonádu, zaplatila a šla si sednout ke stolu vedle Nicole, který byl přesně na druhém konci od stolu Edwarda. Pořád jsem na něj koukala. Zrovna když se střetl jeho pohled s mým, řekla Nicole: "Co jsou zač?"

Bylo jasné, že tím mysli Edwarda a spol.

"Noví studenti," odpověděla jsem jí s jistým úšklebkem.

"A proč sem pořád zírají?" Nadzvedla jsem udiveně obočí a vzhlédla zase směrem k nim. Všichni tři na nás hleděli. Udělalo se mi z toho úzko.

"Ty nejíš?"

Kousla jsem si do jablka, aby se nevyptávala dál.

"Jsou... no, krásní a všichni tak bledí, že?"

Přikývla jsem. Toho si všimli už všichni tady. Oči všech v jídelně na ně neustále těkaly. Podívala jsem se na hodinky. Za tři minuty mi začínala hodina přírodních věd, měla bych si pospíšit. Ještě jsem si ani nevytáhla věci ze skříňky.

Urychleně jsem se rozloučila s Nicole, která měla tělocvik a spěchala jsem ke své skříňce. Zrovna zazvonilo a všichni se spěšně rozutekli do učeben. Rychle jsem vytočila číselný kód a sebrala učebnici a poznámky. Když jsem přibouchla skříňku, sál vedle mě Edward.

"Neříkal jsi, že tě mám ignorovat? Tohle mi moc nepomáhá." Snažila jsem se mu vyhnout, ale on mě chytil kolem ramen a zastavil mě. Dlaně měl stále ledové.

"Promiň."

"Co tedy chceš?"

"Asi to nebyl dobrý nápad. Možná... nechceš... nechceš být má kamarádka?"

Pozvedla jsem obočí. Bylo mi z toho slova těžko. To znamená, že už mě nemiluje. Žádné navždy neexistuje. Ovšem důležité bylo nedát mu najevo, že se mě to dotklo.

"Jo, to bych ráda. Už musím na hodinu."

Přikývl a nechal mě jít. Po tváři jsem si nechala stéct jen jednu jedinou slzu. Přece jen budu mít zřejmě důvodů k pláči postupem času více.