Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

Zapomeňte na celý příběh Edwarda a Belly popsaný ve čtyřech úžasných knihách. Píše se rok 2005. Edward je 17-ti letý člověk a Bella 16-ti letá dívka, taky člověk. Ovšem na upíry zapomenout nemusíte... ;-)

6.ČÁST

Uslyšela jsem přijíždět auto. Ihned jsem vykoukla z okna. To auto jsem nepoznávala. Byl to černý Mercedes. Vystoupil z něj... opravdu to byl on? Ano. Mikey.

Co ten tu dělá? Je snad domluvený s Charliem? Charlie je ale v práci.

Urychleně jsem zalezla, napadlo mě, že budu dělat nepřítomnost. Potom mě to ale zamrzelo. Otevřela jsem okno a zakřičela na něj.

Usmál se a mávnul mi. "Ahoj, Bello."

"Ahoj. Ty jedeš za Charliem?" Zazubil se a naklonil se zpět do auta. Potom z něj vytáhl červenou růži. "Vypadám na to?"

Beztak jsem se začervenala. Koupil ji mě?

"No... páni. Nikdo jiný kromě mě a Charlieho tady nebydlí."

Začal se smát. "Ano, kromě TEBE. Je pro tebe. Nevadí?" mrknul na mě.

Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se jít dolů. Tentokrát jsem šla ze schodů normálním krokem. Čekal mě na stejném místě jako byl předtím. Růži jsem přijala s úsměvem na tváři.

"Díky, tos nemusel. Jak jsi vůbec našel náš dům?"

"Ale chtěl jsem. No, Nicole mi poskytla pár informací." To jsem si mohla myslet. Beztak mu pověděla všechno, co o mně věděla. Divím se, že mě chtěl ještě vidět. Je mi Mikeyho celkem líto. Opravdu si dělá plané naděje? Vidím, že mu asi neřekla úplně všechno. Vynechala to, že jsem troska a s nikým nechci nikdy chodit. S nikým až na... Edwarda.

"Doufám, že někde na mě nevyběhne tvůj kluk," zakřenil se.

"S nikým nechodím," zamumlala jsem rozpačitě.

"Ne? Já myslel, že holka jako ty má na každém prstu deset kluků," vypadal opravdu překvapeně. Nebo to jen hrál?

"Holka jako já? Myslíš tak obyčejná a pitomá?"

Oba jsme se tomu zasmáli a on silně zaprotestoval. Potom mi nabídl, že bychom se mohli někam projít. Souhlasila jsem, ale poradila mu, aby se naše procházka nepřetáhla. Charlie se měl přece jen za pár hodin vrátit a silně by ho překvapil černý Mercedes před naším domem a já nikde. Odjakživa přece nemám ráda otázky od rodičů, takže se jim ráda vyhnu. Povídali jsme si s Mikeym o všem možném. Probrali jsme všechna témata na světě a sem tam se i společně zasmáli. Začalo se stmívat a on mě doprovodil před dům. Krátce před tím, než nastoupil do auta, mě líbnul na tvář. Usmála jsem se a zamávala mu. Nedomluvili jsme se na další procházce, ale byla jsem si jistá, že se tady zase co nejdříve objeví.

Udělala jsem Charliemu na večeři jen sendvič a pustila se do čtení knih. Myšlenkami jsem se stále vracela ke dnešnímu dni stráveném s Mikeym. Musím uznat, že byl opravdu milý a taky pěkný kluk. Hodil by se ke stejné holce. Měl by si uvědomit, že se mnou ho nic nečeká. S troskou žádná zábava není. Odložila jsem knihu a začala urputně myslet na Edwarda.

Ten pocit, že je mrtvý, mě tak svíral, až jsem se držela za břicho a nemohla popadnout dech. Slzy mi tekly po tváři jako splašené. Znovu jsem otevřela jeho dopis. Skoro se na něm nedalo nic číst. Byl tak rozmazaný mými slzami... Chtělo se mi zvracet. Ten pocit že je opravdu už někde v krásném nebi byl teď tak opravdový... Utekla jsem do koupelny a začala se osvěžovat ledovou vodou. Moc to nepomohlo. Viděla jsem teď Edwardův obličej tak živě, až jsem si začínala myslet, že v růži byl nějaký halucinogenní prášek a já se ho až příliš nadýchala. Samozřejmě že to byla blbost.

"Edwarde..." zašeptala jsem.

Nebyl tady. Byl vůbec ještě na tomhle světě? Dívala jsem se na svůj ztrápený odraz v zrcadle.

"Edwarde..." Teď když jsem jeho jména říkala nahlas, zdála se tahle chvíle bez něj ještě strašnější a vražednější. Nevydržím bez něj už ani týden ani den ani hodinu ani minutu! Nedokážu to... Když ani nevím, co s ním je. Ta nevědomost je tak hrozná... ach bože.

Vrátila jsem se k jeho dopisu a pečlivě přemýšlela nad každou jeho větou, každým jeho slovem. Nepřišla jsem ale na nic. Byl tak bledý a ty oči... nemoc. Musel být nemocný. Velmi velmi těžce. Co když je opravdu mrtvý...? Zapnula jsem svůj malý a starý počítač. Hledala jsem na internetu snad všechny nemoci s příznaky, které měl on. Nenašla jsem nic pod heslem "bledá kůže, červenohnědé oči". Třeba to byla jen výmluva... Možná v tom byl něco jiného a on si vzal čočky, abych si myslela, že je těžce nemocný a mrtvý. Možná si teď užívá holek a sluníčka na Havaji a na mě zapomněl. Bodlo mě u srdce.

"Edwarde..." Vzala jsem jeho dopis a udělala něco strašného: roztrhala jsem ho na malé kousíčky. Už si ho nikdy nesmím přečíst. Jako bych s tím dopisem trhala i sebe, ale bylo to nutné. Pokud chtěl, abych na něj zapomněla, nesmím mít nic, co by mi ho připomínala včetně tohoto dopisu. Malé kousíčky papíru jsem hodila hluboko do odpadkového koše. Nebylo mi ale vůbec líp - právě naopak. Cítila jsem se ještě hůře. Tentokrát jsem jeho jméno zakřičela. Žádná odezva. Nic. On už se opravdu nikdy nevrátí. Až za pár desítek let... a já nesnesu, co se bude dít... co to sakra znamená? Co by se dělo...?! Takže možná není nemocný. A nebo ano a už je mrtvý - a těch pár desítek let myslel setkání v nebi? Mé srdce tohle už nemohlo snést. Bodaly mě do celého těla tisícovky nožů. Bez Edwarda jsem ztracená a už teď mrtvá.

Ani nevím, jak jsem přežila další dva měsíce prázdnin. Mikey už se u mě neobjevil. Sice nechápu, co se stalo, ale tím lépe. Možná si uvědomil, že opravdu nejsem holka pro něj. On potřebuje někoho optimistického a krásného. On nemůže potřebovat mě. Tím by uškodil sobě.

Uběhl další měsíc a byl tady první den třeťáku. Ráno jsem vstala už v pět hodin, nemohla jsem spát, což po odchodu Edwarda prakticky vůbec. Ovšem odteď jsem uslyšela ten samý zvuk auta. Mercedes. Černý. V pět hodin ráno. Vylezla jsem na okno a opět tam stál Mikey. Byla jsem více než překvapená.

"Co tady děláš?" sykla jsem na něj, abych nevzbudila Charlieho.

"Nevadí? Chtěl jsem tě zase vidět... celé prázdniny jsem byl u bratra v Londýně. Co takhle odvoz první den do školy? Prosím," usmíval se.

Jak bych mu mohla říct ne? Samozřejmě že jsem souhlasila. Rychle jsem si vyčistila zuby a umyla obličej. Vzala jsem si peníze z domu, abych si snídani koupila někde po cestě, přece jen mám čtyři hodiny čas. Popadla jsem svůj školní batoh, nechala Charliemu vzkaz a vyšla do chladného počasí ve Forks. Mikey mě s úsměvem objal a posadil do auta.

"Jdeme se najíst?" Přikývla jsem.

Bufet na konci Forks byl otevřen. Mikey koupil pro nás pro oba šest koblih a dvě kafe. Zalezli jsem do auta a tam se nasnídali. Byla jsem schopná do sebe narvat pouze jednu koblihu. Stejně skoro vůbec nejím. S ustaraným pohledem zhltl čtyři a tu další mi po kouskách strkal do pusy.

Chvílemi jsem se smála. Ani nevím, jak ten čas uběhl, ale už bylo jen půlhodiny před školou. Odvezl mě a zaparkoval na školním parkovišti. Bylo už zcela zaplněné. Studenti se hromadili a zdravili se. Tři měsíce jsou holt tři měsíce. Vystoupila jsem z auta, Mikey mi podržel dveře. Potom mě líbnul na tvář.

"Ehm, ať se ti daří." S úsměvem jsem mu poděkovala a rozhlédla jsem se kolem sebe.

Možná někde uvidím Nicole a budu moct jít společně s ní dovnitř. Ovšem nebyla tady. Její auto už ale bylo zaparkované. Poté jsem si všimla auta, které jsem tady nikdy neviděla. Bylo stříbrné a razilo tady. I když Mercedes Mikeyho také nebyl zrovna nenápadný. Chvíli jsem na stříbrné auto hleděla a poznala značku Volvo.

"Někdo nový?"

Pokrčila jsem rameny. Oba jsme to auto sledovali. Věděla jsem, že uvnitř někdo je, přes černá skla šel trochu vidět obrys. A potom ten někdo vystoupil. Ze sedadla spolujezdce nějaká černovlasá dívka. Byla krásná a bledá. Nikdy jsem nikoho krásnějšího neviděla. Zezadu vystoupil blonďatý kluk a zamířil k dívce. Byl stejně bledý a krásný. Hleděla jsem na ně s otevřenou pusou. Chodili spolu. Kluk dívku krátce políbil.

Dychtivě jsem vyčkávala, až z auta vystoupí řidič. Byl taky nový jako oni nebo to byl jen jejich rodič, který ty dva vezl? Oba vypadali na to, že jsou bohatí. Soudě i podle toho auta. Ta černovlasá dívka se na mě podívala. Rychle jsem uhnula očima. Potom něco řekla chlapci vedle ní a ten se krátce usmál. Konečně se otevřely dveře řidiče. Vystoupil z nich další kluk. Měl na sobě černé kalhoty a šedou mikinu. A potom jsem ho uviděla celého. Srdce se mi v tu chvíli zřejmě zastavilo a smysly přestaly fungovat.

Byl to... Edward.