Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

Zapomeňte na celý příběh Edwarda a Belly popsaný ve čtyřech úžasných knihách. Píše se rok 2005. Edward je 17-ti letý člověk a Bella 16-ti letá dívka, taky člověk. Ovšem na upíry zapomenout nemusíte... ;-)

3.ČÁST

Ve skutečnosti jsem ani nebyla zase tak moc nervózní. Díky pocitu, že jsem jen jeho sousedka. A tohle není rande. Jen nevinná procházka. Seběhla jsem dolů po schodech jak nejrychleji to šlo. I když v polovině jsem se zarazila, aby si nemyslel, že se až tak moc těším. Zpomalila jsem na minimum a pak mě napadlo, že by si mohl myslet, že se připravuju. Stres mi začal svíjet útroby, takže jsem se zhluboka nadechla a normálním krokem došla dolů. Edward stál na tom stejném místě za naším plotem. Dokonalý jako dnes. V duchu jsem si přála, aby se neusmál. V tu chvíli by se mi totiž podlomila kolena a... co si povídat - bylo by to trapné. Připadám si už jako nějaká pubertální hlupačka...

Ovšem on úsměv hodí. A vůbec nejkrásnější jaký jsem kdy u něj viděla.

"Bello." To byl pozdrav.

"Edwarde." Připadám si trapně.

Oslovujeme se tady jmény jako nějací pošetilí hlupáci.

"Jsem rád, že jsi přišla... Co bys řekla na ledový čaj?"

Neubránila jsem se smíchu a on také ne. Ovšem nápad to byl dobrý. Přece jen - dnešní pařák překonal všechny předešlé. Phoenix holt vede. Nejžhavější místo v Americe! A ještě k tomu máme nejžhavějšího kluka... na celý planetě!

Cestou do obchodu jsme si povídali o všem možném i nemožném. Škola, rodina, kamarádi, hudba - typická témata plus pár dalších bonusových. Zjistila jsem, že oba máme slabost pro umění - Edward také obdivuje slavná pop artová díla Andyho Warhola. S ním jsem si připadala, jako bych byla někde úplně jinde. Jakoby svět kolem mě neexistoval. Nedokážu to ani popsat... s postupem času jsem si k Edwardovi vytvořila velice pevný vztah. Za celých svých 16 let jsem nikoho tak úžasného jako je on nepoznala. Cítila jsem k němu tak neuvěřitelnou lásku, až to hraničilo se šílenstvím a posedlostí. Ale nikdy jsme se nesblížili jako milenci - vždy jen jako přátelé. Nejlepší přátelé. Pokud nepočítám ty občasné pohledy a letmé dotyky.

Jakoby cítil on to samé ke mně jako já k němu (pokud žijeme v pohádce, bylo to možné), ale bál se toho. Bál se mě. Nás. Citu.

Někdy jsem měla chuť zařvat na něj: Edwarde, nemusíš se bát... čeho se bojíš...?

Věděla jsem, že o dívky neměl nouzi. Neuběhl jediný den, aniž by se mu nějaká nevnucovala. Mně si ty dívky nevšímaly - braly mě spíše jako jeho kamaráda (ani jako kamarádku ne). Zřejmě si nedokázaly představit nikoho tak obyčejného jako jsem já vedle něho tak neobyčejného jako je on.

Uběhly přesně tři měsíce. Edward a já jsme tvořili celek - dvě poloviny sepjaté k sobě. Pravidelně jsme spolu chodili hrát baseball, chodili jsme spolu do školy, ven, do kina, do restaurace, k nám, k němu (ano, poznala jsem ten tajemný a úžasný dům)... ale nikdy jsme nechodili spolu.

Táhlo nás to k sobě neuvěřitelně - a to nás i odpuzovalo. Myslím, že to byl oboustranný strach. Strach z toho že kdybychom se dali dohromady, není to ani možné - jak by spolu mohli chodit dva lidé, kteří se vždy hledali a jsou naprostou stejní a přece tak rozdílní...? Ovšem on nikdy nezačal chodit s žádnou z těch krásných dívek. Mnohdy jim ani nepohlédl do očí. Místo toho hleděl do těch mých. To mě uklidňovalo. Věděla jsem totiž, že kdyby s nějakou z nich šel jen na pitomé rande, nepřežila bych to. Zbláznila bych se. Tohle byla opravdu posedlost. Neuvěřitelný cit k němu...

"Bello, musím jet opět s Philem na zápas... tentokrát do Evropy. Je to vlastně soustředění a zdržíme se tam... déle než obvykle."

Bylo 4. ledna. Normální den. Ovšem má matka a Phil zase museli odletět pryč. A tentokrát na mnohem delší dobu. Měsíc. Celý měsíc. Máma mně tu samozřejmě nechtěla nechat samotnou - takže jsme začali mluvit o Forks. Hrklo mě u srdce. Opustit Edwarda? Mámu? ...Phila... PHOENIX? Teplo? Edwarda? Edwarda? Edwarda? Edwarda? ...domov...

"Kdy letíte?"

Odpověď zněla, že co nejdříve. Za dva týdny začíná soustředění.

S těžkým srdcem jsem přikývla. Možná to nebude tak hrozné... Možná mi bude ve Forks dobře. Můžu dělat školu na dálku, ale máma by samozřejmě chtěla, ať na nové škole mám kamarády... Musím to vše vstřebat. Odchod. Od domovu. Od Edwarda... to nepřežiji. To nedokážu. Nedokážu! Dělala jsem, že mi to nevadí.

Ihned jsem utekla ven a házela spousty malých kamínků do Edwardova okna. Naštěstí se za okamžik objevil v okně. Na tváři zvláštní výraz. Kam zmizel jeho pokřivený úsměv?

"Edwarde? Pojď prosím ven... na chvíli... potřebuju s tebou nutně mluvit."

"Já s tebou taky." Toho jsem se zalekla. Nesmál se a chtěl se mnou nutně mluvit. Co se stalo?! Dnes bylo kupodivu nad Phoenixem zataženo. Poprvé. Počasí se zřejmě řídí podlé mé nálady. Bezva!

Edward vyšel ven... ovšem - zdál se mi jiný. Byl bledší než obvykle a začala jsem se strachovat zda není nemocný. Nepřišel až ke mně - mluvil se mnou přes plot.

"Ty používáš čočky?" Měl jinou barvu očí - červenohnědou. Snaží se být zajímavý? Proč je tak jiný než obvykle? Co se to s ním stalo? Až teď mi došlo, že v jeho oknech nejsou záclony. V celém domě nebyly. Zavrtí hlavou a nasadí si sluneční brýle. To se mi nelíbí.

"Bello, dneska odlétám. Rodiče letěli napřed, já zůstal déle, abych se s tebou mohl rozloučit."

Slzy mi začaly automaticky padat z tváře.

"Já se taky stěhuju... za dva týdny... kam se stěhuješ?! Ach, Edwarde... nechci se s tebou rozloučit! Nechci!"

Začala jsem plakat ještě více. Proč neotevře ten pitomý plot, tu pitomou bránu?! Chci ho obejmout! A proč tak zbledl?! Má nějakou nemoc... ach ne, je určitě vážně nemocný... určitě...

"Měla bys odejít. Hned. Běž, Bello." Uslyšela jsem tiché zavrčení.

Proboha, co to bylo? Šokovaně jsem se rozhlédla kolem sebe - nikde žádný pes. Mám halucinace?

"Proč?! A kam jedeš?! Edwarde!" Sundal si sluneční brýle a jeho výraz byl děsivý. Smrtelný.

"Odejdi, běž! Hned! Bello! Tady máš dopis, ale teď utíkej... pro své dobro."

Nechápala jsem nic z toho. Hodil mi dopis přes plot - to už se mě ani nechtěl dotknout?! Bylo mi do breku ještě více... Vzala jsem dopis a začala utíkat zpátky domů. Ještě jsem se na něj u vchodu otočila, ale už tam nebyl.