Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

21.ČÁST

"To je tajemství," zašeptala mi Rosalie do ucha a utíkala do své ložnice. Pohltil mě mírný vztek. Odkdy si něco tajíme? A odkdy o to něco musíme prosit Franka? Mezitím se vedle mě objevil Edward - samozřejmě Rose a Franka taky slyšel.

"Neřešme to... Taky nevím, o co jde..." políbil mě na uvítanou. Vrátil se z lovu společně s jeho otcem.

Přikývla jsem a snažila se usmát. "Ulovil jsi nějaké mňamky?"

Oči se mu rozzářily a mě bylo jasné, že jsem uhodla. "Jo... tahle oblast je vánoční dar!" Zasmála jsem se a šla za Frankem do obýváku, Edward mě následoval a posadil se na zem vedle mě. Můj plán nebyl vyzvídat, o co Rose prosila, spíše tu skutečnost, že nevím nic, ignorovat. Stejně se nic nedozvím tak či tak...

* * *

"Musíš prostě dávat větší pozor!" slyšela jsem křičet Christie z kuchyně. Ve většině domácností by tenhle křik v téhle části domu zřejmě znamenal, že někdo něco spálil nebo nechtíc vysypal jídlo z pánvičky, ale my nejsme většina domácností, takže mi bylo jasné, že to znamená něco jiného. Jako všichni ostatní jsem se i já šla podívat, co se děje. Na židli v kuchyni seděla Rosalie a odvracela od všech pohled.

"Co se stalo?" vyslovil otázku Frank.

Christie na něj rozpolceně pohlédla, ale odpověděla: "Rose si nám dneska pochutnala na lidské krvi."

Vytřeštila jsem oči. Naše rodinná tradice - nepít lidskou krev - byla téměř tak jistá jako facka. Nikdo z nás by si to nedovolil. Byli jsme sice nebezpeční upíři, ale natolik šlechetní, abychom věděli, že lidi se zabíjet nemůžou.

"Jak je to možné, Rosalie?" zeptal se pro změnu Edward.

"Byla jsem dnes na lovu a ucítila lidskou krev... skupinka lidí na túře... jeden z nich voněl tak krásně! Nevychytala jsem směr a místo abych utíkala od nich, utíkala jsem k nim. Uviděla jsem je a zastavila se. Byli jen tři... tři... Nemohla jsem se ovládnout. Je mi to teď líto, ale... smysly neovládnu. Jsem zlá, vše vím!!"

Samozřejmě mi bylo líto i těch lidí, ale taky Rose. Musí se teď nenávidět, znám ji a vím to. Místo abychom na ni křičeli jako Christie, snažili jsme se ji zbavit toho pocitu viny.

"To je v pohodě... každý z nás jednou vybočí z nalinkované cesty..." objala jsem ji a kolébala s ní ze strany na stranu.

Christie se zatvářila poraženě a odešla z kuchyně. Slyšela jsem její dunící kroky, otevření domovních dveří a silné prásknutí jimi.

"Je naštvaná?"

Frank přikývl a následoval ji ven. Ostatní se pomalu odebírali zpátky a Edward odešel také. Chvíli jsem si ještě povídala s Rosalie.

"Bello, díky moc... Jsi hodná. Vím, že jsem udělala chybu, ale Christie po mě nemusela takhle hned vyjíždět."

"To je v pohodě. Znáš ji. Ona už je taková... bylo jí určitě líto těch lidí, víš." V tu chvíli mě napadlo, že celá má věčnost se bude skládat z nepatrných kousků štěstí, smutku, bolesti a radosti. Už jsem prožila vše a ještě mě to čeká. Ale mám po svém boku anděla - Edwarda. A svou rodinu. Ti mi pomůžou a já jim. Spolu se těmi kousky věčnosti budeme plavit.

* * *

Věděla jsem, že se to jednou stane, ale zrovna teď...? Renée je mrtvá. Umřela přirozenou cestou. Celá má lidská rodina už zemřela. Přežila jsem je všechny. Vzpomínám na den, kdy jsem naposledy Renée viděla. Byla v našem starém domě a vše věděla. Ten den co jsem potkala Mikeyho a lidskou Rosalie. Až teď mi dojde, že se z mé hrudi ozývají vzlyky. Tohle je přece utrpení! Já nechci... nechci smrt mých blízkých. Proč nemůžeme žít všichni věčně?!

"Bells, musíš si uvědomit, že takhle to u lidí chodí... Já třeba pořád Mikeyho miluju. Ale už je starej šedivej dědeček. Čas utíká rychle... Pro nás jsou lidské roky dny."

Přišlo mi zvláštní, že mi o tomhle vypráví zrovna Rosalie - je přece nejnovější člen rodiny a ví to, co si neodkážu já uvědomit.

"Nechtěla bys... ho navštívit?" zeptám se jí.

Rázně zavrtí hlavou a měkce se usměje. Napadne mě, že vzpomíná na léta s ním. Stýská se jí.

"To nejde... Těžko bych mu vše vysvětlila. A dost mi ublížil. Myslím, že sám teď trpí..." Mezitím za námi přišel Edward. Tvář pokrčenou smutkem. Chtěla jsem ho rozveselit. Nechci, aby se ta krásná andělská tvář mračila. Ale nevěděla jsem jak na to.

"Chceš jít na pohřeb Renée? Je za dva dny ve Forks. Poslední dny svého života tam prý strávila... podle Phila návrat ke starým časům," prohlásil Edward.

"Jak to všechno víš?" obořila jsem se na něj společně s Rose.

Měkce se usmál. "Právě jsem s Philem mluvil. Jako rodinný přítel."

"Opravdu?" nadskočila jsem.

"Podle hlasu je z něj pořádný stařík. Však uvidíme. Pojedeme hned teď. Musíme si ale nějak zakrýt tváře, aby nás třeba někdo nepoznal." Přikývla jsem a zaplavila mě vlna úzkosti. Jaké to bude vrátit se? Jaké to bude být na pohřbu Renée?

"Pojedu s vámi," usmála se náhle Rosalie. Tušila jsem její plány - určitě se podívá za Mikeym.