Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

Zapomeňte na celý příběh Edwarda a Belly popsaný ve čtyřech úžasných knihách. Píše se rok 2005. Edward je 17-ti letý člověk a Bella 16-ti letá dívka, taky člověk. Ovšem na upíry zapomenout nemusíte... ;-)

4.ČÁST

Bello,

ani nevíš, jak je těžké jen ti psát. Chtěl bych tě obejmout, mluvit s tebou a políbit tě. Myslím, že už se nikdy nesetkáme (a musí ti stačit, že je to pro tvé dobro), takže bych ti rád napsal do tohoto dopisu pár věcí. Prosím, nepřestávej číst. Miluju tě. Více než si dokážeš představit. Zamiloval jsem se do tebe už tenkrát v obchodě. Přišlo mi ale zvláštní, že si tak rozumíme... bylo to neuvěřitelné. Hned druhý den bych tě určitě už políbil, kdyby se nestala jedna věc, která mě i donutila odejít. Mě a mou rodinu. Zřejmě nikdy se tu příčinu nedovíš - opět pro tvé dobro. Bello, Bello, Bello, musíš mi věřit a poslechnout mě - nesmíš mě nikdy vyhledávat. NIKDY. Zapomeň na mě, prosím. Bude to těžké i pro mě a vždy tě budu milovat - vždy. Ale věř, že tak to bude lepší. Nehledej ani tu příčinu všeho, opravdu na mě zapomeň. Pokud se ti jednoho dne ukážu na očích, bude to určitě až za pár desítek let a nevím, jestli to sneseš - jestli mě poznáš a jestli pro tebe bude přijatelné, co se bude dít... Více ti k tomu všemu říct nemohu. Promiň mi a hlavně odpusť.

Navždy, Edward.

Jeho dopis jsem si přečetla hned jakmile se za mnou přibouchly domovní dveře. Z očí mi nepřestávaly téct slzy a dopis teď spíše připomínal papír namočený a vyždímaný ve vodě. Svezla jsem se na zem a tam zůstala asi další dvě hodiny ležet. Hlavou mi běhalo spoustu myšlenek... Jak to vše myslel? Příčinu? A že ho nepoznám? Že nesnesu, co se bude dít? A... on mě miloval jako já jeho! Celé tři měsíce... celé tři měsíce... Musím ale dodržet, co mi napsal - nesmím ho vyhledávat. Ovšem bude to těžké. Nikdy na něj nezapomenu. Jak bych taky mohla...?

Loučení s Phoenixem teď už nebylo tolik těžké, když Edward nestál na letišti a nemával mi na rozloučenou. Máma mě prostě jen líbnula na tvář a posadila ne letadlo. Sbohem, teplo. Sbohem, domove. Sbohem, mami a Phile. Edwarde... tobě nikdy neřeknu sbohem. Budeš pořád se mnou - v mých myšlenkách. Tohle není láska, tohle je vášeň, posedlost a bláznovství - a nikdy to neskončí. Vím to! Ani kdyby přišel a řekl mi, že mě nenávidí. Ten cit mezi námi není obyčejný. Je tak neobyčejný, až to bolí. Až nás to rozdělilo? Nebo jaká je opravdová příčina...?

"Bello, hodně štěstí," řekl mi Charlie a odjel do práce. Nechal mě v domě samotnou.

Naštěstí jsem si díky svým úsporám mohla koupit alespoň malé a staré autíčko (rok výroby? tohle neznalo roky...to znalo staletí!) a nemusela se do školy brodit pěšky - opravdu brodit, protože počasí ve Forks se rovnalo jednomu velkému lijáku. Alespoň dnes. Bylo mi celkem jedno, že mám jít první den do nové školy. Myslela jsem stále na Edwarda, takže mi na ničem jiném už nezáleželo a nikdy záležet nebude!

Nasupeně jsem vstala, oblékla si bundu a šla vzdát holt dešti. Naštěstí bylo v mém autíčku tepleji, ale k čemu mi to bylo, když jsem za pět minut zase vystupovala? Ach, tohle je ta škola... už ten název je hrozný... Forks High School. Vše v čem je slovo

"Forks" je hrozné. Bylo mi totálně na nic. Zaparkovala jsem své auto na první volné místo, které se mi naskytlo před očima. Do plic se mi vsunul vzduch deště, jakmile jsem zase vystoupila. Tohle by se ve Phoenixu nestalo. Ten den pěkně začíná - samozřejmě že jsem šlápla do největší kaluže široko daleko... to jsem prostě celá já.

Bella Nemotorná - velmi mě těší! Popadla jsem svůj prázdný batoh a šla vzdát holt prvnímu dni pekla! (v pekle alespoň bylo teplo)