Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

22.ČÁST

Počasí ve Forks bylo perfektní - slunce schované za mraky. Rosalie mi připomenula lidské záležitosti - na pohřby se chodí v černém. Oblékla jsem si krátkou sukni, silonky, sako, boty na podpatku a široký klobouk se síťkou přes obličej, díky němuž jsem byla dokonale skrytá. Edward na sebe hodil černý smoking a černý klobouk, prameny bronzově hnědých vlasů se snažil hodit co nejvíce na obličej. Rosalie vypadala kouzelně. Vzala si na sebe černé šatičky, černý krátký svetřík na dva knoflíky, stejný klobouk jako já, vysoké černé kozačky a saténové černé rukavičky. Vypadali jsme jako bychom vyšli z nejnovějšího časopisu á la trendy na pohřbu.

Pár lidí se za námi zvědavě otočilo, i když o pohřbu Renée věděla celé malinké městečko. Přijeli jsme také jak se patří - v prostorné černé limuzíně.

"Budeme tak nápadní, až si nás nikdo nevšimne..." pošeptal mi do ucha Edward a já se usmála.

Měl pravdu. Sezení v kostele jsme nestihli, takže jsme přišli rovnou na hřbitov. Rakev Renée byla masivní a krásná, šlo vidět, že Phil na ní nešetřil. Kněz na chvíli přestal mluvit, jakmile nás uviděl. Mezi starými tvářemi jsem poznala jen pár lidí - Phil, Ray a jeho matka, matka Lyn. Dalších třicet mi nic neříkalo. Z Phila se stal opravdový rozklepaný stařík - bylo mi ho tak strašně líto. Musela jsem odtrhnout oči, abych se na místě nesložila na zem. Lynin manžel - Ray - vypadal velice smutně a taky staře. Vlasy mu už začínaly šedivět. Jeho matka a matka Lyn vypadaly skoro stejně - dvě stařenky držící se za rámě, obě třímající v rukou červené růže. Jakmile rakev klesala do země, slyšela jsem vzlyky. Lidé po nás stále pokukovali a zřejmě se snažili vzpomenout, kdo jsme. V tu chvíli jsem ucítila, jak Rose jemně vykřikla. Nikdo jiný ji nemohl slyšet kromě mě a Edwarda.

"Co je?" zasyčela jsem na ni nenápadně.

Lidé nás stále pozorovali.

"Mikey... přichází. Vidíte ho?"

Pohlédla jsem směrem, kam ukázala prstem. Ke klesající rakvi právě přistoupil šedivějící muž se zřetelnými vráskami na čele. Tvář mého bývalého nejlepšího přítele neztratil. Pořád jsem ho v něm viděla. I když mě pohltil vztek na něj, měla jsem chuť ho obejmout. Rakev zapadla do země a lidé se začali odebírat pryč. Přistoupila jsem blíže a hodila dovnitř růži. Vtom jsem na svém rameni ucítila teplo - něčí lidskou ruku. Byl to Phil. Ihned se postavil vedle mě.

"Bello?" Zadrhl se mi knedlík v krku. Jak mě mohl poznat? Nemohla jsem dál vyčkávat.

"Obávám se, že jde o omyl," prohlásila jsem tvrdým hlasem, který nepatřil mě.

Přikývl. "Pardon. Spletl jsem si vás se svou... dcerou." Opravdu řekl to slovo "dcera"? Ano... bere mě jako svou rodinu. Velmi mě to potěšilo a také rozesmutnilo, že mu musím takhle ošklivě lhát. Ovšem chci ve hře pokračovat - tohle je možná poslední šance s ním mluvit.

"Jste manžel Renée?"

"Ano... A kdo jste vy, mohu se zeptat?" Myslel tím i Rosalie a Edwarda, protože na ně po očku koukl.

"Rodinní přátelé."

"Renée se o vás nikdy nezmínila."

"Možná jste to nepostřehl." Zamračil se. Na jeho tváři jsem ale viděla, že mi věří. Uf.

"Víte ta dcera, s kterou jsem si vás spletl... neznáte náhodou i ji? Nebo spíše neznala. Připadám si jako starý blázen. Už je taky mrtvá, uhořela strašně dávno tady ve Forks... Její hrob je na samém vrcholu tohoto hřbitova. Jmenovala se Bella. Bella Swan."

Hrklo ve mně a začalo mi být mdlo. Je možné že o mě mluví a všichni si myslí, že jsem mrtvá a já tady přitom stojím? Stojím na půdě svého hrobu! Edward mě naštěstí z téhle konverzace zachránil.

"Musíme už jít, abychom stihli letadlo."

"Vy jste ten mladík, který se mnou mluvil po telefonu?" Edward přikývl a oba jsme vyčkávali, co Phil řekne dalšího.

"Aha. No omlouvám se, snad jsem vás nezdržel... Sbohem a opatrujte se." Poděkovali jsme mu a rozloučili se s ním.

Rozhlédla jsem se po Rose. Ani mě nepřekvapilo, že stojí vedle Mikeyho a mluví s ním. Má kuráž. Když si všimla, že "máme naspěch" rozloučila se s ním a utíkala za námi.

"Co jsi mu, prosím tě říkala?" zeptala jsem se jí s jistým úšklebkem. "Že jsem jeho dcera."

* * *

Bylo těžké se s ní loučit. Nechtěla jsem, aby od nás odešla, ale chápu ji - Mikey je láska jejího života a ona s ním chce strávit alespoň těch pár let, které mu zbývají do konce života. Celá rodina ji chápeme a budeme tady na ni čekat. Možná už ne tady, ale někde ano - a každým dnem se budeme těšit na její návrat.

"Zvládneš to?" zeptal se jí Frank před domovními dveřmi. Myslel tím, zda se dokáže přenést přes to, že bude mezi lidmi - mezi vonícími lidmi.

"Teď už ano. Jsem si jistá. Chci vám všem tady poděkovat. Jste má rodina a vždy jí budete. Miluju vás více než cokoli jiného. Ale... stále chovám lásku i k Mikeymu. A chci s ním strávit pár let, než umře i on sám. I když jako jeho dcera. On byl muž mého života. Snad mě chápete a nemáte můj odchod mě za zlé. Neopouštím vás, jen si dávám na krátkou dobu pauzu. A až se vrátím, doufám, že mě zase mezi sebe přijmete."

Jakmile tohle vše Rosalie dořekla, Frank á la mluvčí rodiny prohlásil: "Samozřejmě. V naší rodině máš vždy dveře otevřené. Hodně štěstí, dcero."

Potom ji objal a Rosalie putovala z náruče do náruče. Poslední byla ta má.

"Bello, děkuju za vše... děkuju."

"Už teď se mi po tobě stýská. Ať ti vše vyjde. Dávej pozor."

Z hrudníku Rosalie se ozvalo pár nešťastných vzlyků, které ustaly, jakmile jsme ji viděli nastupovat do svého auta. Naposledy nám zamávala a poté se vydala na svou novou cestu života. Mé tělo i mozek zachvátilo neuvěřitelné prázdno po jejím odchodu. Natáčky ležely nehybně v koupelně, pokoj vedle nás křičel samotou. Vše zvadlo a upadlo do zapomnění. Myslím, že nás všechny držela skutečnost, že je to pro dobro Rosalie. Přišla k nám jako poslední a odešla jako první. Ovšem ona se vrátí... musí se vrátit. Vždy na ni budeme čekat. Já, Edward, jeho rodiče, Frank a Christie. Jedna velká upíří rodina.

THE END

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří mou povídku četli. Jsem moc ráda a když jsem jí začínala psát, myslela jsem, že ji nebude číst nikdo... =) Snad se vám Krev neproudící žilami líbila a budete na ni vzpomínat v dobrém, pokud si na ni někdy vzpomenete =) Tracy.Hale