Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

Zapomeňte na celý příběh Edwarda a Belly popsaný ve čtyřech úžasných knihách. Píše se rok 2005. Edward je 17-ti letý člověk a Bella 16-ti letá dívka, taky člověk. Ovšem na upíry zapomenout nemusíte... ;-)

5.ČÁST

Nedalo by se říct, že by mě mí spolužáci vzali mezi sebe - spíše se ujali trosky. Byla jsem naprosto nepoužitelná. Každý den jsem si četla jeho dopis - stále dokola a plakala nad ním. Celý půl rok.

Potom konečně přišly prázdniny. Čeká mě třeťák... Tři měsíce volna jsou ale přede mnou. Představuji si je tak, že budu sedět zavřená doma zase plakat. Charlie mě naštěstí rok před mým příjezdem neviděl, takže si ani moc nevšiml toho, že se ze mě stala ta troska. Nejhorší na tom bylo, že jsem stále neznala tu hroznou příčinu všeho... Bylo mi jedno, jaká je. Myslím, že mám právo ji znát, ale vím, že se to nikdy nedozvím. Možná.

Rozloučila jsem se s pár spolužáky a jela autem domů. V autě jsem si pustila hudbu - jen nějaký klavír. To mě celkem uklidňovalo, ale na jednu stranu i znovu rozplakalo. Jela jsem v autě, slzy mi tekly po tváři a teplo bylo něčím nepoznaným. A má láska byla něčím neviděným. Myslím, že už to bez Edwarda dlouho nepřežiji.

"Všiml jsem si, že ti poslední dobou něco je... Jsi tak... tichá." Charlie si "konečně" někoho všiml... Vidím, že zázraky se dějí.

"To se ti zdá." Vstala jsem od stolu a začala umývat nádobí. Charlie mě ale zastavil.

"Bello, co se děje? Chceš jet do Phoenixu? Stýská se ti po domovu?" Jet do Phoenixu a podívat se na Edwardův bývalý dům, byla by to rychlá smrt.

"Ne. Jen... to to počasí..." Suše přikývl a dál nic nekomentoval. Po úklidu jsem se zavřela u sebe v pokoji. Ze šuplíku jsem opět vytála Edwardův dopis. Navždy, Edward... Stačilo mi zabloudit k těmto slovům a slzy rychle našly své místo na mých tvářích. Navždy bez něj. Navždy utrápená k smrti. Navždy mrtvá. Myslí na mě? Už určitě zapomněl... určitě ano.

Lehla jsem si na postel a zahrabala se pod peřinou, když vtom mi začal vyzvánět mobil. Nechtělo se mi vstávat, ale překonala jsem své utrápené tělo.

"Ano?" zabručela jsem do mobilu po zvednutí zeleného tlačítka.

"Bello? Ahoj, říkala jsem si, nechceš dneska večer přijít ke mně? Dělám menší párty... budou tady lidi ze školy a tak. Bude legrace." Nicole. Má kámoška ze školy.

Nikdy mě nikdo nezval na párty - alespoň ne tady ve Forks. Vzpomněla jsem si na Charlieho - měla bych mu udělat radost a trochu začít žít, takže jsem souhlasila. Při nejhorším budu sedět v koutě, opiju se a budu myslet na Edwarda, na něhož myslím prakticky pořád.

"Bezva! Víš kde bydlím, že?"

"Jo, najdu to..." Rozloučily jsme se.

Párty měla být až nějak za čtyři hodiny, takže jsem zpátky ulehla do postele a vstala až za tři hodiny. Oblékla jsem si jen dříny a obyčejné tričko, přes to modrou teplou bundu a vyšla jsem z domu.

Charlie jel na návštěvu za svým přítelem do Port Angeles, městečka nedaleko Forks. Nechala jsem mu vzkaz, kdyby náhodou přišel dříve než já, což by se nemělo stát. Dům Nicole jsem našla rychle - párkrát jsem u ní byla vypomoct jí s domácími úkoly. Nadšeně mi otevřela dveře a z domu už vycházela hudba. Párty byla v plném proudu.

"Jsem ráda, že jsi tady!" objala mě a tahala dovnitř ze zimy. Sundala jsem si ihned bundu. Dům byl hezky vyzdoben, světla ztlumena a na parketě (nábytek z hlavní místnosti uvnitř byl odsunut na stranu) se vlnilo spousty lidí - pár tváří jsem narychlo poznala. Známí ze školy. Pár z nich na mě překvapeně pohlédlo a usmálo se. Mávla jsem jim na pozdrav a následovala Nicole někam dozadu. Dovedla mě na samý konec místnosti a do ruky mi vtěsnala sklenku šampaňského. Ťukla jsem si s ní a řekla něco mezi "konečně prázdniny" a "fakt skvělá párty".

Usmála se a postavila mě mezi pár svých kámošů, které jsem nikdy předtím neviděla. Vypadali starší než ostatní. Dvě holky - celkem hezké blondýnky a čtyři kluci - normální jakoby odvedle. Jeden z nich se na mě zářivě usmál. Všichni si se mnou potřásli rukou a dál si mě nevšímali. Ovšem ten s tím zářivým úsměvem ke mně přistoupil a zřejmě se snažil o konverzaci. Jsem si jistá, že mu ještě nikdo nestihl říct "ta holka je troska, nemluv s ní a na nic se jí neptej".

Hodil na mě další úsměv a řekl: "Ty chodíš do školy s Nicky, že?"

Zmohla jsem se jen na přikývnutí a spoléhala na něj.

"Nikdy dříve jsem tě neviděl. Jsi tu nová?" Nezklamal.

Teď mi došlo, že se mi představoval jako Mikey.

"Jo, přistěhovala jsem se před půl rokem. Z Phoenixu."

Krátce hvízdnul. "Zvykla sis už?"

Došlo mi, že se ptá na teplo více než na změnu školy a domovu.

"Vůbec a myslím, že si ani nezvyknu."

Kdyby mu za úsměvy platili dolary, za pět minut by z něj byl milionář.

"Já tu bydlím odmalička a mám stejný názor, ale věřím, že se to u tebe zlepší."

Tentokrát jsem se usmála já. "Díky, Mikey."

Trochu nadzvedl obočí - zřejmě ho potěšilo, že si pamatuji jeho jméno.

"Není zač. Chceš dolít pití?"

"To je dobrý, já stejně nepiju."

"Já si to myslel. Nevypadáš jako velkoměstská ožralice."

Neubránila jsem se smíchu a pohlédla do jeho prázdných dlaní.

"Ty taky nevypadáš jako... maloměstskej alkoholik."

Zasmál se se mnou. Myslela jsem si, že tento večer bude zabitý, ale s Mikeym to bylo celkem fajn. Dozvěděla jsem se, že letos maturoval a chystá se zřejmě na vysokou do Seattlu. Bydlí s rodiči v domě blízko Forks a chodil na střední do Port Angeles. Je mu 19 let, miluje rychlá auta a hokej. Typický kluk.

Krátce po půlnoci jsem z párty odešla. Mikey mi nabídl odvoz, ale já odmítla, přece jen bych zde nenechala své autíčko jen abych mu mohla udělat radost, všimla jsem si, že mě dost hodně celý večer pronásleduje a zřejmě mu jde o více než jen pokec.

"Tak se měj. Snad se ještě uvidíme. Rád jsem tě poznal, Bello."

Potom si mě k sobě přitáhl a měkce mě líbnul na tvář. Trochu jsem se začervenala. Přece jen tohle už dlouho nějaký kluk neudělal.

"Díky, užívej prázdnin. Pa, Mikey."

Naposledy se usmál, mávnul mi a já odjela. Dnes to byl dlouhý den. Myslím, že budu potřebovat sprchu a hlavně spánek.

Charlie se vrátil až ráno, přespal v Port Angeles. Řekla jsem mu o mé včerejší návštěvě párty, kterou pořádala má spolužačka Nicole. Byl rád a já si slíbila, že mu budu kouzlit úsměv na tváři častěji. Opravdu ho rozveselovalo, když jsem se více stýkala kamarády a žila jako bych měla žít. Podle něj. Podle sebe  jsem žila ve světě, ve kterým byl Edward. Ovšem on jakoby zmizel. Poslední dobou ve mně hlodaly hrozné myšlenky... co když opravdu byl nemocný? Proto tak zbledl a měl jinou barvu očí... co když je... mrtvý... ach, to slovo je děsivé. Měla bych na to rychle zapomenout.

Uběhly dva týdny nudných prázdnin. S těžkým srdcem jsem odmítala pozvání mé matky a Phila zpět do Phoenixu. Byla by to opravdu rychlá smrt. Prostě jsem se jen nudila doma, plakala, četla knihy a četla dopis. Sem tam jsem si pustila hudbu, ale nic mi nepomáhalo k tomu, abych zapomněla na Edwarda... Pomohl mi (nebo spíše snažil se mi pomoct) až nečekaný host, který k nám jednu chmurnou středu zamířil.